Neděle po Nanebevstoupení Páně

»Přijď, ó Duchu přesvatý…«

P. Konrád M. Kubeš T. J.

Sedmero darů Ducha sv.

První neděle, kterou tráví církev bez viditelné přítomnosti svého Krále a Zakladatele. Učedníci jako osiřelí se zamykají do večeřadla, tarasí závorami dveře, a shromážděni kolem Matky nanebevstoupivšího Mistra čekají, co jim příští dny přinesou. Petr jest nyní hlavou nepatrného hloučku věrných Kristových. Proto se ujímá slova v dnešní epištole on, první papež, napomíná k bdělosti a hlavně k bratrské lásce, která jest poutem jednoty. V evangeliu nám naznačuje církev slovy Spasitelovými, kdo bude oním darem, který očekáváme od Krista s výsostí. Ve středověku bývaly ve střední Evropě tuto nedělí chrámy posypány ohnivými růžemi, prvními to růžemi jara. Církev očekává oheň milostí Ducha sv. shůry, Ducha sv., který z Otce a Syna vychází, Ducha moudrosti, rozumu, rady a síly, Ducha vědění (umění), nábožnosti a bázně Boží. Před lety přišla do sakristie v X. matka s dítkami, a žádala kněze jí neznámého, aby udělil maličkým požehnání. »Začíná školní rok, potřebují osvícení Ducha sv. a jeho sedm darů…« Jedna z nemnohých, která chápala, čeho máme nejvíce zapotřebí, a čeho má dnes svět tak málo.

A) První a nejvyšší ze sedmi darů Ducha sv., dar nadpřirozené moudrosti… Má ho dnes ljdstvo nazbyt? Ani přirozenou moudrostí neoplývá, natož nadpřirozenou! Nenazvu moudrým hocha, který se honí za motýlem a rozedere si přitom šat; nehoníme se my za nicotnostmi, které nás stojí ztrátu drahocenných statků? Nenazveme moudrým Indiána, který za lesklé sklíčko, za střep, dává Evropanu perly a zlato; neprodáváme my za podobné trety věčné statky? Jednala moudře Alžběta anglická, když prohodila: »Ráda se vzdám nebeského království, budu-li čtyřicet let královnou Anglie?« Satan slyšel a přijal nabízenou výměnu. Jinak soudila Kristina, dcera Gustava Adolfa. Ve chrámovém pokladě italské Lorety byla kromě jiných votivních darů chována zlatá korunka, jejíž čelenka byla lemovaná nápisem: »Kristina obětuje Královně nebes korunu pozemskou, aby jí za to vyprosila korunu nebeskou.« Vzdala se trůnu… Proč? Zevrubným studiem přišla k nezvratnému přesvědčení, že jediná pravá víra jest jiná než ta, v níž byla vychována. Co dělat? Zříci se Luthera? Pak nemůže zůstat švédskou královnou! Zůstat královnou? Pak si navždy zatarasí cestu k pravdě a k spáse! To neučiní! Volila tedy první… Všecek národ se loučil se slzami s milovanou vládkyní. »Duše je mi nade vše…« Sotvaže ji loď přivezla na evropskou pevninu, složila vyznání víry a žila pak v Římě jako prostá dáma.

István Dorffmeister: Seslání Ducha svatého (1782)

Kastilský král Alfons X., zvaný pěvec Panny Marie, jest od Španělů nazýván El Sabio, Moudrý. Vřele se zajímal a štědře podporoval všecka odvětví vědy, astronomii, historii, založil v Salamance universitu, povolav na ni nejslovutnější profesory z Itálie a Francie a nešetře nákladu, sám psal právnická díla, z nichž nejdůležitější jest Sedmidílný zákoník, jehož jednotlivé části mají praktický význam dodnes. Po této stránce ho lze skutečně nazvat El Sabio, Moudrým, ale v jiném směru nutno mu tento čestný název upřít; když byl od několika kurfirstů zvolen za německého krále, snažil se dosíci nabídnuté koruny Karla Velikého a nepovážil, že dosažení tohoto cíle se vymyká vší možnosti a že by nepřineslo požehnání a výhod ani jemu, ani jeho vlasti. A uvážíme-li i jiné politické nezdary, kterými se sám připravil o vládu a které ho přinutily hledat útočiště u mohamedánských Maurů, nad kterými dříve vítězil, musíme říci, že byl spíše učený než moudrý.

