Evžen Kindler
Další pravidlo nám radí, abychom substantiva končící na –tas považovali za feminina a dávali jim v akusativu a ablativu ukončení –tatem a –tate (tj. koncové –s nominativu se změní ta –t a přidá se k němu pádová koncovka pro e-skloňování). Samohlásku a zde čteme dlouze.
V Pater noster se setkáváme s nominativem voluntas (vůle, fiat voluntas tua – buď vůle tvá, nikoliv tuus nebo tuum). V závěrech orací vystupuje výraz in unitate Spiritus Sancti (v jednotě Ducha Svatého). Slovo unitas (jednota, jednotnost) vystupuje spolu se slovy singularitas (ojedinělost, zvláštnost), Trinitas (Trojice), proprietas (zvláštnost), majestas (vznešenost) a aequalitas (rovnost) v prefaci o Nejsvětější Trojici; v ablativu: non in unius singularitate personae, sed in unius Trinitate substantiae… (slovo za slovem: ne v jedné ojedinělosti osoby, ale v jedné Trojici podstaty…) a o kus dál v nominativu (plus jednou v ablativu): et in personis proprietas, et in essentia unitas, et in majestate adoretur aequalitas (i v osobách zvláštnost i v podstatě jednota i ve vznešenosti buď uctívána [1] rovnost). Tamtéž je i slovo Deitas (Božství), ovšem v genitivu, který ještě nezvládáme.
Na celebrantovu výzvu Orate fratres v závěru obětování se odpovídá Suscipiat Dominus sacrificium …ad utilitatem quoque nostram, tedy Kéž přijme Pán oběť…k užitku i našemu…, kde utilitatem je akusativ od utilitas (užitek); quoque už známe ze 7. lekce, ad (naše předložka k) se pojí s akusativem.
Sekvence Lauda Sion nabízí hned několik příkladů v 8. strofě: Vetustatem novitas, umbram fugat veritas, noctem lux eliminat, slovo za slovem Stáří novost [2], temnotu pravda, noc světlo vzdaluje. Setkáváme se tu s akusativem (vzdaluje koho? co?) vetustatem od vetustas (staroba, stáří), s dvěma nominativy (kdo, co vzdaluje?) novitas (novost) a veritas (pravda), pak ještě s akusativem od slova umbra (temnota, stín), která už známe z 6. lekce, a v posledním verši se slovy noctem (noc v akusativu) a lux (světlo), kterých si všimneme v příští lekci.
Substantiva končící na –tas často odpovídají českým substantivům končicím na –ost, –ota a –ství, a v některých případech je používáme i v latinských tvarech, když koncové –tas nahradíme –ta. Tak používáme slova fakulta od facultas (původně možnost a tak se to dříve chápalo i ve školství), universita od universitas (původně všeobecnost, všecko [3]).
Zapamatujme si, že ad je předložka s významem jako naše k a ke a pojí se s akusativem.
[1] adoretur jsme museli přeložit dvěma slovy buď uctívána. Pater Dr. Reinsberg, duchovní správce chrámu Matky Boží před Týnem v Praze, se mě kdysi zeptal, co poznávám hlouběji pod slovem adorare; odpověděl jsem mu, že cítím předponu ad (tj. k) a orare (tj. modlit se) a on mi vysvětlil, že v císařském Římě adorare znamenalo „poslat pusu“, konkrétně císaři od kolem stojících, když jel po ulici. Později to u křesťanů dostalo vyhraněný význam „klanět se“. V latině jde o trpný rod, ovšem v češtině, kde sloveso klanět se pojí s 3. pádem, to lze doslovně sotva přeložit (buď klaněna??).
[2] Pokud je čtenář zmaten doslovným překladem prvního verše, nechť na něj vztáhne latinský originál, kde koncovky jasně informují, co je podmět a co předmět. Právě bohatství koncovek umožňuje velmi volný slovosled a latinským autorům upravovat pořadí slov tak, aby byl respektován rytmus a případně i rým.
[3] Na Velký pátek během uctívání sv. Kříže zní mezi jinými zpěvy i hymnus Crux fidélis složený Venantiem Fortunatem někdy kolem r. 600. Jeho poslední strofa je – jak je u hymnů běžné – doxologie, tj. oslava Nejsvětější Trojice a končí …laudet universitas (sv. Trojici … ať chválí všecko).
Diskuse pod článkem je určena pouze k upřesňujícímu dotazování a poznámkám nad obsahem článku.