Pán světa – díl první, díl druhý

STUDIO VOX a Institut sv. Josefa vám přinášejí četbu na pokračování ve formátu MP3.

Zapomenutá anti-utopie Roberta H. Bensona

Branislav Michalka

Pomníček, který zbudovala literární historie papežskému komorníkovi sv. Pia X., Robertu Hugh Bensonovi, je nevalný. Nějaká ta zmínka v encyklopediích, pár odkazů na internetu.

Asi tak si ho cení svět, který v úžasu sedá na zadnici před každou rakouskou husou tlačkající nudné bláto banálních zvrhlostí.

Nemohlo mu být vskutku vyčleněno příhodnější místo, symbolizující jeho status v almanaších zapomnění, jako ta skulina, ze které jsem ho vylovil v jednom obskurním antikvariátu.

Čmuchal jsem po Bensonovi léta bezvýsledně, až na mě počkal na nejnepravděpodobnějším místě, kde by ho nehledal žádný detektiv – mezi detektivkami. Dobrák antikvariátník usoudil, že místo té vínovočervené knihy s názvem Pán světa je mezi lopotnými nádeníky kriminálních eposů a zasunul ji tam, aby na mě čekala. Odměnou za její trpělivost, se kterou mě tam vyčkávala, bylo zlepšení jejího sociálního postavení, provedené přesunem z antikvariátního ghetta do polic mé bibliotéky. Zde dožívá podzim svého života.

Ale k věci! Knihu vydal Spolek sv. Vojtěcha v roce 1933 a zřejmě se nic podobného už nechystá učinit. Je to kniha nemoderní a vydavatel by mohl pomýšlet na její znovuvydání pouze tehdy, pokud by se chtěl zavděčit hrstce staromilců, což nepředpokládám. Přesto, bych se rád pokusil vyvolat alespoň zájem o Bensona, aby se snad jednoho dne někdo ujal edice jeho děl.

Robert Hugh Benson

Muž, který knihu nazvanou Pán světa sepsal, se narodil 18. listopadu roku 1871 v Anglii, zemi proslulé výrobou vynikajících katolických spisovatelů. Tyto produkty pak exportuje do zahraničí.

Robert Hugh Benson spatřil světlo světa ve Wellingtonu jako nejmladší ze šesti dětí Edwarda Whita Bensona a Mary Sidgwickové. Jeho otec, anglikánský duchovní, tam vykonával funkci ředitele na Wellington College a po několika letech to dotáhl na prvního biskupa v Truro, aby později, v konečné fázi, završil svou kariéru na postu pro anglikánského arcipastýře nejvzácnějším, jako arcibiskup z Canterbury. Tehdy dosáhl Hugh, jak mu doma říkali, věku dvanácti let. Rodina patřila k viktoriánským a edwardiánským prominentům a dva z Hughových bratrů, Arthur Christopher Benson a Edward Frederic Benson byly počítáni za dobové literární celebrity. Arthur Christopher, vyučující na prestižní škole v Etonu, kde později studoval i Robert Hugh, byl dokonce autorem textu k nehynoucí „flašinetovce“ Land of Hope and Glory, kterou dodnes na novoročních koncertech vyřvávají rozveselení a hrdí Britové spolu s neméně slavnou Rule, Britannia!

Bensonovo dětství odpovídalo postavení jeho rodiny, době a povolání jeho otce. Absence jakýchkoliv sociálních problémů, milující rodiče a atmosféra domácnosti prodchnutá duchovností, byly dokonalými podmínkami k bezstarostnosti.

V roce 1878 však Robertův nejstarší bratr Martin umírá na zánět mozkových blan. Jeho smrt zřejmě dost poznamenala Bensonovo nazírání na svět, podobně, jako o dvanáct let později smrt sestry Nellie. Po letech se Benson zmínil o tom, že právě tragické úmrtí jeho sestry bylo tou příčinou, kvůli které se rozhodl stát se knězem. Snad právě ve velmi brzké konfrontaci se smrtí blízkého člověka se zrodil, nebo alespoň umocnil, jeho talent pro mimosmyslové vnímání mnohovrstevnatosti světa.

Jak se patří na syna z elitní rodiny, navštěvoval v letech 1885 až 1889 střední školu v Etonu; ústav, který je až do dnešních dob považován za školu pro děti z nejvyšších vrstev. Nikdy se tam však necítil dobře a nakonec studia předčasně ukončil. Drsné prostředí anglických středních škol, tolikrát popsané mnohými spisovateli v románech a pamětech (např. C. S. Lewis v Zaskočen radostí) zřejmě nepůsobilo dobře na chlapce s řečovou vadou. Benson totiž celý život musel bojovat s hendikepem, který mu způsobovalo zadrhávání se v řeči. On sám uváděl jako psychický důvod tohoto defektu příliš rychlý sled myšlenek, který následně nebyl schopen adekvátně rychle zprostředkovat verbálně. Je pravděpodobné, že v kolektivu plném chlapecké zlomyslnosti a mazáckých praktik to nezůstalo bez povšimnutí.