Koho nazýváme ve všedním životě moudrým? Toho, kdo dovede předvídat, kdo si vytkne cíl, přiměřený povolání i poměrům, v kterých žije, a pak volí vhodné prostředky k jeho dosažení. Nadpřirozená moudrost, která jest darem Ducha sv., má na zřeteli cíl, pro nějž jsme stvořeni, a všecko v životě pořádá tak, aby směřovalo k jeho dosažení. Nadpřirozená praktická moudrost… Z ní pak plyne nadpřirozené nazírání; všecko koná pro věčnost, vše pojímá s jejího hlediska. Bohu dá ve svém životě místo, které mu patří. Žádné věci, žádné osobě nedá přednost ani před ním, ani před spásou vlastní duše, ani před věčnými statky. Svět? O něm platí: »Pro časnost se dřete! Vaším heslem jest užívat, Bůh není směrnicí a normou vašeho smýšleni a jednání, jeho přikázání nejsou vaším zákonem, Duch sv. vás neoživuje; proto tápete ve tmách, a cokoli do rukou vezmete, všecko zkrachuje, ať jde o výchovu dítek a školu, ať o úpravu sociálních nedostatků, ať o mezinárodní situaci nebo cokoli jiného.« Moudře jedná, kdo si při všem dává otázku; »Co mi to prospěje pro věčnost?« V pokušení si řekne: »Co platno člověku, kdyby celý svět získal, a na duši své škodu trpěl?« Nedá se zlákat lesklou zvučnou frází, aby opustil pravdu Kristovu, prozírá, prozíravě volí, co duší prospívá, a odmítá, zač by trpce pykal. Opatrnost těla a světa má svou logiku; moudrost nadpřirozená taktéž! Nezřekne se »bláhovosti kříže«, aby byl v očích světa velikánem; u Boha chce něco platit, ne u lidí. Koho naplní Duch sv. darem moudrosti, tomu přináší i zálibu ve věcech nebeských, zálibu v Bohu a jeho svatém slovu, zálibu v modlitbě a ve styku s Bohem (sv. svátosti!), zprotiví mu nízké rozkoše světa i těla. To jest nejkrásnější ovoce tohoto daru, a jak vzácné! Jak málo těch, kteří mluví jako Petr: »Pane, dobře jest nám u tebe býti…« Jak mnoho těch, kteří smýšlejí jako židé o maně, o chlebu, dávaném jim s nebe: »Nám se už hnusí tento bídný pokrm…« Záliba ve věcech nadzemských, jako bychom již zpola patřili mezi anděly nebes. Moudrost vyrůstá ze všeho poznání, jak přirozeného, tak nadpřirozeného, jest výkvětem ostatních darů Ducha sv., opírá se o všecky ctnosti a přivádí stavbu křesťanské dokonalosti k vrcholu. Proto nelze náš život nazvat životem podle víry a mnohem méně životem z víry, proto jest sv. víra v našich rukou mrtvým kapitálem, proto nečerpáme jako světci z bohatých nepřeberných studnic víry Kristovy; chybí nám moudrost, tento nejvznešenější dar Ducha sv., a my se o něj nesnažíme. Přečti si ukázky ze spisů sv. Efréma, Ambrože, Augustina, Bernarda, Bonaventury, které jsem ve svých knihách porůznu uvedl. Jaká nadpřirozená moudrost nás ovívá při každém slově!

B) Dar rozumu… Jím nás Duch svatý uschopňuje, abychom chápali pravdy sv. víry, pokud je lidský rozum pochopit může. Vzácný dar, stejně jako moudrost… Přede mnou leží kniha universitního profesora X. Časopisy o ní psaly, že patří na stůl každého českého vzdělance. O čem jedná? O náboženství; rozumí se, že o katolickém, a dokazuje jeho méněcennost a nedostatečnost. Přitom z každé stránky čiší nevědomost a neznalost svaté nauky Kristovy. Universitní profesor, a neví ani tolik, co obsahuje malý katechismus. A což věřící? Jsou na tom lépe? Nemnoho! Jak vzácná jest zevrubná znalost toho, co sv. víra učí! Proto nedovedeme sv. víru hájit, proto se dáme tak snadno svést, něco si namluvit od těch, kteří s nátěrem učenosti proti sv. víře bojují. Neznáme krásu a vznešenost sv. víry, proto si jí tak málo vážíme. Kolik bludařů přišlo na scestí hlavně neb jedině proto, že tento dar si od Ducha sv. nevyprošovali! Luther, kněz a doktor bohosloví, universitní profesor, doznal po letech, že vůbec nevěděl, co vlastně odpustky jsou, když proti nim začal brojit. Hus, taktéž kněz, kazatel a universitní profesor, nezačal ze zlého úmyslu hlásat své bludné nauky. Později mu pýcha, pocházející z nedostatku bázně Boží, bránila uznat poblouzení.

