Michal Semín
Nikdo mne nemusí přesvědčovat o půvabech i přednostech monarchie, jakkoli mám za podstatnější obsah než formu společenského zřízení. Jinými slovy, raději katolická republika než zednářská monarchie. Takže i když nejsem sentimentálně zahleděn do doby c. a k. monarchie, s obdivem shlížím na některé osobnosti i z éry jejího soumraku. U Františka Ferdinanda d´Este si zvláště cením jeho politické moudrosti a státnické rozvahy, u bl. Karla pak jeho hlubokého vědomí odpovědnosti před Bohem a schopnosti spojit vládnutí, navíc uprostřed velkého válečného konfliktu, s duchovním životem a smyslem pro oběť.
Nově je pak moje pozornost upřena na manželku posledního českého krále císařovnu Zitu. Můj kladný vztah k ní v posledních dnech posílila pozoruhodná kniha, nazvaná Zita, důvěrný portrét císařovny. Jejím autorem je tradiční mši svatou sloužící francouzský kněz Cyrille Debris, jenž je zároveň postulátorem procesu Zitiny beatifikace. Kniha přináší velké množství dosud neznámých informací, předně však přibližuje Zitin duchovní život, zvláště pak její stálou odevzdanost do Boží Prozřetelnosti. Ze zveřejněných dopisů je také patrná její hluboká oddanost svému muži a věrnost jeho poslání, jakož i starost o duchovní růst jejich osmi dětí. Knihu na podzim vydalo Kartuziánské nakladatelství ve výborném překladu Lucie Cekotové, mj. autorky několika zajímavých článků v Te Deum. Ostatně čtenáři TD se mohou těšit na rozsáhlejší rozhovor s překladatelkou a to nejen o knize samotné, ale i o beatifikačním procesu císařovny Zity.
Takové osobnosti činí monarchickou formu vlády nesporně lákavou. O to větší škoda, že se mezi její nejhlučnější stoupence, navíc v prostředí katolickém, řadí hlasy, jež nosnou ideu monarchismu kompromitují. Možná si ještě někteří čtenáři vzpomenou na to, s jakou principiální nekompromisností odmítali účast v podzimních volbách do sněmovny. Současně však na svých webech, propagujících nacionalisticko-republikánské landsmanšafty, vzhlížejí k autoritě pretendenta českého trůnu Karla Habsburského, tedy politicky činné osoby, jež se nejen neštítí volit, ale jež se nechala zvolit do parlamentu snad nejméně legitimního, totiž europeistického.
Přesto o něm naši zásadoví monarchisté píší takto: „Přetiskujeme nádherné vyznání monarchistů a děkujeme jim za to, že podali zprávu o této vzácné návštěvě – návštěvě pretendenta českého trůnu… Je to jistě nádherný pocit podat ruku legitimnímu nástupci českých králů a potomkovi bl. Karla I.“ (zde).
Ano, sám jsem to zažil v jedné malostranské hospodě, kde jsme spolu krátce po značně medializovaném skandálu s darem od World Vision, jenž neoprávněně skončil prostřednictvím Panevropského hnutí na účtech rakouské Lidové strany, což ukončilo Karlovu slibně se rozvíjející kariéru, popíjeli pivo a klábosili o politice. Již tehdy mi však bylo zřejmé, že se z nás blízcí političtí spojenci asi jen tak brzy nestanou.
Připomněl jsem si to při četbě vánočních Lidových novin, jež s Karlem Habsburským přinesly rozsáhlý rozhovor. V něm se mj. dočteme, že „je politováníhodné, že někdo přináší protievropského ducha. Václav Klaus použil protievropské pozice jako politický prostředek k pokusu o evropské vydírání. Byl to někdo, kdo svou politiku vystavěl tak, že hledal konflikt a svou politiku zkoušel prosazovat pomocí konfliktu. Stále se s ním potkávám. Naposledy jsem ho viděl na konferenci v Londýně v létě. Naše pozice jsou ale ve všem jiné.
Karla Schwarzenberga ale musíte znát dobře. Jste přátelé?
Rozhodně. Je to někdo, koho velice obdivuji. Z pozice, která jistě nebyla lehká, se fascinujícím způsobem vypracoval. (zde)
Chápu, že o tomto Karlově doznání Blog der Katolischen Tradition und des österreichischen Monarchismus mlčí. Jeho autoři by se však měli přestat pohoršovat nad tím, když si i mnozí skuteční monarchisté za českého krále vyznavače bilderbergismu nepřejí.
Vyprávěl mi můj dobrý přítel – a monarchista – jak se zúčastnil slavnostního zahalování sochy Edvarda Beneše na Loretánském náměstí, pořádaného Korunou českou a okruhem přátel Petra Placáka. Průběh akce si náramně pochvaloval, včetně toho, jak byl následně obviněn z jejího narušování, když vyvolávané heslo Ať žije král! rouhavě doplňoval výkřikem Herodes!
