Michal Semín
Mnoho věřících, zvláště pak z řad ctitelů Panny Marie Fatimské, s napětím vyhlíželo již dlouho předem ohlášený akt, jímž měl papež František zasvětit svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Tím dnem, k němuž se upínaly naděje mnohých, byla právě uplynutá neděle. Ve svém předchozím příspěvku na toto téma jsem se zmínil o tom, že úkon zasvěcení nebude mít charakter, odpovídající vůli naší nebeské Matky, jak ji tlumočila sestra Lucie. Navzdory tomu nepochybuji o tom, že každý zásvětný akt Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, ať už je jím zasvěcen jednotlivý národ, kontinent či celý svět, může být zdrojem velkých milostí, a proto jsem Františkův úmysl jednoznačně vítal.
Ať už to bylo v původním papežově plánu, nebo od svého původního záměru ustoupil (z vlastní vůle? Z donucení?), nic to nemění na tom, že svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie zasvěcen nebyl.
Posuďte sami. Zde je modlitba, kterou se papež František obrátil k Panně Marii po nedělní pontifikální mši svaté na náměstí sv. Petra (zdroj Rádio Vatikán):
„Blahoslavená Panno Maria Fatimská
S novou vděčností za tvoji mateřskou účast
spojujeme svůj hlas s hlasem všech pokolení,
která tě blahoslaví.
Oslavujeme v tobě veliké skutky Boha,
který se nikdy neunaví sklánět se milosrdně
k lidstvu, souženému zlem a zraněnému hříchem,
aby jej uzdravil a zachránil.
Přijmi s mateřskou laskavostí
úkon zasvěcení, který dnes s důvěrou konáme,
před touto nám tak drahou soškou.
Jsme si jisti, že každý z nás je v tvých očích cenný
a že ti nic není cizího z toho, co je v našich srdcích.
Necháváme se dosáhnout tvým něžným pohledem
a dostává se nám útěšného pohlazení tvého úsměvu.
Střež náš život ve svých rukou:
požehnej a posil každou touhu po dobru;
oživuj a syť víru;
podporuj a osvěcuj naději;
vzbuzuj a vdechuj lásku;
veď nás všechny cestou svatosti.
Nauč nás své přednostní lásce
vůči maličkým a chudým,
vyloučeným a trpícím,
vůči hříšníkům a zbloudilým srdcím:
všechny shromáždi pod svoji ochranu
a všechny přiveď ke svému milovanému Synu Ježíši, našemu Pánu.“
Je to jistě modlitba krásná a jako takové jí nelze nic vytknout. Český překladatel uvedeného zdroje se však dopustil jedné závažné nepřesnosti. Tam, kde použil výraz „úkon zasvěcení“, má oficiální překlad Svatého stolce do anglického jazyka termín „act of entrustment“. Přehrál jsem si záznam obřadu a zjistil jsem, že papež použil výrazu „affidemento“, čemuž nejlépe odpovídá český výraz „svěřit“.
Není to nepatřičné lingvistické hnidopišství, činit rozdíl mezi svěřením a zasvěcením? Domnívám se, že nikoli. Úkonem zasvěcení se doličný předmět odděluje od světa výlučně profánního, aby sloužil Bohu a příslušným posvátným účelům. V tom také spočívá smysl požadovaného zasvěcení Ruska – Rusko se obrátí a stane se nástrojem Božím, navzdory všem rusofobům, pro blaho celého světa.
V této modlitbě také není ani jednou zmíněno Neposkvrněné Srdce Panny Marie, jakkoli oficiální vatikánská tisková agentura tvrdí ve svém titulku opak.
Srovnejme text Františkovy modlitby se slovy zásvětného aktu papeže Pia XII z 31. října 1942:
Tobě a Tvému Neposkvrněnému Srdci, v tuto tragickou hodinu lidských dějin, svěřujeme a zasvěcujeme sebe a svatou Církev… Zasvěcujeme Ti celý svět, rozdělený hořkým svárem a stravovaný ohněm nenávisti, oběť své vlastní zloby.“
Vidíme zřetelně, že ani Pius XII. nepovažoval pojmy svěřit a zasvětit za synonyma.
V další části zásvětného aktu prosí Pius XII. Pannu Marii i o to, aby „uspíšila vítězství Božího království“. Ve světle výroku jeho nejmenovaného nástupce, tohle smrdí triumfalismem.
Ano, a o triumf v případě dosud nevykonaného aktu zasvěcení, jak jej požaduje Panna Maria Fatimská, nám skutečně jde. Totiž o triumf Jejího Neposkvrněného Srdce, po němž nezavládne utopický mír sjednocených náboženských tradic v navzájem se obohacující různosti, ale mír skutečný, mír Kristův v říši Kristově (Pius XI., Quas Primas).