Chybí nám namnoze dar rozumu, a proto nemáme ani pravé moudrosti. Proto nechápe »moderní člověk« velké ideální duše, nechápe snahy těch, kteří pracují pro Krista; může potom božský Spasitel žádat, aby podle víry žili a pro víru byli hotovi i umřít ti, kteří si jí neváží? Kdyby to alespoň něco vynášelo! Ale z čisté lásky?… I od věřících slýchává horlivý kněz: »Nač ty zbytečné starosti? Vždyť vám za to nikdo nic nedá!« Tak mluvívají vyznavači Kristovi — ne ze zlého úmyslu, naopak, chtějí mu dát dobrou (podle svého mínění) radu. Nechápou bohatou hraběcí dceru, která se »zavře« do kláštera, ani vynikajícího studenta, který chce jako misionář vést mezi divochy život plný strádání, odříkání a nebezpečenství. Prvorozený syn markraběte z Gonzagy, slavného prastarého knížecího rodu, vyhaslého r. 1819, žádá otce za dovolení vstoupit do řádu T. J., jsa hotov zříci se markrabství castiglionského ve prospěch mladšího bratra. Otec se jeho žádosti opírá rozhodným veto. »Odkud ten nápad? Život plný radosti a slávy stojí před tebou s otevřenou náručí, urozená nevěsta se nedá dlouho hledat, a ty chceš lehkomyslně zahodit, co ti milionové závídí! Myslíš-li na duchovní stav stůj co stůj, vol povolání světského kněze! Staneš se kardinálem jako tvůj strýc a jako jiní tři členové našeho rodu, které máme ještě v živé paměti! Nechceš-li upustit od myšlenky na klášter, zvol si řád, kde si cestu ke kardinálskému purpuru nezatarasíš, nikoli řád, kde předem každá myšlenka na církevní hodnosti vyloučena!« Syn stojí na svém…, jeho otec nechápe slovo Páně: »Kdokoli opustí otce, matku, bratra, snoubenku, statky z lásky ke mně, stonásobnou odměnu obdrží…« Zbožná věřící matka se vrací domů z kázání a vypravuje plna nadšení, co o světci z Gonzagy slyšela; tu se ozve dcera: »Já pomýšlím už dávno na totéž…« A matka, jak by ji studenou vodou polil, opírá se dceřině prosbě stejně jako otec prosbě Aloisově; má stejně málo pochopení pro svaté slovo Kristovo!

Nadpřirozená moudrost tohoto světce, onoho misionáře, hraběcí dcery připadá blouzněním světáku — i většině věřících! Neosvěcuje jich Duch rozumu, proto jejich víra není žívá, jak by být měla a mohla; světák jest lhostejný, věřící jen polovičním křesťanem, vnímá pravdy sv. víry pouze sluchem, nikoli srdcem; proto ani na něho nemají vlivu, neoživují jeho smýšlení a konání. Pouhá znalost svatých pravd není darem Ducha sv.! Pak by leckterý bezvěrec, jenž důkladně prostudoval zevrubnou katolickou věrouku, měl tohoto daru víc než sv. Jan Vianney, jenž pro své nevelké nadání jen s námahou dokonal bohoslovecká studia. »Srdcem« pojmout svaté pravdy, v nadpřirozeném světle sv. víry, a nebýt jich životem vzdáleni! Proto tímto darem vynikali velcí učitelé církevní, Augustin, Tomáš Aq. a přemnozí jiní, jakož i theologové svatého života, jakým byl na př. Suarez. Duch sv., Jenž vane, kde chce, obdařil tímto darem někdy i laiky a ženy. Poustevník Řehoř Lopez, jenž zemřel r. 1596 nablízku Mexika, nemaje pražádného školského vzdělání, býval od profesorů bohosloví žádán za vysvětlení těžkých míst Písma sv.; o sv. Kateřině Sienské čteme cosi podobného, a svaté Terezii Avilské vydávají svědectví její spisy.

C) Dar rady… Evangelium vypravuje o ženě, která byla dvanáct let nemocná, chodila od lékaře k lékaři, všecko jmění vynaložila, a žádný ji nemohl nemoci zbavit. (Mt 9) Slyšela o Kristu, rozhodla se, že půjde k lékaři s nebes, a uzdravilo ji jediné dotknutí lemu jeho roucha. Dnešní lidstvo… Bez ustání můžeš slyšet a číst, že jest nemocno; nosí je od felčara k felčarovi, zkoušejí na něm všemožné prostředky jako na pokusném králíku, a vede se mu jak oné ženě, je to spíš horší než lepší. Vede se jím jako Anně Falcké, manželce Karla IV. Aby si ho láskou k sobě ještě více připoutala, poslechla rady některých paní, podala mu nápoj lásky, a byla by ho málem otrávila (v říjnu 1350). Nadto padlo podezření na dva docela nevinné dvorské úředníky.

Corrado Giaquinto: Svatý Duch (po r. 1750)

Dnes vidět bezradnost všude a ve všem, a z ní pochází všeobecný zmatek. »Tak to už dál jít nemůže…« — »Tak to nemůže zůstat…« — »Kam by to vedlo…« Samé moudré rozumování; ale otaž se jich přímo, co tedy dělat, a jsou s učeností v koncích. Poslouchej jen jejich duchaplné hovory o situaci, rozmanité dohady, co nám přinese tento neb příští rok. Přitom si lidstvo nechce upřímně doznat, nač vlastně stůně; zavírá oči před vlastní nemocí, svádí vinu na všecko možné, léčí, co léčení nepotřebuje, a zející ránu, která křičí po léčení, nechává nepovšimnutou. Jsou docela bezradní, a k jedinému spolehlivému božskému lékaři jít nechtějí! (Md 9, 1-19; překrásná modlitba za osvícení Ducha sv.)

