Michal Semín
O závratné síle médií určovat témata, manipulující veřejné mínění, rozumně uvažující člověk nepochybuje. I tak mne občas překvapí rychlost a účinnost jejich působení, jakož i rozsah mediálního spadu.
Ukázkovým příkladem z nedávných dnů je dopad článku širší veřejnosti neznámé novinářky Catherine Corlessové v irském „Blesku“ Irish Mail o údajném masovém pohřbívání dětí v septiku církevního sirotčince v západoirském Tuamu. Během několika hodin byla tato zpráva zprostředkována snad celému gramotnému světu. Pochopitelně ani české sdělovací prostředky nemohly zůstat stranou, i ony se musely, ve snaze udržet si pověst relevantních zpravodajských médií, připojit ke globálnímu rozhořčení nad údajnou nelidskostí irských řeholních sester a Církve (té předkoncilní, nebo alespoň předfrantiškovské, pochopitelně) jako takové. Nové internetové médium Echo24 žaluje: „796 mrtvých dětí v septiku – pravděpodobně jenom začátek“. Aktuálně volí titulek „Irský klášter smrti. V septiku končily dvě děti týdně“. „Mrtvé děti padlých žen končily v septiku“ píší Lidovky a i ostatní servery formulují základní sdělení obdobně. Čtenáři v diskusích pod články jsou plni vypjatých emocí, přirovnávají irské charitativní ústavy k nacistickým koncentračním táborům a volají po tvrdých sankcích vůči katolické církvi.
Nebudu předstírat, že vím, co se v sirotčinci, vedeném sestrami Bon Secours ve skutečnosti odehrálo, jedno však vím jistě – výše uvedené titulky a jimi uvozené články mají dezinformační povahu.
Corlessová, jež se dnes sama snaží mírnit dopad svých slov (viz zde), poukazujíce na překroucené citace z jejího článku, zjistila ve skutečnosti jedno jediné, totiž počet zesnulých dětí na půdě ústavu po dobu jeho existence. Nebylo to nic obtížného, prostě jen zaplatila požadovaný poplatek za zpracování archivních údajů místnímu obecního úřadu, aby se dozvěděla, že existují záznamy o smrti 796 dětí, k nimž zde došlo v letech 1925-1961. Tuto informaci spojila s jinou, týkající se nálezu několika dětských kostí v septiku, k němuž došlo v roce 1975, tedy na místě, kde stál dříve sirotčinec. Vše ostatní je již jen její spekulace. Žádný průzkum septiku ani okolní půdy nebyl dosud proveden, proto nelze tvrzení médií o nálezu 800 dětí v septiku považovat za cokoli jiného, než za v lepším případě omyl, v horším případě za lež. Podle svědectví jednoho z mužů, jemuž bylo v době nálezu dětských koster v septiku 10 let, je vzhledem k velikosti septiku nemožné, aby v něm byly pohřbeny děti ve větším počtu než 20. Když vezmeme v potaz, že jen v roce 1937 zemřely 204 děti (z celkového počtu 796), je prakticky nemožné, že by byly pohřbeny právě zde. Navíc se na základě dodatečných informací Corlessové ukazuje, že pokud byly v septiku někteří chovanci skutečně pohřbeni, pak jen za toho předpokladu, že přestal být užíván ke svému původnímu účelu a byl přetvořen v kryptu.
