Lucie Cekotová
Zodpovědní rodiče většinou pečlivě zvažují, kam bude jejich dítě chodit – prostředí, kde bude trávit valnou část svého dne po dalších možná až devět let, je přitom neméně důležité než úroveň poskytovaného vzdělání. Zejména ve větších městech jsou dnes možnosti dostatečně pestré, leckde působí i školy církevní. Ale máme i jednu relativně novou možnost – neposílat dítě do školy vůbec a povinnou školní „docházku“ (jak se to mírně nelogicky stále ještě jmenuje) plnit formou domácího vyučování. Tzv. individuální vzdělávání na 1. stupni základní školy je u nás nyní dokonce zákonnou možností (§ 41 zákona č. 561/2004 Sb.), pro 2. stupeň probíhá experimentální ověřování na pěti základních školách v republice.
Sama jsem se dost nedávno setkala s rodiči dítěte v příslušném věku, kteří měli chuť se do domácího vzdělávání pustit, ale netroufali si. Jako my všichni chtěli pro svou dcerku to nejlepší, a tak se sami sebe ptali: Budeme schopni naučit ji tolik jako paní učitelka? Budeme pro ni dostatečnou autoritou? Nebyla by v kolektivu dětí šťastnější? Nebude pro ni lepší, aby se zavčas „otrkala“, zvykla si na svět ostrých loktů a nutnost sebeprosazení? A nevyčte nám jednou, že jsme ji nedali do školy?
Domácí škola docela určitě není vhodná pro všechny rodiče, a ani pro všechny děti. Jsou rodiče, kteří nemají vzdělání, jež pro individuální vzdělávání dětí vyžaduje zmiňovaný paragraf školského zákona (nejméně maturita), nebo kteří k výuce zkrátka nemají dostatečný vztah. Jestliže jim naskakuje husí kůže již při psaní běžných domácích úkolů, asi pro ně soustavné každodenní vzdělávání dětí nebude to pravé. Domácí výuka vyžaduje trvalou přítomnost jednoho z rodičů, většinou matky, případně různá netradiční uspořádání pracovního režimu rodičů. Práce z domova, práce na zkrácený úvazek jen některý den v týdnu, kdy je naopak doma tatínek, soukromě hospodařící zemědělci… možností je dnes sice hodně, ale přece jen nepřicházejí v úvahu pro každého. Dále je nutno počítat s jistými náklady – doma vzdělávané dítě má nárok na zapůjčení učebnic, případně poskytnutí učebních pomůcek ve stejném rozsahu jako jeho spolužáci, kteří do školy denně docházejí, ale tím to končí. Všechno ostatní, pomůckami pro výuku počínaje a cestami na povinné ověřování znalostí dítěte na konci pololetí konče, je na rodině samotné. Je-li dětí víc a jen jeden příjem, může i to hrát svou roli.
