O pravé pobožnosti k sv. Josefu
Giovanni Sandigliano
Onu řadu proseb, jíž říkáme litanie, začínáme vždy překrásnými projevy touhy: Kyrie eleison, Christe eleison… Pane, smiluj se nad námi, Kriste, smiluj se nad námi!
Není to bez hlubokého významu, že se s nimi shledáváme i v čele litanie k sv. Josefu. Umožňují nám poznati podstatu křesťanské úcty k svatým vůbec a úcty k sv. Pěstounu Páně zvláště. Napřed vzýváme Boha a potom vzýváme svaté. Naše úcta k svatým má odtud svou cenu, že jest úctou Boha samého. Boha uctíváme pro něho samého, svaté ctíme, poněvadž jsou služebníky a přáteli Božími. Jen lidé zlomyslní a nevědomí mohou tupiti katolíky, jako by se světcům klaněli.
Vzýváme-li sv. Josefa, máme tedy v úmyslu vzývati a uctívati Boha samého v Pěstounu Ježíše Krista.
Avšak pobožnost k sv. Josefu musí býti pravá, má-li vzdáti Bohu náležitou čest. Jsou pobožnosti nepravé, jež ani svaté nectí, ani Boha neoslavují. Kolik křesťanů koná devítidenní pobožnosti jednu za druhou, modlí se i měsíční pobožnosti a nemají z nich ani nejmenšího užitku. Kéž nestihne tato nehoda i nás, když oslavujeme sv. patriarchu Josefa. Proto chci nastíniti, v čem pravá pobožnost k sv. Josefu záleží.
I. Vnější projevy úcty. — 1. Chceme opravdově ctíti sv. Josefa? Neopomiňme ho uctívati vnějšími zbožnými cvičeními, totiž horlivými modlitbami, skutky umrtvení, štědrostí k chudým a pod. Nedivme se, žádají-li se na prvém místě vnější skutky! Záleží na tom, aby hned na začátku byl rozptýlen předsudek a vyvrácen blud o úctě Boha a o pobožnosti k svatým. Kolik z nás jistě slyšelo tuto námitku: »K čemu jsou tyhle pobožnosti? K čemu tolik devítidenních a třídenních pobožností? Pán Bůh si neví rady s naším klekáním, s naším spínáním rukou. Svatí se nectí odmumláváním modliteb.« Je to pravda? Že tyto vnější projevy nestačí, je ovšem pravda, že však nejsou k ničemu, je úplně nesprávné tvrzení. Vnější úcta je příkazem Božím. Kolikráte žádá Bůh v Starém zákoně oběti zvířat od svého národa! Chce pro sebe svatostánek a chrám! Nařizuje člověku, aby přinášel oběti ze všeho svého majetku: »Uctívej Pána dary z majetku svého, z prvin vší úrody své dávej jemu!« (Přísl. 3, 9.) Když se skládá člověk z těla a z duše, jak by splnil své povinnosti pouhou vnitřní úctou?
2. Na potvrzenou máme příklad sv. Josefa. Jakým způsobem uctíval Boha on? Spokojil se snad s tím, že mu vzdával úctu jen v srdci a obětoval své nejčistší city? Jako hlava sv. rodiny — praví svatí — vykonává obřad obřezání Ježíška. Spolu s nejsv. Pannou obětuje v chrámě božské Pachole podle předpisů zákona, jenž ukládal tuto vnější oběť. Když běží o bohoslužbu, nestačí mu vykonávat ji v svém domku v Nazaretě. Sv. evangelium nám vypráví, že odchází rok co rok do Jerusalema a účastní se všech pobožností v chrámě a že do Nazareta se vrací až po skončení slavností. Vnější bohoctu chápal sv. Josef tak, jak ji chápeme my, totiž jako povinnost k Bohu. Kdyby byla uctívala synagoga za jeho doby svaté jako je uctívá Církev, jistě by se byl i na ně obracel s modlitbami a sliby.
3. K němu se musíme nyní chovati právě tak. Nestarejme se o poznámky a o posudky jistých křesťanů, kteří nerozumějí duchu Církve katolické a kteří nevědí nic o článcích naší víry. Není možná odpírati Bohu a svatým vnější úctu a býti při tom ještě křesťanem. Ti, kdo říkají: »Naší zbožnosti stačí ctíti Boha ve svatyni našeho srdce,« činí potom aspoň to? Když přestane bohopocta vnější, přestává i vnitřní, jako hasne oheň, když mu vezmete hořlavinu. Stran úcty sv. Josefa, řiďme se radami, jež nám dává Církev. Církev nás vybízí vrhnouti se k nohám světcovým, prositi ho, obětovati mu netoliko své city, nýbrž i sami sebe i své věci.
II. Náprava života. — 1. Všimněme si dobře, že vnější pobožnosti jsou toliko částí úcty k sv. Josefu. Nestačí jen přijíti do kostela, modliti se ke cti jeho sedmi bolestí nebo sedmi radostí. Při těchto vnějších projevech zbožnosti je třeba ještě něčeho jiného: mají hluboce zasáhnouti do křesťanského života a jej zlepšiti. Je nezbytné varovati se hříchu, vybřednouti z vlastních chyb, státi se lepším, pokročiti v horlivosti. Zbožnost — máme-li její pojem co nejjednodušeji vystihnouti — je pohotovost srdce činiti vše, co může býti milé Pánu Bohu a svatým. Co však může býti vítanější srdci Božímu a svatým než pohled na duši, která se hledí zbaviti všeho, co by uráželo jejich oko? A přece žije tolik křesťanů, kteří nechápou účinně tuto nauku tak prostinkou. Takové křesťany odsoudil již Ježíš Kristus. Jsou to stromy bující jen listím, bez ovoce, určené na oheň. »Lid tento ctí mne ústy, ale srdce jejich je daleko ode mne.« (Mat. 15, 8.)
