Martin R. Čejka
Oslavy padesátého výročí zahájení II. vatikánského koncilu nebyly nakonec nikterak bujaré. Někteří se sice snažili vzbudit zdání, že by se mělo něco slavit, ale nedokázali si přesně vzpomenout co, a tak povětšinou zůstalo jen u obvyklých frází. Začalo se také mluvit o „nové evangelizaci“, asi proto, že ta dosavadní za moc nestála.
Rozpačitě pokračuje i experiment s tzv. hermeneutikou kontinuity, tedy snahou dokázat, že poslední koncil byl zcela v souladu s předchozím učením Církve. To se sice lehko řekne, ale hůře dokazuje. Nakonec vše většinou končí u neoblomného závěru: je zde kontinuita, protože je zde kontinuita.
Biskupská synoda v Římě, jejímž tématem byla „nová evangelizace“, zdůraznila, jak je dnes v módě, hermeneutiku kontinuity a zároveň s odvoláním na koncilní deklaraci Dignitatis humanae prohlásila, že „náboženská svoboda je základním lidským právem“. A patrně nevadí, že takto pojatá náboženská svoboda byla Církví v minulosti několikráte odsouzena a Řehoř XVI. ji v encyklice Mirari vos nazval dokonce „pominutím smyslů“. Nutno přiznat, že je zapotřebí pořádné hermeneutiky, aby se z „pominutí smyslů“ stalo „základní lidské právo“. Nelze však nikomu s klidným svědomím doporučit, aby se do této intelektuální operace pouštěl, nechce-li si uhnat ošklivé rozštěpení osobnosti.
Jsou ovšem i tací, kteří žádnou kontinuitu nepředstírají. Biskup Václav Malý nedávno v pořadu Českého rozhlasu „Jak to vidí“ vyznal, že II. vatikánský koncil byl „obrovský zlom v dějinách katolické tradice“ a jeho výsledky „jsou opravdu pozoruhodné“. Ona pozoruhodnost spočívá mj. v tom, že se „od té doby nenahlíží na ty, kdo dejme tomu i vědomě odmítnou víru, jako na zatracence“, že „na toho, kdo nepatří do církve, se nehledí jako na někoho, kdo je na cestě k zatracení“, protože člověk má být poměřován podle toho, „jestli se chová slušně, jestli rozvíjí tedy své člověčenství, jestli rozvíjí svou důstojnost“.
Pak ale není jasné, k čemu má sloužit ona „nová evangelizace“, ba, k čemu je vůbec Církev, svátosti a proč vlastně Kristus na kříži zemřel. Proč vůbec někoho evangelizovat, když stačí, že bude rozvíjet své člověčenství (ať už to znamená cokoli)? Není-li člověk, který vědomě odmítá víru, na cestě k zatracení, tak kam tedy jeho cesta směřuje? Ke spasení? A co si má našinec počít s oněmi známými „kontroverzními“ výroky jako „Kdo věří ve mne, má život věčný“ nebo „Nenarodí-li se kdo znova z vody a z Ducha Svatého, nemůže vejíti do království Božího“? Věty biskupa Malého vyvolávají, podobně jako II. vatikánský koncil, řadu otázek.
Jistou útěchou v pomalu se vyprazdňujících kostelech mohou pro někoho být slova vídeňského arcibiskupa Schönborna, který v rozhovoru pro deník Avvenire prohlásil: „Míru obnovy víry nelze vyčíslit statistikami. To, že před padesáti či sedmdesáti lety chodilo na mši mnohem více lidí než dnes, vůbec neznamená, že tehdy byla víra silnější než v současnosti. Při obnově víry nejde o kvantitu, jen o nárůst počtu těch, kteří chodí do kostela; jde o kvalitu.“ Pokud jde o počty, Mons. Schönborn ví, o čem mluví, neboť v příštích deseti letech klesne v jeho arcidiecézi počet farností ze šesti set na sto padesát. Že by ale nějak rapidně rostla kvalita víry, říci nelze. Tedy, máme-li na mysli víru katolickou.
Doufejme, že pozoruhodné výsledky II. vatikánského koncilu co nejdříve přestanou kontinuovat a konečně začne „stará evangelizace“.
Aktuálně >