P. Pierre-Joseph de Clorivière

Vychází v TE DEUM 3/2012.

Text, který níže čtenářům přinášíme, byl napsán v prvních letech Francouzské revoluce. Slova P. Clorivièra nejsou jen zajímavým svědectvím o víře oněch časů, ale v mnoha ohledech nepozbyla nic ze své naléhavosti.

Na základě znalosti Písma svatého se můžeme domnívat, že dojde k jistému zmírnění běsnění současné revoluce. Jelikož se však zlo rozmohlo do té míry, že se bez zázračného zásahu Božího, natolik zázračného, že bychom mu v minulosti těžko hledali rovného, naše vlast nepozvedne, a poněvadž ono zmírnění nenastane zas tak brzy, nýbrž je patrně vyhrazeno až na čas obrácení židů a nevěřících, nebudeme o něm hovořit jako o něčem jistém. Aniž bychom se tedy k této věci dále vyjadřovali, zaměříme se na to, co dělat v případě, že nebude obnoven řád věcí příznivý náboženství.

V dobách méně násilného pronásledování, kdy náboženství a jeho vyznavači přesto zakoušejí pronásledování a utrpení, je zejména nezbytných několik věcí.

K udržení řádu, čistoty víry a jednoty mravů mezi křesťanským lidem, jakož i k posile a útěše věřících, musí být zachováno hierarchické uspořádání. Toto uspořádání slouží k podpoře a šíření náboženství v zemi a přispívá největší měrou k obnově Boží vlády a zachování víry. Zápal povede naše biskupy, bude-li to nutné, k pohrdání nebezpečím a pomůže jim snášet těžkosti života v chudobě, jaký kdysi vedli učedníci Ježíše Krista. A věřící z lásky k náboženství uznají své povinnosti a budou dokonce i s nasazením svých životů podporovat hierarchii všemi nutnými prostředky, aby mohla vykonávat pastýřskou službu.

Dalším důležitým úkolem bude zajistit této nešťastné zemi dostatečný počet kněží, a není ničeho nezbytnějšího než poskytnout uchazečům o kněžství prostředky, aby se mohli náležitě připravit. Bude nutné udělat vše k udržení a rozohnění horlivosti o spásu duší, a to nejen v duchovenstvu, ale také mezi věřícími. Křesťané, a především kněží, musejí být připraveni obětovat se pro duchovní dobro bratří, zejména vyžadují-li to naléhavé okolnosti. Pokud jim k této oběti schází odvaha, budou se před Boha zodpovídat za pokračování zla, kterému mohli s trochou horlivosti zabránit. Ať ti, kteří se cítí být silněji přitahováni Bohem, neváhají projevit svůj zápal, neboť právě svým příkladem si zaslouží korunu slávy. Musejí však sledovat toliko slávu Boží a být připraveni na utrpení. Jejich odvaha musí růst s rostoucími překážkami a oni nechť hledají sílu v naprostém odevzdání se do Božích rukou. Ti, kteří budou navrhovat pouze lidské prostředky a vyhledávat odpočinek, se pro Boží dílo nehodí. Potřebujeme dělníky, kteří se spoléhají jenom na Boha a nestarajíce se o věci viditelné mají svůj zrak obrácen k věcem věčným. Cíl je vysoký, a nehledě na to, zda jej dosáhneme, stane se zdrojem štěstí pro ty, kteří se mu zasvětili. Nestačí pracovat pro současné pokolení, je rovněž třeba myslet na pokolení budoucí a zajistit jim prostředky spásy.

Musíme věřícím naléhavě klást na srdce, aby nepřetržitě dbali o výchovu svých dětí. Závisí na tom zachování pokladu víry, a bez víry by byly všechny ostatní námahy zbytečné. Tato starost musí zahrnovat všechny děti obojího pohlaví, od raného věku až do dosažení dospělosti.

Musejí být zevrubně poučeny o pravdách a důkazech křesťanského náboženství. Nelze se spokojit s povrchním, zběžným poučením, jak se tomu často děje. Je nezbytné, aby děti podle možností věku a ducha pocítily něco z krásy a vznešenosti, podivuhodného souznění a dokonalosti křesťanských pravd a uvědomily si, jak politováníhodný je osud a zaslepenost těch, kdo tyto pravdy odmítají a lnou ke lžím. Všichni věřící, kteří obdrželi nějaké zvláštní nadání, nenajdou lepšího způsobu, jak je zúročit pro dobro náboženství a k radosti Pána Boha, než je vložit do služeb výchovy mládeže a probouzet u ní křesťanské city, které ji uchrání před zkažeností a nevěrou naší doby.

Bylo by nanejvýš žádoucí, abychom všichni nahlíželi věci stejným způsobem, podle toho i jednali a mluvili jedním hlasem. To je možné, pokud budeme všichni oddáni pravým zásadám, jež se nemění a platí pro všechny stejně. Jak v to ale můžeme doufat, když si již na samém počátku dějin Církve sv. Pavel stěžoval, že dokonce i mezi služebníky evangelia je mnoho těch, kteří se mu protiví, kteří dávají přednost svým vlastním zájmům před zájmy Ježíše Krista a kteří zkreslují slovo Boží?