2. Pobožnost, jež by nevylučovala z duše hřích, jež by nespěla k očištění i od nejmenších hříchů, nebyla by správná. Taková úcta není vůbec možná, a kdyby byla možná, nebyla by příjemná sv. Patriarchovi. Náš světec má příliš mnoho lásky k Ježíši Kristu, aby bral pod svou ochranu duše, mající odvahu urážeti Spasitele. Když mu anděl stručně a nachvat oznamoval, že Herodes usiluje o bezživotí božského Dítka, svatý Pěstoun přivinul je něžně k srdci a spěchal po neschůdných stezkách širou pouští do Egypta. Jestliže snad někdo zamýšlí následovati Heroda v jeho krvavých záměrech, ať nenabízí darů sv. Josefu, ať nevysílá k němu modliteb. Světec je nepřijme. Neprominutelnou podmínkou pravé zbožnosti je pracovati o vymýcení nepravostí a očistu svědomí.
3. Ať však nepřikládá nikdo mým slovům smyslu, jehož nemají. Dím-li, že pravá zbožnost žádá nápravy života, nemíním tím tvrditi, že si hříšníci nemohou nakloniti našeho světce. Jen ti hříšníci nezaslouží si lásky jeho, kteří nemají v úmyslu zanechati hříchu. Když však bojuje duše proti peklu, jež ji svírá v svých spárech, a žádá o pomoc a vítězství Pěstouna Pána Ježíše, jistě jí otevře všechny zdroje svých milostí a posílí ji. Je známo, že pobožnost k sv. Josefu nejúčinněji trhá řetězy necudných vášní, poutající duše celá léta. Potvrzují to letopisy milostí jím udílených. A tak úcta k tomuto světci jednak vyžaduje práce o nápravu života, jednak nám dopomáhá ke zmrtvýchvstání z hříchů, bez něhož nemůže býti ani řeči o skutečné a pravé zbožnosti.
Philippe de Champaigne: Uvedení Páně do chrámu (1648)
III. Následování ctností. — 1. Nejdokonaleji a nejúplněji je vystižen program křesťanského života, jak se mi zdá, v slovech Jeremiášových: Ustanovuji dnes tebe…, abys ničil a bořil, abys stavěl a štípil. (Jer. 1, 10.) Pravá zbožnost, jež z nás činí řádné křesťany, když od nás žádá, abychom vykořenili hříchy z duše, ukládá člověku též budovati pomník pravých ctností. Druhý díl úcty k svatým, díl poslední a nejdůležitější, záleží v následování jejich ctností. Pravá zbožnost je v své podstatě láska. Řekne-li kdo, že uctívá světce, a řekne-li, že jej miluje, jsou to výrazy rovnocenné.
Chceme-li se zavděčiti svatým, co lepšího můžeme činiti než následovati jejich ctností, jimiž se tolik zalíbili Bohu? Každý z nich volá k nám, co volal sv. Pavel k prvním křesťanům v Korintě: Prosím vás, buďte následovníky mými, jakož i já jsem Kristovým. (I. Kor. 4, 16.) Chceme-li posouditi pravou úctu k svatým, neužívejme jiného měřítka kromě následování ctností. To je nejbezpečnější. Kde je nalezneme, je to neomylná známka pravé pobožnosti, kde není, řekněme hned, že tam není žádné úcty k svatým.
2. V světle této zásady vidíme, jak máme ceniti jisté pobožnosti. Jsou lidé, kteří chraptí pro samé odříkávání modliteb bez konce, lidé, kteří by rádi, jak se zdá, stáhli světce s oltářů. Při tom jsou však netrpěliví, hněviví, reptaví, ne-li ještě horší. Nepokoušejte se mluviti jim o křesťanské odevzdanosti, o pokoře, o poslušnosti k Církvi a k papeži! Neraďte jim dávati almužnu chudým, jemně zacházeti s bližními. Těchto věcí nechápou. Vytasí se s tisícerými výmluvami na svou obranu. Posloucháte-li je, poznáte, že jejich chyby jsou samé ctnosti. Tak umějí ospravedlňovati své jednání, tak totiž umějí klamati a obelstíti sami sebe. Pán Bůh je může jednou odbýti touto výtkou: Co je mi po vašich pobožnostech? Dejte mi své srdce! — Nejlepší dar, jejž můžeme Bohu podati, je ctnost.
3. Vraťme se k sobě! Pravou úctu k sv. Josefu bude míti to srdce, které se vynasnaží ho následovati. Největším jeho ctitelem bude ten, kdo se přičiní o nejdokonalejší napodobování jeho ctností. Potkávají nás bolesti v životě? Naučme se od sv. Josefa skláněti hlavu pod otcovskou ruku Páně a nenaříkati si, nereptati! Ba co více, učme se dobrořečiti Pánu! Napodobujme ducha Josefovy poslušnosti a obětavosti! Jako on milujme Boha, jako on odtrhněme srdce od pozemských věcí! Potom ho budeme oslavovati po jeho přání.
Giovanni Sandigliano: Jděte k Josefovi! Praha. 1935.
Pokračování za týden.
Aktuálně >