Karel I. Šimek
Ovládnutí lidské reprodukce v daném teritoriu je základním pilířem sociálního inženýrství. Současné porodnictví je přes svoji nepopiratelnou potřebnost nástrojem plodícím mnohé zlo – a co především: je udržované v pohotovosti pro ještě větší zlo konané v budoucnosti.
Je nad jakoukoli pochybnost, že mezi lékaři či zdravotními sestrami je dlouhá řada světlých výjimek.
Tento text v žádném případě nehází veškerý porodnický personál do jednoho pytle. Je nad jakoukoli pochybnost, že mezi lékaři či zdravotními sestrami je dlouhá řada světlých výjimek. Existují celé porodnice, které se koncepčně snaží o co možná nejlepší přístup. Z celkového pohledu je však systém dokonale zaběhnutý v totalitních praktikách, pouze individuální dobrá vůle těchto výjimek může jeho dopady zmírnit. U málokterých porodnic se navíc lze spolehnout na reference, neboť se úroveň jejich péče odvíjí od přítomné směny. Ta bývá mnohdy skutečně radikálně odlišná. Mnoho porodnic má označení „baby-friendly hospital“ a hrdě se tak prezentuje například na svém webu. Nenechte se však klamat – praxe bývá často úplně jiná.
Establishment si kontrolu nad vztahem matka-dítě-rodina ponechal. Jakmile se někdo snaží o zásadní změnu, je zlikvidován.
Rovněž nelze popřít, že se od dob komunismu mnohé zlepšilo – někde kosmeticky, jinde v jakémsi na oko humánnějším přístupu, někde – díky Bohu – dokonce z gruntu. Ovšem pozor! Establishment si kontrolu nad vztahem matka-dítě-rodina ponechal. Jakmile se někdo snaží o zásadní změnu, je profesně zlikvidován.
Téma napříč spektrem? Ano i ne. Spíše však ano.
Odkazuji na několika místech na weby, jejichž ostatní obsah je bezesporu velmi závadný (LžiDnes, Respekt, Deník Referendum atp.). Činím tak výjimečně, přičemž tvrdím, že důraz na lidskou svobodu, ochranu lidského života a ochranu rodiny, je jedním z ústředních motivů konzervativního myšlení a křesťanského jednání. Pokud přesto toto téma může sjednotit širší názorové spektrum, je to v rámci boje proti tomuto nešvaru jen dobře. Od dalších názorů pisatelů těchto článků se distancuji.
Rád bych se tedy vyhnul matoucímu či ironickému vyznění tohoto článku zapříčiněnému tím, že se zde potkám se stanovisky všech možných levicových, liberálních a lidskoprávních aktivistů, institucí při EU (sic!), z nichž většina v jiných sférách života společnosti cestu k novému světovému řádu vyloženě podporuje. Kámen úrazu spočívá v tom, že jejich pohled končí u individuálních humánních hledisek (pro něž sami často mají motivaci prostou jakékoli transcendence – tedy nesprávnou) a navíc do světla totalitní reality celý problém staví obvykle jen při pohledu do komunistické minulosti.
Proč nehovořím za všechny
Spousta matek bude na základě vlastních dobrých zkušeností mít možná potřebu s leitmotivem článku polemizovat. To však může být zapříčiněno tím, že samotní rodiče vlastně nevědí, jak by ty věci správně z hlediska lidské svobody a přirozenosti, potažmo z hlediska dobra pro rodinu, měly být. Sami byli formováni tím, že takto jedině je to správné a v rámci tohoto standardu je pro ně každá ohleduplnost, pozitivní emoce či úsměv měřítkem kvality něčeho, čehož podstata tkví někde jinde. Neuvědomí si celou skupinu rizik, na která se nehledí, jejichž existence se zamlčuje či přímo popírá. Mají pocit, že vše proběhlo hladce, přičemž si nevšimnou, že jim někdo narušil vztah s dítětem. V budoucnu se ptají po příčině z toho vzešlých jevů a studují je z mylných pozic. Nevědí, že jim bylo ublíženo, že jim bylo něco odepřeno již v prvních chvílích. I onen kritizovaný personál jistě mnohdy dělá celou řadu věcí v dobré víře. Ostatně – učte starého psa novým kouskům.
Porod je přirozený fyziologický proces. Není to nemoc.
Porod je přirozený fyziologický proces, jenž by měl, pokud možno, probíhat přirozeně, bez nutnosti lékařských zásahů. Není to nemoc. Je to něco, co by mělo tělo zvládnout samo. Komplikace samozřejmě mnohdy nastávají (míra jejich zavinění přístupem, který porodu předcházel, je jistě velmi různorodá, ale o tom chce slyšet málokdo a na vzniklé situaci to z praktického hlediska beztak nic nemění). Všichni si přejeme zdravé ženy a děti. Je dobře, že je možné v krajních situacích zachránit dítě, které by bez lékařů nepřežilo. A je tedy samozřejmě žádoucí a správné, že je u porodu nablízku odborník a jsou zajištěny vhodné podmínky. To zdůrazňuji zejména proto, aby se někdo mylně nedomníval, že tento text pochází z pera fanatického propagátora domácích porodů.
Pozoruhodný je také doslova hysterický důraz na vyšetřování dítěte v průběhu těhotenství za tím účelem, aby se ještě před porodem přišlo na každou sebemenší vadu a dítě bylo zavražděno. Je to jedna velká eugenická honička za přesnějšími a přesnějšími vyšetřeními. Tento fenomén by zasloužil samostatné pojednání, nad závěrem článku alespoň vzpomeňte na to, jak hezky zapadá do celého systému.
Nedůvěryhodné instituce
Ještě, než přejdu k samotné věci, zdůrazňuji, že nestojím o arogantně formulované polemiky odborníků z oblasti medicíny. Míra jejich sebejistoty a neotřesitelnosti je úměrná míře kontradiktornosti s jinými arogantními odbornými polemikami. Jistě není nic snazšího, než zde vytrhnout větu, která se medicínského hlediska dotýká, a rozebrat ji na prvočástice za pomoci hromady „vědeckých“ objevů a stanovisek (z nichž mnohá sami porodníci nerespektují). Jejich autoři by se měli nejdříve uklidnit, poté si zamést před vlastním prahem a zamyslet se nad mravním rozměrem celé věci. Ještě jednou a jasněji: nejedná se zde o lékařskou polemiku, nýbrž o pohled na věc z hlediska bioetiky, lidské svobody a přirozenosti s přihlédnutím na obecně známé poznatky z oblasti medicíny.
Vládnoucí ideologie nesprávně reflektující hodnotu lidského života je naprosto nedůvěryhodná.
V naší společenskoprávní kultuře je žel Bohu genocida lidským právem. Tím se dostávám k dalšímu z důvodů, proč zde roztáčím takový kolotoč kritiky, obav a varování. Instituci, která sama vraždí nenarozené děti, se přirozeně nedá důvěřovat v tom, že se bude správně starat o ty čerstvě narozené. Vládnoucí ideologie nesprávně reflektující hodnotu lidského života je naprosto nedůvěryhodná. A bude mnohem hůře – barevné tapety a vířivá vana při porodním sále to nezachrání. Už jen proto bychom měli našim ženám zajistit právo rodit jinde.
Co se děje okolo porodu
Všimli jste si, že okolo porodů je zcela odlišná praxe – co se týká informovanosti dotčených osob – na rozdíl od jiných vyšetření? Tam máte práva, která vám u porodu většinou nepřiznají. Navíc, ze zákona máte právo bezplatně u vyšetření mít osobu blízkou. Pokud by někdo argumentoval tím, že se u operace také nemotají příbuzní operovaného, klame a manipuluje. Fyziologický porod není operací, nedochází zde k narušení integrity „pacienta“ ze strany lékaře. Jedná se tedy o zcela odlišnou situaci, kdy je personál v roli asistentů pro neočekávané situace (vždy po poradě s rodičkou, nejedná-li se o bezprostřední ohrožení života). Ve skutečnosti porodnice překračují své kompetence a intervenují do oblasti lidských svobod, což jim však nepřísluší. Více či méně dobře realizují potřebnou zdravotnickou péči, zároveň však způsobují újmy a rizika srovnatelná – a mnohdy závažnější – než jsou ta „obvyklá“ zdravotní.
Otec u porodu není proto, aby se okolo motal jako idiot s videokamerou. Je tam proto, aby rozhodoval za svoje dítě i za rodičku, která se může dostat do stavu, kdy by za sebe spolehlivě rozhodovat v závažných věcech nemohla. Jinými slovy je tam proto, aby hájil práva své ženy a svého dítěte.
Přestože tedy máte nárok na bezplatnou účast osoby blízké, u porodu si za to nechají neprávem zaplatit. Již rok platí zákon, který měl tuto praxi eliminovat, přesto v ní část porodnic za pomoci různých právních kliček pokračuje. Za osobu blízkou u porodu se platí až 1500 Kč, přestože tato vlastně šetří práci personálu – stará se několik hodin o rodičku.
