(Křížová neboli prosebná.)
P. Konrád M. Kubeš T. J.
Modleme se jeden za druhého!
I.
A) Sv. Jakub, jenž se v liturgii ujal před týdnem slova, jest i tyto dny naším kazatelem. Jakub, apoštol blíženské, účinné lásky a dobrých skutků, a zároveň apoštol modlitby. Modlitba, nezbytný činitel v duchovním životě, jeden z nejdůležitějších a nevyhnutelných prostředků, kterými musíme v sobě udržovat život milosti a žár lásky. Nemodlíš se? Pak obojí z duše vyprchá jako teplo z místnosti, nepřikládá-li se stále materiál na oheň, nebo jako teplo a s ním i život z přírody, není-li stále ozařována sluncem. Nestačí, aby slunko jednou zasvitlo, jednou zemi prohřálo. Ustane-li působnost jeho blahodárných a životodárných paprsků, nastává ztuhlost a smrt. Tak nedostačí ani nám, že jsme jednou ze smrti hříchu k životu milosti povstali, jak nás apoštol na první neděli adventní vyzval. Čeho jest ještě zapotřebí? Abychom vytrvali a o vrácený nadpřirozený život duše nepřišli.
Od první neděle adventní až doposud jsme uvažovali, co pro nás vykonal Bůh; minule jsme začali uvažovat, co máme konat my, a v tom pokračuje dnešní neděle. »Modlete se, abyste byli spaseni; je třeba bez ustání se modlit.« Tak nás povzbuzují dva apoštolé, Jakub, náš dnešní kazatel, a sv. Pavel, náš obvyklý nedělní kazatel. Ale božský Učitel jíž před nimi tolikrát vyzýval své věrné, aby neustávali se modlit. Dnes a příští dny, bezprostředně před svým odchodem ze světa, nám dává skrze církev poslední naučení. Dnešní evangelium, vzaté z řečí Páně, kterou se při poslední večeří s apoštoly loučil, praví: »Jistojistě vám zaručuji: budete-li zač prosit Otce ve jménu mém, dá vám; proste, a obdržíte.« Ještě důrazněji mluví o modlitbě nebeský Mistr i sv. Jakub následující dny při mší sváté, spojené s prosebným průvodem. Evangelium těch dnů jest vzato z kapitoly, v níž učedníci prosí božského Spasitele; »Pane, nauč nás, jak se máme modlit.« Pán vyhovuje jejich žádosti, učí je modlitbě Páně, a pak zdůrazňuje nutnost vytrvalé modlitby: »Proste, a bude vám dáno; tlucte a bude vám otevřeno; hledejte, a naleznete.« Ve znamení modlitby stojí tyto dny. (Lk 11, 1-13) Ten, jenž nám dal život, naučil nás i modlitbě. Kdo se nemodlí, není křesťan; kdo se nedobře modlí, není dobrý křesťan. (Výrok hraběte Stolberga.)
V katechismu má pojednání o modlitbě místo různé. Někdy čteme: »Hlavní prostředky našeho posvěcení jsou svátosti a modlitba.« Jindy se praví: »Hlavní kající skutky jsou modlitba, půst, almužna.« Jak obojí srovnat? Neodporují si oba výroky? Nikoli; i kající skutky napomáhají a jsou nezbytné k našemu posvěcení. Lze tedy říci: Chce-li se věřící udržet v novosti života, o níž velikonoční liturgie stále mluví, jest naprosto nutno, aby pilně užíval prostředků, které mu k tomu Pán dal. K těm patří na prvním místě sv. svátosti, především Eucharistie; jimi posvěcuje duši Bůh, jen když neklade překážek. Na druhém místě přichází v úvahu modlitba, sebezápor (skutky kající) a dobré skutky (skutky lásky), jimiž se posvěcujeme sami, podporováni ovšem pomáhající milostí.« Modlitba je tedy nejdůležitější a po sv. svátostech nejúčinnější prostředek našeho posvěcení, nezbytná, aby se duše udržela ve spojení s Bohem, ve stavu milosti, bez níž nemůže být přijata do nebe.