Dnes jsou samé »otázky« a »problémy«, samé nerozřešené záhady a úkoly. Místo společenského řádu máme sociální otázku, místo spořádaných politických poměrů existuje na sta politických otázek, místo urovnaných poměrů hospodářských máme otázku dělnickou, zemědělskou a řadu jiných; místo světového míru se deklamuje o národnostních otázkách, o mírové otázce, která nakonec vyústí ve světovou válku; místo, co by si manželka hleděla své svatyně, domácího krbu, zabývá se spolu s mužskými ženskou otázkou, místo čistoty těla i duše, kterou chrání jedině šesté přikázání Desatera, straší pohlavní otázka. Máme školskou otázku, t. j. po česku zmatek, máme manželskou otázku, t. j. nevázanost. Vyplněny tím celé folianty, popsáno mnoho papíru a namluveno mnoho slov, ale dal už někdo uspokojivou odpověď? Odkud ty »otázky« a »problémy«, neboli správně po česku všecka ta bezradnost a zmatek? Nevěra vnikla lidstvu do krve, a kde zkažená krev, tam nestačí náplast ani kapky. Jediný prostředek a lék je transfuse krve! Zpět ke Kristu! Prosit ho, aby nám vlil nový život, svého svatého Ducha, především Ducha rady! Jak často se musíme rozhodnout, někdy rychle a neodkladně, a na našem rozhodnutí závisí někdy osud náš a snad i osud jiných! Ministerská rada v září 1938… Do 24 hodin má učinit usnesení, na kterém závisí osud národa, budoucnost celých generací! Jak chybila na př. Marie, poslední katolická korunovaná hlava na anglickém trůně, že pojala za muže španělského prince (Filipa II.)! Kdyby byla zvolila domácího velmože, nebylo by po její předčasné smrti došlo k nastolení nemanželské Jindřichovy dcery Alžběty, a Anglie mohla být zachována víře, Chybil i papež Pavel IV., že nevzal na vědomí, když mu Alžběta oznámila své nastoupení. Činil námitky, právem sice, ale frivolní pyšnou ženštinu tím urazil tak, že se vrhla úplně v náruč protestantismu. Chybil Pius V., když ji pak prohlásil za zbavenou trůnu, »sesadil« ji, nemaje moci svůj rozsudek provést, a výsledek toho? Tím jenom převelice ztížil situaci anglických katolíků a rozdmýchal divost pronásledování ještě víc. Trojí pochybení, a každý z nich myslil co nejlépe! A naopak, prostý venkovský farář Jan Vianney se skvěl tímto darem mimořádně, jím vyvážil Duch sv. všecky nedostatky jeho slabého nadání, vykonal pro Boha a pro duše víc než většina současných doktorů theologie!

Což v soukromém životě? Jinoch, který stojí před volbou stavu, před krokem tak vážným a na výsost důležitým, dívčina, která volí otce svým dítkám, rodiče, chtějí-li dospělému synu nebo dceři dobře poradit a neudělat je nešťastnými. Hraběcí dcera Joana Frémiotová svěřila volbu snoubence docela otci; ten, nehledě ani na majetek, ani na tituly, zvolil jí barona Kryštofa de Chantal, věřícího, zbožného, a učinil dceru šťastnou. Kateřině Fieschi (Janovské) vnutila matka bohatého lehkomyslného šlechtice Juliána Adorno, a tím zavinila nešťastné manželství dcery světice. Tak vážná kritická chvíle, a my neprosíme Ducha sv. za dar rady, někdy i zúmyslně — víme, že by nám poradil docela jinak, než jak nám radí vášeň!

Hledáme-li v českých dějinách muže, o němž bychom mohli bez nadsázky říci, že byl pln darů Ducha sv., je to beze vší pochyby náš drahý Otec vlasti. Do jak choulostivých situací ho přivedla, před jak spletité problémy ho postavila, jak nemalá nebezečí mu nalíčila tehdejší těžká politická situace a jeho hodnost římskoněmeckého císaře! V Itálii ho jedni chtějí zákeřně odklidit, druzí mu nabízejí vládu a svádějí ho, aby se pokusil o sjednocení Itálie a stát se její hlavou. Prozíravý vládce prohlédl okamžitě, jak riskantní to podnik, jak nicotná naděje v úspěch a zdar; ani si nepřipustil na mysl myšlenku na vládu nad poloostrovem, kde žalostně pochovali podobné naděje hohenstaufští císařové. Co bylo dosažitelné, o to se pokusil, toho dosáhl, a o více se nepokoušel. V Německu měl nejeden císař svízelné postavení; Karlovi se podařilo vždy zneklidněnou hladinu utišit a říšská knížata tak neb onak získat anebo aspoň držet na uzdě. Nepřátelský blok spojených nepřátel rozrazil spíše prozíravým jednáním než zbraní. Při volbě manželek, při nemilém jednání s papežem Inocencem VI., jenž vymáháním nových dávek narazil na odpor německých knížat, ve snaze o nápravu pokleslých mravů duchovenstva a o povznesení blahobytu svého národa, ve všem zřejmo, jak Duch svatý, Duch rady, osvěcoval a vedl tohoto nábožného, hluboce věřícího panovníka. Duch rady, Duch moudrosti, Duch nábožnosti, Duch bázně Boží… Ani Duch rozumu mu nechyběl, byltě ve sv. víře vzdělán, že se mu po té stránce mnohý kněz nevyrovnal. Nechyběla mu ani statečnost, jak přirozená, která patří mezi přirozené ctnosti, tak nadpřirozená. Nerad ke zbraním sahal, chtěl být raději knížetem pokoje, ale bylo-li nutno, dovedl vládnout mužně a neohroženě i mečem. Opřel se mužně požadavkům Inocencovým, nebyl však tvrdošíjný a dovedl ustoupit; tak učinil, když na př. viděl, že čeští páni ze závažných důvodů odpírají zavedení nového zákoníku.