Ani děti se nestaví k domácí výuce stejně. Je pravda, že většina šestiletých se do školy těší – ale ze zkušenosti matky tří dětí můžu říct, že v případě běžné školní docházky byla rekordní doba, po kterou jim nadšení vydrželo, čtyři měsíce. Nejpozději do Vánoc bylo po něm. Experimentální ověřování domácího vzdělávání na 1. stupni bylo zahájeno, když šly naše starší děti do 3. a do 5. třídy, takže si po bohatých zkušenostech ze školy náležitě vážily možnosti učit se doma. Ale setkala jsem se i s chlapcem, který, ač s ním jinak žádné výchovné problémy nebyly, pojal domácí školu jako nepřetržité prázdniny a rodina nakonec v jeho případě domácí vzdělávání na vlastní žádost ukončila, protože se s ním nedokázala rozumně domluvit. Jen s ním – jeho sourozenci se doma učili bez problémů dál…
Pokud ale cítíte, že vás možnost učit svoje děti doma láká, pokud jste rodiči, kteří rádi tráví s dětmi čas a těší vás učit je poznávat svět z jeho různých stránek, pokud k tomu máte elementární hmotné podmínky, pak moje upřímná rada zní: zkuste to! Domácí škola není na prvním místě volba negativní – ve škole nám děti zkazí a jsou tam, jak se dnes říká, různé sociálně patologické jevy, i když i to je jistě často pravda. V první řadě je to možnost pozitivní – můžeme dát dětem víc než sebekvalifikovanější paní učitelka. Můžeme se jim věnovat individuálně, rozvíjet jejich individuální přednosti a vyrovnávat jejich individuální nedostatky. Máme možnost trávit s nimi tolik času tak zajímavou činností jako nikdy předtím a nikdy potom. Školní věk je krásná doba zvídavosti, a když ji děti neprožijí z větší části mimo domov, mohou z toho mít užitek i rodiče. Domácí vyučování je nesmírně obohacující, protože poskytuje rodině to, čeho se dnes mnohdy nedostává nejvíc, tedy právě společně strávený čas. Navíc je nesmírně efektivní: hlavní problém výuky ve třídě je, jak přimět dvacet naprosto rozdílných dětí, aby za přibližně stejnou dobu zvládly přibližně stejný objem učiva. To při domácí výuce odpadá, stejně jako odpolední příprava na vyučování, a zbývá tedy mnohem více prostoru na jiné aktivity, které se sice také dají považovat za součást vzdělávání, ale při běžné docházce do školy na ně často nezbývá čas. Třeba čtení knih, výlety, výstavy.
Na nejběžnější námitky proti domácímu vzdělávání odpovídám: ne, kolektiv našim dětem opravdu nikdy nechyběl. Měly tolik zájmů, že jim tuto potřebu bohatě pokryl skaut, zájmové kroužky a náboženství. Stýkali jsme se s jinými rodinami, které učily doma, jezdili na akce pořádané pro domácí školáky naší kmenovou školou. S návratem do školy rovněž žádné problémy nebyly, jen prostřední dcera si nějakou dobu stěžovala, že děti jsou moc hlučné. A na přivykání ostrým loktům je dost času i později, v šesti letech to opravdu není pro zdárnou socializaci dětí nezbytné.
Co je tedy podstatné, než se do domácího vzdělávání pustíte? Kmenovou školu, kde je dítě zapsáno, kam dochází na pravidelné hodnocení výsledků vzdělávání a která mu vydává vysvědčení, se vyplatí pečlivě vybírat. Její ředitel by neměl mít proti individuálnímu vzdělávání zásadní námitky, v ideálním případě by škola s touto formou výuky měla mít předchozí zkušenosti, aby se rodiče nemuseli na podmínkách spolupráce složitě domlouvat. Naopak moc nezáleží na dojezdové vzdálenosti – hodnocení neboli lidově řečeno „přezkušování“ probíhá většinou dvakrát ročně, takže do dobré a k domácím školákům vstřícné školy se vyplatí si dojet. Aspoň naše děti to chápaly jako příjemný rodinný výlet a na „zkoušky“ se vždycky těšily. Také se vyplatí najít si další rodiny, které učí doma – děti tak získají kamarády v podobné životní situaci a rodiče si mají s kým vyměňovat zkušenosti. Pokud jde o prostory, i když školský zákon v obecné rovině stanovuje, že musejí být „zajištěny podmínky pro vzdělávání, zejména podmínky materiální a ochrany zdraví žáka,“ což by se dalo přísně vzato vykládat lecjak, dá se úspěšně učit ve speciálně upravené učebně velké zemědělské usedlosti i v obýváku panelákového bytu. Mnohem důležitější jsou pro úspěšné domácí vzdělávání dětí jiné věci: motivace (víme, proč to děláme), disciplína (na prvním místě u zúčastněných dospělých – nějaký řád je prostě nutné dodržovat), kreativita. Čas, úsilí i jisté materiální oběti vynaložené na domácí vzdělávání dětí se nám však nepochybně vrátí.
Aktuálně >