B) Co jest modlitba? Rozmluva s Bohem. Tedy audience u Krále všech králů! Tedy nikoli břímě, nýbrž pro tvora Čest! Je-li však pro tvora ctí, proč se čítá mezi kající skutky? Protože naše přirozenost hříchem porušená cítí jako trest, má-li se na chvíli soustředit, odtrhnout se od země i těla a upnout pozornost k Bohu, k věcem nadzemským, a celou duší se věnovat rozmluvě s Tvůrcem. Čím více se tato porušenost uplatňuje, tím větším pokáním modlitba jest. Kdo byl nebo jest této porušenosti prost (Kristus Pán, Maria Panna, vyvolení v nebi), tomu jest modlitba pramenem blaha. Čím více v duši plá oheň svaté lásky k Bohu, čím čistší ten plápol, tím radostněji rozmlouvá s předmětem své lásky. Světcům, kteří neustálým sebezáporem tuto porušenost co nejvíce zkrotili, byla modlitba snadná a blažila je, jako každého blaží styk s milovanou osobou. Člověk tělesný, pozemsky smýšlející, toho nechápe, jako opilec nechápe blaho duše, která v májové přírodě se skřivánkem se vznáší k oblakům.
C) Katechismus praví, že modlitba jest k spasení nevyhnutelně nutná. O tom nelze pochybovat. Přesvědčuje nás o tom slovo samého Spasitele, hlásají nám to apoštolé, učí tomu sv. víra. Proč je tomu tak? Za prvé proto, že modlitba nás spojuje s Bohem, jak již řečeno. Co jiného však jest věčný život leč trvalé a nerozlučitelné spojení s ním? Co jiného znamená spasit duši, leč zajistit jí toto věčné spojení? Ale chce-li kdo být s Tvůrcem spojen na věčnosti po smrti, musí toto spojení s nim navázat a udržovat za pozemského života. Bůh nás spojil sám s sebou ve chvíli, kdy nám Duch sv. vlil do duše posvěcující milost (při křtu sv.), a jestliže jsme hříchem toto spojení prerušili, obnovil je ve sv. zpovědi. My pak je udržujeme jednak tím, že a) z duše neustále mýtíme vše, co mu jest na překážku, t. j. nezřízené vášně — sebezáporem, jako vinař musí neustále odřezávat nezdravé (»divoké«) výhonky, chce-li, aby mu réva přinesla hrozny; jednak tím, že b) s Tvůrcem aspoň občas promluvíme a k jeho stolu občas přistoupíme, jako vinař musí révu stále zalévat. Syn dlí s otcem v témže domě, pod jednou střechou, snad i v jedné místnosti, jest s otcem tělesně spojen, a přece mu přitom může být duchem a srdcem docela cizí. Jak to poznám? Jestliže si otce nevšimne, na něho nepromluví, nepozdraví ho, nepoděkuje mu, za nic ho nepoprosí. Bude kdo otci zazlívat, že takového syna nechce ve svém domě trpět? Může kdo zazlívat Tvůrci, že nepřijme k sobě toho, kdo byl k němu tak lhostejný a za celý život na něho nepromluvil?
Druhý důvod, proč jest modlitba nutná, je ten, že nám zjednává sílu proti zlému a uschopňuje k dobrému. V těžkém pokušení, na př. proti víře, nepomůže nic, leč jen prosba k Otci světel. Jaká bláhovost, chce-li se kdo v takové chvíli zbavit pokušitele a odrazit jeho střely studiem, přemýšlením, hloubáním! Totéž platí i o jiných pokušeních; na příklad proti naději (v pochybnostech, zda vytrvám) nebo ctnosti andělské. Modlitba sílí v zármutku a v utrpení, vlévá útěchu ve chvílích, kdy svět jí dát nemůže, vyprošuje milosti pro tělo i pro duši, časné i věčné, pomoc v každé bídě a soužení, a konečně jen modlitbou si můžeme vyprosit milost vytrvání až do konce, milost šťastného skonání. »Velikou zbraní jest modlitba.« (Chrys.) Kdo nemá dost síly k boji, ať se modlí. (Prof. dr. Trampe.)