Naprostým jeho opakem byl jeho nástupce a syn Václav IV. Vášnivý… Byť měl srdce sebelepší, vášnivost mařila vše, co podnikal. Hněv špatný rádce…, vášnivost právě tak špatný rádce! Vášnivý, jenž se dá unášet vášní, jemuž jest ona rádkyní a vůdkyní, neradí se s Duchem sv., a podle toho to dopadá. Spor Václavův s arcibiskupem Jenštejnem, jeho roztržky s bratrem a bratranci, jeho postoj k počínajícímu a vzmáhajícímu se hnutí husitskému, jeho nezdařené politické akce… Příčina všeho nezdaru je zde! Sotva kdy před důležitým rozhodnutím vzýval Ducha sv. za světlo a radu.

D) První tří dary osvěcují rozum. S nimi i pátý, dar vědění (umění). Předešlý odstavec nám ukázal bezradnost, ve které svět Bohu odcizený vězí. Lidstvo kromě toho tone i v záplavě bludů a lží; v bludech nevědomky, lži vyrábí a rozhlašuje vědomě. Ale kdo by byl hotov lži vědomě se držet? Leda ten, kdo z ní má prospěch! Proto se musí lež maskovat, skrývat se pod rouškou pravdy neb aspoň se odít lesklým pozlátkem, aby tím leskem upoutala a odvrátila duši od zkoumání vnitřního obsahu, jako děcko se dá okouzlit pozlaceným prázdným ořechem, Nemáme na mysli výhradně bludy a omyly neb lži v řádě přirozeném, na př. ve vědách; s těmi nemají nadpřirozené dary Ducha sv. co dělat. Mnohdy však blud v přirozeném řádě vede k pobloudění ve věcech víry. Tvrdí-li se na př., že člověk se vyvinul ze zvířete, a popře-li se původ lidstva z jediného páru, padá tím i učení víry o dědičném hříchu a o vykoupení. Darem vědění nás uschopňuje Duch sv., abychom předně dovedli rozeznat pravdu od bludu a lži, kromě toho abychom se dovedli z pozorování věcí stvořených povznést k poznání jejich Tvůrce, od věcí viditelných k jejich neviditelnému Stvořiteli, a konečně abychom se naučili nepřeceňovat dobra viditelná, nepodceňovat neviditelná. Nepochází veškeren hřích odtud, Že jednáme právě naopak? Patrno tedy, že tento dar jest stupeň k vyššímu daru moudrosti, je takřka lucerna, která mu svítí. Ocenit správně dobra vyššího a nižšího řádu, pojímat věci stvořené v jejich vztahu k naší spáse, a podle toho i odvažovat jejich cenu, to jest nezbytný předpoklad, abychom se dovedli od pozemských nicotností odtrhnout a vzdali se jakýchkoli výhod, než bychom utrpěli zkázu na duší, abychom Boha, jeho přátelství a milost nezaprodali za žádné časné dobro, byť v očích světa stálo sebevýš — a to vše jest projevem nadpřirozené moudrosti, k níž dar vědění vede. Ctihodná Maria Salesia Chappuis (zemř. r. 1875) stojí v dětském věku s matkou u smrtelného lože známé ženy. »Ó Bože, jak je trpké vidět světlo, teprve když je pozdě!« Ten výjev působil na duši maličké tak, že se od té doby modlívala denně: »Pane, dej mi své světlo, dokud je čas!« Pravý opak toho z doby skoro současné. Italskému (piemontskému) ministru Cavourovi připomněl jednou kněz našeho řádu, aby pamatoval slov Páně; »Co platno člověku, kdyby celý svět získal…« Hrabě se zachmuřil; pečovat o duší, na to neměl kdy! Byltě na vrcholu svých politických úspěchů! Roku 1860… Když za rok potom dával narychlo do pořádku svědomí, poznal sám: »Tolik bezpráví a zločinů, prý pro dobro Itálie — jaký bude teď soud? Co platno člověku, kdyby celou Evropu od Severního mysu až ke Gibraltaru získal, veškerou světovou politiku řídil, všecky své velkolepé plány uskutečnil, a duši přitom zahubil! Zachrání mne vděčná sjednocená Itálie před přísným soudem?«

II.