Po absolvování střední školy se Benson přihlásil na Trinity College v Cambridge s úmyslem studovat společenské vědy, ale již zmíněná smrt sestry změnila po roce jeho záměry a zapsal se na studium teologie, které ukončil v roce 1893. Kromě znalostí z oboru teologie mu přinesl život na univerzitě i zálibu v horolezectví a veslování, což mu trvale podlomilo zdraví a spolu s jeho hyperaktivitou nakonec způsobilo i jeho předčasné úmrtí. V průběhu svého horolezeckého výstupu v Alpách, kde byl se svým bratrem Fredem, totiž překonal srdeční infarkt. Na prosby svých příbuzných aktivního sportování nakonec zanechal.

V roce 1895 byl ordinován za kněze anglikánské církve svým vlastním otcem. Nejprve působil v londýnské misii a jako kněz v malém farním kostele v Kentu, odkud odešel v roce 1898 do Mirfieldu v Yorkshire. Koncem roku 1896 dolehla na Bensona opět smrt blízkého člověka. V říjnu, během návštěvy u předsedy vlády Gladstona, jeho otec náhle umírá. Ať to zní jakkoliv krutě, je pravděpodobné, že otcova smrt později usnadnila Bensonovi konverzi ke katolicismu. Ta byla v prostředí, ze kterého vzešel, i tak skandálem. Jen těžko si dokážeme představit jeho otce, nejvyššího představitele odpadlické státní církve, jak se s tím smiřuje.

Rozptýlení ze smutku nad otcovou smrtí mu poskytly cesty do Egypta, Sýrie a Svaté země, které uskutečnil na přelomu let 1896 a 1897.

V zapadlé farnosti Mirfield, kde se rok nato ocitl, začal uvažovat o sepsání drobných příběhů, z nichž byly některé inspirované rozprávěním jeho staršího bratra a které by popisovaly propojenost světa fyzického a metafyzického. Výsledkem byla útlá kniha s názvem Neviditelné světlo (The Light Invisible), která mimochodem vyšla před třemi lety přeložená do češtiny v nakladatelství Petrus. V této nejčastěji vydávané Bensonově knize na česko-slovenském území (v Čechách vyšlo v roce 1997 již čtvrté vydání) poprvé, ve sledu miniatur ze života venkovského kněze blíže nespecifikované konfese, přenáší na stránky vizi světa jako mnohovrstevnatého bytí, jehož jednotlivé sféry se vzájemně prolínají a ovlivňují. Tvar světa se během mystických zážitků taví a přelévá do jiných, dlouho netušených forem, bytosti nebeské zatlačují do pozadí hmatatelnou realitu, nijak ji ale neničí a nepopírají. Zároveň tu povstávají i síly temnoty, takže člověka, čtoucího tyto klidným až mdlým tempem psané věty, chytne jakási těžko definovatelná úzkost. Většinu prvků svého stylu, který dále rozvíjel ve svých románech, použil Benson již ve své prvotině a kniha bývá literárními kritiky často řazena k tomu nejlepšímu, co napsal; s poukazem na to, že na knize pracoval ještě před konverzí a není natolik spoutaná dogmatickou stránkou jeho víry, což je hodnotiteli vnímáno jako positivum. Samotný Benson viděl věci podstatně odlišně a později se od Neviditelného světla a jeho emocionality, nikoli však stylu, mírně distancuje, když ve čtvrté kapitole svých Konfesí konvertity (Confessions of a Convert) z roku 1913 popisuje, že jeho cesta ke katolicismu, byla motivována právě duchovní potřebou živé autority, která by dokázala základní pravdy vykládat bez ztráty identity a s laskavě neotřesitelnou autoritativností. Výhrady proti „dogmatizaci“ v jeho dílech, tvoří právě osu příčin jeho přehlížení a zpochybňování jeho kvality. V „seriózní“ literatuře je Benson vnímán jen jako propagandista ve službách Církve.