D) Co právě o modlitbě řečeno, týká se modlitby prosebné. Z katechismu víme, že kromě ní existuje ještě modlitba chvály a díků. [1]) Modlitba chvály jest nejvznešenější; jestiť zaměstnáním andělů a bude jednou i zaměstnáním naším v blažené věčnosti. I modlitba díků vyniká nad prosebnou — jest projevem šlechetného a vděčného srdce, a proto bohužel tak často opomíjená) kdežto k prosbě sepne ruce leckdo, zvláště, doléhá-li na něho nouze…, ta naučí i neznaboha k modlitbě pokleknout. Ale co soudíš o dítěti, které ti nepřijde nikdy poděkovat? Sv. Růžena z Limy skončila každý den zapěním chvalozpěvu Rodičky Boží »Velebí duše má Hospodina,« na poděkování za všechny milosti, které Pán toho dne udělil jí i všemu lidstvu. Nicméně nepodceňujeme nikterak modlitbu prosebnou, naopak, právě k ní nás Pán i apoštol vybízí tyto dny, a nám ve vyhnanství jest nezbytně potřebná. (Ž 126) V bitvě u Trafalgaru (r. 1805) řekl přítel admirála Nelsona Collingwood svému kormidelníku právě v okamžiku, kdy se jeho loď hnala do boje: »Tu chvílí asi jdou naše ženy do kostela.« Prosily a vyprosily ochranu nebes svým mužům a synům, zatím co nevěřící Francie neprosila.
Na Karlštejně to bylo, v květnu r. 1371. Karel IV. těžce onemocněl, a lékaři se již vzdali vší naděje. Jaké neštěstí pro Českou zemi! Václav IV. teprve hošík 10letý… Co čeká naši vlast! Císařovna Alžběta Pomořanská, známá svou neobyčejnou silou (lámala a kroutila železné podkovy), vidouc manžela na pokraji hrobu, vykonala pěšky pouť do Prahy k sv. Vítu, tam u hrobu sv. Zikmunda přinesla v oběť osm zlatých misek těžkých skoro 24 hřiven, modlitbami a kajícími skutky útočila na nebe, a zase se pěšky vrátila na Karlův Týn, aby nemocného manžela ošetřovala. Co se zdálo lékařům nemožným a čeho nedosáhla lidská moc, dosáhla moc důvěryplné modlitby; císař byl mimo nadání brzo zase zdráv, a od národa odvrácena těžká pohroma.
II.
E) »Proste, a bude vám dáno,« slyšíme z úst nebeského Mistra dnes a budeme slyšet i zítra. »Já prosil, a nebylo mi dáno,« namítne nejeden. Na tvou námitku ti odpovídá dnešní kazatel: »Modlíte se, a nedostáváte, protože se špatně modlíte. Chcete hovět svým choutkám!« (Jk 4, 3) Špatně se modlíte… Pán pravil výslovně: »Budete-li zač prosit Otce ve jménu mém, dostane se vám, dá vám.« Ne každá modlitba bude vyslyšena, tak jako ne každá práce jest odměněna, ne každá přednesená báseň neb úloha cenou neb vyznamenáním poctěna, nýbrž jen bezvadně přednesená báseň, správně vypracovaná úloha.
Král má právo ustanovit, že splní jen prosby těch, kteří přinesou doporučení jeho spoluvládce syna. Co znamená prosit ve jménu Kristově? Předstoupit před nebeského Otce jen s takovou prosbou, kterou by mu mohl bez váhání přednést jeho jednorozený vtělený Syn! Kterou by mu mohl doporučit a za jejíž splnění by se mohl přimluvit! Jinými slovy, naše modlitba musí mít jisté vlastnosti, a ty se týkají jednak jejího předmětu, jednak způsobu.
Předmět… Prosíme-li za věci malicherné nebo dokonce hříšné, byť ne těžce hříšné (děvče, aby udělalo sensaci na bále…, peněz chtivý, aby vyhrál první cenu), může takovou prosbu božský Vykupitel Otci doporučit nebo dokonce sám přednést? Mnohdy sice nevíme při nejlepší vůli, zda věc, o kterou prosíme, jde-li o milost časnou, jest k našemu duchovnímu blahu. Proto nezbývá, leč se modlit, jak se modlil Pán v Getsemanské zahradě a jak učil modlit se nás: »Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi… Ne má, nýbrž tvá vůle se staň!« Otec ví nejlépe, co nám na prospěch, a vidí dále než my. I nevyslyšená modlitba přináší duši hojný užitek — ne-li jiný, jistě posvěcení a zušlechtění, které jest přirozeným následkem styku s osobou vysoce vznešenou. Známe teď první dvě vlastnosti řádné modlitby; její předmět budiž Boha důstojný, a budiž provázena naprostou odevzdaností do jeho nejsvětější vůle.