E) Ostatní dary zdokonalují vůli. Především čtvrtý, dar statečnosti. Cokoli pro nás vykonal božský Spasitel, cokoli v našich duších působí Duch sv., směřuje k tomu, abychom došli věčného spojení s Bohem; to jest cíl, pro který jsme stvořeni a kterého bez pomoci Ducha sv. nedosáhneme. Osvícení Ducha sv. neznamená pouze pomoc při studiu, aby dítě dovedlo vypočítat těžký příklad, správně přeložit latinský článek nebo se naučit bezvadnému pravopisu. Ale ani poznání, o kterém byla svrchu řeč, není samo cílem působení Ducha sv. v nás. Co platno poznat nicotnost statků pozemských a jedině oprávněnou vznešenost statků věčných, ustaneme-li na tomto poznání a nehledíme-li, abychom podle něho zařídili své jednání! Kolik bylo kněží i učených bohoslovců, kteří to vše věděli, a přece dali přednost Tvorům před Tvůrcem! Hověli rozkoším, odpadli od víry, vzdali se nebe. Proč? Nedostávalo se jim síly, aby uvedli v praxi a život, co nadpřirozeným osvícením jako jedině správné poznali. Zdaž kolikrát nenahlédne i světák, co má dělat? A nekoná! Proč? Mravní slaboch! Zvláště když nepřátelé naší spásy těžkým pokušením na duši útočí! Naše přirozenost, hříchem porušená, je beztak nakloněna ke zlému; jak odolá společnému náporu trojího pokušitele, vášně, světa a ďábla, není-li sílena Duchem síly! Jak dokáže podejmout se nebojácně toho, co jest jí těžké a hořké, čeho se kolikrát i děsí, třebas i pronásledování neb dokonce smrti pro Krista! Jak se odtrhne od toho, co ji vábí, co jí sladce chutná, co jí ve chvílí pokušení připadá jako rajská slast! Jak překoná překážky, které se jí stavějí v cestu k nebi! Jak se vzmůže, aby trpělivě nesla rány, zasazované jí od těch, kteří ji chtějí o Boha připravit nebo kterými její věrnost zkouší někdy sám Nejvyšší! Jsme vojíni Kristovi, a vojín se nesmí hrozit ani smrti pro svého krále. Zbabělost, kromě zrádcovství, největší potupa vojína a rytíře, jest nečestná zvláště pro toho, kdo stojí pod korouhví Kristovou. Proč pohanský Řím plných tři sta let nejkrutějším pronásledováním nezviklal pevnost a věrnost vyznavačů sv. kříže, a proč se podařilo Lutherovi jediným slovem strhnout půl Evropy? V Římské říši voj mučedníků, protože staří křesťané uctívali zvláště horlivě a vroucně Ducha sv.; jím síleni vítězili v malém, když šlo o pokušení k rozmařilosti, vítězili i ve velkém, když šlo o martyrium. Za Luthera pohodlí a lenost jak v řadách věřících, tak v řadách kněžstva; rozkošnictví a změkčilost však není nikterak úrodnou půdou pro věrné plnění slov Páně: »Chce-li kdo být mým učedníkem, přemáhej sám sebe a následuj mne!« Dar síly jest téměř pilíř, jenž drží všecky ostatní dary Ducha sv.; proto jej jmenuje Isaiáš (11, 12) i katechismus na čtvrtém místě, právě uprostřed všech.

Jeden Angličan byl tázán, v čem záleží tajemství jejich úspěchů. »V tom, že u nás jsou řádní lidé stejně neohrožení jako lotři.« Tak sděluje Smiles. V jeho slovech vězí hluboká pravda — a velmi vážná výtka! Pozměňme danou otázku a rceme: »Kde to vězí, že nevěra spěje od úspěchu k úspěchu, a že věc Kristova má tolik neúspěchu?« — »Protože neznabozi jsou neohrožení, a my, vojíni Kristovi, bázliví!« Kdybychom byli stejně neohrožení jako oni! Ve velkém i v malém! Luther a jeho lidé… Tím více rostla neohroženost a jejich úspěchy, čím více se projevovala váhavost a bázlivost katolických vládců. Kdyby byli tehdy vystoupili rázně jako jeden muž! Kdyby byli měli i biskupy na své straně! To bylo jednou (nikoli jedinou!) příčinou, že se protestantství tak šířilo. A v malém? V politice, v parlamentech, v obecních zastupitelstvech, v tisku… Apoštolé Kristovi! Mějme přece aspoň tolik zmužilostí, co apoštolé satanovi! Násilí a hříšné prostředky nám ovšem dovoleny nejsou, v tom jsou oni ve výhodě, ale svatý zápal a statečnost pro zájmy Kristovy by měl předčit jejích fanatismus a zášť, která je naplňuje silou k útokům a boji proti kříži Kristovu!

