Ponořme se do latiny 12 – salus, latus

Evžen Kindler

Už v první lekci jsme upozornili na nesprávnost domněnky, že když něco končí na –us, skloňuje se jako Dominus. Setkali jsme se se slovem Spiritus, ale nyní ukážeme hned další dvě kategorie substantiv, která uvedenou domněnku vyvracejí.

V 7. lekci jsme se setkali s dvěma slovy salus (blaho) a virtus (síla, odhodlanost), zpívaných v hymnu Tantum ergo. Podléhají pravidlům e-skloňování, jejich ablativy jsou salute a virtute a hned můžeme doplnit, že akusativy jsou salutem a virtutem: obě jsou totiž feminina.

Dalšími femininy tohoto typu jsou juventus (mládí) a senectus (stáří). Na začátku stupňových modliteb se odpovídá Ad [1] Deum qui laetificat juventutem meam, doslova K Bohu, který obveseluje mládí mé, jde tedy o akusativ. A akusativy jsou i v populární studentské písni Gaudeamus igitur: post jucundam juventutem, post molestam senectutem nos habebit humus, česky Po veselém mládí, po mrzutém stáří nás bude mít hlína. Shodné přívlastky jucundam a molestam (a-skloňování) potvrzují, že juventus i senectus jsou feminina, pro humus platí o-skloňování.

Jiná latinská substantiva končící na us jsou latus (bok, strana), genus (původ, rod), opus (dílo, skutek), munus (jedno ze více latinských slov pro dar), tempus (čas) a corpus (tělo). Tato slova jsou neutra, např. při proměňování říká celebrant Hoc est enim corpus meum, zpěv Ave verum corpus natum (středověký římský zpěv nejvíce známý z Mozartova zhudebnění) má kolem corpus hned dva další přívlastky v neutru verum (pravé) a natum (narozené) a jeden jeho verš začíná cujus latus perforatum (jehož bok probodený), tedy ne latus perforatus! V ablativu na místě nominativního –us (a ovšem i akusativního, jsou to přece neutra) mají některá –ore (tempore, corpore) a jiná –ere (latere, genere, munere, opere). Tak v antifoně Vidi aquam při nedělním výkropu o velikonocích zpíváme a latere dextro (z pravé strany). Ve vyznání vin jsme se setkali už v 8. lekci s ablativem opere (skutkem). A nezapomeňme na výraz, který slyšíme téměř při každé mši svaté na začátku evangelia: In illo tempore, tj. v onom čase.

Nevidíme nějaká pravidla, a tak jsme vesměs odkázáni na analogie z cizích slov (např. korporál, generovat, bilaterální tj. dvoustranná dohoda, salutovat). Přece však jednu chabou „berličku“, jak už v nominativu odhadnout tvary jiných pádů a odlišnost od vzoru dominus, lze formulovat: to koncové –us feminin jako salus, virtus, juventus… má dlouhé u, které také přechází jako dlouhé i do ostatních pádů. Pouhá berlička je to proto, že obvykle se délky ve výslovnosti nerespektují.

Zapamatujme si jako „speciality“ předložky post (po v časovém smyslu) a a. S tou poslední jsme se už setkali ve 4 sekci (sed libera nos a malo – od zlého) a správně cítíme, že ji lze chápat jako naše od, z, tedy pryč odněkud, z něčeho; setkali jsme se s předložkou podobnou tvarem i významem setkali, totiž s ab v 8. lekci. Přesně je to tak, že a se používá, když následuje vyslovená souhládka (a malo, a latere), zatím co ab se používá, když následuje vyslovená samohláska (ono –b pomůže oddělit dvě po sobě následující samohlásky), což je i případ spojení ab homine v 8. lekci – hláska h se totiž v latině nevyslovuje.

Ještě jsme neprobrali všechny vztahy mezi nominativem a ablativem (a jinými pády) v e-skloňování, avšak domníváme se, že čtenář je už dost unaven z dosavadních pěti lekcí, a tak nechť si odpočine. Od příště zmíněné téma přerušíme výkladem zbylých dvou pádů, třetího (dativu) a druhého (genitivu).