Pěstoun Ježíšův.
Giovanni Sandigliano
Podle plánů Prozřetelnosti mělo býti vykonáno vykoupení lidstva vtělením Slova Božího. Syn Adamův vykoupí své bratry z otroctví satanova a učiní je svobodnými dítkami Božími.
Pravý syn Adamův předpokládá nutně matku, a to matku pravou, poněvadž předpokládá odění tělem ne zvláštně stvořeným, nýbrž vzatým z těla té, kterou nazývá matkou. Tajemství vtělení se událo takto: Marii zvěstuje anděl Gabriel jasně: Počneš a porodíš syna, který bude synem Nejvyššího. Vše bez spolupůsobení muže. Duch svatý zastíní tebe a co svatého se v tobě stane, bude účinek zásahu Božího. Bylo však třeba, aby v blízkosti této ženy a poblíž kolébky jejího dítěte stál muž. Ona žena měla býti jako jiné ženy, slabá a potřebující pomoci. Ona kolébka měla přijmouti dítě se všemi nedostatky dětství. Dobrotivý Bůh postavil do blízkosti tohoto Dítka Josefa. On bude při jeho narození, přijme je na své lokty; když Dítko povyroste a začne žvatlati, bude ho nazývati slovem: »Otče!« V očích všech lidí bude platiti Josef za otce Syna Mariina, Ježíš bude zván synem jeho. »Ježíš… jak se domnívali, syn Josefův.« (Luk. 3, 23.) Žádná sláva nedá se srovnati se slávou Josefovou, jenž byl pěstounem vtěleného Slova, nemáme-li ovšem zření k slávě Mariině, která byla pravou jeho matkou. Církev sv. hlásá tuto velikost našeho Patriarchy prosbou litanie: »Pěstoune Syna Božího, oroduj za nás!«
I. Krása otcovství Josefova. — 1. Josef nebyl skutečným otcem Ježíše Krista, nýbrž jen domnělým, jen jeho pěstounem. Není třeba zvláště to zdůrazňovati. Jeho otcovství bylo jen řádu mravního, ale přece tak vznešené a krásné, že povyšuje Josefa nade všechny světce Starého i Nového zákona. Staví Josefa vedle Ježíše Krista a zasvěcuje ho do velikého tajemství Vtělení. Ač ve stupni nižším a mnohem vzdáleněji nežli Maria, vstupuje i on do řádu, v němž se spojila přirozenost božská a lidská, a on jediný po Marii měl k němu nejbližší a nejpřímější vztahy. Je samozřejmé, že nedal Slovu při vtělení nic. Slovo věčné přišlo na svět, aniž o tom věděl, nebo aniž si toho výslovně přál. Obešlo-li se Slovo bez výslovného souhlasu Josefova při vtělení, neobešlo se potom bez jeho díla. Bůh chtěl použiti přispění Josefova, aby mohl ve cti přijíti na svět a tu růsti až do let dospělosti. Jak neobyčejné cti dostalo se tím Josefovi! A jako se již nikdy nevtělí Slovo Boží, tak nebude udělena žádné bytosti lidské, ani čest býti matkou Boží, ani sláva býti pěstounem Syna Božího.