Nelze samozřejmě vyloučit, že při očekávaném průzkumu místa bude nějaký hromadný hrob dětí nalezen, ani to však nebude důkazem o tom, že tu bylo s dětmi zacházeno krutě. Západní Irsko bylo v době, o níž je řeč, značně chudé a prostředků na léčbu nemocných se nedostávalo ani rodičům, ani ústavům. A ať už si o blahodárnosti vakcinace myslíme cokoli, hovoříme o době, kdy se proti TBC a zápalu plic, tedy nejčastějším příčinám úmrtí zdejších dětí, nejen neočkovalo, ale kdy k léčbě těchto nemocí nebyla podávána ani antibiotika. Podle dostupných údajů umíralo na tyto těžké infekční nemoci 60 – 80% nemocných a to již během pouhého týdne až 10 dnů. Kde jinde mohla být tak vysoká úmrtnost než právě v církevních zařízeních tohoto typu, do nichž putovaly opuštěné děti či sirotci, mnohdy již se značně podlomeným zdravím? A masový hrob? Dříve panovalo přesvědčení, že jsou těla na infekční nemoci zemřelých nakažlivá a je tedy třeba je pohřbívat mimo hřbitov, jež je navštěvován pozůstalými. V této souvislosti proto neobstojí kategorické tvrzení médií, že děti nemohly být pochovány na křesťanském hřbitově, neboť se jednalo o potomky nesezdaných matek. Za naprostý nesmysl je pak třeba považovat názor, jenž zazněl v příspěvku spolupracovníka Českého rozhlasu ve Velké Británii, že místní řeholní sestry odmítaly nechat děti pokřtít, neboť nebyly počaty v řádném manželském svazku. Na základě toho, co o sirotčinci v Tuamu víme, tedy zatím nemáme důvod pochybovat o tom, že tento ústav, tak jako ústavy jemu podobné, poskytovaly nejen základní paliativní péči, ale i prostředí, zaměřené ke spáse duší svěřených dětí.
Přes výše vyřčené ovšem předpokládám, že cíle této krátké, o to však silnější mediální kampaně, bylo dosaženo. Orwellovská „pětiminutovka nenávisti“ těm, kteří snad ještě pochybovali o pokrytectví a zvrácenosti, skrývajícími se za zdmi církevních nemovitostí a ústavů, a nejen těch irských, konečně spadly šupiny z očí. Teď ještě zbývá, aby si místní biskup, či raději celá irská biskupská konference, posypali hlavu popelem a omluvili se za všechna skutečná i smyšlená příkoří, jichž se Církev v Irsku před koncilovým obratem ke světu a sentimentálnímu humanismu dopustila.
Zatímco mediální mainstream mlčí o všem, co na jím šířené dezinformace o případu sirotčince v Tuam vrhá nepříznivé světlo, v případě, že bude dosaženo požadovaného církevního „nostra culpa“, jistě mlčet nebude. A jak dlouho budeme k podobným proticírkevním kampaní mlčet my?
Aktuálně >
Takto si plní svoje osvietenské poslanie vo vzťahu ku kresťanstvu jeden z najčítanejších denníkov na Slovensku.
http://komentare.sme.sk/c/6931422/shooty.html
http://komentare.sme.sk/c/7024740/shooty.html
http://komentare.sme.sk/c/7069648/shooty.html
http://komentare.sme.sk/c/7134697/shooty.html
http://komentare.sme.sk/c/7127784/shooty.html
http://komentare.sme.sk/c/7122688/shooty.html
http://komentare.sme.sk/c/6899.....bluda.html
http://komentare.sme.sk/c/7228.....bluda.html
Nějak nechápu souvislost komentáře kolegy Radomíra s uvedeným článkem :-)
Radomír, myslim, ze viacere tie obrazky su naozaj az ruhave, a ak by nas stat bol pravny, tak by autori boli sudom tvrdo potrestani za ruhanie.
Avsak, nieco je este horsie- na tomto vsetkom sa podielaju ,,katolicki“ konzervativci a ,,neokatolici“.
Neverecki dennik Sme pomerne jasne spolupracuje s ludmi okolo ,,katolickeho“ Postoya a nan napojeneho Imricha Gazdu. Postoy je napojeny a to velmi uzko na Stefana Hriba, ktory dokonca z autora tychto ruhani robil moralnu autoritu, vo svojej relacii, ak sa nemylim. Tento konzervativec Hrib je napojeny na Mikloska, cloveka, co rozputal kauzu Bezak, a ktory je obvinovany zo slobodomurarstva, no a ten je velky spojenec Vlada Palka, slovenskeho ,,tvrdeho konzervativca“ a podla mna pokryteckeho pseudokatolika. Tohto, podla mna jedneho z najvyraznejsich skodcov slovenskeho katolicizmu, ceski krestania skor poznaju podla jeho trapnej knihy Levy prichadzaju (ktora bola v mnohom demagogicka, umyselne manipulativne, prekrucujuca realitu, ako je, podla mna typicke pre Palka).