Pohan Petronius vytýká svým souvěrcům, že se modlí za věci nedůstojné. »Kdo prosí za moudrost? Sotva překročí práh Kapitolu, hned slibují Jupiterovi dary, ten, když zemře bohatý příbuzný, onen, když vyhraje milion…« Mějme se na pozoru, aby nám svědomí nehudlo podobnou píseň! Zač máme především prosit? Pověděl nám to Pán: »Hledejte nejprve království Boží…« Především, hlavně a nejvíce máme prosit za spásu duše, tedy jinými slovy za dosažení věčného života, za milost vytrvání až do konce, za šťastné skonání, za lásku Ježíšovu a Mariinu. Vše ostatní až na druhém místě! Vezmi do rukou misál, modlící knihu církve svaté, a procházej jednotlivé modlitby, od první neděle adventní až do poslední po sv. Duchu, od Nového roku až do Silvestra. Zač se církev modlí? Co nám vyprošuje? Nezapomíná na milosti časné, nutné pro vezdejší život, ale vždycky prosí především: »Abychom se se svatým N. v nebi shledali, abychom tvou milostí a pomocí (nebo na přímluvu sv. N.) života věčného dosáhli, abychom o nebe nepřišli, abychom odpuštění hříchů dojíti zasloužili, abys nás chránil všeho zla duše i těla, přítomného i budoucího, abychom rostli v svatosti a ctnosti…« Nemnoho najdeš v misále modliteb, kde prosí církev výhradně o milosti vezdejší. Učme se od ní! I po té stránce jest naší učitelkou — tentokrát příkladem!
F) Co se způsobu týče, musí být modlitba nábožná, pokorná a prostá, důvěryplná, vytrvalá. Nábožná… Prosebník, jenž odříkává slova prosby lhostejně, nedbale, dokonce neuctivě před králem stojí, na něho mluví (nepravím »s ním«) a něčím jiným se zaměstnává, sotva dobře pochodí; neřekne každý, že jeho jednání jest pro vládce nanejvýš urážející? Roztržitá, nenábožná, neuctivá modlitba nemá nároku na vyslyšení; tak by Kristus Pán s Otcem nemluvil! Před modlitbou připrav duši svou a nebuď jako člověk, který pokouší Boha. (Sir 18, 23) Kolikrát jsi před slavnou mší sv. zaslechl, jak hudebníci na chóru ladí nástroje, než začnou hrát Kyrie, Gloria… Nesluší se, abychom i my naladili struny své duše, než začneme »Ve jménu Otce…«? Kdo se bez vroucnosti modlí, podobá se tomu, kdo bez prachu střílí nebo na chladných kamnech vaří. Často ležíme na lůžku a na nic nemyslíme; jakmile však vstaneme k modlitbě, nesčetné myšlenky se na nás hrnou. (Jan Zlat.) Nemodlil bych se, kdybych nevěřil; ale kdybych vpravdě věřil, pak bych se jinak modlil! (Jeroným.)
Za druhé, modlitba musí vycházet z čistého srdce; prosící musí být ve stavu milostí. Urážíš Pána těžkými hříchy, jsi jeho nepřítelem, a žádáš od něho nezasloužené milosti? Sv. Filip Nerský dal přiměřené poučení jinochovi, který si stěžoval, že se modlí, na kázání chodí, a přece je stále stejný. »Přines mi vody,« pravil, podávaje mu špinavou sklenici. Přinesl, světec vylil a poslal ho po druhé, po třetí… »Co mám pořád chodit pro vodu, když nepiješ?« — »Jako já nemohu pít z nečisté sklenice, tak má i Bůh odpor k modlitbě z nečistého srdce; kdybys však byl vytrval, neustálým stykem s vodou by se sklenice očistila, a Vytrvalým stykem s Bohem se očistí i duše.« V tom i odpověď na námitku: »Hříšník se tedy nemá a nesmí modlit?« Proč by ne! Může a má, ale jistého vyslyšení se mu dostane, jen když prosí o milost obrácení. Ne že by jiné jeho prosby vyslyšeny nebyly, ale záslib Páně: »Proste, a bude vám dáno,« se týká neomylně toliko přátel, těch, kteří jsou dítkami Božími.
Za třetí, pokorná u vědomí vlastní hříšnosti a nehodnosti. Zvláště v případě, když Pán naší modlitbu nevyslyšel! Pamatujme, že mluvíme se svrchovaným Pánem, že jsme jeho služebníci a dítky; jak si smí dítě počínat? Jen skromně prosit! Ne nadutě vymáhat! Nevyprosíš-li, nevylaješ! Pozměnil bych toto přísloví a řekl bych: »Nevyprosíš-li, nevyvzdoruješ!« Vyprosit můžeme od Boha vše, vynutit a vyvzdorovat si nemůžeme nic, leda k vlastní škodě.