Striktně vzato, když nemáte dost peněz, je vám nelegálně zabráněno mít u sebe osobu blízkou. A ta je – s ohledem na výše popsanou nedůvěryhodnost instituce, ve které se bezbranná a oslabená nacházíte – velmi důležitá. Otec u porodu není proto, aby se okolo motal jako idiot s videokamerou. Je tam proto, aby rozhodoval za svoje dítě i za rodičku, která se může dostat do stavu, kdy by za sebe spolehlivě rozhodovat v závažných věcech nemohla. Jinými slovy je tam proto, aby hájil práva své ženy a svého dítěte. To je ostatně jeho povinnost i v životě. Této povinnosti se muž ani nemá právo zříci. Neomarxisté z „gender studies“ nechť se staví třeba na hlavu, alespoň ji nějak využijí.
Rodička v pasti
Již během první doby porodní, tzn. na příjmu, je ve většině porodnic otec nevybíravě vypoklonkován z pracoviště, kde je rodička vyšetřována (má si počkat, poté je teprve připuštěn k dalším fázím porodu). A zde nastává první skutečně rizikový moment. Rodičce zde běžně dávají podepisovat hromadu přijímacích zpráv, lékařských protokolů a bůhvíčeho ještě. Zrovna ve chvíli, kdy je žena v bolestech a není schopna se soustředit na všechny podrobnosti, nemá čas si ani vše přečíst. Dochází zde mnohdy také k nátlakovému opakovanému dotazování na nepodstatné detaily jako na výslechu u Státní bezpečnosti. A zrovna v tento moment zde otec nesmí být. Není to znepokojivé?
Hlavním cílem autorit našeho porodnictví není štěstí a zdraví našich matek a dětí, ale dobré umístění ve statistikách mezinárodních organizací z hlediska minimální kojenecké úmrtnosti.
Uvědomme si, kam dnešní evropská liberálně-levicová společnost již delší dobu spěje. Legalizace všeho protipřirozeného. Potraty, eutanasie, eugenické praktiky a podobně. Vše je otázkou času. Co všechno bude matka v této situaci zanedlouho podepisovat?
Ano, otec může být natolik asertivní, že si vymůže svoji přítomnost u manželky. Málokdo však bude v emočně vypjaté situaci ještě riskovat negativní zpětnou vazbu od personálu. A ta může být velice nepříjemná, ba zákeřná.
U samotného porodu se mnohdy porodníci alibisticky snaží vyhnout všem rizikům. Neopodstatněné či nikoli nezbytné zásahy a vyšetření při porodu komplikují samotný porod a způsobují potřebu dalších zásahů. Při porodu se postupuje stylem, jako by každou chvíli hrozila smrt dítěti i matce. Hlavním cílem autorit našeho porodnictví totiž – abyste si nemysleli – není štěstí a zdraví našich matek a dětí, ale dobré umístění ve statistikách mezinárodních organizací z hlediska minimální kojenecké úmrtnosti. Vše ostatní je vedlejší.
„Diskuse přestala být smysluplná. Gynekologové a porodníci nám po čtvrté schůzce podali prohlášení, ve kterém řekli, že máme jedny z nejlepších perinatálních výsledků na světě, a proto nevidí důvod, proč koncepci porodnictví měnit,“ popsal [jihlavský porodník] Aleš Roztočil. Podle něj zvítězily materiální zisky lékařů nad možností jakékoliv změny. (H. Válková)
Namísto odborného a transparentního řešení současného nezdravého stavu českého porodnictví, se úředníci ministerstva snaží pokoutným a intrikářským způsobem zakonzervovat systematické porušování práv a zájmů žen a dětí. V pracovní skupině zůstali jen lékaři s totalitním přístupem k ženám a jejich dětem, kteří považují systém za „dobře fungující“. (Z. Candigliota)
Přehlížení rodičky
Některé rodičky si předem z vlastní iniciativy sepisují tzv. porodní plán. Je to forma usnadnění komunikace bezbranné a dezorientované rodičky s všemocným lékařem. Zde si rodička stanoví zákroky, případně další okolnosti, pomůcky apod., které si výslovně přeje či nepřeje. Velké množství lékařů je nečte a rovnou zahazuje. Lékař samozřejmě může ze závažných důvodů přistoupit ke změně těchto podmínek, musí to však rodičce říci, což se také ne vždy děje. Uvědomělé rodičky bývají nezřídka velmi dobře teoreticky vyzbrojeny – studují zahraniční zdroje, výsledky výzkumů renomovaných institucí, znají zahraniční praxi, jsou instruovány svými porodními asistentkami apod. Přesto jsou ostře vykázány do „patřičných mezí“. Jen ony samy vědí, co to v takovou chvíli dělá člověku s psychikou a ani ony samy nevědí, jaké všechny komplikace pro samotný porod to přináší. Takových případů jsou tisíce.
Samostatnou kapitolou pak je hulvátské, necitlivé a urážlivé chování personálu vůči matkám připomínající vyšetření prasat na východoasijské farmě. Bylo by krajně nevkusné uvádět zde příklady, vězte však, že se jedná o běžný jev.
Co z toho vlastně vyplývá? Rodit děti je hrozba, trauma, bolest. Nikoli radost. Matka je zranitelná osoba. Žena však nechce být zranitelná, ostatně jí to v dnešní době ani není dovoleno. Bylo by to moc prorodinné. První náznak existence začarovaného kruhu, který si dokážeme o něco dále.
Drama nastává po porodu
Po porodu obvykle zůstane žena na sále ještě dvě hodiny, kdy u ní v lepším případě dítě nechávají. Poté následuje přesun matky na oddělení šestinedělí, kdy je dítě stále oslabené matce někdy téměř násilím odebráno za účelem odvozu na pozorování (i zdravé děti s dobrým Apgar skóre). To je velmi nebezpečný moment, pro nějž neexistuje ani z odborného hlediska důvod. Matka se tam za dítětem mnohdy nemůže dostat ani za účelem kojení – to záleží zcela na velkorysosti personálu. Dítě je jí vráceno až po několika hodinách. Do té doby u něj nemůže být ani osoba blízká – pouze personál. Oslabená matka nemá ponětí, co se s bezbranným dítětem děje. Bude možné jej v rámci této fáze zanedlouho ve jménu pokroku utratit, sterilizovat či modifikovat?
Dochází zde k arogantnímu uplatňování převahy instituce nad jednotlivcem a rodinou.
Dochází zde k arogantnímu uplatňování převahy instituce nad jednotlivcem a rodinou. Osobní zkušenosti otců a matek hovoří o takovém přístupu mnoha a mnoha členů personálu českých porodnic. V krajním případě vás k dítěti nepustí ani s policií a právníkem – vymyslí si, že je dítě v ohrožení života. Přitom je praxí prokázáno, že v případě ponechání dítěte matce, která s ním je po tu dobu v nejužším kontaktu a pozoruje ho, neunikne jejímu mateřskému instinktu žádná podstatná komplikace.
To je samozřejmě představa extrémní situace. Častěji se však děje následující. „My vás tam můžeme pustit, ale vy chcete dobrovolně ohrozit život vašeho dítěte?“. Vydírání a manipulace na denním pořádku. „Vy chcete ohrozit svoje dítě?“ Neopodstatněné hrozby infekcí, prochladnutím a podobně. Způsobuje se zde nenávratné trauma matce, která se v tu chvíli stále potýká s extrémní hormonální nerovnováhou svého těla. Řetězec výhrůžek a manipulací často provází ženu po celé dny od začátku porodu až po opuštění porodnice (Porodnice instituce separace, Panoptikum u Apolináře).
Teď to nejzávažnější
Jako u mnoha živočichů, tak i u člověka je velmi dobře známo, že v prvních hodinách po porodu vzniká naprosto zásadní vazba („bonding“) mezi matkou a dítětem, která následně ovlivňuje celý vývoj dítěte, jeho povahy a psychiky, ale i vztahů a výchovy v rodině. Bezpočet studií dokazuje vliv tohoto momentu na socializaci jedince na zájem matky o dítě. Nezařazuji člověka za tímto účelem do zvířecí říše, ale vědom si toho, že tento argument u některých čtenářů najde opodstatnění, navíc připomínám, že zvířecí matky, pokud jim je v tento okamžik mládě odebráno, ho už nepřijmou. U člověka je z psychologického hlediska dokázáno v podstatě totéž, byť to tak navenek s ohledem na jeho nevyhnutelnou socializaci nevypadá. Sama matka si to v plné míře neuvědomuje.
Opomíjí se právo dítěte na přítomnost osoby blízké.
Co více: samotnému dítěti je odpíráno právo být u své matky či otce. Pro lékaře je dítě v podstatě pacient bez vlastních práv (i když o něj po fyzické stránce pečuje až přeúzkostně, což je částečně pochopitelné – za neprokazatelné trauma ho nikdo žalovat nebude, za viditelnou zdravotní újmu, či smrt, mu to reálně hrozí). Opomíjí se právo dítěte na permanentní přítomnost zákonného zástupce, popřípadě osoby zákonným zástupcem určené. Téměř jediná skutečnost, kterou totiž nově narozený člověk vnímá, je ta, zda je sám (pak pláče, trpí, má trauma), nebo zda je u něho matka či otec (pak je klidné, lépe prospívá). Dítě se ani o nic jiného nezajímá a nic jiného nevyžaduje, pouze bezpečnou náruč rodičů (ano, i u otce je bezpečná náruč, otci nesmí být lékařem upíráno právo na přístup k dítěti).