Aktuálně >
Naskýtá se otázka, proč by se (nejen) oficiální vatikánská agentura takhle mýlila. Že jde o zasvěcení, je rozšířeno všude. Samozřejmě nejde o fatimské zasvěcení v pravém slova smyslu, chybí např. společenství všech otců biskupů, není jmenováno Rusko. To, že je současný sv. otec horlivým mariánským ctitelem, je známo. Třeba i tady:
http://www.fatima.org/fathersdesk/lp/fdlp0913.asp
Jan
P. S., pokud by k zasvěcení nedošlo, byla by to nadobyčejná blamáž všech, kteří by se na tom ve Vatikáně „podíleli“ a věřící by měli plné právo se informovat na příslušných místech v Status civitatis Vaticana. Včetně osobních dopisů, žádostí o vysvětlení, popř. žádostí o to, aby bylo zasvěcení přesně zopakováno. To není snižování autority sv. otce. Sv. otec je suverén a může zasvětit, odevzdat, nebo neučinit ve věci nic a nikdo jej (kromě Boha) k tomu nemůže donutit. Zde je ale ten problém, že zasvěcení bylo věřícím slíbeno! A to již delší dobu. Veřejně, z oficiálních informačních zdrojů. Modleme se!
Nic jiného jsem od falešného proroka nečekal. Připravme se tedy na to, že bota ruského vojáka bude šlapat Evropu a za to zaplatíme 2,5 miliardami lidských životů.
S tím „svěřením“ a „zasvěcením“ je docela potíž, protože, pokud jde o používání označení „svěření“, tak se jedná o novotu (mám na mysli úkon). Myslím, že se „svěřováním“ začal svého času Jan Pavel II. Nevím jsetli je na to nějaká oficiální instrukce, spíš se zdá, že se všichni ostatní opičí.
Někteří teologové mezi „svěřením“ a „zasvěcením“ rozlišují a považují „zasvěcení“ za něco víc, tj. naprosté odevzdání. Jiní teologové to používají jako synonyma.
Teď aby se v tom prase vyznalo. Jako jediný důvod ke změně pojmosloví mě napadá strach před neznabohy a odloučenými bratry.
Hezkou, byť spíše neoteologickou úvahu má na toto téma P. Wesołek (polsky): http://www.traditia.fora.pl/ka.....,9756.html
Církev zkrátka už nechce nebo nedokáže Rusko či celý svět zasvětit Nejsvětějšímu Srdci Panny Marie tak, jak celé lidstvo zasvěcovala Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, hezky i s prosbou o přivedení všech nás bloudů a zbloudilců do přístavu pravdy a k jednotě víry, aby byl brzy jeden ovčinec a jeden pastýř
http://www.vendee.cz/texty/annum.html#119
Omlouvám se za chybu, místo „Nejsvětějšímu Srdci Panny Marie“ jsem měl uvést správně „Neposkvrněnému Srdci Panny Marie“, jak bylo původně slibováno
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18701
13.8.2013 Svatý otec zasvětí svět Neposkvrněnému srdci Panny Marie
V neděli 13. října Svatý otec u nohou Matky Boží Fatimské zasvětí svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18965
13.10.2013 Papež svěřil lidstvo pod ochranu Panny Marie Fatimské
Z volby příkladu, který použil P. Wesołek (v odkazu pana Čejky) pro objasnění výrazu „svěřit“ (Czy kiedy matka powierza swoje dziecko sąsiadce, to je poświęca? Nie, ona tylko na chwilę powierza je innej osobie, aby skoro tylko wróci, zwolnić ją z tej przysługi i zabrać dziecko do siebie.), by mohlo vyplynout, že Církev neprosí Pannu Marii o nějakou další péči o lidstvo navíc ke své vlastní péči, ale že se péče (na nějakou dobu) Církev vzdává a proto lidstvo svěřuje do péče Panně Marii. Dobře by to možná odpovídalo současné ekumenické teorii i praxi, která jakoby rezignovala na nutnost přivádění všech do jednoho ovčince k jednomu pastýři.
Mimochodem, jak správně napsal Jan, v aktu zasvěcení sice mimo jiné chybělo „společenství všech otců biskupů“, ale zase vás může těšit, že papež František coby upřímný mariánský ctitel právě tento požadavek Panny Marie nevyužil k argumentaci ve prospěch nutnosti prohloubení jeho pojetí biskupské kolegiality.
Mnějme strpení pravda zvítězí!
Pro přesnost: Nebylo použito slovo „AFFIDEMENTO“ nýbrž „AFFIDAMENTO“. To je skutečně v právní řeči termín např. pro svěření dětí do něčí péče. Nemělo by se zapomenout i na další významy tohoto slova, kterými jsou „důvěra“, „spolehnutí“. Tedy toto svěření je důsledkem víry, důvěry.
Asi by stálo za hlubší rozbor, zda „zasvěcení“ Pia XII. (1942) a Jana Pavla II. (1984) je skutečně natolik odlišné a jakým způsobem byla použita slova AFFIDAMENTO a CONSACRAZIONE.