Pokorně a prostě s Pánem mluvit; čtvrtá vlastnost modlitby, »Nemodlete se jako pohané…« Myslíš, že se Pánu líbí zvučně znějící fráze? O ty on nestojí; naše srdce chce, a to musíme dát s prostínkou tvářností dítka. Holandská královna Vílemína, jíž příslušel titul vládkyně již v jejím desátém roce (po smrti otce), klepe na dveře matčina pokoje. »Kdo je?« — »Holandská královna.« — »Nemám kdy přijmout holandskou královnu!« — »Vaše dceruška Vilemína…«, praví maličká plačtivě. — »Á, to je něco jiného, má dceruška může vstoupit…«
Za páté, modlit se s důvěrou. Jak těžký jest právě tento požadavek! A přece musíme být jisti, že Pán splní dané slovo: »Proste, a obdržíte,« jen bude-li žádaná milost k blahu nesmrtelné duše naší neb bližního, »Co prospívá, co škodí, ví lékař, nikoli nemocný. Nemilosrdný lékař, který vyslyší nemocného a šetří jeho rány nebo hnilobu… Hle, celý den tě s pláčem prosí dítě, abys mu půjčil nůž. Odepřeš, nedáš, nedbáš jeho pláče, abys ty nemusil plakat nad jeho neštěstím.« (Aug.)
V mariánském poutním místě Trens jest mramorová votivní tabulka, představující oltář a na něm košíček s dítkem, plný květů. Před lety tam připutovali v předvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie muž a žena, znaveni dalekou cestou. Přinášeli košík, v něm nemocné děvčátko. Hošík jím zemřel, dceruška už tři roky nemocná, všecka lékařská pomoc marná; stará matka, která jim v domácnosti pomáhala, také zemřela. Oba ošetřovali dítko dnem i nocí, hospodářství tím trpělo, všecky síly věnují dítěti, a to ne a ne se uzdravit! Nazítří, ve svatý den, přijali oba sv. svátosti a pak se dlouho modlili před milostným obrazem. Košík položili na stupně oltáře. Před slavnou mší sv. se světí květiny; každá žena, každá dívka má v náručí spoustu travin a květů. Tu oba po vroucí modlitbě pohlédnou na košík, dítko mrtvé! Neubránili se výkřiku, poutníci zasypali maličkou květy… »Pomozte nám děkovat,« praví matka. Na votivní tabulce jest nápis: »Jakub a Marianna N. z X… Vezmi si, Maria, naše milé dítko, ať na tvém mateřském srdci rozkvete v nejkrásnější kvítko; prosíme za šťastné skonání a radostné v nebesích shledání.« P. Puntigam T. J. vypravuje o jiné matce, která na chorvátském poutním místě si chtěla od Matky Boží přímo vynutit uzdravení nemocného čtyřletého synáčka. Vrátila se domů, do Záhřebu, a hošík zdráv. Na universitě se zkazil, a když mu jednou otec odepřel peníze, vzal pistoli… Otcovrah…
Za šesté, s modlitbou nutno spojit vlastní úsilí. Nezapomínejme na přísloví: »Boha vzývej a ku břehu plavej!« Modlitba není k tomu, aby podporovala lenost. Sami se musíme ze všech sil přičinit, jestliže jest a pokud jest žádaná věc v naší moci. Prosit za ochranu v pokušení a vyhledávat příležitost, prosít o chléb a složit ruce v klín, neznamená to Pána Boha pokoušet? Kterýsi veslař měl na jednom vesle napsáno: »Modli se!« Na druhém: »Pracuj!« Jednou přijde k převozu hejsek a tropí si posměch: »Kdo se potřebuje modlit, když pracuje?« Uprostřed řeky hodil převozník první veslo do vody: »Tak si pomozte z proudu pouze druhým veslem!« Ať dělal, co dělal, člun se s místa nehnul, točil se dokola. Stejně by byl ovšem dopadl, kdyby byl hodil do vody druhé veslo. Ani samotná práce, ani samotná modlitba neprospěje.
