Libor Rösner
Jsou světci, kteří zůstanou pro věřící lid neznámí navždy. Nemám teď na mysli ty, kteří nebyli na oltář vyvýšeni oficiální cestou, nýbrž ty, kteří jsou oproti svým známějším spoluobyvatelům Nebeského království jaksi upozaděni co do věhlasu. Jednou takovou je rodačka z lombardského městečka Soncina, ležícího na východ od Milána. To, že zemřela ve Štědrý den ji limituje v tom, aby ji znala širší veřejnost.
U data jejího narození můžeme číst dvě šestnáctky – 16. 1. 1816. Při křtu dostala jméno Konstancie. V jedenácti ji rodiče dali na výchovu k salesiánkám do Alzana poblíž Bergama, kde absolvovala jakousi osmiletku pro děvčata z lepších rodin – její otec byl zeman (s malým „z“). Když chtěl později tehdy už devatenáctiletou Konstancii provdat, vůbec se dle tehdejšího úzu neptal na její názor. Plácl si s takřka šedesátiletým bohatým statkářem Kajetánem Buzecchim.
Tomu brzy povila tři syny. Ale nejsme v pohádce, takže synové se jako nějací neohrožení reci nerozešli do světa, aby tam vykonali hrdinské skutky. Jsme v kruté realitě života. Dva zemřeli ještě jako malí chlapečci, třetí, její nejmilejší – Karel zemřel zoufající si matce v náruči ve svých šestnácti. „Neplač, mami,“ stihl ji ještě krátce před smrtí potěšit, „dobrý Bůh ti dá brzy jiné děti.“
Že nešlo o nějakou planou útěchu, poznala brzy, ovšem úplně jinak, než předpokládala. Předtím ještě musela snést další ránu a pohřbít svého chotě. Ten jí odkázal veškeré své jmění, které rozhodně nebylo malé. Měla devětatřicet, zůstala sama, jen se svým bohatstvím. Se vší vášnivostí své italské krve se vrhla na kolena a obracela se zejména na Bolestnou Matku Boží. Brzy seznala, že sama není, že Maria je s ní.
Jednoho krásného dne jí přišel sluha oznámit, že by s ní rád hovořil místní farář. „Víte, už dlouho mi to leží v hlavě,“ začal páter, „co kdybyste aspoň načas do svého domu přijala dva sirotky. Co vy na to, šla byste do toho?“ „Jistě,“ vyhrkla a rozhodla tak o podobě zbytku svého života, jímž zas rozhodla o podobě svého přebývání na věčnosti.
Z prvních dvou vlaštovek se brzy stalo celé „hejno“ a záhy měla tato vdova dětí plný dům. Nebyla už na ně sama, ale přibyla k ní děvčata z okolí, která se nadchla pro to, že jí budou pomáhat tyto mladé jablůňky štěpovat. Konstancie se vrátila ke svému dívčímu příjmení. Rozprodala, co mohla, aby mohla svůj sirotčinec zdárně provozovat. A vlastně za pochodu vznikla r. 1857 nová Kongregace – Kongregace sester Svaté rodiny. Její první představenou se stala Konstancie, resp. Pavla Alžběta. To byla řeholní jména, jež si zvolila podle dvou velkých vdov – sv. Pavly z 6. stol. a sv. Alžběty Durynské ze 13. stol. První dům pak povstal v Comonte u Bergama. O šest let později na tento rychle rostoucí stromek naroubovala i jeho mužskou větev. Sad se rozrůstal a vynášel brzy hojné ovoce.
Byla přesvědčena, že děti k opravdovému růstu potřebují rodiny zdravé, pevné a jednotné, jež sbližuje a i upevňuje jednotný pohled na hodnoty víry a křesťanské kultury. Proto sesbírávala děti po okolí, když cítila, že vyrůstají ve špatném prostředí a mohly by se jednou dostat na scestí. Dnes se tomu říká cizím slovem prevence, my tomu říkejme postaru láska. Otvírala sirotčince, školy, organizovala pro svá dítka katecheze, rekolekce nebo tzv. zábavná odpoledne. Nevynechávala ani nemocné.
Na vlastní kůži poznala, co to je opuštěnost, na vlastní kůži poznala, co to je láska Boha Otce ke všem opuštěným. Na tuto lásku se celým svým já rozhodla poukazovat tím, jak žila, především pak těm, kteří to potřebovali skutečně jako sůl.
Specifickým rysem pak u Kongregace sester a bratří Svaté Rodiny byla a je láska k chudobě. Když při psaní regulí nového řeholního společenství rozjímala nad Spasitelovým narozením v betlémské stáji, napsala mj. i tuto větu. „Chudobo, jak musíš být velká, když si tě Boží Dítě zvolilo za svou přítelkyni!“
Matka Pavla Alžběta Cerioliová, dříve Konstancie Buzecchiová a ještě dříve Konstancie Cerioliová se už nedožila roku 1901, kdy papež Lev XIII. potvrdil Kongregaci, již založila. Večer 23. prosince 1865 jí bylo nějak těžko. Šla si lehnout. Krátce po půlnoci ji sestry našly už mrtvou. Když ji r. 1950 Pius XII. beatifikoval, bylo už těchto jejích sester a bratrů kolem šesti set v šedesáti domech. R. 2004 ji Jan Pavel II. vepsal do seznamu svatých.
Aktuálně >