Právě během práce na knize Neviditelné světlo dochází u Bensona ke konverzi. V již zmíněné Knize konfesí líčí svůj přerod slovy: „Můj zmatek vznikal, jak se domnívám, hlavně ze dvou příčin: zaprvé z pocitu osamělosti anglikánské církve, který zesílil poznáním cizích zemí a pádnými argumenty pro římskou kontinuitu s předreformační Církví … Bylo to tuším v létě a na podzim roku 1902, když jsem začal psát knihu Neviditelné světlo … Povídky, které jsou svojí povahou polomystické, fantastické, se soustřeďují kolem muže, kterého nazývám „katolickým knězem“. Často se mě ptali, jestli jsem mínil tím mužem katolíka nebo anglikána (zřejmě ve smyslu anglokatolicismu v High Church, pozn. aut.). Moje jediná odpověď je, že jsem jím nemínil žádného z nich zvlášť. Už jsem však neměl takovou svrchovanou důvěru v anglikánskou církev, abych ho nazval anglikánem.“

Tento „nedostatek svrchované důvěry“ vyústil počátkem roku 1902 do vážné krize způsobené, kromě předchozích pochybností, i čtením encykliky Apostolicae Cura papeže Lva XIII. Benson navázal spojení s katolickým klérem, vzdal se funkce v anglikánské církvi a 11. září 1903 byl přijat do katolické církve paterem Reginaldem Bucklerem, OP. Jeho konverze nebyla v daném období ojedinělým jevem. Bensonovo obrácení patřilo již do druhé vlny konverzí, které nastaly ve Velké Británii po schválení emancipační zákona z roku 1829, zrovnoprávňujícího katolíky s anglikány. V první vlně, která má počátky v Oxfordském hnutí, to byli hlavně lidé kolem kardinála Newmana, umělci následující Waltera Patera a ovlivnění prerafaelitským hnutím. Druhá vlna zahrnuje již celou plejádu známých postav: Geralda Manley Hopkinse, Aubrey Beardsleye, G. K. Chestertona, Sigfrieda Sassoona, Ronalda Knoxe a mnoha dalších. Dokonce se tvrdilo, že i král Edward VII., který dal době v první dekádě 20. století jméno, konvertoval na smrtelné posteli.

Přestože si mnozí Britové začali zvykat na to, že se katolíci stávají integrální součástí jejich impéria, sedí v Dolní i Horní sněmovně a mají paralelní církevní struktury s biskupy, přeci jen byla konverze syna arcibiskupa z Canterbury senzací. Z této senzacechtivé atmosféry uniká Benson již zakrátko, 3. listopadu 1903, do Říma, aby se tam připravoval na kněžské svěcení, které mu bylo uděleno již za půl roku, 12. června 1904 v chrámu San Silvestro, v Římě.

Vzápětí se vrací do Anglie, kde působí jako vysokoškolský kaplan v Cambridge a později jako farář v katolické farnosti Cambridge, a to až do roku 1908.

Toto období je kromě činnosti pastorační vyplněné i horečnatou činností literární, která neutichá až do jeho předčasné smrti. Do roku 1914 napsal 27 svazků románů, drobnějších próz, homilií, spisů apologetických i esejistických.

Již v roce 1905 vychází historický román Královo dílo (The Kings Achievment), zobrazující schizma Jindřicha VIII. a následné konfiskace církevního majetku a pronásledování Církve. O rok později je to také historický román, tentokrát ze středověku, s názvem Poustevník Richard Raynal (Richard Raynal the Solitary), nebo spíše legenda o poustevníkovi Richardovi, který ze své samoty putuje ke králi do Londýna s poselstvím od Boha, s poselstvím, o jehož významu sám nic neví a následkem kterého král onemocní. Richard, posel Boží, je pak vystaven mukám a pokušením těla i ducha a nakonec umírá. Vypravěčem legendy je farář Chaldfield jako svědek jeho svatosti. Příběh je, jako pravá středověká legenda, protkán marginálními komentáři a teologizujícími traktáty. Pro Bensona byla doba, v níž se děj odehrává, pramenem anglické zbožnosti, pochované pod nánosy pozdějších schizmat. Odkrývat tyto vrstvy a nacházet tyto zdroje je zároveň pro něho sebepotvrzujícím aktem o správnosti konverze. Benson později mluvil o této knize jako o katolickém pandante k Neviditelnému světlu a tvrdil, že rozdílná oblíbenost těchto knih u čtenářů je podmíněna konfesí. On sám dával jako katolík přednost Richardovi Raynalovi a považoval ho za mnohem lepší knihu.

V témže roce vychází román Královnina tragédie (The Queens Tragedy), o vládě katolické Marie Tudorovny, a tuto sérii románů věnovaných období reformace završí v roce 1909 románem Kde je právo? (By What Authority?) o tyranské vládě Alžběty I., mučení a pronásledováni katolíků a popravě Marie Stuartovny.

Mezitím v roce 1907 vychází anti-utopie Pán světa, o níž bude pojednáno níže, dále kniha o mysticismu Mysticism a další dva menší spisy.

Benson si v psaní udržoval tempo, které mu umožňovalo vydávat v průměru 4-5 prací ročně, k čemuž později přibyly práce z jeho pozůstalosti. To představuje úctyhodné množství potištěného papíru, jehož přesný popis a vyjmenování jde za rámec tohoto příspěvku. Zmíním se proto už jen o jeho nejznámějších dílech, které se ve své době těšily oblibě, nebo vyvolávaly kontroverzní reakce.