Mimochodem: zdravotní personál obvykle s otcem zachází, jako by neměl plnohodnotné rodičovské kompetence. Sami muži se tomu snadno podřídí, jsou si nejistí v otcovské roli, neuvědomují si či nakonec odmítají spoluzodpovědnost za své dítě. Jistě, porod není tradičně mužská záležitost, žena však vždy potřebovala u porodu bezpečí a zázemí zajišťované blízkými osobami. Až na základě současné podoby sociálních vazeb do této role nutně nastoupili manželé, ojediněle pak vlastní sestry, matky, kamarádky apod. Další variantou je vyhledání duly či porodní asistentky, které rodiče důvěřují natolik, aby ženu doprovázela během celého porodu. Riskují tím ovšem znovu zhoršený přístup personálu porodnice, který dulu vnímá jako konkurenci, vyskytly se i případy zamezení jejího přístupu k porodu na poslední chvíli.
Utrpení dítěte
Utrpení matky při separaci od dítěte je značné, ale utrpení dítěte při separaci od matky je větší a bolestnější. Separace dítěte od matky je omluvitelná pouze ve výjimečných a naprosto nezbytných případech, například při akutním ohrožení života a nutnosti okamžitého zásahu lékařů, ne však z důvodů normovaného vytížení inkubátorů či provozních předpisů o rutinním odebrání každého, i zdravého novorozence, na pozorování. I „pouhých“ několik hodin bezdůvodné separace je v tuto chvíli pro vztah matka-dítě ohrožujících. Bez výslovného souhlasu rodičů se něco takového stát nesmí. Jinak je to zvůle proti lidským právům, tak často s oblibou omílaným v daleko méně závažných případech. Děje se tak velmi často, a to i přes výslovný nesouhlas rodičů.
Lékaři každý zásah zdůvodňují dobrem dítěte, ale je to skutečně jejich cíl a hlavní zájem?
Pokud je dítě takto v moci personálu, nemá matka (natož pak otec) v podstatě žádnou páku, jak si jej vynutit zpět (nebo si vynutit alespoň stálou přítomnost u dítěte). Lékaři každý zásah zdůvodňují dobrem dítěte, ale je to skutečně jejich cíl a hlavní zájem? Lze plně důvěřovat zdravotníkům, kteří jiné, ještě nenarozené děti zabíjejí přímo v dělohách matek? Lze věřit institucím, kde se tato jatka konají?
Dítě má od početí právo na ochranu života a na nejlepší možnou lékařskou péči. Při každém zdravotním zákroku (tedy i po porodu) má dítě právo na přítomnost osoby blízké – to musí lékař vždy respektovat.
Takhle to přece chodí
Cynicky nám zde vyvstává i výše naznačené ekonomické hledisko. Zařízení, kterým bylo vybaveno příslušné oddělení porodnice, stálo obrovské peníze. Podle slov samotných porodníků je nutné zajistit využitelnost této technologie, proto je mnohdy využívána i v případech, kdy to není nutné. Stejně tak personál potřebuje mnohde vykazovat potřebné množství práce.
Ženy jsou naočkovány tím, že to je přece normální: „tak to v porodnici chodí a je to v pořádku“. Typickou větou, kterou slyší od personálu je: „odpočiňte si, my se o něj dobře postaráme“. Do matčina podvědomí je od začátku vsugerováno, že někdo jiný se o dítě dokáže postarat lépe než ona. Následující situace v tom matku jen utvrdí – jsou narušeny fyziologické procesy (špatný start kojení, matka se po separaci hůře postará o dítě). Velmi se tím oslabuje citová vazba a zejména jistota matky ve svoji mnohými podceňovanou, avšak dokonale vyvinutou instinktivní schopnost péče o dítě. Cítí se méně schopná a potřebuje pomoc instituce, které důvěřuje na úkor důvěry sama v sebe. To pokračuje i v dalším věku (bezstarostné svěření dítěte školkám a podobně).
Traumatizované a deformované matky
U matek toto odtržení tedy způsobuje trauma z vlastní neschopnosti vedoucí k dobrovolnému vzdávání se rodičovských kompetencí. Narušeny jsou vztahy napříč celou rodinou. Postiženi jsme tím skoro všichni z posledních generací.
Muži mají k rodině také značně deformovaný vztah.
V důsledku toho a také v souvislosti s výše popsaným průběhem porodu žena své mateřství prožívá patologicky. Vyhledává seberealizaci raději jinde než ve vlastní rodině. Muži, vychovaní socialistickými jeslemi a často v nefunkčních rodinách (zaměstnanými matkami a lhostejnými otci) mají k rodině také značně deformovaný vztah. Změnu role své ženy a vlastní zvýšenou odpovědnost vnímají jako natolik nekomfortní a zatěžující, že se zdráhají celý podnik vícekrát opakovat. Nepozorovali jste to již mnohokrát mezi svými známými? Nevěřím, že ne.
Často matka obhajuje před svým okolím úmysl nepřivádět na svět dalšího potomka, ve skutečnosti tím (někdy snad i podvědomě) kryje svého muže, od něhož toto stanovisko vychází, neboť se chce dostatečně věnovat svým zájmům. Když vám dotyčná svoje nitro otevře více, naleznete tam velmi často právě tuto smutnou skutečnost. Pro příklady opět netřeba chodit dále než k sousedům přes chodbu či roh pavlače.
A jaké se nabízí alibi? Samozřejmě ekonomické aspekty. Zodpovědnost za materiální zajištění. To je neprůstřelný argument.
Vazba matky k dítěti je zásadní pro formování ženské role ve společnosti. Ženám je znemožněno se do správné mateřské role dostat, poté ji samy špatně plní. Vytváří se tím myšlenkové klima plné odporu k mateřství a plodnosti. Ve společnosti je mateřství vnímané jako něco nežádoucího a náročného – člověk k tomu sám netíhne a přistupuje k plození dětí zvráceně („mít teda to dítě“; „pořídit dítě“; „nemůžeme si dovolit mít dítě“; „dítě až na to bude čas“; „nejdříve si užijeme, pak si pořídíme dítě“). A jaké se nabízí alibi? Samozřejmě ekonomické aspekty. Zodpovědnost za materiální zajištění. To je neprůstřelný argument. Lidé jsou nositeli něčeho, čemu se dnes říká antikoncepční mentalita. To všechno podporuje rozklad tradiční rodiny.
Nástroj té nejodpornější totality
Všechno nám to krásně zapadá do neomarxistického konceptu, na jehož základě se světové elity snaží vystavět svůj nový světový řád. Získáním kontroly nad těhotenstvím, porodem a tím i základními mezilidskými vazbami se zabije několik much jednou ranou. Každá z dosavadních totalit se snažila o něco podobného, vždy z jiného konce. Získat mládež = získat společnost. Narušit autonomní rodinu. Zachovat pouze zdatné jedince. Snížit populaci. Se všemi zrůdnými podobami cesty za těmito cíli.
Jestliže získají elity pod svoji kontrolu fyziologické danosti lidí, poté získají absolutní moc, nesrovnatelnou s mocí kteréhokoli despoty v minulosti.
V této oblasti se již v současné době odehrává více zhovadilostí, než jsme si ochotni připustit. Takřka vulgárně napadány a v praxi dokonce kriminalizovány jsou již zmíněné domácí porody. Ostudný proces s porodní asistentkou hovoří za vše (1, 2, 3, 4). Ironií navíc je, že byl iniciován vrahy nenarozených dětí. Předsedové různých komor a sdružení všemi způsoby zamezují „privatizaci“ porodů. Zmíněnou kriminalizací domácích porodů se vyloženě zákeřnou formou zamezuje odborníkům se něčeho takového legálně účastnit. Soustavně se odmítá vytváření porodních domů, případně podobných zařízení při porodnicích (v některých zemích jsou tato zařízení běžná a osvědčená). Ze strany pediatrických elit je vytvářen nátlak na dětské lékaře, aby odmítali převzít do péče děti narozené ambulantním porodem – dokonce jim za to hrozí šikana. Zkrátka: dítě je hned od začátku majetek instituce/státu, nikoli součástí autonomní rodiny.
Jestliže získají elity pod svoji kontrolu fyziologické danosti lidí, poté získají absolutní moc, nesrovnatelnou s mocí kteréhokoli despoty v minulosti. Lidé budou sami těmto elitám vděční a budou je hájit („bez nich bychom to přeci nezvládli“), sami toto všechno budou vyhledávat. Již se tak děje.
Nepropadejme panice
Přese všechen pesimismus obsažený v článku netvrdím, že jsou naši v současnosti narození potomci odsouzeni ke strádání. Všechno lze napravit či lépe nasměrovat. Celá naše generace se narodila ještě za výrazně horších podmínek (z hlediska aspektů popisovaných v článku), přesto došlo za dob komunismu k několika pozitivním demografickým skokům. Nelze objektivně posoudit, jak na koho zapůsobily okolnosti porodu (ať již z pohledu matky, tak z pohledu dítěte), jsme však zde, životaschopní, a můžeme se nadále snažit měnit věci k lepšímu.
Aktuálně >
Proč tam chodíte? Roďte doma.
Nepotřebuju pedagoga jako zástupce této! společnosti, nepotřebuju ani pilulkina zástupce této společnosti a dealera farmaceutických firem.
Děkuji, pane Šimku, za tento článek, nastavil jste reálné zrcadlo naši porodnické společnosti.