Slabosti, lidské ohledy, falešný soucit, příklad a váha autority těch, kteří sami upadli do omylu, to vše odvádí mnoho lidí od pravých zásad a vede je k odbočkám, z nichž je velmi těžká cesta zpět.

Ti, kterým se dostalo plné pravdy, mají trpělivě snášet bloudící, aby se zabránilo rozbití jednoty, a to tak dlouho, dokud je Církev neodsoudí a nebude dostatečně zřejmé, že jejich omyly vedou duše do propasti. Následovníci pravdy však nesmějí zajít tak daleko, že by zavírali oči před bludnými a zhoubnými naukami; musejí usilovat o to, aby z nich vytrhli tolik duší, jak jen to je možné. Musejí šířit pravé světlo, postavit se proti lžím a klamům, a to vše v duchu mírnosti a lásky, připraveni odpustit bližním a shovívaví k těm, kteří projevují touhu vrátit se k pravdě. Pravé zásady jsou ty, kterým katolická církev učila po všechna staletí, které se shodují s učením papeže, které vycházejí z pevných a jasných základů.

Ti, kteří se nedrží pravých zásad, se sami vydávají na pospas vlastní slabostem a obavám, řídí se příklady nebo rozhodnutími odpovídajícími jejich přirozeným sklonům. A z toho pramení nevyčíslitelné zlo; tito lidé se kloní k věcem zhoubným, a někdy dokonce, aniž by to snad sami chtěli, napomáhají snahám nepřátel náboženství. Pevný a odvážný postoj by mohl, alespoň částečně, zastavit šíření nákazy. Většina bloudí spíše ze slabosti než ze zlé vůle. Modleme se, aby svůj omyl uznali. Rádi bychom je, jak jen to je možné, omluvili, bylo by pro nás velkou radostí dočkat se dne, kdy znovu zváží své jednání, ochotně bychom jim pomohli napravit zlo, jež způsobili sami sobě a věřícím tím, že se vzdálili evangelní pravdě.

Poučme se z minulosti: nepřítel nám nikdy nepřestane klást nástrahy, nestačí-li násilí, uchýlí se k podvodu, aby svedl ty, které se mu nepodaří zastrašit. Jediným způsobem, jak se můžeme oněm nástrahám vyhnout, je se statečně a otevřeně přiznat k víře a trpělivě přijmout veškeré utrpení, jež tímto na sebe svoláme, ba považovat je dokonce za veliké dobro.

Pokračování příště.

Převzato z Pierre de Clorivière, contemporain et juge de la Révolution, Paříž 1926.

Pro časopis Te Deum přeložil Edmund Kříž.

Tajná mše sv. sloužená za Francouzské revoluce „zakázaným“ (tzv. nekonstitučním) knězem

P. Pierre-Joseph de Clorivière SJ (29. 6. 1735 – 9. 1. 1820) pocházel ze šlechtického bretaňského rodu, v roce 1756 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova a v roce 1763, tedy rok poté, co byli jezuité z rozhodnutí francouzského parlamentu vypovězeni ze země, byl vysvěcen na kněze. Na jistý čas se uchýlil do Anglie, kde pobýval pod jménem Pierre Picot. V roce 1767 se vrátil na kontinent do vlámského Gentu, kde se ujal formace mladých francouzských jezuitů ve vyhnanství. Po zrušení jezuitského řádu papežem Klementem XIV. byl dosazen jako farář v městečku Paramé nedaleko Saint-Malo. Po vypuknutí Francouzské revoluce začal ihned organizovat náboženský život v nových podmínkách, podílel se na založení Kněží Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a Dcer Neposkvrněného Srdce Panny Marie. Baltimorský biskup John Carroll mu nabídl, aby se uchýlil do USA, P. Clorivière ale navzdory hrozícímu nebezpečí odmítl se slovy, že jeho vlast „potřebuje věrné kněze“. Během teroru a vlády Direktoria sloužil v Paříži křesťanům „v podzemí“. Později cestoval po francouzských vesnicích, kde svátostmi i duchovním slovem posiloval věřící. V roce 1804 byl zatčen a obviněn ze spoluúčasti na spiknutí proti prvnímu konzulovi Napoleonu Bonapartovi. Následujících pět let byl vězněn v pařížském Templu. Po obnovení jezuitského řádu ho generál P. Tadeusz Brzozowski pověřil obnovou tovaryšstva ve Francii, byl jmenován představeným a novicmistrem. Ani ne za půl roku se mu podařilo shromáždit osmdesát jezuitů, později otevřel seminář v Saint-Acheul a noviciát v Paříži. V jednaosmdesáti letech požádal již téměř slepý P. Clorivière o uvolnění z úřadu.