Za sedmé, modlitba musí být vytrvalá. Nemá Pán právo splnění našich proseb odložit? Nemá práva nás zkoušet, především naší pokoru, důvěru, víru? Vzpomeňme ženy kananejské! Pán jí dlouho neodpověděl ani slova; teprve když osvědčila bezpříkladnou víru, skálopevnou důvěru a hlubokou pokoru, dostalo se jí, zač žádala. (Mt 6, 5-8) Litanie ke všem svatým, které se církev tyto dny modlí, jsou vzorem vytrvalé modlitby. Nevysvětlujeme mnoho, zač prosíme, nýbrž jen opakujeme: »Oroduj za nás!« Světci vědí, čeho máme nejvíce zapotřebí a co nám mají vyprosit! Pak se obracíme k Pánu. Jen stručně prosíme, aby nás vysvobodil od pohrom Časných i věčných, ode všeho zlého těla i duše, a pak se dovoláváme jeho příchodu na svět, jeho kříže, jeho předrahé krve: »Tě prosíme, uslyš nás.« To znamená prosit ve jménu Kristově, a prosit vytrvale. Vytrvalou modlitbou si vyprosili někteří rodiče dítko světce, na př. otec předchůdce Páně nebo rodiče sv. Mikuláše, vytrvalou modlitbou si vyprosil blahoslavený Karel Spinula milost mučednictví, nechápavý sv. Albert Veliký a Suarez velkou učenost, rodina mně známá obrácení otce — až po letech!
G) Že jest modlitba zdrojem útěchy, dosvědčí nám každý, koho kdy stihl těžký kříž. »Když nás vše v světě opustí…« Pak poznáme, že jediným věrným přítelem je ten, který pro nás na kříží cedil krev, a že modlitba jest jediná cesta k jeho milujícímu Srdci. Duchovní správce vězníce vybírá z dopisů vězňů: »Kdybych se byl každý den modlil alespoň Otčenáš, nebyl bych zde…« — Zoufal bych, kdybych se nemodlil; ty se tomu snad směješ, ale kdybys byl na mém místě, opuštěn, ve vyhnanství, soudil bys stejně jako já… (Hoffnung 1, č. 45.)
V modlitbě hledala a vždycky nalézala útěchu těžce zkoušená poslední Přemyslovna Eliška. Jako princezna po smrti otcově a bratrově, jako královna po odloučení ode všech dítek. Když dala r. 1326 převézti z krypty biskupského chrámu v Olomouci tělo svého bratra Václava III. na Zbraslav a tam uložit podle kostí jeho i jejího velkého otce Václava II., vzbudila tím v duších českého lidu vzpomínky na krásné doby. Skoro čtvrt století již minulo… Vrátí se ještě někdy blahý věk Václava II.? Eliška se nedočkala, ale tolik můžeme soudit, že modlitby, které neustále za vlast a za vzdáleného syna Václava (Karla IV.) k nebi vysílala, nejen balzámem hojily její zraněnou duši, že skutečně vyprosily české vlasti nový, ještě krásnější zlatý věk.
Tato událost jest nám i poučením, že se nedočkáme vždycky ovoce našich modliteb; nedožijeme se vždy toho, abychom na vlastní oči uzřeli vyslyšení svých proseb a vroucích tužeb, abychom mohli jako Simeon poděkovat a zvolat: »Nyní mne můžeš, Pane, propustit v pokoji, neboť jsem uzřel to, po čem jsem tolik toužil.« Jako přemnozí naši legionáři, obětující život za vlast, se nedožili štěstí vidět osvobozenou ujařmenou zemi, pro kterou krváceli, tak ani nám nedá Pán vždycky uzřít ovoce našich modliteb. Nevystihlé jsou cesty Páně, nevyzpytatelné soudy jeho… Pán nás tím chce udržet v důvěře a v odevzdanosti…
Míle na nás též působí, když se dočítáme v dějinách, jak náš národ každý důležitý podnik začínal a končil modlitbou. Před vítězstvím Břetislava I. nad Jindřichem III. u Domažlic, ve vítězné bitvě Soběslava I. s Lotharem u Chlumce, před slavným utkáním Přemysla II. s uherským Bélou u Kressenbrunnu se nesla z českých hrdel k nebi prosba: »Hospodine, pomiluj ny…« Sněmy začínaly slavnými službami Božími, zvolený nebo nastupující král byl veden především k sv. Vítu, k hrobu našich svatých patronů, a teprve po vykonané pobožnosti se odebral do hradu nebo do příbytku, jako na př. Ladislav Pohrobek. Nastolený kníže nebo korunovaný král uváděn na trůn svých otců za neustálé modlitby přítomných, po delší nepřítomností vedla první cesta vracejícího se krále do katedrály, jak bylo na př. u Karla IV. na denním pořádku, kdyžtě jeho císařské povinnosti ho tak často volaly za hranice. Po zvolení Jiřího z Poděbrad se ozývaly pražské ulice zpěvem Svatý Václave a Bože, chválíme tebe.