2. Které osobnosti měly nejpřímější vztahy k Slovu vtělenému? Nemluvím tu ani o prorocích, kteří jej předpověděli, ani o předobrazech, které ho představovaly v národě Božím. Mezi lidmi, kteří měli s Ježíšem Kristem živější styky, vyniká sv. Jan Křtitel. Když o něm mluvil božský Mistr, prohlásil, že je největší muž mezi zrozenci lidskými. Jan je předchůdcem Ježíše Krista. Ohlašuje jeho příchod, jako zvěstuje jitřenka východ slunce! »Po mně přijde muž, který je větší mne.« Velmi vznešená jest osobnost Předchůdce Páně pro jeho poslání, pro jeho život, pro jeho smrt. Po Janu Křtiteli vynikají apoštolé, jež volá Ježíš Kristus za sebou, s nimiž se sdílí o námahy, o skrovný pokrm, o odpočinek, o celý život; apoštolé, jež posílá hlásati své evangelium. Beze vší pochyby jsou to duše veliké a ideální. Nicméně je převyšuje Josef všechny od chvíle, kdy je před zákonem otcem Ježíše Krista. Toto otcovství staví sv. Josefa nade všechny svaté. Nikomu ze svatých nedostalo se cti jako Josefovi, aby je volal Ježíš sladkým jménem: »Otče…«
3. Netoliko Josefovo otcovství je veliké a vznešené; veliké a vznešené je každé otcovství. Otcovství a mateřství lidi povyšuje a udílí jim jistou vznešenost. Jediný Bůh je vpravdě otec. Dává život všem tvorům. Lidské otcovství a mateřství člověka k němu přibližuje, dává mu jakousi účast ve velikosti Boží, v jeho plodnosti. Kdo se dnes dovede povznésti k chápání vlastní vznešenosti? Jistí otcové a jisté matky nezasluhují jména tak sladkého, nejsou proniknuti přesvědčením o své velikosti. O kolika otcích a o kolika matkách může se říci to, co řekl sv. Bernard o Adamovi a o Evě: »Non parentes, sed peremptores!« Nikoliv rodiče, nýbrž ničitelé života!
II. Povinnosti otce. — 1. Josef je zákonitým otcem Ježíše Krista. Ač je to otcovství jen právní, je přece též krásné a vznešené. Čím by bylo bez něho pouhé tělesné otcovství? Bylo by nelidskostí. Zda lze nazvati otcem svých dětí toho, kdo by jim dal jen život a více se o ně nestaral? Svatý patriarcha Josef nejen měl jméno otce, nýbrž i plnil všechny povinnosti otcovské. Vykonává obřad obřezání Páně; dává jméno novorozeňátku; má účast při obětování v chrámě, spolu obětuje božského Pacholíka v domě Hospodinově. Když nadejde doba pouti do Jerusalema, provází Josef Marii a Ježíše. Josef pak má účast ve všem, co se týká božského Dítka, v jeho bolestech, v jeho zkouškách. Josef se potí, aby mohl dáti kus chleba do rukou Marii a Dítěti. Na jeho loktech spočívají dvě nebeské bytosti.
2. Uvažme, že anděl sám ctí sv. Josefa jako hlavu domu, hlavu sv. Rodiny. Vše, co se týká Ježíše, svěřuje nebe sv. Patriarchovi. Dává-li Josef jméno »Ježíš« novorozeňátku, činí to proto, že dostal rozkaz od anděla. Povšimněme si této okolnosti; anděl uklidňuje Josefa a zbavuje jej duševního nepokoje pro mimořádné věci, jež spatřil u Marie. Promlouvá k němu takto: »Porodí pak syna a nazveš jméno jeho Ježíš.« (Mat. 1, 21.) Když běží o útěk do Egypta, zjevuje se anděl Josefovi a mluví přímo k němu: »Anděl Páně ukázal se ve snách Josefovi, řka: „Vstaň a vezmi dítě i matku jeho…”« (Mat. 2, 13.) Když minuly všechny vážné obavy před nebezpečím pro božské Dítko a ono se mohlo klidně vrátiti do vlasti, znovu se ukázal anděl Josefovi a uložil mu přivésti Ježíše zpět do země jeho otců.
3. Otcovství ukládá i těžké povinnosti. Sv. Josef jim činí zadost s takovou úplností a dokonalostí, že jej chválí i Duch svatý. Takových otců, jako byl sv. Josef, nemáme mnoho, ač bychom jich tolik potřebovali. Jsou dnes děti vyhozené na ulici, a opuštěné hůře než psi. Jsou takoví otcové, že myslí jen na výchovu jediné části dítěte, myslí toliko na tělo. Dáti je na řemeslo, uvésti je do nějakého postavení, kde budou moci dobývati chleba, to je celá práce některých otců. Kdo myslí na duši, komu napadne přivésti je do kostela, poslati je k sv. svátostem? Chybí křesťanský smysl pro vlastní povinnosti. Jednoho dne — pozdě však, příliš pozdě, ježto již nebude kdy na léčení — přijdou mnozí rodiče na tento omyl a snad jej budou chtíti napravovati. Avšak zlo proniklo zatím všechny nervy, celou duši. Pomoci již nebude. Budou mí ti, co chtěli!