Rovněž děkuji za znamenitý článek. O některých věcech jsem neměl tušení. Všechno do sebe logicky zapadá, jen je potřeba číst pozorně, aby člověk neztratil tu vzájemnou souvislost. Pak to vyznívá ještě závažněji. A v tom je ten článek, dle mého, nejvíce přínosný.
Souhlasím. Na „dámských“ webech se to řeší dost, ale má to pramalý přesah do jiných témat. NWO se také řeší na mnoha místech, ale nikde se nepojednává souvislost s porodnictvím. V tom je článek průkopnický.
Ale nehledala bych ho zrovna zde. :)
Dobrý den, článek je velmi zajímavý, ani jsem nevěděla, že mám já i dítě nárok na přítomnost osoby blízké u různých vyšetření atd. A bezplatně! Málokdy se mi podařilo mít u sebe osobu blízkou, a přece by to většině pacientů pomohlo – cítili by se lépe! A to preventivní oddělování dětí po porodu je opravdu hanebnost (pokud si matka přeje zůstat s dítětem a to je zdravé). U prvního porodu mi to nedocházelo.
Každým dnem očekáváme narození dalšího potomka, tentokrát jsem poučenější – což smutně může vést k tomu, že zavedenou praxi nezměním, jen se budu hůře cítit, vědoma si tentokrát toho, že by to šlo i jinak.
Narozdíl od autora se nedivím ekonomické motivaci mnohých z nás, nemít více dětí a svěřování dětí do mateřských školek (moje dítě se z kapacitních důvodů do MŠ nedostalo, i když by tam samo rádo docházelo). Pokud tomu tak bude i u druhého dítěte, bude to dále ohrožovat už tak nejistou finanční situaci naší rodiny.
Tradice netradice, jeden výdělečně činný rodič, který sám kdykoliv o výdělek může přijít, většinou nezajistí klidný život rodiny.
Dobrý den, článek velmi výstižně a uceleně popisu problémy našeho porodnictví, včetně důležetých odkazů. Ale je to jen článek. Takových jsou na internetu desítky. Co mi v článku schází je návrh, jak by se dalo dopomoci ke změně. Co osobně děláte nebo uděláte pro změnu? Píšu do podobných diskuzí a ptám se na to lidí, ale nedostávám odpověď.
Kateřina
Děkuji všem za reakce. (Admin = autor článku)
Já si nemyslím, že jsou na internetu desítky komplexněji pojatých článků (alespoň ne v češtině). Svoji roli vidím v tom, že se pokouším na problém upozornit co nejširší okruh lidí. Nevím, jak bych sám účinně přispěl k systémovému řešení těchto problémů. Mám celou řadu jiných aktivit a nemůžu se rozkrájet. Jednou z cest ovšem může být, že se lidé začnou před porodem více zajímat o problematiku, budou sebejistější, budou si vědomi svých práv, budou klást rezolutní požadavky na porodnický personál etc. Pokud by více lidí jednalo takto, může to být dokonce daleko účinnějším impulsem ke změnám než direktivy shůry (které sice mohou změnit některé metody či procesy, nezmění však individuální přístup porodníků). Takže jestliže se ptáte, jak dopomoci ke změně, odpovídám: nespokojit se s desítkami článků, psát jich stovky.
Problém vidím v tom, že se o problematiku zajímá velmi málo mužů. Je to mimo jejich rozlišovací schopnost, přecházejí to jako téma, které si ženy řeší mezi sebou, a neuvědomují si jeho závažnost. Přitom by často právě oni svým rázným přístupem mohli být často nápomocni při řešení.
Ostatně: toto je první diskuse na ISJ s převahou žen. :-)
ad Miriam G.: Proč byste ho nehledala zde? ;-)
Kateřino, a co Vy osobně děláte pro změnu? Je jednoduché se ptát ostatních, ale změna začíná vždycky u sebe.
Já bohužel taky skončila v porodnici a mám z toho trauma, teprve následně mi dochází, co se tam dělo (před 4 měsíci), a to jsem měla porodní plán sepsaný! Sice ho četli, ale dodrželi tak polovinu, možná ani to ne. A to ještě díky tomu, že byl se mnou manžel, a rval se za mě. Jinak by nedodrželi ani to. A to usilují o baby-friendly! Jediné, co se jim musí nechat, je to, že podporují kojení co to jde. Takže i přes problémy a císaře plně kojím.
Podotýkám, že jsem moc chtěla rodit doma, ale bohužel vybraná por. asistentka neměla čas a jiná si to na triko nevzala :-( A jako prvorodička bez zkušeností jsem si netroufla rodit jen sama (možná by to dopadlo líp, možná ne, kdo ví). Každopádně příště, pokud bude, budu mít v záloze aspoň 2 nebo 3 porodní asistentky a ještě líp vyberu porodnici, pokud bychom tam měli skončit.
Trauma z porodnice má i manžel, vyslechli jsme si spoustu ošklivých vět, z nichž „nejlepší“ byla tato“ „VY JSTE PODEPSALI, ŽE JE VÁM JEDNO, ŽE VAŠE DÍTĚ UMŘE“ :-((( Samozřejmě to nebyla pravda.
Domů jsme šli na reverz po 5-ti dnech, s tím, že „naše dítě umře“, protože ze 4. na 5. den trochu zhubnula… GRRR :-((((((
Milá Martino, zdavím Vás a gratuluji k miminku. Dnes a denně se setkávám s příběhy, které popisují to, co jste zažila vy. Některé ženy jsou natolik neinformované, že za takové přístupy ještě poděkují. Samozřejmě, že dělám maximum pro změnu. Jinak bych se tak neptala. Pořádám semináře v Acentru a všude jinde kde je o ně zájem, jsem aktivní členkou Hnutí za aktivní mateřství, vytvořila jsem prezentaci o těhotenství a porodu, kterou rozesílám na střední a základní školy a nabízím jim interaktivní semináře. Sama mám tři děti, dvě jsem rodila v porodnici a třetí vědomě a nádherně doma. Bohužel jak píše Karel, neustále narážím na obrovský nezájem a strach z tohoto tématu. Jak ředitelé škol tak např. představení křesťanských organizací jsou převážně muži (ale i ženy v mužských rolích) a ti se vyjadřují na nabídku seminářů pro mládež, ve smyslu, že o to nikdo nemá zájem. Přitom naše semináře jsou opravdu velmi zajímavé. Už 8. rokem pořádáme festival Světového týdne respektu k porodu, který začíná zrovna zítra. Mládeži se na tomto festivalu věnujeme, děláme pro ně prohlídky, ukázky, školení se zkušenou porodní asistentkou atd. Martino, takže jestli chcete něco změnit, velmi uvítám i Vaši aktivitu a taky kohokoliv jiného. Pokud můžete přidejte se. V září proběhne celonárodní pouť za přirozené porody, kterou také organizuji. Mimo jiné píšu články a účastním se diskuzí atd. Budu ráda, když nás bude víc. Krásný nedělní den
Kateřina
Do A-centra jsem chodila na předpor. přípravu k pí. Konigsmarkové, k Marii do poradny, potom na kurz vázání šátků… na podporu Ivy jsem napsala článek do Příběhů pro Ivanu :-) S malým mimčem jsem ráda, že jsem ráda, ale komunikuju na internetu s maminkama na fóru a snažím se některé myšlenky jim nasdílet, bohužel je pravda, že hodně jich podlehlo systému.
Na Týden respektu k porodu se půjdeme podívat :-) Stejně jako minulý rok.
Ono je to hodně o tom, že kdo nechce slyšet, neslyší, ale teď jsem četla skvělou knížku od Alice Millerové „Cesty života. Odhalování „dětského příběhu“ v každém z nás“ a chápu, proč to ty lidi dělají, řídí se tím, jak se v dětství chovali k nim… to je hodně silné. Tak snad se dějí změny k lepšímu :-)
Mám potřebu se zastat p.Šimka, protože už jen tím, že napsal tento ucelený článek o stavu našeho porodnictví a přesně vystihl celou situaci, udělal ví než dost.O to víc si toho vážím, že to je muž, kteří většinou tento obrovský problém, týkajících se hlavně žen, arogantně přehlíží. Já jsem privátní porodní asistentka, bojuji svými aktivitami za přirozený porod a následný bonding. Tento boj je por mne velmi vyčerpávající, protože narážím právě na aroganci a nechuť změnit rutinní přístupy v porodnicích. Pokud ženu doprovázím k porodu, abych v první řadě hájila její práva, většinou jde o to :kdo z koho.To znamená, že si musím klientkou vyslechnout, že přirozený porod může trvat i dva dny, čímž můžeme ohrozit dítě. Neustálé rutinní nabízení farmakologických prostředků nás zahání do kouta. Jinou možnost než doprovodit ženu k porodu do nemocnice nemám, jak jistě víte.Naposledy jsme boj s mou klientkou vyhrály, přesto že nastal zlom, kdy má klientka po nátlaku personálu už chtěla cokoliv, aby porod skončil. Uhájila jsem tuto situaci a narodilo se nefarmakologicky ovlivněné děťátko, které se do hodiny doplazilo k bradavce a přisálo se , nutno podotknout, že plakat jsme jej slyšely až po dvou hodinách, kdy bylo zváženo. Má klientka s odstupem času řekla, že pokud bych tam nebyla, přikývla by personálu na jakékoliv utišující a urychlující prostředky. Závěrem tedy opět děkuji p. Šimkovi za tento článek a pomohl tím
víc, než lidé, kteří mají změnu v porodnictví v rukou, ale nic pro to nechtějí udělat. Tento článek sdílím na Facebooku a už si jje přečetla stovka žen. Udělal jste víc než dost, p. Šimku, děkuji.