K těm nejznámějším patří Zaklínači (Necromancers) z roku 1909, ve kterých varuje před okultismem, vyvoláváním záhrobních sil a komunikací s nimi. Považoval odpoutávání temných sil, spojených s moderním teosofickým třeštěním, za velmi nebezpečné. V této knize podal obraz jiného mysticismu, vykolejeného mimo křesťanskou víru a mimo autoritu Církve, jako zhoubného nástroje bezbožné zvědavosti, vedoucího k zatracení.

V roce 1911 to byly dva romány. Prvním je dílo s názvem Žádných jiných bohů (None Other Gods) o mystickém putování k Bohu, sestavené na bázi tradičních kontemplativních postupů popsaných již barokními mystiky sv. Janem z Kříže a sv. Terezií od Ježíše a složených ze tří fází: purgativního, iluminativního a unitivního. Druhým románem byla další anti-utopie odehrávající se v budoucnosti: Zánik (The Dawn of All).

Již zmíněná Vyznání konvertity vyšly v roce 1913, rok před jeho smrtí. Kniha patří do žánru odvozujícího svůj původ od Vyznání sv. Augustina a přináší popis Bensonovy konverze a jeho názory na konfesionální problematiku. V anglické literatuře se jedná o zažitý zvyk zejména po Pro vita sua kardinála Newmana, která měla nesmírný vliv v akademickém prostředí.

V roce 1908 si Benson koupil menší tudorovské sídlo Hare Street House u Butingfordu v hrabství Hertfordshire. Manuální zručnost a praktičnost, která se u něho vždy doplňovala s kontemplativním prvkem jeho povahy, bez toho, že by si překážely, mu umožnila zařídit si svůj nový dům vlastními intarziemi, ozdobit stěny vlastními tapiseriemi a namalovat několik obrazů. K jeho zálibám patřila i přilehlá zahrada.

Zde se Benson věnoval psaní a přípravám na kázání, které míval jako kanovník Westminsterské katedrály. Navzdory již zmíněné řečové vadě byl jako kazatel velmi oblíbený. Absolvoval také mnohé zahraniční zájezdy, např. do Ameriky a Irska, na kterých prezentoval své knihy, v těch časech velmi populární.

V roce 1911 byl jmenován papežským komorníkem sv. Pia X.

Jeho neustálé přetěžování vlastního organismu vedlo nakonec k tomu, že ho v posledních letech života postihovaly časté angíny, které mu v souvislosti s prodělaným infarktem způsobovaly velké bolesti. V roce 1914, v den vyhlášení války Velkou Británií centrálním mocnostem, se dobrovolně přihlásil jako vojenský kněz do první linie. Zatímco očekával povolávací rozkaz, odešel na kazatelskou misi do Lancashire, kde onemocněl na zápal plic. Organismus podlomeným permanentním tlakem nakonec selhal a Benson umírá 19. října 1914 v arcibiskupském paláci v Selfordu u Manchesteru. Byl pohřben v areálu svého sídla Hare Street House. Zádušní mši sloužil kardinál Bource doprovázený sborem z Westminsterské katedrály.

Anti-Utopie

Rok po vydání románu H. G. Wellse Moderní utopie, jehož název mluví sám za sebe, vychází z pera Roberta H. Bensona román Pán světa. Skutečně, jen těžko bychom hledali dvojí protikladnější vnímání dějin. Na to, abychom mohli docenit tento Bensonův počin, je nutné se seznámit s atmosférou, která předcházela I. světové válce a dominovala konci 19. a počátku 20. století.

Jestliže pomineme úzkou vrstvu nábožensky nebo dekadentně orientované umělecké elity, která se necítila příliš pohodlně v nastupujícím industriálním věku všude pronikající technicity, tak musíme přiznat, že drtivá většina obyvatel Evropy a Severní Ameriky, byla dokonale ovládána utopickou představou přerodu světa do nové, lepší formy. Jejich pocit byl motivován fascinujícím nástupem technického pokroku, neustále akcelerující v podstatě až do dnešních dnů, přinášejícího kromě změn ve fyzickém a sociálním bytí lidí i podněty pro inovaci představ o budoucnosti lidstva. Zatímco všechny představy historických civilizací vycházely z modelu postupné degradace původního „zlatého věku“ do forem s nižší kvalitou a končily zpravidla katastrofickou vizí zániku, cyklického v pohanství a definitivního v křesťanství, tak nové představy bující od 19. století počítaly s úplně opačným vývinem. Podle nich se lidstvo pomalu, ale neúprosně vyhrabávalo z bahna primitivismu a závislosti na fyzických vlastnostech, aby se v konečné fázi vývoje maximálně zdokonalilo a fyzikální danosti ovládlo ve svůj prospěch. Události druhé poloviny 19. století jako by tento trend potvrzovaly. Dnes si už jen těžko můžeme představit ten úžasný šok, který museli pociťovat lidé žijící většinou v agrární společnosti, když uviděli poprvé vlak, auto nebo letadlo, slyšeli poprvé rozhlas, nebo vkročili do továrny. Představa nesmírné akumulace lidské moci, dosud dřímající a ukryté v hlubinách nevědomosti, musela být ohromující. Zvyk nás naučil dívat se na tyto věci jako na samozřejmé, ale na přelomu 19. a 20. století samozřejmé nebyly. Najednou se vynořily, jakoby z nebytí vyčarované lidskou rukou, a nedaly se popřít. Daly se vidět, hmatat a používat. A s nimi měl přijít nový lepší svět. Mluvit v takové chvíli o zániku a bestialitě konce dní znamenalo uvrhnout na sebe stigma zaostalého náboženského fanatika, nebo přímo blázna.