Přirozenou ctností statečnosti byli Češí proslulí po celé Evropě. Na Hluckém poli porazilo r. 1116 osm pluků knížete Vladislava I. uherské vojsko tak, že podle svědectví dějepisce Kosmy zůstalo na bojišti Maďarů víc než r. 955 na březích Lechu u Augsburka, a prchající se nezastavili dříve než doma na břehu Váhu. Jak přebrodili nebojácní rytíři r. 1158 řeku Adu u Milána, jak se král Vladislav v čele svých vojů u milánských hradeb proslavil, jest celkem známo. Nemenší slávu si zjednal týž král, když r. 1164 na břehu Dunaje dobyl ležení řeckého císaře Emanuela Komnena, a že Jiří z Poděbrad nezničil u Vilémova nadobro veškeré vojsko maďarského útočníka krále Matyáše Korvína, nezavinila jeho bojácnost; z přílišné dobroty srdce a z lásky k míru, kterou mu někteří co slabost vytýkají, uzavřel s věrolomným zetěm mír; když jej však Matyáš znova a znova rušil, byl nakonec zle ze země vybit.

Slynuli Češi jen touto přirozenou statečností? O nadpřirozené, která jest darem Ducha sv., se v dějepisných učebnicích ani v obšírných vědeckých dílech nedočteš. A přece se skvěli i jí! Touto krásnější, vznešenější, mužnější statečností, kterou své věrné vyzbrojuje Duch sv., zatím co přirozená jest často téměř vrozenou vlastností celého národa a dědictvím po neohrožených otcích. Naši dějepisci velebí statečnost a sílu husitských cepů a palcátů, a nepomní, že větší zmužilost projevili bezbranní mučedníci, kteří se dali od táboritů raději upálit a jinak k smrti utýrat, než by jednali proti svému svědomí a zpronevěřili se přísaze a slibu věrnosti Kristu kdysi složenému. Papež Pius II., jenž naši vlast předobře znal, praví, že žádná země střední Evropy nemá tolik mučedníků jako Čechy. V boji jsi unášen všeobecným nadšením, příklad ostatních tě povzbuzuje, naděje ve slávu a vítězství tě žene vpřed; kdo sílil ty, kteří osamoceni stáli proti táborským bandám, hrozivě a divě se sápajícím na bezbranné vyznavače Kristovy? Jediný proti celé smečce! A přece pevni až k mukám a smrti… Kdo jiný je sílil, ne-li Duch svatý, zdroj síly, vůči níž bledne všecka statečnost válečná? Viz nepřehlednou řadu věřících od husitů umučených v knize Ve šlépějích Neposkvrněné!

Salomon de Bray: Seslání Ducha svatého (1. pol. 17. stol.)

F) Dar nábožnosti, spolu se sedmým darem něžný výkvět duše svlažované milostí Ducha sv. Dětinná oddanost a úcta k Bohu, v němž vidím svého Otce, jakož i ke všemu, co s Bohem souvisí. Bůh náš Otec, my jeho dítky; tím řečeno vše. Chovej se k nebeskému Otci, jak se na dítko sluší! Nejvznešenější vzory této dětinné úcty máš v nejsv. Srdci Ježíšově a v nejčistším Srdci jeho Matky. Od nich se uč! Viz, jak Pán o svém nebeském Otci mluvíval, jak se k němu modlil! Jak mluvila o Bohu a k Bohu nejsv. Panna! Viz její chvalozpěv! Smýšlení dítěte samo nevidět, ale z toho, jak si počíná, si utvoříš úsudek o tom, je-li otci oddáno či nic; mluví-li k němu a o něm co nejuctivěji, pak víš, co o něm soudit. Dítě si váží i každé památky po otci, byť šlo o lístek s několika řádky. Dar nábožnosti nás naplňuje úctou k sv. svátostem, k slovu Božímu, k jménu Božímu (chrání se je vyslovit nadarmo), k církvi, od něho založené, jakož i ke všem jejím zřízením, k jeho vyvoleným, v nichž vidí jeho přátele (úcta svatých, jejich obrazů a ostatků!), odevzdaností do vůle Boží, vede nás k uctivému chování při modlitbě a v domě Božím. Svět jest dnes ovládán bezbožností a bohaprázdností, a následky vidět všude. Nikomu není nic svaté, ani nejsvětější přísaha a dané slovo, tím méně práva bližního. Bývaly doby, že i nejhorší zločinec měl jakousi stopu tohoto daru Ducha sv. Loupežník se netkl domu Božího, a učinil-li tak přece, alespoň při tom nezneuctil nejsv. Svátost, a potkal-li kněz cestou k nemocnému v lese bandu lupičů, nechali ho na pokoji, z ohledu na toho, jehož ve svátostných způsobách nesl. Dnes? Pozoruj veřejný život, co se děje vůkol tebe, čti noviny a knihy, jdi na schůze nebo do divadla… Všude vidíš a slyšíš věci, které by satanu dělaly čest. Nacistická literatura vyznavačů Hitlerových oplývá blasfemiemi (rouháním), kterými předstihli »patriarchu neznabohů«, francouzského Voltaira. Ale i jinde jen svatokrádeže, rouhání, křivé přísahy, posměch z věcí nejsvětějších. Vzpomeňme jen polámaných křížů v naších krajích po r. 1918!