Inu, není nad to udržovat si odstup od všech ideologií, i kdyby se tvářily sebekatoličtěji…
Aktuálně >
Ta kniha P. Debrise je opravdu výborná. Čekal jsem něco na způsob životopisu, k mému překvapení jde o knihu založenou víceméně na korespondenci se dvěma vizionářkama, jež měly velmi blízko k císařské rodině. Zajímavá byla i beseda s autorem, jež proběhla v Opavě po mši, kterou sloužil u minoritů, právě o císařovně Zitě.
Blahopřeji, pěkný článek.
Mnohonárodnostní monarchie za předpokladu respektování zemských práv a pouze jako personální unie je skvělá věc, ovšem dějiny ukázaly, že s Němci a Maďary to nejde.
Ad 2 – Nezapomeňte ale, že to bylo v době rozjitřeného nacionalismu, navíc slovanské národy byly co do významu spíše za Uhry.
Myslim, ze 800 rokov krasnych dejin Uhorska dokazuje, ze narody dokazu spolu v porozumeni, mieri a pokoji nazivat ako bratia, pre spolocne dobro vsetkych, samozrejme za predpokladu, ze najdolezitejsia identita je katolicizmus, a stat nie je budovany na narodnom principe, ale nabozenskom.
Pozrime poucenie sv. Stefana Uhorskeho, prveho krala:
,,…kráľovstvo jedného jazyka a obyčaju je biedne a slabé.“
Vychadzajuc z tejto tradicie, hlavne my, Slovaci a Madari, hlasiac sa k odkazu svatostefanskej koruny, mame pamatat s uctou na vsetky jazyky a obycaje, ktore vytvarali nasu krajinu, bez ktorych by sme neboli to, cim sme- ci ide o chorvatsky, rumunsky, rusinsky, moravsky, ci romsky vplyv. A zachovavat toto dedicstvo, aby jazyky, kultury, povedla seba, pod zastavou katolicizmu mohli zveladovat vlast.
Preto i myslim, ze Slovensko by malo prestat byt budovane na narodnom principe, pretoze ten paradoxne moze dokonca zabit samotny narod, a znicit stat. Treba budovat stat na nabozenskom principe, kde statotvornym ,,narodom“ su katolici, a nie Slovaci.
To dufam prekoname v tomto raz u nas na Slovensku dedicstvo Jozefa II. a Jozefa Tisa.
Mimochodom, treba si uvedomit, ze monarchia u nas bola uz od Marie Terezie a Jozefa II. dekadentna. Ideal monarchie je samozrejme stredoveka prax, pripadne este barok (i ked uz i tam sa objavovali negativne vplyvy), ale ked uz sa k niecomu vracat, tak k 16. storociu, a nie ku Karolovi Habsburskemu, a podobne, i ked nepopieram jeho dobre umysly, uz vtedy sa pokrivenia veduce ku koncilu objavovali, i medzi dobrymi katolikmi.
Povedzme to, ze bolo miesanie katolikov s nevercami bolo brane ako normalne, tolerovane a prijmane, co je jasny plod osvietenstva. Do osvietenstva bol idea drzat nabozenske komunity oddelene s tym, ze moc a armada boli domenou katolikov, ktori uplatnovali vladu Krista. Naozaj, vracat sa do roku 1914 je nezmysel, radsej sa vratme k hodnotam takeho 16. storocia.
Ad 5 – Blah. Karel zamýšlel vytvoření federace, jevu, který baroko nezná a který by patrně dokázal zachránit to, co bylo vyvráceno nepřáteli církve a monarchie. Soužití národů oné doby je bližší našemu myšlení, než je to z doby barokní, kterému málokdo dnes rozumí.
6.- no hej, mame tu federaciu, ktoru baroko nepoznalo, a ani nemuselo, lebo ziaden narod, ani kultura viac menej sa necitila ohrozena a nemusela sa politicky takym sposobom organizovat. A ano, zaciatok 20. storocia je nepochybne blizsi nasmu, dekadentnemu mysleniu, preto ho lepsie chapeme a akceptujeme, avsak to trosku pripomina problem v Cirkvi. Staci sa pri problemoch Cirkvi vratit do 50. rokov, ci 40. rokov 20. storocia? Katolici vtedy uz boli znacne asimilovany a zreli na koncil, uz mozno vtedy, iba iste struktury v Rime, pribrzdovali institucionalne zakotvenie tejto asimilacie dokumentami.
Popravde, katolici boli do velkej mieru dezorientovani uz v 19. storoci, za co moze statne osvietenstvo 18. storocia, a niektori papezi, ktori zareagovali nespravne, respektive zlyhali v tvarou tvar osvietenstvu (co myslim pripustil i Pius XII. napriklad).