Přesto se našli jedinci, pro které byl zánik světa skutečností nepříliš vzdálenou a odsouvanou za nedohledné horizonty dějin. Pro Léona Bloye, J. A. de Gobineaua nebo V. S. Solovjova to byla realita, kterou viděli přicházet se zákonitou neodvratností. Avšak pouze Solovjov se pokusil v Krátké legendě o Antikristovi z roku 1900 dát těmto pocitům formu uceleného literárního příběhu založeného na křesťanské tradici. Těžko říci, zda Benson znal tento poslední spis zastánce pravoslavně-katolického sjednocení. Pokud ne, tak je pozoruhodné, jakou podobnost vykazují představitelé Antikrista v obou prózách. Nejedná se o bestiální satanisty, ale naopak o jakousi ztělesněnou esenciální humánnost. Tím se však podobnost knih vyčerpává, pokud samozřejmě nepovažujeme za podobnost společný křesťansko-apokalyptický základ. Solovjov sice geniálně prorokuje vznik Spojených států evropských v 21. století, ale jinak, až na drobné zmínky o blíže nedefinovaném hmotném pokroku, má tato vize všechny atributy teologické fikce, která se může odehrávat v kterékoli době. Hyperdynamické techno-kulisy byly v té době vyhrazené pro optimistické mládežnické romány Julese Verna nebo socialistické utopie H. G. Wellse; o záplavě podřadnější sci-fi literatury ani nemluvě. Literární význam R. H. Bensona spočívá mimo jiné v tom, že spojil prvek zobrazení maximálního technologického pokroku s apokalyptickou vizí. Tento technický prvek byl vysmíván českým spisovatelem J. Durychem, který v recenzi knihy E. Baumanna La paix du septieme jour z roku 1921 vzpomíná sarkasticky i Bensonova Pána světa: „Vyhnání křesťanů z Říma, jak je líčí Benson a Baumann, pomocí vzducholodí, policistů, revolverů a otravných pum zabíhá silně do filmové americké komiky.“ Tato námitka obstojí pouze v případě, pokud někdo hodnotí Bensonův román pod zorným úhlem těch nejvyšších literárních kritérií, kterých je Durych oprávněným reprezentantem. Durych ostatně přiznává, že je to právě jeho estetismus a ne relevantní teologické argumenty, který mu brání akceptovat takovou představu Antikrista. Z dnešního pohledu však Bensonovo dílo už nepředstavuje román osamocený v záplavě děl opačné tendence, ale je spíše polozapomenutým průkopníkem literárního žánru zvaného anti-utopie. A na ty se nekladou podobné nároky jako na geniální barokizující prózy Durychovy, naopak zároveň jednou z jejich hlavních funkcí je i zobrazování techniky, jako „satanizujícího“ prvku. To ale Durych nemohl samozřejmě předpokládat.

U Bensonova Pána světa se setkáváme s pozoruhodným jevem: v hierarchii současností akceptovaných anti-utopií zůstává polozapomenutý někde na chvostu, a to i přes skutečnost, že jako první a jeden z mála domýšlí zkázu do definitivního konce. Poslední věta románu zní: „Potom pominul svět a jeho sláva“. Těžko si představit nezvratnější popření pokroku.

Nejpreferovanější anti-utopií je v současnosti Orwellův román 1984. Při vší úctě ho však můžeme označit jen za popis toho, co již bylo v dané chvíli realitou. Pro srovnání: když Benson psal Pána světa, většina Evropy byla monarchická a ve Vídni vládl František Josef I. Když Orwell popisoval totalitní socialistický režim, tak ten byl již realitou ve více než jedné třetině světa.