Svatý Josef s Ježíškem (Cuzco škola – Peru, konec 17. století)
III. Výhody pro sv. Josefa. — 1. Josef je otcem Ježíše Krista před zákonem. Toto otcovství jednak sv. Josefa obdivuhodně vyvyšuje, jednak mu ukládá povinnosti, jimž náš světec obdivuhodně vyhovuje. Jaké výhody plynuly sv. Josefu z laskavých starostí o Syna Božího? Vtělené Slovo nejednalo skoupě s naším sv. Patriarchou. Svatí a učenci prohlašují Boží mateřství Mariino za důvod velikosti, výsad a milostí, jimiž byla od Boha obdařena. Když pomníme, že se Maria měla státi matkou Boží, uznáváme za vhodné, aby byla tak dokonalá, jak ji Bůh vůbec dovedl zdokonaliti. Něco podobného tvrdíme o sv. Patriarchovi Josefovi. Josef je pěstounem Ježíše Krista. Můžeme se divit, jestliže jej Bůh naplnil milostmi více než ostatní svaté? Zdali nežádalo nejvznešenější poslání na zemi největšího a nejplnějšího vylití milostí nebeských? Zdaž by se byl Bůh náležitě postaral o vznešenou důstojnost svého zástupce na zemi, kdyby ho nebyl vybavil vším potřebným pro splnění poslání jemu svěřeného?
2. Byť nebyl sv. Josef obohacen všemi těmi dary, všemi milostmi, jež nutně náležely k důstojnosti pěstouna Ježíše Krista, zdaž by jej nebyl později ozdobil jeho Svěřenec všemi ctnostmi, jimiž musil zářiti v takovém postavení? Styk s Ježíšem Kristem tolik let, pobyt s ním pod jednou střechou, nepřetržitý pohled na jeho příklad, zdaž neobohatily duši Josefovu nesmírným pokladem ctností? A Ježíš, tak velkomyslný k svým sluhům, nebyl by podobně velkomyslný k svému otci? Není možné, aby Ježíš nebyl odměnil již na zemi vše to, co pro něho činil jeho pěstoun. Odměnil-li zde i nejnepatrnější oběti svých světců, jak by byl mohl činit výjimku u sv. Josefa? Z toho můžeme usouditi, jak neobyčejné milosti byly uděleny jeho duši, jakými ctnostmi bylo obohaceno jeho srdce! Byl před zákonem otcem Ježíše Krista. Ježíš pak učinil jej otcem velmi hodným.
3. Ježíš, jenž si mohl vybrati otce a zdokonaliti ho, jak chtěl, vybral si sv. Josefa, otce ideálního, otce bohatého všemi ctnostmi. Všechny ostatní děti nemají moci vybrati si své rodiče, nemohou jim dáti ty ctnosti, jichž by potřebovali pro splnění svého poslání s dokonalostí, žádanou jejich úřadem. A přece mají všechny dítky právo na rodiče řádné, rozumějící výchově. Kdo se chce věnovati nějakému umění, a kdo se hlásí o místo v nějakém úřadě, musí míti schopnosti, požadované v onom povolání. Býti dobrým otcem, býti dobrou matkou je úřad velmi vznešený a božský a žádá tak veliké ctnosti, tak vynikající dokonalosti jako žádný jiný úřad na světě. Jak se chybuje v této věci! Spatní umělci tvoří díla jen prostřední. Neschopní otcové odchovávají nám dnes takové děti, jaké právě máme. Kdo si nestěžuje na dnešní mládež? Jací otcové, takové děti. Kdyby byli otcové zbožní, horliví křesťané, byly by takové i děti!
Giovanni Sandigliano: Jděte k Josefovi! Praha. 1935.
Pokračování za týden.
Aktuálně >