A to uz je naozaj zle, ked ,,krestania“ taketo ruhania povazuju za vtipne, a prijatelne, ba dokonca s ich autormi spolupracuju, a povazuju ich za moralne autority. A to je zial realita Slovenska.
Ciastocne s clankom suhlasim, ciastocne mam iny pohlad.
Suhlasim, ze tento konkretny pripad je znacne medialne zneuzity, proti vykladu sa uz ohradila i historicka, a netreba predom vynasat sudy, kym neni vec uzavreta.
Avsak, nezdielam ten pohlad na irsky predkoncilovy katolicizmus. Koncil nespadol z neba, a irska cirkev bola na koncil uz pripravena cele desatrocia pred nim, necudo, ze ho skoro bez odporu, ba velmi iniciativne prijala.
Irske krestanstvo bolo pomylene uz znacne dlho pred koncilom.
Necudo, ze Irsko bolo vyhlasene za republiku, a nie monarchiu. Vela Irov zilo v USA, kde katolicizmus bol uz asimilovany do americkej nevereckej demokratickej protestantsko-osvietenskej spolocnosti, a vzajomne kontakty, vymeny a vplyv medzi USA a Irskom, co sa tyka Cirkvi a duchovenstva, podla mna fungoval.
Uz ked Irsko vzniklo, tak boli potlaceni pravoverni katolici, co ziadali vytvorit katolicky rezim, prave aj biskupmi, ak sa nemylim.
Nove slobodne ,,katolicke“ Irsko odmietlo zaviest segregaciu medzi protestantmi a katolikmi, ak sa nemylim i vylucit zo sudov nekatolikov, a tiez zo statnej spravy, zo statnej politiky a z funkcii v armade. Zaviest namiesto demokracie tradicnu spolocnost a odstranit kapitalizmus.
Irsko sa pod maskou viery vydalo na cestu postupneho liberalizmu a znicenia viery, ti, co na tento nekaly obchod upozornovali boli este perzekuovani biskupmi.
Kedze duchovenstvo, hlavne vyssie bolo napojene na USA, myslim, ze to bolo skor pricinou upadku. Obycajni nevzdelani lud si zachoval cistu vieru dlho.
Aj preto zrejme obycajni Iri nedokazali dlho pochopit sexualne skandaly americkou sexualnou revoluciou odchovanych knazov. Proste ich mysel ani nedokazala pochopit, ze taka zvrhlost vobec existuje, a este u duchovnych.
Podobne som presvedceny, ze aj pristup k detom, matkam a rodinam bol tam skandalny. Preco? Lebo to je anglicka-protestanstka tradicia. Ti napriklad odoberali deti indianom, aborigenom, Irom, a dnes sa im ospravedlnuju a vyplacaju im odskodne. A pritom sucasne robia teraz to iste pristahovalcom, a podobne. Proste anglicko-protestantske chapanie rodiny. Mam za to, ze ked sa za osvietenstva odstranila segregacia Irov a protestantov, ze Iri sa toto mohli naucit od Anglicanov. Naozaj si myslim, ze to tak mohlo byt.
Ad 2,3:
Áno, je pravda, že môj príspevok nereaguje čisto faktograficky na autorom zmienený prípad. Moja reakcia ani tak nevyplýva zo záujmu o túto kauzu, ale skôr z toho, ako sa nám postupne odhaľuje mediálny mechanizmus proticirkevnej propagandy, na čo autor poukazuje. A práve to je možno podstatnejšie, než skúmať zahmlené, a občas aj objektívne nedostupné skutočnosti.