Neméně pamatovali naši otcové, že povinností věřícího jest i modlitba díků. Před bojem prosba za vítězství, po bojí na poděkování založen klášter, postaven chrám neb aspoň kaple. Kolik větších i menších svatyň, kterými naše země byla poseta, zbudovala vděčnost věřících vládců! V Postile jich máš už kolik uvedených, od velkolepého kláštera Zlaté koruny až k zmizelé kapličce sv. Václava u bavorského Mühldorfu, u Brodku na Šumavě a ke kapli sv. Jiří na Řípu.
H) Kdy jest naší povinností se modlit? Ve zpovědních zrcadlech lze číst: »Nemodlil jsem se ráno, večer, před jídlem, po jídle, při zvonění… Zanedbal jsem v neděli kázání…« Doznávám upřímně, že nevím, jak se to do různých »zrcadel« dostalo. Ani božský, ani církevní zákon nepředpisuje, že se máme modlit právě tyto doby. Jsme povinni občas pozvednout mysl k Bohu; ale kdy, kde a jak, jest pozůstaveno naší svobodné volbě, vyjma povinnost nedělní a sváteční mše svaté. Jen do jisté míry mají zpovědní zrcadla oprávněnost, v tom smyslu totiž, že kdo nevykoná modlitbu ráno, sotva se k ní již dostane, a zamešká ji tudíž toho dne nadobro. Kromě toho jest hodno, slušno a přiměřeno, abychom den začali vzpomínkou na Tvůrce, aby první okamžiky dne a první pozdrav patřil jemu, a celý den byl takto jemu zasvěcen a vzpomínkou na něho posvěcen. Začít s Bohem, vyprosit si požehnání pro práci celého dne, a poděkovat mu, že jsme se rána ve zdraví dočkali. Církevní ranní modlitba v kněžských hodinkách zní: »Všemohoucí Pane a Bože, jenž jsi nám dal dočkat se začátku tohoto dne, chraň nás dnes mocí svou, abychom po celý den do žádného hříchu neklesli, nýbrž aby všecko naše mluvení, myšlení a jednání směřovalo k plnění zákona tvého« (doslova; ke konání toho, což spravedlivé jest před tebou). Začneme-li den bez Boha, sotva ho s Bohem ztrávíme a sotva ho s ním i skončíme. V klášteřích nesmí před ranní modlitbou nikdo promluvit ani slova. Jak blaze působilo na dítko, když předčasně procitlo a vidělo matku konat ranní pobožnost, zatím co ostatní ještě odpočívali! Jak docela jinak, než v domě, kde první slovo jest slovo hádky neb rozmrzelostí, v nejlepším případě slovo světských zájmů! Jak krásné, vstává-li věřící rodina se slovy: »Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.«
Podobně večerní modlitba. Netřeba ji konat bezprostředně před spaním, ale sluší se, abychom vzpomínkou na Tvůrce den skončili, jako jsme vzpomínkou na něho den začali. Modlitba díků… Za to, že jsme se ve zdraví dočkali večera, že nás Pán skrze anděly strážné chránil všeho úrazu duse i těla, že nám dal vše, co jsme potřebovali pro duši i pro tělo atd., atd. Kromě toho se sluší děkovat den co den i za milosti nadpřirozené, za povolání k pravé víře, za vše, co pro nás božský Spasitel vykonal…, že nás po celý den chránil těžkých pokušení, že jsme byli přítomni mši svaté atd. Velmi žádoucno a pro toho, jenž chce vést duchovní život, nezbytno jest vykonat večer zpytování svědomí za uplynulý den, spojené s určitým předsevzetím pro zítřek. Všem bez rozdílu jest nanejvýš radno vzbudit před spaním dokonalou lítost. Nevíš, dočkáš-li se příštího jitra, nevíš, není-li tvá duše poskvrněna těžkým hříchem; dokonalá lítost zjednává odpuštění hříchů í mimo svátou zpověď, jak pověděno na str. 251« Neodeber se tedy nikdy na lože, aniž jsi duši dokonalou lítostí očistil od víny, abys mohl klidně předstoupit před tvář věčného Soudce, kdyby tě povolal.
Modlitba před stolem a po něm… Jest taktéž modlitbou děkovnou. Že sebechudší stůl jest darem nebeského Hospodáře, chápeme teprve tehdy, když vypukne obecná nouze, kdy ani za tisícovku nedosáhneme nasycení; pak se naučíme vážit si každé skývy chleba a za každou prosit i děkovat.