Děkuji panu Šimkovi za velice komplexní článek. Měla bych k němu pár drobných výhrad (např. přílišnou úzkou odbornost v úvodních statích, která podle mě ubere mnoho potenciálních čtenářů, protože článek se stává pro jinak zaměřené lidi poněkud nesrozumitelný), které ale nic nemění na tom, že uchopení tématu považuji za inovátorské z pohledu toho, s čím jsem se na českém webu na toto téma zatím setkala, navíc velice komplexní a výjimečný z hlediska dosahu této problematiky.
K mnohému zde řečenému či naznačenému jsem samovolně dospěla po vlastním porodu v porodnici, který ze mne udělal velkého nepřítele českého porodnictví, ale dlouhodobý celospolečenský dosah jsem příliš neřešila (pouze některé jeho jednotlivé body, které se samy nabízely).
Problém momentálně vidím v tom, že všechny věci před porodem i přes sebevětší snahu o sebevzdělání a dobrou přípravu v tomto směru nelze pojmout a navíc např. až do své reálné zkušenosti mě nenapadlo, že pokud nebudu sama ověřovat téměř všechna tvrzení lékařů, na základě nichž jsem učinila svá rozhodnutí, že jimi nabízenou péči akceptuji a souhlasím s ní, nebudu vědět základní relevantní skutečnosti, které považuji pro takové rozhodování za nezbytné (o informovaném souhlasu tedy nemohla být většinou ani řeč). Navíc na tyto skutečnosti Vás pravděpodobně žádný běžný český lékařský zdroj neupozorní, lze se k nim dobrat ze zahraničních knih či studií a článků anebo od alternativních skupin (byť odborných, např. od zkušených porodních asistentek, které rozhodně jsou kompetentní se k tématu veřejně vyjadřovat), což jsou všechno zdroje buď hůře dostupné anebo mimo okruh informací všeobecně přijímaných, takže těžko můžeme očekávat, že se informovanost populace brzy zlepší. O podobné souvislosti se běžně zajímají lidé označovaní spíše za alternativní, což běžné populaci zavání určitým druhem fanatismu a nezodpovědnosti.
Přátelé, díky za názory a panu autorovi za to, že tento zajímavý článek sepsal. Možná by se slušelo napsat i něco pozitivního, neboť po převratu se i v českém porodnictví začalo blýskat na lepší časy. Kdo rodil za bolševika, jistě mi dá za pravdu. Kolik bylo porodnic, kde mohl být přítomný tatínek? Tuším, že nejprve v Ostrově, pak snad tři. My jsme spolu se ženou prožili šest porodů v ÚPMD v Podolí. Musím říci, že ač lékařsky to bylo OK, přístup se hodně lišil, nejvíc se nás dotýkalo jednání sester a asistentek a ty byly vesměs bezva. Lékaři mi připadali jako studení rutinéři, ale ono není divu, pro koho je porod událost jednou za dva za tři roky jej těžko může nahlédnout pohledem profesionála. Poznámka 13), že o souvislosti se často zajímají tzv. alternativci, je bohužel pravdivá, biomatky sice řeší, zda budou rodit do vody, doma nebo doma do vody, ale pak dítěti předkládají naklíčené proso…
Já myslím, že v článku je zlepšení od dob bolševika zdůrazněno adekvátně. Jak v úvodní části, tak v závěru. Kdyby se jenom chválily dosavadní změny, vytratil by se důrazný apel na další zlepšení.
V diskusi zazněla otázka řešení. Opakuji: udělej si sám.
Rodili jsme doma v roce 2006. Šlo to rychle, dítě při narození spalo a jediná interakce byla, že mně při přenosu do postýlky pomočilo. Začalo to ve 3 ráno v 7 bylo hotovo.
Nejde to tak úplně vždy, ale chce to nebýt sráč a postavit se systému.
Přiznávám, měli jsme asistentku.
Díky Karle. Před přečtením článku jsem u porodu ani nechtěl být – domníval jsem se, že ani nemusím být. Bez dlouhého rozmýšlení jsem názor změnil a vím, že jsou věci o které se více zajímat a na co se připravit. Ještě jednou díky.
Kouzla ale i negativa facebooku poodkrývám až v poslední době. Zatím jsem psala odpovědi pokud se jednalo o cílenou otázku přímo na mne. Dosud pouze jedenkrát jsem reagovala do diskuse „nevyzvaná“, když mne opravdu hodně rozčílil útočný článek na pana Schwanzenberga v rámci prezidentské kampaně. Jinak si občas pročítám různé diskuse, kdy s některými pisateli souhlasím, s jinými ne, ale považuji to za výdobytek demokracie a svobody, že se všichni můžeme svobodně vyjadřovat.
Dnes odpoledne jsem se nějakými cestami dostala až na stránky Institutu svatého Josefa. Velice mne překvapilo, že i na takové stránce se někdo věnuje problematice přirozeného porodu. O to více mne překvapilo, že autorem daného článku je muž.
O to více mne ale překvapily reakce některých osob na tento článek, a tak jsem se rozhodla také vstoupit do diskuse.
Působím jako gynekoložka v Centru naděje a pomoci (CENAP). Jako první v České republice jsem vymezila gynekologickou ambulanci, kde se nepředepisuje hormonální antikoncepce. Nepředepisuji ji ani tzv. léčebně. Více budu psát o činnosti CENAP v množném čísle, protože se na této práci spolupodílejí i další: Nenaplněnou touhu po dítěti velice úspěšně řešíme pomoci metody NAPROHELP, zcela bez použití zdraví škodlivé stimulace ovulace a samozřejmě zcela bez asistované reprodukce. Snažíme se pomáhat všem rodičům plně přijmout své dítě. Pomáháme v osvětě o průběhu těhotenství, ze kterého se stal zcela nezdravý proces stále nějakých vyšetřování. Podporujeme rodiče, aby se naučili odmítat podstupování všech testů na vývojové vady, pomáháme jim, aby se ze svého těhotenství uměli radovat. Snažíme se vést klienty (nejen moje pacienty v ambulanci), aby s vědomím STM PPR měli správně stanovený pravděpodobný termín porodu a tedy aby se maminky mohly vyhnout zbytečné indukci porodu. To považuji za přirozený porod – přirozený proces, vyvrcholení požehnaného stavu porodem dítěte v době, kdy je dítě k tomu po všech stránkách připravené, v intimitě pro matku, pro oba rodiče, ale také v zázemí odborníků.
Proto bych chtěla moc poděkovat panu Šimkovi, že jako muž napsal takový článek.
O tom, co se dá v dnešní době udělat pro přirozený porod, se bude též povídat v pátek 24.5. u nás v CENAP na semináři „Přirozeně k přirozenému porodu“ , více je na http://www.cenap.cz/strp-prirozeny-porod.php
Díky Karle za tento článek. Mluvil jsi mi z duše. Z vlastní zkušenosti mohu jen potvrdit bohužel spíše negativní přístup v porodnici – pouto matka a dítě, vztah matka a dítě je vůbec nezajímá!! Je smutné, že jsem si spoustu „věcí“ uvědomila až po přečtení Tvého článku, zpětně. Zpětně mi do sebe zapadá tolik „věcí“ že se až nestačím divit….vím, píšu obecně, na konkrétnosti tu není ani prostor a čas (nikdo by to ode mě nečetl..) Prostě žena je v porodnici v podřízeném postavení a bere to vše jako fakt a ani mě nenapadlo nebo jsem se neodvážila vystoupit proti…a říct si své potřeby…to by bylo na delší povídání…
Naprosto zbytečně zrušená porodnice v Brandýse nad Labem, dříve renomované pracoviště – přístup příjemný, manžel odeslán pryč, ale na mou urgenci ho bez problémů pustili, obě děti hned po porodu přiloženy, dostatečně dlouho ponechány rodičům ke kochání. Až na přístup některých sester (podávání glukózy, dudlík přes můj výslovný zákaz) u mě byla spokojenost. To, že dítě na nějakou dobu odebrali, mi naopak pomohlo se prospat a načerpat síly. Vazba mezi matkou a dítětem záleží na souznění matky a dítěte při porodu, ostatní faktory jsou mimo. Moje zkušenost. Co se týče lékařů, všechno je to o lidech, o tom, jak jsou schopni se dohodnout. Naši lidé se podle mě bojí lékařů, mají z nich přehananý respekt. Kdoví proč, nechápu to, oni nám přece slouží, jsou tu pro nás, můžeme si vážit těch dobrých. Jen to chce být asertivní a nedat se odbýt, nebát se zeptat a říct svůj názor, nesklánět se, lékaři jsou taky lidi, jen je nutné umět s nimi komunikovat.
Vazba mezi matkou a dítětem záleží na souznění matky a dítěte při porodu, ostatní faktory jsou mimo. Moje zkušenost.
Při vší úctě – článek je mj. o tom, že to nemusíte dokázat posoudit. Zníte ovšem velmi sebejistě…
Vynikající článek! Mimořádně komplexní a shrnující! Šiřte jej, prosím!!!
http://candigliota.blog.respek.....k-z-50-let
Nejnovější článek shrnující zákroky konané na těhotných a rodících ženách.