Není také žádným tajemstvím, že Orwell, který se vyprofiloval postupem času až na denuncianta svých komunistických literárních kolegů, začínal jako anarcho-levicový bojovník ve španělské občanské válce. Co všechno tam dělal, to víme jen z jeho svědectví v Holdu Katalánsku, takže to nemusí být zas tak úplně všechno. Každopádně je pravděpodobné, že s levicově-totalitním smýšlením a akcí měl víc než jen platonické zkušenosti. S takovou výbavou není pak problémem popsat režim logicky z ní plynoucí. Kouzlo jeho románu pominulo v roce 1989, tedy jen pět let po jeho fiktivním časovém ukotvení. Ukázalo se, že Orwellův horizont nesahá za atmosféru stalinské éry 1930 – 1952, i když mnozí používají terminologii z jeho románu na pojmenování některých praktik současného panliberalismu.

Mnohem silnější intuici, s jakou vystihl svět budoucnosti Orwell, měl Aldous Huxley v románu Krásný nový svět. Tam už jsou všechny současné degenerativní trendy vítězného liberalismu zobrazené v karikované a obludné podobě. Například porod je považován za cosi ohavného, podobně jako manželství, a promiskuita je povinná. Staré lidí odkládají umírat do speciálních domovů, aby nikdo neviděl smrt. Ale i zde vynikne Bensonova intuice, když v Pánu světa popisuje speciální instituci pečující o smrt přestárlých a zoufalých – s názvem Eutanasie.

Také Huxleymu nezáleželo na tom, aby dovedl úpadek až do konce. Jeho individualistický mysticismus mu samozřejmě zhnusil moderní civilizaci, ale osud světa ponechal otevřený, bez nějaké určité eschatologické vize. Je nutné též dodat, že metafyzické síly v jeho románu nehrají roli, ačkoli jistou víru nepostrádá, jak dokazuje jeho biografie otce Josefa nazvaná Šedá eminence.

Bylo by zdlouhavé a zbytečné se nyní zabývat celými dějinami literární anti-utopie: Zamjatinovým románem My, Jungerovým Heliopolisem, Vonnegutovým Mechanickým pomerančem, Bradburym, Henleinem atd., protože bychom se posunuli do úplně jiné roviny a Bensonova originalita by se utopila v záplavě rozmělňujícího balastu, který zaplavil tento literární žánr a uzavřel definitivně kruh jeho možností. Mým úmyslem bylo poukázat na dvě věci: na Bensonovu originalitu a prvenství; a také na skutečnost jeho ignorování ze strany oficiální literatury.

Dopátrat se příčin tohoto přehlížení zřejmě nebude práce příliš náročná. Je evidentní, že v současné době se autor, který svou katolickou ortodoxnost v literatuře povýšil na program, nemůže stát miláčkem literárních mandarínů upřednostňujících Elfride Jelinek a Harolda Pintera. Čtení Pána světa by jim připadalo nudné a šablonovité, s dovětkem, že to všechno už někde slyšeli, četli nebo viděli. A skutečně by se nemýlili, protože to, co Benson předkládá v tomto románu, je staré jako svět sám. Je to představa jeho konce. V křesťanské představě je spojen s příchodem Antikrista, a to je zřejmě druhá příčina, pro kterou se podobná kniha těžko tráví. Oni totiž mnozí z těch znuděných jsou jeho dychtivými očekávateli, i když si to možná docela neuvědomují. A do třetice: zní to neuvěřitelně, ale Bensonovi se zcela podařilo trefit do naší současné reality, jako by byl naším současníkem. Domýšlí ji do důsledků, až po ty nejvzdálenější. Například komunisté zde nebojují proti socialistům a zednářům jako v nějaké neostalinistické orwelliádě, ale pěkně v jednom šiku proti katolíkům. Nic vám to nepřipomíná?

Pán Světa

Děj románu se odehrává, jak už bývá v takových dílech zvykem, ve 21. století. Naše přítomnost platila tehdy za něco nesmírně vzdáleného, něco, o čem se mohlo beztrestně fantazírovat – bez rizika dožití se popisovaného data.

Svět je rozdělen na velké politicko-správní bloky. Rusko bylo pohlceno čínsko-japonským gigantem, podobně jako Austrálie, a nad světem se vznáší mrak válečného kataklyzmatu nevídaných rozměrů. Jejich iniciátorem jsou sjednocené státy Orientu, poháněné náboženským fanatismem. V této souvislosti se v románu vyskytují věty, jejichž aktuálnost zamrazí: „Hrůzu šířila pověst, že vzpruhou hnutí byl náboženský fanatismus a že trpělivý východ konečně se odhodlal novodobými náhradami za oheň a meč obrátit na víru ty, jejichž většina zřekla se jakékoliv náboženské víry, vyjímaje víry v lidstvo.“

Evropa a Amerika, dva bloky ve stádiu završení humanitářské a osvícenecko-liberální rekonstrukce, se utápějí ve strachu z nastávajícího konfliktu. Pod povrchem této starostlivé atmosféry klokotá život jako vystřižený ze současnosti: auta, letadla, vzducholodě, všechno se to neustále přesouvá z místa na místo, telefony vyzvánějí a co se mohlo zautomatizovat, to je zautomatizované, až po výtahy s jídlem šplhající doprostřed stolu. Města jsou vydlážděná gumou, aby tlumila hluk, a v podzemí rozkvétají další města.