Děkovat… »Když jsme byli v krytech a nad hlavou nám praskaly bomby, věděli jsme, ke komu se obracet o pomoc; i socialisté bezvěrci se s námi ve chvílích hrůz modlili růženec. Pán Bůh nás zachránil, a kdo mu dnes za to děkuje? Minulo nebezpečí, odhodili růženec, někteří brojí nanovo proti Kristovu kříži, jíní se lhostejně k Tvůrci obracejí zády, jako by chtěli říci: »Už tě nepotřebujeme…« (Sdělení svatohostýnského poutníka.)
I) Karel IV. plných 20 let od zbudování Karlova Týnu, tedy až do smrti, rok co rok se ubíral na tento svůj nejmilejší hrad, tam se uchyloval do duchovní samoty, aby si oddechl od panovnických starostí i námah a věnoval několik dní životu rozjímání a modlitby. Několik plných dnů…, ty patřily jen jeho duši a Bohu. Kaple sv. Kateřiny, jeho domácí kaple, lze-li ji tak nazvat, ozdobená českými drahokamy po celých stěnách až ke klenbě, byla místem jeho pobožností. Ve Svatý týden se do ní zamkl, a nedávaje se nikým rušit, věnoval se výhradně svému Spasiteli. Nemyslil, že tím Evropa anebo jeho země něčeho pozbudou, když se oddá modlitbě. Rozjímal a prosil… Kolik proseb tam asi vysílal k nebi za svou drahou Českou zem, za milovaný oddaný lid! Jeho blahá vláda jest nejlepším dokladem, jakým činitelem jest anebo by mohla být modlitba i v životě těch, kterým jsou svěřeny osudy národů! Pochybuji, že by kdo z nich tuto knížku četl nebo se dokonce podle ní řídil. Ale co řečeno o nich, platí o každém, kdo vládne, byť jeho »království« bylo sebenepatrnější, šéf velkozávodu, majitel hospodářství, otec rodiny…
Společná modlitba v rodinách, stejně jako společný zpěv a společná četba, jest páskou, která udržuje vzájemnou lásku a spojení jedněch s druhými a všech s Bohem, svolává na dům požehnání s nebes, vzdaluje pokušitele i hřích. Dlel jsem jednou delší dobu u lůžka nemocné dívky, které jsem přinesl svátostného Spasitele. Náhodou byla přítomna jedna její družka. Po skončeném díkučinění jsme hovořili o lásce trpícího Krista, o nebeské vlasti a jejích radostech, o sv. Panně. Tu řekl jeden z nás: »Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém…« A nemocná trpitelka odpověděla: »Tam jsem já uprostřed nich.« (Mt 18, 20) Bylo nám skutečně, jako by se andělé snášeli k chudičkému loži, jako by náš Král prodléval neviděn mezí námi…
[1] První část modlitby Zdrávas Maria a Zdrávas Královno, celé Věřím v Boha, Desatero, Sláva Otci jsou modlitby chvály, taktéž mnohé žalmy a chrámové písně, na př. Pozdvihni se, duše, z prachu, Alleluja, zdráv buď nad smrtí zvítězitel, Bože, chválíme tebe, Tisíckrát pozdravujeme tebe atd. Píseň Ejhle oltář a Bože, cos ráčil jsou modlitby děkovné. Zdá se, že někteří věřící píseň nepokládají za modlitbu, za chválu Boží. Jen pozoruj, jak si při zpěvu počínají! Nezpůsobně sedí v lavici, ruce snad v kapsách nebo založené, hlavu nazad a bezmyšlenkovitě huláká; při modlitbě zaujme docela jinou posici (»postoj«)! Což chrámová píseň není povznesení mysli k Bohu stejně jako každá jiná modlitba, ať společná nebo soukromá, ústní nebo vnitřní? Aby se dětem vštípilo vědomí, že zpěv chrámový jest též chvála Boží, bylo by radno občas ranní nebo ještě spíše večerní modlitbu nahradit zpěvem, na př. o vánocích, v postě, o velikonocích nebo i jindy: místo obvyklého otčenáše za zesnulé zazpívat Odpočiňte v pokoji, v sobotu a zvláště v máji místo modliteb k Marii Panně zazpívat některou mariánskou píseň… »Jest někdo z vás smuten? Modli se. Jest dobré mysli? Prozpěvuj!« (Jk 5, 12)
Mariánská postila, 1946
Aktuálně >