Pius XII.: „A Voi, al vostro Cuore Immacolato, in quest’ora tragica della storia umana, ci affidiamo e ci consacriamo, non solo in unione con la Santa Chiesa, corpo mistico del vostro Gesù, che soffre e sanguina in tante parti e in tanti modi tribola, ma anche con tutto il mondo straziato da feroci discordie, riarso in un incendio di odio, vittima della propria iniquità.“
Jan Pavel II.: „Affidando Ti, o Madre, il mondo, tutti gli uomini e tutti i popoli, ti affidiamo anche la stessa consacrazione del mondo, mettendola nel tuo cuore materno…“ (zřejmě jediné místo, kde nejsou uvedená slova použita vedle sebe)
Ze způsobu, jak byly oba termíny použity v textech obou „zasvěcení“ mám pocit, že „zasvěcení“ (consecratio) v uvedeném smyslu (tj. oddělení od světa ke službě Bohu) je primárně zaměřeno na církev (viz používání tohoto slova pro „zasvěcení“ předmětů, míst a osob). Ta má být hlavním „nástrojem Božím… pro blaho celého světa“ (abych použil autorova slova), resp. k posvěcení celého světa (sůl země atd.). Z formulace Pia XII. mám pocit, že si je toho vědom a snaží se o určité rozšíření tohoto „zasvěcení“ i na svět (viz „non solo… me anche…“, tj. nejen… ale i). V tom případě se podle mne spíš blížíme významu „svěření“ (do péče). V takovém smyslu vykládá zasvěcení např. P. Dokládal ze Světového apoštolátu Fátimy: „Kdo měl možnost se hlouběji seznámit se spiritualitou Fatimy a všemi třemi částmi Fatimského tajemství, pak porozumí, proč církev takto opakovaně klade důraz na samotné zasvěcení, jako svěření se Panně Marii a jejímu Neposkvrněnému Srdci, o kterém sama Matka Boží řekla, že nakonec zvítězí.“
Nebylo by tedy možné vypuštění slova „consecratio“ vnímat naopak jako větší ohled na starší tradici?
Coby nevěřící se sice nemohu nepozastavit nad představou, že by Panna Maria svou tak naléhavou a důležitou žádost sdělovala způsobem, který by umožnil jeho nepochopení i při nejlepší vůli, ale teoreticky vzato na druhé straně už ten předpoklad nejlepší vůle papežů učinit (třeba i bez jejich správného pochopení) právě to, co si Panna Maria přeje, trochu snižuje důležitost jimi zvolených slov.
Jaký je vlastně důvod, že Rusko nikdy nebylo jmenováno? Vyjádřil se k tomu Vatikán někdy?
MOŽNÁ TO BYL TENTO DŮVOD http://www.lumendelumine.cz/in.....lla-9-cast
Oficialna stranka Vatikanu
http://www.vatican.va/roman_cu.....ma_en.html
k zasvateniu podla poziadaviek Panny Marie z Fatimy uvadza:
Sister Lucia personally confirmed that this solemn and universal act of consecration corresponded to what Our Lady wished (“Sim, està feita, tal como Nossa Senhora a pediu, desde o dia 25 de Março de 1984”: “Yes it has been done just as Our Lady asked, on 25 March 1984”: Letter of 8 November 1989). Hence any further discussion or request is without basis.
Mozete vysvetlit svoje postoje v tejto veci ked podla zverejnenej dokumentacie tento akt uz davno nastal a bol prijaty?
K tomu lze říci snad jen tolik, že se jedná o tlumočené stanovisko, nikoli o přímý, Svatým stolcem nezprostředkovaný výrok sestry Lucie. Jak známo, v posledních letech jejího života nesměla dávat žádné rozhovory či jinak veřejně vystupovat. Pokud by se mělo jednat o její výrok, protiřečila by si, neboť v roce 1985 prohlásila v rozhovoru pro Sol de Fatima, oficiální časopis Modré armády, pravý opak. Ostatně svědčí o tom sám Jan Pavel II., viz text zásvětné modlitby z roku 1984, přetištěný v L´Osservatore Romano: „buď světlem zvláště pro ty národy, jejichž zasvěcení od nás očekáváš“…
http://mariapro.cz/?s=sestra+lucie&submit=
ad 12.: Dovedete nějak vysvětlit, jak je možné něco zasvětit, aniž by to „něco“ bylo zmíněno?
V tom, co odkazujete, je očividně nějaký rozpor. Požadavek přece nezněl „zasvětit Rusko a pokud to nepůjde, tak alespoň nějak naznačit“.
Potom sa hovorilo o tom, že suspendovaný kanadský kňaz Nicholas Gruner zbiera podpisy a chce pápeža požiadať, aby „konečne zasvätil Rusko Nepoškvrnenému Srdcu Panny Márie“ a tvrdí, že sa tak nikdy nestalo. Sestra Lucia arcibiskupovi na to odvetila:
„Karmelitánske spoločenstvo odmietlo formuláre zbierania podpisov. Už som povedala, že zasvätenie sa vykonalo v roku 1984 a v nebesiach bolo prijaté.“
http://www.tkkbs.sk/view.php?c.....2005021817
Nechcem a neviem to komentovať, ale chápem každého, kto v práve v časoch relativizmu pochybuje o dokonalosti úkonu, ktorý sa akoby navonok viackrát opakuje a stále akoby nebol dokonalý.
ad. 16
vám se jeví že toto lidské společenství je Bohu libé, mě ne