Kazdopadne, vidim v narodnom principe nepriatela slovenskej kultury. Len uvazme k akemu zmrzaceniu slovenskeho naroda prispela osvietenska (neskor nacionalna) centralizacia- v vyhladeniu neskutocneho mnozstva nareci, obycajov, zvykov, k strate lokalnej identity, tradicii, odevov, krojov, pretrhaniu lokalnych vazieb, co viedlo ku kozmopolitizmu, a nakoniec i k ochudobneniu celej slovenskej kultury.
Narod, aby prezil nepotrebuje nacionalizmus, ale nabozenstvo.
Federalizacia, fajn vec, ale neriesila to zakladne, a teda, ze narody v Strednej Europe stratili to, co ich spajalo- bojovny katolicizmus. Ten zjednotil Strednu Europu. Ano, Stredna Europa, siriaci protestantizmus zatlacil katolikov do mensiny (niektori tvrdia, ze na Slovensku bola len stvrtina ludi katolikmi), zo severu sa tlacili protestantski Svedi a Nemci, z Juhu Turci podporovani uhorskymi protestantami. Beznadejna situacia,ale katolicke narody Strednej Europy, iba so stitom viery sa postavili proti presile nevercov, obkluceni a malopocetni. Ich viera, zapalenie, obetavost a bojovnost nakoniec prepisali dejiny. Do bol zaklad na ktorom vznikla Habsburska risa, a z ktoreho vychadzala jednota jej narodov. To, co spajalo vsetky narody a zaistili medzi nimi mier, porozumenie a toleranciu bola vlada Kristova a vedomie povinnosti branit apostolsku vieru, a krestansku zem.
Z toho pramenila sila a jednota rise.
Potom prisiel Jozef II. a povedal, ze nebude akceptovat vo svojej risi ziadne katolicke ,,tmarstvo“, ,,netoleranciu“. Inymi slovami to, co bolo v skutocnosti zakladom sily a jednoty rise, a nebolo to tmarstvo, ale duchovno sprevdzane solidaritou, obetou, starstlivostou, krasou a majestatnostou ucty k Bohu, ale i pokorou a odovzdanostou do jeho vole. Nebola to netolerantnost v skutocnosti, ale katolicka udatnost, zdrave vymedzenie sa voci nevercom.
Jozef II. zaviedol namiesto latinciny ako uradny jazyk v Uhorsku nemcinu, do juzneho Uhorska zacal stahovat desattisice Nemcov, Maari sa zacali citit ohrozeni, ale este dokonca vtedy madarske stolice ziadali obnovenie latinciny ako uradneho jazyka, kym slovenske ziadali aspon madarcinu, a nie nemcinu :)
Jozef II. tiez, ak sa nemylim sa ani nenechal korunovat za ceskeho a uhorskeho krala, co zodpovedalo idealom osvietencov (neskor liberalov, nacistov, komunistov) na centralizaciu a unifikaciu statu. Tym Jozefom II. zapocali u nas dejiny neslobody a totality.
Ani pri Cirkvi nestaci len zmiernovat skody revolucie, ale treba vyvratit pociatky, vyvratit institucionalizovanu formu upadku, ako je napr. Koncil, jasne odsudit tych, co sa zapredali, aj papezov.
Takisto v state treba rozprasit dedicstvo Jozefa II., ktore je zodpovedne za rozvrat, nestaci len oslabovat jeho vystrelky.
Mimochodom, Habsburgovci sa dnes tak nazyvaju, ale vlastne nepatria do slavneho Habsburskeho rodu, ale k rodu manzela Matie Terezia, ktora sa k tronu dostala pochybnou sankciou svojho otca, a ktorej syn dokalicil krajinu.
Mimochodom, pre zaujimavost, co sa tyka Madarska a Slovenska nemozno zabudat, ze existuju i legitimni dedici rodu Arpadovcov.
Co sa tyka toho, myslim, ze urcite v krajinach Strednej Europy by malo po urcitu dobu vladnut regentstvo, kym si vychova panovnika, co by hlavne bolo pod dohladom pravovernych (to prizvujujem, aby niekoho nenapadol Bezak, Vlk, atd) biskupov a knazov, ktori by cely proces od vyberu a dohod s moznymi rodmi kontrolovali. A nesmie urobit chybu ako Franco. Cize nejde len o vychovu krajiny, ale i naroda pocas spravy regentstvom- a ten sa musi odvratit od zapadeho neoliberalneho kapitalizmu, k tradicnym strukturam, posilnit polnohospodarstvo, rolnictvo, vidiek, kastu krestanskych bojovnikov, hierarchicku velkorodinu, a opat vstepit ludom chapanie nemennosti sveta a tradicie, ktora riadi zivot krajiny a spolocnosti, ktorej ochrancom je kral na prvom mieste, a na dalsom kazda autorita.