G) Dar bázně Boží.«. »Začátek moudrosti jest bázeň Boží, bohabojnost,« opakuje kniha Přísloví a Sirachova téměř na každé stránce. Jest různá bázeň. Nemístná bázeň, která se bojí tam, kde netřeba se bát; někdy se dokonce děsí věcí, která je dobro, nikoli zlo. Bojí se sv. zpovědi, a přece jest darem nebes, pramenem milosti! Za druhé lidská bázeň… »Co by tomu řekli!« Tak namítá kdekdo, tak mluvil i odpadlý kněz, spoluzakladatel starokatolické sekty; na konci života nahlédl, že chybil, ale… »Co by tomu svět řekl, že profesor Dr. Döllinger odvolal!« Papeži neomylnost upíral, a sám chtěl v očích světa neomylným být! Svět už dávno zapomněl na něho i na jeho akci, a jeho duše?… Tělesná bázeň, třetí strašidlo. »Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, duše však usmrtit nemohou.« Mučedníci… Zdeněk Lobkovic, nejvyšší kancléř Rudolfa II., odpírá podpis na majestát: »Je to proti mému svědomí.« Neleká se, když mu protestanté vyhrožují děsnou pomstou, třebaže dobře ví, čeho jsou schopni, nedbá, že u císaře upadne v nemilost, Nejsvětější vůle Boží je mu nade všecko, nad přízeň císařovu i nad přátelství lidí. Bázeň Boží vlévá pravou mužnost, jak vidět na tomto českém vlastenci, zatím co bázeň lidská jest zbabělost a hloupost, děsí se poznámky, výsměchu, úsudku ubohého člověka a ztráty jeho přízně, beztak velice pochybné. Bázeň tělesná jest slabost, hrozí se bolestí, hladu, nouze neb smrti za věc svatou. Oprávněná bázeň Boží pochází buď z nedokonalé lásky a bojí se Božího trestu, případně ztráty nebe; nebo z dokonalé lásky, a ta se bojí urazit milujícího a milovaného Otce na nebí, nemyslíc při tom na trest. Tuto synovskou bázeň máme na zřeteli, když mluvíme o sedmém daru Ducha sv. Ke spáse jest nezbytno, abychom byli naplněni aspoň nedokonalou bázní Boží, nedovedeme-li se vyšinout k synovské. První, čeho musí satan dosíci, chce-li nás ke hříchu svést, a oč se pokouší, chce-li nás dostat, jest vymýtit bázeň Boží ze srdce. Vzpomeňme na Evu! »Nic se nebojte, smrtí nezemřete… Neboj se toho, čím Bůh hrozí!« Padne-li tato hradba, má ďábel vyhráno; a tímto průlomem se dostane do duše, a jest jejím pánem.

Dnes bázně Boží ve světě není, protože není víry v Boha a ve věčnost, a to jest hlavní příčina všeho zla, jak ve veřejném, tak v soukromém životě. Dítě nesáhne na cízí jablko. »Pán Bůh mne vidí…« Dospělý? Nedělá si zhola nic z toho, proviní-li se proti věrnosti manželské, opustí-li ženu i děti, svede-li nevinnost. Zlodějství, podvody, padělané směnky, korupční aféry, velezrádné aféry, mezinárodní aféry, zákeřnické útoky v tisku, zaviněné úpadky, zpronevěry, křivé přísahy, věrolomnost, stávky, ohrožující veřejný blahobyt, všecko, všecko, co temného vůkol sebe vidíme neb slyšíme, všecko má pramen zde. »Boha se nebojím, lidí se nestydím! Hlavní věc, být opatrný a chytrý, vlastně prohnaný, aby mne nechytli…« Kde hledat lék proti této všeobecné zkáze? Ve kterémsi klášteře onemocněl před lety náhle jeden člen; dávali mu kapky, přikládali náplasti, vše marné; konečně přišel odborný lékař: »Okamžitě operaci, sice bude za šest hodin mrtev.« Čím chtějí dnes vyléčit nemocné lidstvo, to jsou kapky, náplasti, a lidstvo hyne, protože je třeba transfuse krve, Nový život vlít do jeho žil! A to jest možno jen Duchu svatému, Duchu oživíteli, dárci nadpřirozeného života. (Ez 37, 1-14)

Desátek »Který Ducha svatého seslal« nebo jiná pobožnost (modlitba nebo píseň) k Duchu sv.

Mariánská postila, 1946