Já mohu jen souhlasit a přidávám svojí stránku, kde je hodně informací http://www.byznysnaporodech.tode.cz
Fakt super článek, čtu ho už potřetí.Prosím pana Šimka, aby mne kontaktoval.Info na http://www.byznysnaporodech.tode.cz
Děkuji. Nejlépe zpracovaná problematika současného porodnictví,co jsem zatím četla. Jistě bude pro mnohé impulzem. Rozešlu známým.
Děkuji za článek.
Ano, považuji za důležité, aby se k tématu vyjadřoval i někdo jiný než „praštěné intelektuálky a ženy omámené hormonálními koktejly, které nemají nic lepšího na práci, nechápou zodpovědnost zdravotníků a šíří bludy.“ :-) Myslím, že tak nějak na spoustu lidí působí ženy, které tohle řeší.
U nás se obecně nenosí být informovaný a znát svá práva…
Jsem zdravotnice (vysokoškolsky vzdělaná fyzioterapeutka). Několikrát jsem uvažovala nad tím, do jaké míry jsem poskytovatelem služby a do jaké míry mám být autoritou. Byly případy, kdy jsem dělala věci tak nejlíp, jak jsem uměla. Někdy jsem dělala věci tak, jak požadovalo vedení. A někdy tak, abych vyšla vstříc pacientovi. Bohužel, jsou situace, kdy to nejde dohromady – buď dělám něco, o čem nejsem přesvědčená (když místo odborného protahování dělám pacientovi „jako masáž“, protože pacient to očekává a vedení chce, aby byli pacienti za každou cenu spokojení) nebo o tom přesvědčená jsem, ale pacientovi se to nelíbí (chci po člověku s bolavými zády, aby cvičil, protože to je to, proč ho tam lékař odeslal – masáže jsou komerční procedura s krátkodobým efektem, kterou si může zaplatit ze svého a nemusí na jeho lenost cvičit doplácet ostatní). Na druhou stranu, když jsem měla pacienta, který CHTĚL být zdravý, ale měl předepsané jen nějaké ošetření s krátkodobým efektem (a přitom měl zájem se naučit cviky a něco pro sebe dělat, aby mu bylo OPRAVDU líp), tak jsem ho cviky učila, což bylo správné podle mě, podle ho, ale odporovalo to předpisu lékaře a tudíž mým nadřízeným. Ocitla jsem se tím „jednou nohou v kriminále“ – kdyby se cokoliv stalo, tak je to moje chyba a nejsem krytá lékařským předpisem. Co je správné? Jak z toho ven?
Není to obhajoba špatných praktik zdravotníků, jen další pohled na věc. Někteří zdravotníci odmítají některé věci, protože se bojí (tady stačí „strach ze ztráty kontroly“), protože je to proti vedení atd. Ostatně i to, že je potřeba „vytížit“ inkubátor je něco, s čím si musí zdravotník nějak poradit. Není to z jeho hlavy- je to příkaz od šéfa, ten to má od ředitele a pro něho je to ekonomická nutnost, protože tak je prostě systém zdravotních pojišťoven, hrazení péče atd. nastavený. A nemocnice, která „ten drahý inkubátor“ potřebuje (pro cca 1% případů), ho pak prostě nějak musí zaplatit – tím, že ho používá ve 30% případů. Bohužel, nejde matce říct: „Teď vám dítě vezmeme a dme ho do inkubátoru. Ono to sice nepotřebuje, ale tím, že narušíme Vaši rannou vazbu s dítětem, vyděláme na inkubátor peníze a budeme moct zachraňovat děti, které to opravdu potřebují.“ Proto vymýšlejí důvody a indikace.
K mému předchozímu komentáři: nutno podotknout, že, bohužel, spoustu věcí zdravotnící nedělají proto, že je to nepohodlné. A u některých jim chybí nové informace, což může mít taky různé důvody. Ať už je to nezájem jako takový a nebo třeba jiné priority. Můj zaměstnavatel (krajem zřizovaná nemocnice) nám vzdělání neplatil. Ve chvíli, kdy je téměř nemožné nové poznatky v zaměstnání aplikovat (protože pacienti chtějí „ležet a držet“ a ne být zdravější, protože má vedení svou představu, protože se nadřízená sama nevzdělává atd.), tak mám opravdu lepší využití svého platu a volného času než jsou kurzy. Na druhou stranu, spousta věcí jde nastudovat na Internetu – v případě porodu např. doporučení Světové zdravotnické organizace o škodlivých a prospěšných praktikách během porodu. To jsem právě v kategorii, že se nechce…
Mám srovnání toho, co čtu o situaci v ČR (+zkušenosti kamarádek a to, co mi navykládali moji čeští gynekologové) a svého porodu v zahraničí na soukromé klinice. Rodila jsem se svým gynekologem. Z jeho chování ke mně během těhotenství by se mohli lékaři přiučit. Na druhou stranu, když jsem s ním diskutovala o epiziotomii nebo o poloze v druhé době porodní, naše názory se různily a těžko jsme hledali shodu. Žasla jsem nad jeho argumentací, že děláná střih v 95% – a to proto, že bych se mohla natrhnout a masivně krvácet – a že 5% žen v Africe po porodu umírá na vykrvácení. Takže debata byla opravdu obtížná. A to byl lékař, kterému jsem platila hotově a kterému záleželo na tom, abych byla spokojená. Podle mě to bylo opravdu jeho přesvědčení. Nicméně, před porodem jsme se dostali k dohodě, že když nebudou problémy, tak bude „po mém“ – jen u porodní polohy jsme skončili kompromisem – domluvou na poloze na boku, když jsem mu vysvětlovala, jak se křížová kost při jakékoliv lepší poloze než na zádech posune dozadu a tím udělá miminku víc místa…
Mimochodem, nevím, jestli poloha na zádech souvisí víc se „strachem ze ztráty kontroly“ a nebo s pohodlností, každopádně je ukázkou toho, že se lékaři naprosto neučí myslet biomechanicky (tento „nudný teoretický“ předmět jsme jako fyzioterapeuti na VŠ měli a lékařům by to evidentně taky prospělo…).
Jak vlastní porod proběhl, to bych tu nerada řešila podrobně.
Každopádně musím uznat, že v ČR jsme dál alespoň co se prostředí týče – 1 žena na pokoji nebo na boxu, stejné místo pro všechny porodní doby, žíněnky, balony, žebřiny a obvykle možnost jít aspoň do sprchy. Otec u porodu možná s poplatkem, ale obvykle bez problému. To tu není v běžné nemocnici norma. A přesto, že jsem byla na soukormé klinice, tak jsme byli v pokoji na 1. dobu (nebo spíš úplně do poslední chvíle, co to šlo) 2 ženy, 2 gynekologové (můj a její), porodní asistentka, můj manžel (protože jsem byla proti ní „napřed“ a už jsem „rodila hodně“, tak tam jejího muže nepustili) a moje pediatrička pro dítě. Přesun na posledních pár zatlačení“, na vozíku o 2 patra níž na sterilní sál – výtahem, s hlavičkou už „na kraji“… V tom 1. pokoji byly 2 postele, monitor, televize – jinak nic. Žádný balon a ani místo, kde bych se mohla projít (což mě stejně ani nenechali, musela jsem být na monitoru).
To jsou ty věci, ve kterých jsme přece jenom trochu dál…
Karle, smekám. Bohužel i mě téma porodnictví do této chvíle poněkud míjelo, byť mám tři již pomalu dopívajcí děti a u každého porodu jsem byl. Kdybych tak některé věci věděl a byl schopen uvidět tehdy. Poslední blízkou zkušenost jsem měl když mi umírala máma na rakovinu, tehdy jsem na primářku vylítl jako papiňák a označil je tam všechny za skrytou bílou mafií eutanazistů. Nešlo jen o emoce, byly k tomu velmi vážné důvody. Od té doby mě bílá vrána musí hodně přesvědčit, protože po zkušenostech ji de facto považuji za škodnou.
moje žena rodila 10x, co porod to jiný zážitek, kompenzací s negativních zážitků s porodnice v UH je úsměv malého človíčka porod jsme odevzdávali do rukou Božích ne personálu
Dekuji za skutecne vynikajici clanek. Autorovi se podarilo neuveritelne – legitimizovat jeho skalne konzervativni postoje, ktere by byly samotne pro malokoho prijatelne, prostrednictvi propojeni s tematem, ktere je blizke vsem. Vysledek je az necekane konzistentni. ANO, TIMTO ZPUSOBEM LZE PRESVEDCIT! Mate dar od boha.
A my vsichni se snazme menit veci k lepsimu. Navratem k prirozenosti budou vsem jiste daleko pochopitelnejsi i tradicni postoje, ktere jsou jinak zatizene vselijakymi ideologickymi predsudky.
Jeste jednou dekuji a tleskam.
Maggie, vystihla jste to dokonale! Pro mnohé „extrémní“ postoje, které celý institut sv. J. zastává, tím najednou pro názorově vzdálené čtenáře dostávají smysl!
V dnešní době je slovo „konzervativní“ snad už jako nadávka. Toto slovo však pochází ze slova konzerváre, což znamená uchovávat. A pokud jde o uchovávání dobrého – tedy podstaty přirozeného běhu porodu – pak na tom není nic špatného. Ba naopak!