Chtěl bych připomenout, že císař František Josef I. prostřednictvím kardinála Puzyny, krakovského arcibiskupa, vznesl své veto (jus exclusivae) při konkláve v r. 1903, kdy by nepochybně byl zvolen liberál Mariano Rampolla papežem. Díky tomuto zásahu, stal se hlavou Církve Giuseppe, kardinál Sarto, jako Pius X. Každý katolík má proto pádný důvod k úctě k arcidomu habsburskému. A Češi mají důvod zcela mimořádný. Vítězství na Bílé hoře zachránilo v Čechách pravou víru a národ před rozplynutím v německém protestantském moři. Viribus unitis.
Je třeba položit si otázku, proč Franz Josef vetoval volbu Rampoly?
Nepochybně jej prozřetelnost použila, ale jeho motivy až tak čistě katolické nebyly, nakonec to byl člověk podezřelý z hereze a schismatu, v jehož mocnářství se praktikovalo placet regium dle tehdejšího práva trestné exkomunikací.
Stejně tak vítězství na Bílé Hoře bylo vítězství Panny Marie, a mocichtivý Habsburg zde sehrál toliko roli nástroje Prozřetelnosti.
Kdyby arcidům praktikoval vůči národům podobnou politiku jako ruský car, tedy autonomní národy pod jedním císařem, mohlo vše dopadnout jinak, ovšem pak by germanofilové milující bílé fusekle nenadávali na Beneše ale na císaře.
7 a 8 – Vzali-li zednáři lidem Boha, upnuli se na jinou „jistotu“, nějaký jiný element, který by jim dal pocit jednoty a patření někam. Tou byl princip národnostní, který odsekl katolíka z Čech od katolíka z Francie. Spor Jungmanna s Dobrovským o to, jestli je Čechem ten, kdo tu žije, nebo kdo mluví česky byl už jen dovětkem.
9 – Ano, nebýt Bílé hory, rozplynuli bychom se v německém protestantském moři. Už před ní ostatně stavy jednaly s Turky o spolupráci… Necelé půlstoletí po Lepantu…
To veto Rampolly byl jeden z máloa pozitivních činů Franze Prohasky. Měl namále, aby nebyl exkomunikován.
O krásných dějinách Uhorska bych nemluvil, Slovák byl jen otrokem Maďarů, dítko nesmělo ani ve škole promluvit slovensky.
Zcela souhlasím s Michalem Semínem a jsem rád, že tento článek napsal. Sám o této záležitosti s paní Cekotovou komunikuji. Snaha blahořečit císařovnu a královnu Zitu považuji za katoličtější než blahořečení či snahy o svatořečení papežů II. vatikáského koncilu (JP II. Pavel VI.). Modlit za blahořečení Zity je věc správná a může mnoha katolíkům přinést hodně duchovního užitku a věřím, že i pochopení v jakém stavu se dnes nacházíme a o co máme reálně činit pro spásu vlastních duší. Je však třeba si být vědom, že současná hierarchie nebude mít zájem a spíše tomuto úsilí bude klást překážky, přičemž pokud se nyní v tomto nějak angažuje (nemyslím zrovna P. Debrise) tak jen proto, aby z obrazu Zity vytvořila evropskou a havlistikou ikonu. Vždyť to stejné se děje u bl císaře Karla. Ono je až úsměvné, když se kolem úcty k bl. Karlu točí lidé, které by sám Karel považoval za spojence těch nejzavilejších nepřátel katolické víry.
Contras: Jsme ve shodě s tím, že katolickou monarchii dnes nelze prosadit nejen s Němci či Maďary, ale rovněž ne s Čechy, Moravany a Slezany. Zřejmě si postkřesťanská Evropa musí sáhnout na dno, aby se lidé vzpamatovali, a to na troskách vlastních iluzí, bezbožnosti a tupé stádovitosti.
Srovnával jsem článek na Reakčním pozorovateli „Kodla II. láká Tschechei“ ze středy, 25. prosince 2013 a tento od p. Semína. Upřímně mi přijde lepší článek pana Semína, protože vypisuje, i když možná nevědomky, všechny resty a „hříchy“ jak žlutočerných monarch. stránek, tak excesů p. Semína a DOSTspol. Docela mě pobavila poslední věta p. Semína „Inu, není nad to udržovat si odstup od všech ideologií, i kdyby se tvářily sebekatoličtěji…“ – S odpuštěním dodávám: to říká ten pravý
Ad 13 – doporučoval bych k přečtení tento článek – z něj vyplývá, že česká „vrchnost“ se na Slovensku chovala hůže než ta uherská.
http://katolicka-kultura.sweb......aroda.html