Chybí modernímu Římu nadpřirozená láska k židům?

Michal Semín

Mnozí čekali, že se s příchodem Benedikta XVI. na papežský stolec dočkají utlumení ekumenických a mezináboženských výstředností předchozího pontifikátu. Jak to tak prozatím vypadá, doufali marně. V panreligiózních jamboree v Assisi se směle pokračuje a k dosavadní sestavě heretiků, schizmatiků a pohanů všeho druhu přibylo další vyznání – agnosticismus.

Naděje se také upínaly k výběru nového předsedy Papežské rady pro jednotu křesťanů, pod níž spadá i úřad, zodpovědný za dialog s židy. Papež zbavil těchto funkcí mnoha hereticky znějícími tezemi proslulého kardinála Waltera Kaspera a na jeho místo jmenoval švýcarského arcibiskupa (dnes již kardinála) Kurta Kocha. Ti, kdo jeho dosavadní názory znali, věděli, že se ekumenický program, nastolený koncilovou naukou, podle níž Církev Kristova není identická s Církví katolickou, bude i nadále nerušeně rozvíjet. Proto i z úst kardinála Kocha slýcháme slova, pod něž by se jeho předchůdce také jistě podepsal. Na nedávno skončeném eucharistickém kongresu v irském Dublinu vystoupil kardinál Koch s přednáškou nazvanou Vztah mezi eucharistií a církevním společenstvím z ekumenického pohledu. V ní mj. řekl: „Pravoslavné nebo protestantské pojetí církve jako bohoslužebného shromáždění v zásadě nestojí v protikladu s katolickým“. A jak dále čteme ve zprávě Rádia Vaticana: „Pravoslavnou či protestantskou eklesiologii lze integrovat do širšího katolického pohledu. Rozhraním mezi katolickým a protestantským chápáním církve je však přesvědčení o přítomnosti církve jako celku v eucharistickém shromáždění. Z katolického hlediska toto pojetí nestačí, neboť pro katolickou církev je určující vzájemné spojení eucharistických společenství mezi sebou, se svými biskupy a s papežem“. Jak lze protestantské učení o Církvi, popírající všechny podstatné pravdy víry o její podstatě, „integrovat do širšího katolického pohledu“? „Širší katolický pohled“ v pojetí kardinála Kocha jen stěží může být totéž co katolické učení o Církvi, jehož obsah je v přímém protikladu k protestantským omylům.

Neméně sporná jsou pak tvrzení kardinála Kocha na adresu soudobého judaismu. „Pozitivní vztah k němu ještě není v katolické církvi všude přítomen“, připustil v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas. Během své přednášky o katolicko-židovském dialogu po Druhém vatikánském koncilu ze dne 16. 5. mj. řekl: „V rámci svého důkladného zkoumání otázky tzv. misií mezi židy, dospěl kardinál Lehmann ke správnému závěru, že v dějinách Církve nepřinesly organizované misie nic dobrého“. Druhý vatikánský koncil ve svém dokumentu Nostra aetate, jak soudí kardinál Koch, učí, že Boží lid tvoří jak křesťané, tak židé. Boží úmluva s židovským národem platí a to bez ohledu na to, zda Krista jako svého Spasitele přijímá či odmítá. Proto Koch dochází k závěru, že zatímco z křesťanského hlediska existuje jen jediná cesta spásy, totiž skrze Ježíše Krista, spása je dosažitelná i pro židy, jež Kristovu spasitelnou úlohu odmítají akceptovat. Jak je to možné, to prý zůstává tajemstvím. Že mají v Krista nevěřící židé podíl na Boží spáse je však nepochybné, přičemž se Koch odvolává na stanovisko Benedikta XVI., včetně jím iniciované změny velkopátečních přímluv za židy v tradičním římském ritu, motivované záměrnou rezignací na obrácení židů „tady a teď“. Sv. Petr měl však na tuto věc trochu jiný názor, když po seslání Ducha svatého kázal tato slova: „Čiňte pokání a každý z vás se dej pokřtíti ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Vždyť pro vás i pro vaše děti platí to zaslíbení, a pro všechny, kteří jsou v dáli, ať kohokoliv povolá Pán, Bůh náš… Zachraňte se z tohoto zvrhlého pokolení!“ Možná nekázal náš první papež v duchu Nostra aetate, nicméně v důsledku této naléhavé výzvy, jak svědčí sv. Lukáš ve Skutcích apoštolských, byly pokřtěny „asi tři tisíce duší“. Také sv. Pavel měl na evangelizaci židů poněkud jiný názor než kardinál Koch. „Vždyť se nestydím za evangelium. Je to totiž moc Boží k spáse pro každého, kdo věří, předně pro žida, pak i pro pohana“ (Řím 1, 16). Pokud vím, žádná podobná slova v synagogách, navštěvovaných Janem Pavlem II. a Benediktem XVI., dosud nezazněla. Místo toho v nich slýcháme o „starších bratrech ve víře“ či „společném vydávání svědectví o Bohu“.

V souvislosti s rozhodováním Svatého stolce o tzv. regularizaci Kněžského bratrstva sv. Pia X. kardinál Koch, jenž je rovněž členem Kongregace pro nauku víry a o jednáních s FSSPX je tak detailně informován, prohlásil, že pokoncilní změny v přístupu k judaismu musí být každým katolíkem přijaty jako závazné. Na adresu biskupa Williamsona, pochybujícího o některých aspektech oficiálního výkladu holocaustu, poznamenal, že „v Církvi není pro popírače místo“. Netušil jsem, že hříchy, jež skutečně z Církve vylučují (hereze, schisma, apostaze), byly po Druhém vatikánském koncilu rozšířeny o hřích odmítání oficiálního výkladu některých historických událostí. Abych nebyl špatně pochopen, považoval jsem a nadále považuji výrok biskupa Williamsona za z různých důvodů nevhodný a nepatřičný, byl-li však hříchem, nedomnívám se, že se jím Jeho Excelence vyloučila z Církve.

V jednom však s kardinálem Kochem souhlasím – antisemitismus je zlo. A to ve všech podobách. Jak v té, jež se vytvořila na bázi novopohanské rasistické ideologie nacistického Německa, tak v té, jež židům upírá nadpřirozená dobra, zasloužená největším příslušníkem židovského národa, Vykupitelem celého lidstva a Spasitelem všech, kteří v něj uvěří a zemřou v milosti posvěcující, Ježíšem Kristem.