Samozrejme, že ľudský prvok v Cirkvi môže objektívne prinášať aj zlyhania, ale o tom predsa nemôže pochybovať žiaden normálny katolík. Lenže aj samotný pojem „normálny katolík“ môže mať z hľadiska sledovania diskusných príspevkov napr. v denníku, na ktorý som poukázal, celkom nezvyčajné obsahy. Tiež som si všimol fenomén o ktorom autor píše: „cíle této krátké, o to však silnější mediální kampaně, bylo dosaženo. Orwellovská „pětiminutovka nenávisti…“
Mňa smutne fascinuje práve to, akú „silu posolstva“ majú aj celkom prízemné proticirkevné karikatúry, nakoľko na rozdiel od mnohých závažných tém, ako napr. Ukrajina, sa k týmto karikatúram vrelo povoľuje diskusia v tomto denníku. Autor karikatúry teda už nie je len nejaký „kreslič v službách humoru“, ale subjekt prinášajúci závažné posolstvá s „primeranou hĺbkou obsahu“. No a tu už končí humor a začína propaganda, pretože ak si niekto vybuduje pozíciu šikovného karikaturistu s trefnými obrázkami biedy politiky, s čím sa žiaľ možno často stotožniť, potom je mnohým „normálnym katolíkom“ ťažko dospieť k vyhodnoteniu „cirkevnej kresby“ ako urážky sviatosti, rúhania, hanobenia náboženského presvedčenia, a pod.. To sa im už po patričnom počte vnímaných karikatúr zdá prisilné, pretože aj nejeden neveriaci im pripomenie to o nastavení druhého líca, a nejeden „moderný katolík“ možno aj mediálne účelovo omieľané slová pápeža o tom, že kto je on, aby súdil iného,…, to predsa patrí len Bohu. A tak, s vedomím vlastnej slabosti a hriešnosti, s vedomím nemožnosti poznania absolútnej znalosti faktov, a najmä v dôsledku šírenia falošného zdania, že mlčať pri hriechoch iných už nie je hriech, sa začíname strácať v spleti výkrikov a obrazov urážajúcich Toho, koho máme milovať najviac.
Aký je z toho záver? Autorom zmienené padanie šupín z očí prekvapených veriacich, ktorým bolo práve predložené ďalšie škandalózne cirkevné odhalenie zo strany médií, nie je len nejaký podvedomý duchovný masochizmus, ale je to taká nová, a človekom prirodzene vyžadovaná, obdoba sviatosti pokánia, ktorá má viaceré výhody.
1. Kajúcnik nemusí tak často navštíviť kostol za účelom spovedania, čo je v západnom svete čoraz ťažšie, keďže kňazi tu spolu s karikaturistami práve spoločne intenzívne hľadajú absolútnu pravdu. Možno preto budú aj medzinárodne ocenení.
2. Karikatúra je pre kajúcnika relevantným spovedným zrkadlom, keďže mlčanie zasiahnutých cirkevných autorít a aj uvedomelých sebakritických veriacich, je vlastne priznaním ich viny a školou pokory. Je to teda taký skupinový výpočet hriechov nás všetkých, po ktorom prirodzene nastane skupinový obrad sypania popola, a následne sa získa potrebná sila na vykročenie do sveta s posolstvom o Božom prijatí každého „karikaturistu“.
3. Karikatúra dokáže „snadno a rychle“ vyzývať prezerajúcich kajúcnikov na neustále a pokorné hľadanie pravdy o hriešnosti a omyloch Cirkvi, čím sa podľa posledných duchovných výskumov vytvoria predpoklady pre ekumenické plody. Kto je bez viny, nech zmaže „cirkevnú“ karikatúru. Už chápem, prečo je ich toľko. Veľmi ich potrebujú práve „katolíci“ ako náhražku niečoho iného, čo je rozhodujúcou potravou pre život, ale v tom akoby už nemali jasno ani ich duchovní kuchári.
Dovolím si zdůraznit malý, ale dobře promyšlený detail původního článku, kde se bez jakéhokoliv důkazu předkládá tvrzení, že děti pocházely ze zdravého prostředí (asi proto byly umisťovány do sirotčince !!) a teprve v sirotčinci se v krátké době „díky“ církevní péči smrtelně nakazily. Ano, vymývání mozku, pokud slouží hanobení církve, musí být propracované do nejmenšího detailu. Totiž, bez této poznámky by mnozí čtenáři mohli logicky zauvažovat o zdravotním stavu dětí před umístěním do sirotčince a článek by pozbyl zamýšlenou proticírkevní hanlivou razanci.