Univerzity jsou zrušeny jako semeniště kultury staromilského konzervatismu a právě se chystá ustanovení evropského parlamentu. Katolická církev je vytlačená na periferii, krvácí neustálým masovým odpadlictvím laiků i kléru a čeká na poslední úder, který ji definitivně ochromí.

Hlavní hrdina, nebo spíše jeden z hlavních hrdinů, mladý pater Percy Franklin, narodivší se již do nové doby, si nechá na začátku příběhu vyprávět genezi tohoto vývoje od přestárlé lidské mumie, pana Templetona, posledního žijícího toryho. Ten předpovídá nové pronásledování katolíků od katolické (všeobecné) anti-církve. A skutečně, v románu nevystupují jednotlivé ideologické frakce vzniklé od dob osvícenství jako političtí nepřátelé, ale panuje mezi nimi dojemné sbratření. Komunisté a zednáři, socialisté a liberálové, panteisté i ateisté, všichni v jednom šiku za krásnější svět. Velmi důvtipné je od Bensona to, že popisuje chování států ovládaných komunisty ne jako internacionální, ale v klasickém mocenském smyslu jako partikulární a nacionální. To je na rok 1907 celkem slušný výkon. Poslední brzdou pokroku jsou zfanatizované východní hordy a rychle se scvrkávající Církev.

Těch se obává i další z hrdinů, komunistický panteista Oliver Brand, poslanec parlamentu. Se svou stejně pokrokářskou ženou Mabel dychtivě očekávají zprávy z Východu. Z očekávání je vytrhne jen tragedie, které je účastna Mabel; zřícení vzducholodě a následná smrt množství lidí. V chaosu Mabel spatří kněze, jak zaopatřuje umírajícího. Je v šoku a Oliver do ní musí napumpovat množství verbálních sedativ. Zkarikuje kněze i víru a jeho výklad končí vnitřním monologem korunovaným větou: „A právě tato odporná věc (víra) tak dlouho hatila hnutí za eutanasii s celým jejím skvělým milosrdenstvím.“

Mezitím ale přichází na scénu deux ex machina, který jakoby mávnutím kouzelného proutku odvrátí válečnou katastrofu a zjedná celosvětový mír. Jeho jméno je Julian Felsenburgh. Nikdo neví, odkud se vynořil, neznají jeho minulost, ale stačí, aby promluvil, a zástupy stojí v němém úžasu. Ovládal všemožné jazyky a „byl zjevem, který patřil spíše do věku rytířství: byl ryzí, čistou, podmanivou osobností, jako usměvavé dítě.“ Jeho tváří nelomcuje satanský škleb. Naopak. Je pravou parodií na Krista, má ušlechtilé rysy, klidná gesta a laskavý pohled. Připomíná to historku, kterou popisoval Léon Bloy ve Starcovi z hory: dcera jeho přítele jednou přišla za rodiči s tím, že viděla ve snu Satana. Oni, zděšeni, snaží se jí to vymluvit, očekávajíce, že viděla strašný obraz. Když se jí ptají, jak vypadal, odpověděla: „Byl nesmírně krásný.“

Když Felsenburgh zavítá do Londýna, davy se valí vstříc, aby pozdravili zachránce světa. Oliver s Mabel jsou očarováni. Svět je krásný. Je zde však jeden problém – Oliverova matka.

Tento starý zvrásněný relikt minulosti se totiž neustále dožaduje kněze. Nakonec ji načapají „in flagranti“ při zpovědi s Paterem Percym. Taková ohavnost v domě poslance je skličující. Shodnou se na tom, že se už nesmí opakovat. Po Felsenburghově triumfu Mabel, která v něj uvěřila, přemlouvá stařenu, že Království Boží už přišlo a že bohy jsou všichni lidé. Bezmocná stařena však nechce pustit růženec a stále se dovolává kněze. Co dělat? Jsou zde však chlapci z Eutanasie, aby přišli na pomoc. Když je po všem, Mabel oznamuje vrátivšímu se Oliverovi novinku.

„Eutanasie?“ Zašeptal jaksi něžně.

Přikývla.

„Ano,“ řekla „právě když se dostavil poslední zápas. Vzpírala se, ale věděla jsem, že by sis to přál.

„Je fascinující to číst a uvědomovat si, jak Benson předběhl svoji dobu.