Na článku se mi líbí,že si nebere servítky a snaží se nazývat věci pravými jmény. A to je dobře. Dle mého v poslední době již není prostor jen něco naznačovat a něčeho se doprošovat, viz zrušení pracovní skupiny pro porodnictví se zástupci těch, kterých se to nejvíc týká a prohlášení, že v českém porodnictví není co měnit. V takové situaci je již více než vhodné být “drsnější” a otevřít lidem oči, i když to některým nemusí být příjemné a někteří se budou cítit “napadání”. Ti, kteří poskytují takto nekvalitní služby v porodnictví se vymlouvají na různé překážky, proč to nejde, že oni by to možná dělali jinak, kdyby… finance, nedostatek personálu, nadřízení apod. Zkrátka nejsou sto pochopit, že oni jsou součástí systému, špatně fungujícího systému, kdy celek tvoří právě oni – jednotlivci. Rodička přece nemůže spoléhat na to, že narazí na takovou či jinou směnu. Hlavní otázkou českého porodnictví je – proč to nejde u nás, když na západ od nás to jde? A finance to skutečně nejsou, i když tuhle odpověď všichni vždycky a rádi zmiňují. Odpovědí může být mnoho a možná taky jenom jedna. A jestli mají taková pojmenování jako je nástroj totality (ať už si o tom můžeme myslet cokoliv) aspoň rozvířit vody a hlavně diskuzi, pak – proč ne? :)
PS: Jestliže totalitní znamená pouze jeden jediný samozvanou autoritou utvořený a prosazovný směr čehokoliv, pak české porodncitví se svým oficiálně jediným legálním způsobem intervenčně vedeného porodu v porodnici totalitní bezesporu je.
Smekám klobouk, souhlasím, píšu (viz blog, a knihy Nová doba porodní, Každá maminka je Mozart, Porodit buddhu)a přednášel jsem celé roky nejen právě o této situaci, ale i o pozitivnícgh možnostech a metodách, už nemám sílu vzdorovat (z pohledu porodníků a systému te´d už jen taktice mrtvých brouků, z hlediska těhotných a rodících žen většinovému nezájmu a ovčanství).. takže moc díky za pokus.
Zdravím všechny diskutující a děkuji za článek.
Společnost Porodní dům U čápa, o.p.s. se léta snaží konkrétně o změny v porodnictví. Pořádáme odborné kurzy pro porodní asistentky, přípravu k přirozenému porodu pro rodiče a vydáváme brožury dostupné v elektronické podobě na http://www.pdcap.cz Touto činností se snažíme zvýšit počet vstřícných a znalých zdravotníků a vědomých rodičů, kteří budou vědět, jak prosadit mile, ale pevně takovou péči, kterou pro sebe považují za optimální.
V současné době hledáme členy správní rady (pro doplnění počtu). Pokud byste měl někdo zájem zapojit se do činnosti Porodního domu U čápa, ozvěte se na info@pdcap.cz . Čím více lidí se aktivně zapojí – jakýmkoli způsobem – tím dříve změny nastanou.
„Poznámka 13), že o souvislosti se často zajímají tzv. alternativci, je bohužel pravdivá, biomatky sice řeší, zda budou rodit do vody, doma nebo doma do vody, ale pak dítěti předkládají naklíčené proso…“
Skutečně poznámka k věci. Promiňte, ale nejste náhodou sám lékař? Jak chutná naklíčené proso, to sice nevím, nikdy jsem jej klíčit nezkoušela (asi nejsem správná biomatka, což je dnes jak vidno toliko rozšířená „nadávka“ pro lidi, kteří preferují biopotraviny, protože – jaká hrůza – nehodlají konzumovat výrobky plné všelijakých „zlepšovadel“), ale tou trapnou poznámkou jste o sobě jen prakticky řekl, že vaše chápání je velmi omezené, rád mícháte jablka s hruškami a celkově asi rád rýpete. Máte to zapotřebí? Krmte si své v porodnici odrozené děti uzeninami a sladkostmi a nepruďte lidi, kteří to mají jinak a svým dětem škodit nehodlají. Ať už jde o stravu, anebo rizika násilných porodů ve většině nemocnic (bohužel asi opravdu ve většině, když tak člověk ty autentické příběhy na netu čte)… :/
Já si myslím, že tu poznámku nemusíte vnímat tak doslovně, navíc přecitlivěle. Já ji beru jako určitou ilustrativní myšlenkovou zkratku, pod kterou by si měl člověk představit určitý typ lidí s jejich přístupem k životu a životnímu stylu. Jako takovou ji dokonce považuji za výstižnou. Není to o preferenci biopotravin, nýbrž o lidech, pro něž je zbrklé vyhledávání alternativ posedlostí, aniž by pro to měli skutečně ucelené a relevantní východisko.
Pracuji v porodnici v Plzni a jsem tedy ta potrefená husa, co tu dosud chyběla.
Musím říci, že se snažíme a že snad ten děsivý obrázek vylíčený v článku nenaplňujeme. Je pravda, že je to o lidech a tím pádem i o směnách, jak je psáno v článku. S těmi systémovými problémy souhlasím, individuálně se to však stále zlepšuje. Bonding se podle mě trochu přeceňuje.
Manželka mě donutila k přečtení a nakonec musím říci, že to stálo za to. Díky za nesmírně zajímavý článek.
Jenom bych trochu brzdil u toho „vraždění“nenarozených.
ad 37) Jani, perte to do mě! Biopotraviny jsou velkým fetišem stejně jako tzv. farmářské trhy, a pro mnoho lidí se jejich preference stává sama o sobě smyslem života. Přitom si můžeme vybrat, zda budeme jíst potraviny průmyslové plné éček nebo bio plné toxinů a plísní – žádný pozitivní efekt jim nebyl prokázán s výjimkou vyššího zisku pro obchodníky. Ježíš to viděl jinak – viz Marek 7,15. A co se týče lehkého odlehčení nad naklíčeným prosem – bohužel jsem viděl v nedalekém příbuzenstvu, jak destruktivní může být ideově (v tomto případě adventistické) zavedené veganství na vývoj batolete…
Vraždění nenarození je reálný fakt. Situace v pordonictví je mj. zapříčiněna i jím, protože lékaři, kteří to dělají pak asistují matkám a protože jednolivé skutky ovlivňují celkový charakter osobnosti je pak jasné že těmito vraždami morálně a psychologicky devastovaní lidé mají svému habitu odpovídajících přístup i k matkám a dětem.
Mluví se o postabortivním syndromu u matek, škoda že se tak málo mluví o dopadech na ty, kdo to vykonávají a vidí.
Plně souhlasím s panem Contrasem.Pokud člověk vykonává vraždu,což provádění potratu je,pak se to zákonitě projeví i na jeho charakteru a chování v jiných oblastech.Určitě i tito lidé mají postabortivní syndrom,ale otupené svědomí jim nebrání vykonávat další umělé potraty,vraždy,Snad přibývajícími léty,uvědomováním si vlastní tělesné pomíjivosti ,se mnozí zastaví.
A ještě bych doplnila,že i nevěřící,ze strachu z toho,že se jim ..to. ty vraždy.. nějakým jiným způsobem vrátí,se zastaví.Je to pravda,ale daleko horší je celá pravda.Tito lidé ohrožují spásu své duše.i MNOZÍ NEVĚŘÍCÍ TO TUŠÍ,ALE TĚCH JE MÁLO A MNOZÍ SE ZASTAVÍ POZDĚ..KE ŠKODĚ SVÉ I JINÝCH,NENAROZENÝCH.
ad 42) Velmi pravdivý a bohužel opomíjený postřeh, dík!
Zdravím Vás zo Slovenska!
Som psychologička a donedávna som bola aj zamestnanec nemocnice, v ktorej som o.i. viedla aj kurzy predpôrodnej prípravy.. kým je človek v systéme, je pravidelne „očkovaný“ filozofiou príslušného oddelenia, už nejaký čas som však „mimo systému“ a pôrody som začala vnímať úplne z iného uhla pohľadu. Sama deti ešte nemám, ale keďže som prizývaná ako pôrodný partner (a asi aj ako dohľad na prácou pôrodníkov a personálu) k mojim rodiacim švagrinám, mám možnosť nahliadať na túto skutočnosť aj z iného zorného uhla…
Autor článku vystihol realitu aj slovenského zdravotníctva. A je pravdou, že rodiace ženy a ich muži sú zaháňaňní do kúta a manipulovaní „dobrom novorodenca“… Veď ktorému dobrému rodičovi nejde o dobro dieťaťa?
Nedávno som práve na českej TV stanici videla pre mňa neuveriteľne inšpirujúci a upokojujúci dokument o pôrodoch v domácom prostredí… Priznám sa, že som závidela rodičkám ich skúsenosti s pôrodom – poznajúc smutnú realitu nášho pôrodníctva… Viete, a teraz hovorím zo svojich skúsenosti s lekármi-kolegami, myslím si, že je len málo takých lekárov, ktorý sú ochotní podriadiť prosperitu svojej medicínskej praxe bioetike, viere a svedomiu, a až potom riešiť ekonomický faktor… zdá sa mi, že na Slovensku býva lekárska prax, žiaľ, častejšia ponímaná z opačného garde…
Ďakujem autorovi, mužovi, za jeho pohľad a názor, veľmi si ho cením a posuniem aj ďalej. Prajem Vám všetkým úspech v tom, čo robíte!
http://ona.idnes.cz/porody-v-z.....0_deti_haa
S velkým obdivem čtu článek a místy mě z něj mrazí v zádech. To když si vzpomenu na výše popsané praktiky, použité u porodu mého prvního dítěte. Odcházela jsem z porodnice zdeptaná, s pocitem, že každý se o dítě umí postarat lépe než já, že jsem ani nedokázala pořádně porodit(nedařilo se mi dítě vytlačit- mám hodně úzkou pánev, ale chyba byla samozřejmě v „mém tlačení“..Nebudu tu psát věty, kterými mě častoval, za většinu z nich bych ho v normálním stavu poslala do patřičných míst..)Vztah k dítěti velmi vlažný, z tohoto traumatu se dodneška vzpamatováváme oba, já i dítě. Druhé dítě už jsem díky zkušenostem zvládla dobře a měla jsem štěstí na porodníka. Teď čekám třetí a řeším otázku- je v této republice bezpečná alternativa porodu mimo porodnici? Doma rodit nechci, tlačení je pro mě fakt boj, mám obavy z možné komplikace v této fázi.
Článek jsem doporučila několika kamarádkám a musím říct, že zásadně ovlivnil jejich postoje. Díky za článek. Zasloužil by ještě zpropagovat.
Mám stejnou smutnou zkušenost, ale jedno mi v tomto článku k úplnosti chybí. Totiž pokora před možnou vážnou újmou na zdraví nebo smrtí dítěte či matky. Možnost smrti je bohužel zcela přirozenou součástí zrození a právě snaha zamezit za každou cenu i tomu nejmenšímu riziku způsobuje značnou část křeči, v níž se naše porodnictví nachází. Nejde jen o tabulkové hodnocení porodníků a porodnic na základě úmrtnosti rodiček a kojenců, ale i o to, že žádný porodník takovou věc zažít nechce. Raději vážně ublíží tisícům dětí a rodičů ve vztahové rovině, než by přijal odpovědnost za jednoho mrtvého z desetitisíce. Domnívám se, že jako rodiče – a možná o to více pokud se cítíme býti křesťany – děláme chybu, pokud systému ukládáme povinnost zrealizovat 100% bezpečný porod a nejsme ochotni ani sebemenší část svého bezpečí postoupit přirozenosti (Boží vůli?). V tomto smekám před jedněmi rodiči z příběhů pro Ivanu, kteří byli schopni spojit své požadavky na přirozený porod s akceptací smrti matky nebo dítěte v případě, že k tomu situace nevyhnutelně povede.
Sama nejsem schopna pokořit se až do té míry, že bych se odhodlala k domácímu porodu. Svou zbabělostí jsem tedy odsouzena k porodu v jedné z blízkých porodnic nevalné pověsti. Hodlám však manžela vyzbrojit dobře připraveným porodním plánem a sebe obrnět trpělivostí a vírou, že i v nejhorším vězení a fyzickém utrpení má každý možnost najít svobodu a blaženost ve svém srdci.
Taktéž moc a moc děkuji za článek… Sama na naší rodině pozoruji, jaký je po různě vedených porodech vztah mojí matky se mnou, a jaký s ostatními sourozenci, jejichž porody proběhly bez poskakování sestřiček po břichu rodičky či jedenáctidenním pobytu po porodu v porodnici, kdy matky nemohly své vlastní dítě ani rozbalit, o podpoře kontaktu či kojení ani nemluvím.
Děsí mě, že pokud se žena nejde do porodnice „nechat odrodit“, musí měsíce předem plánovat strategii boje – i když vlastně už dopředu ví, že díky svému stavu nebude zcela rovnocenným soupeřem :-(
Takže buď pokorně a pokoutně porodit doma sama s veškerým rizikem, anebo doufat, že „dnes už je to jiné, lepší…“
Souhlasím s paní Emer,…je těžké pro lékaře přijmout zodpovědnost za smrt jednoho dítěte,než zodpovědnost za narušené vztahy mezi tisíci dětmi a rodiči.
Výstižně vypovídající článek – ještě bych doplnil, všimli jste si u porodů a posléze např. komplikovaných rizikových porodů, kdy miminko putuje na JIP a podobná oddělení, kde slouží personál, kdy se vám na začátek představí jeden doktor a během týdnů se najednou vystřídá tak 40 lidí, včetně doktorů náhradníků, které posbírali zapomenuté někde na chodbě a dodali je akorát do počtu? Že neexistuje přístup, kdy jeden doktor představí sebe, oddělení, jmenovitě své zástupce lékaře, nebo vrchní sestry, na které se může rodič jako zákonný zástupce např. telefonicky obrátit s dotazem na zdravotní stav miminka a průběžně a konzistentně je informuje a ptá se na jejich pocity? Že neexistuje žádný „manažerský“ přístup, kdy vedoucí pracovník oddělení nastaví směr (optimálně ve prospěch přirozených a kontaktních metod pro miminko a rodiče, s ohledem na zdravotní stav) a ty budou všichni dodržovat? Že sestry i lékaři nemají za sebou kurzy jednání s pacienty, psychohygieny nebo asertivity (jedná se o vysoce náročné povolání, dle nedávného výzkumu lékařské fakulty UK z cca 15000 dotazovaných českých lékařů trpí 1/3 syndromem vyhoření s projevy cynického přístupu k pacientům a příbuzným)? Že pokud jedna směna sester s dobrou náladou a přístupem dovolí podporu kojení a nechá přiložit a zainstruovat maminku ke kojení a na jiné směně, i přes zmínku, nalijí miminku raději flašku?
Dobrý den, bohužel je to všechno natolik pravdivé, že k tomu není co dodat. Úzkosti po porodech u mě jěště nevymizely. Myslím si, že tohle všechno začíná už mnohem dřív, už u dospívajících holek. Příčinou je až moc velká důvěra v autoritu doktorů. Propagují hormonální antikoncepci jako nejlepší prevenci proti neplánovanému těhotenství, ale dospívající holka neřeší všechna pro a proti. Vnímají jenom ty výhody. Nemusí už na nic myslet, některé z nich jsou naopak spokojené, že už je netrápí ani menstruace. Když potom prášky vysadí a chtějí otěhotnět, tak jsou překvapené, že se dostaví opravdová menstruace, nebo že mají ovulaci, která může být i dost bolestivá. Ta opravdová ženskost byla odsunuta na druhou kolej, ženy jsou samy ze sebe zmatené, takže když potom mají rodit, tak neposlouchají svoje tělo a svůj instinkt, ale doktora a sestry. Já si vlastně nemám na co stěžovat, mám dvě zdravé děti a rozhodně bych nechtěla rodit v době, kdy rodila moje maminka, ale od té doby bojuji se svojí psychikou a jsem si na sto procent jistá, že to mohlo dopadnout jinak a až teď vím, co přesně bylo špatně.
dekuji Vam za prinosny clanek, strucne a vystizne napsany. tez za vsechny komentare. urcite jsme na dobre ceste, jen to asi jeste chvili potrva. diky za vsechny osvicene lidi a doufejme, ze jich bude cim dal tim vice i mezi lekari a asistentkami. aktualne resim jakou porodnici vybrat, mam termin na konci cervna. tak mi prosim drzte palce at je to pratelske prostredi a akceptuji porodni plan. vsem nam preji at je lepe! jeste mam dotaz, je tu nekdo, kdo se vyzna tez v problematice ockovani? :-o to je snad jeste slozitejsi tema… predem dekuji!
Ahoj všichni příznivci co nejpřirozenějšího porodu.Zatím provozuji provizorní web,kde popisuji novinky,najdete zde petici proti nesmyslně vysokým poplatkům za naše právo mít osobu blízkou u porodu-mimochodem již jsou na stole 2 žaloby za bezdůvodné obohacování se.Všechny právní podrobnosti na webu.Dále zde upozorňuji na umělý oxytocin a také důležitost bondingu,který stále není vnímán jako zcela přirozená věc na kterou máme právo a naše děti i když jsou zdravé a my v pořádku, jsou nám odebírány na vážení a měření,což jistě může počkat.Zkrátka naše porodnictví je dobré v případech,které hoří v porodech,které nejdou řešit jinak než operativně,ale velmi zlé k porodům,které jsou přirozené,nebo alespoň byly do doby,než nám do toho začali zbytečně zasahovat takzvaně pro sichr.Prosím všechny rodiče,aby si uvědomili,že porod je jejich a trvali na tom,aby byl co nejpřirozenější,nenechali si dítko rvát hned po porodu,když je zdravé a pokud by nesouhlasili s výší poplatku,který je nezákonný,tak aby mi napsali.Já poradím postup.Je to jen na nás,jak bude porodnictví vypadat a problémy svoje si nenechte pro sebe,ale stěžujte si,šiřte a snažte se řešit.Jedině tak a tímto nesobeckým způsobem se může něco změnit.Jediné,co je špatně je nechat si vše líbit,spláchnout to..je to příliš sobecké pro ostatní,které může potkat to samé.Děkuji všem,kteří se snaží.Odkaz na stránky http://www.byznysnaporodech.tode.cz
P.S. Moje sdružení také řeší žaloby.I to je bohužel cesta ke zlepšení,ale stojí to za to. :-)