Mezitím Pater Percy odlétá do Říma na papežovo předvolání. Z Říma se stal na konci dní arcirelikt zašlých dob. Papežové schválně vyhnali z města veškerou techniku a pokrok, uličky se utápěly v klasickém smradu koňského trusu a svítilo se svíčkami a petrolejkami. Do ulic se vrátila barokní nádhera a všechny korunované hlavy vyhnané ze svých zemí se vrátily do lůna Církve, kde při jejich pastýřovi, který jediný je ještě uznával, trávili zbytek svých dní.

Pater Percy předkládá papeži zprávu o Felsenburghovi. Popisuje úžasný mír a klid, který zavládl bez Ježíše Krista: „lidé poznali, že svornost je lepší než nesvornost, a naučili se to mimo Církev. Ba i přirozené ctnosti najednou bujně vzrostly …“ Kněží odpadávají a „přijímají ho, jako přijímali Velebnou Svatost“. Jediné řešení vidí pater Percy v „modlitbě, mši a růženci“ a v založení nového řádu pro muže i ženy se slibem chudoby, přísnosti, čistoty a mučednictví.

Papež svolí po obdržení zprávy, že Felsenburgh byl jmenován prezidentem Evropy, a zakládá Řád Krista Ukřižovaného.  Pater Percy je jmenován kardinálem v Anglii.

Události dospěly tak daleko, že se chystají nové panteistické obřady po celém světě a jejich konstruktéry jsou odpadlí kněží. To je poslední kapka pro skupinu katolíků, kteří se rozhodnou vyhodit do povětří palác nového obřadu. Spiknutí je odhaleno a jako odveta je Řím srovnán se zemí. V ulicích měst začíná masakr katolíků plný příšerných obludností. Mabel Brandová věřící v nové všesbratření je konfrontována s bestialitou lůzy. Její svět se zhroutí a ona odchází do ústavu Eutanasie, kde páchá sebevraždu.

Po vybití prelátů zůstávají na světě už jen tři. Kardinál Franklin je zvolen za papeže, jmenuje nové kardinály a udržuje podzemní církev. Odchází do Palestiny k hoře Karmel. Odtud ho vede syrský kněz k bílým skaliskům zvaným Megiddo: „Někteří je nazývají i Armagedon“. Tam očekávají konec.

V Evropě, na základě nově přijatého zákona o zkoumání smýšlení, udává renegát kardinál Dolgorovski místo papežova pobytu. Rozhořčení milovníci lidstva neváhají: je sestavena symbolická letecká flotila podle počtu sjednocených států, aby definitivně vymazala vřed křesťanství z tváře země.

To, co následuje potom, je už jen logickým (z křesťanského pohledu) završením dějin světa. Během poslední mše zastíněné přicházejícím Felsenburghem a jeho stroji se oboří Dny hněvu na svět a nastává konec.

Je třeba otevřeně přiznat, že každý, kdo bere tuto knihu do rukou, velmi dobře ví, jaký bude její závěr. Ale i přesto je hypnotizující vždy znovu číst o tom, čemu se zdráhá přitakat naše představivost, o úplném zániku. Benson měl velkou erudici v popisu mimosmyslových vjemů, jako to dokázal již ve své prvotině Neviditelné světlo. To mu umožňuje v Pánu světa dodat punc pravděpodobnosti i tam, kde většinou lidská mysl selhává, jako například při popisu vizí umírající Mabel, nebo světa rozpadající se pod vlnami Božího hněvu.

Tam, kde se technické nebo politické detaily rozcházejí se současností, čtenář shovívavě přivře oči. A rád, protože je má už tak dost vytřeštěné při představě, co nás ještě čeká, pokud se toho dožijeme.

Význam Bensonovy knihy spočívá i v tom, že nás připravuje na potencionální mučednictví formou stravitelnou i pro současné čtenáře brožovaných fantasy edicí. Ve Slovníku anglické literatury z vydavatelství Libri se dočteme, že: „jeho romány jsou popularizací a obhajobou katolického náboženství“. A je to míněné asi s despektem, jako promrhání talentu na cosi nehodného.

Bylo by zřejmě zdlouhavé přesvědčovat ty, co nejsou věřící, že talent použitý na službu Církvi je nejlepší způsob jak znásobit hřivnu. Ale katolíkům, kteří to vědí, je dobré někdy připomenout ty, kteří tak učinili a nedat jejich dílu upadnout v zapomnění.

Vyšlo v Te Deum 2/06, později na Vendée. V rámci příprav četby na pokračování přeloženo do češtiny (K. I. Š.).

 

Četba na pokračování:

Pán světa – část první

Přehrát z webu (37:12):

 

Stáhnout v MP3 (68 MB):

http://www.stjoseph.cz/Pan_sveta_01-Benson_studiovox-cz_stjoseph-cz.mp3

 

Pán světa – část druhá

Přehrát z webu (44:05):

 

Stáhnout v MP3 (81 MB):

http://www.stjoseph.cz/Pan_sveta_02-Benson_studiovox-cz_stjoseph-cz.mp3