Naivita nebo kolaborace?

Radomír Malý

Cyklus Výročí

65. výročí komunistického puče 25. února r. 1948 v naší zemi nabízí analogické úvahy k současnosti. Proto nebudu psát o průběhu celého vývoje těchto událostí, který byl už mnohokrát mediálně i odborně zpracován. Zaměřím se spíše na to, v čem je tzv. „vítězný únor“ varováním pro vlast i pro Církev, tedy pro hodnoty, jimž přikládal tolik důležitosti nezapomenutelný moravský kněz-buditel František Sušil.

Nezaujatého pozorovatele musí zarazit otřesná naivita, s jakou představitelé nekomunistického tábora přistupovali k evidentní hrozbě totalitní vlády KSČ. Ta se týkala absolutně všech politických stran: národních socialistů, lidovců, slovenské demokratické strany, nemluvě vůbec o sociálních demokratech, kde sílily tendence po sjednocení s KSČ, vehementně protlačované Zdeňkem Fierlingerem. Nechlubná je ignorance představitelů Československé strany lidové mons. Jana Šrámka a mons. Františka Hály. Ačkoliv arcibiskup mons. Josef Beran neustále upozorňoval na nebezpečí komunistického puče, mons. Hála řekl krátce před únorem zástupcům katolické mládeže, mezi nimiž byl i můj dnes už zesnulý dlouholetý přítel dr. Mečislav Razik, od něhož mám tuto informaci: „To je nesmysl, že komunisté připravují puč, já přece sedím ve vládě s Vaškem Kopeckým, to je můj kamarád, ten by mi to řekl.“ Václav Kopecký byl komunistický šéfideolog a ministr osvěty. A předseda národních socialistů Petr Zenkl v kritických dnech 21.-25. února odjel do Olomouce na ples jakoby se nic vážného nedělo. Také prezident Edvard Beneš odmítal, že komunisté připravují puč, ačkoliv tzv. krčmaňská aféra s pekelnými stroji zaslanými třem nekomunistickým politikům (Zenklovi, Janu Masarykovi a Drtinovi), prokazatelně zosnovaná komunistickým politikem Jurou Sosnarem, vyšuměla zásluhou ministra vnitra Václava Noska na podzim r. 1947 do ztracena a komunisté již tenkrát začali provádět bezohledné čistky v policejních sborech. Vypočítávat další případy ignorance a naivity nekomunistického tábora by bylo zbytečné.

Na místě je otázka „proč“? Byli opravdu všichni tak naivní, nebo za tím vězelo něco jiného? Předhazovat naivitu zkušeným politickým matadorům typu Šrámka, Zenkla nebo prezidenta Beneše by byla ovšem ještě větší naivita. Všichni věděli, že zde existuje smlouva se Sovětským svazem z r. 1943 a Košický program z dubna r. 1945, který de facto už tehdy učinil z našich nekomunistických politiků pohůnky KSČ a Sovětského svazu výměnou za posty v nové poválečné republice, jež byla už od r. 1945 pod kontrolou Stalina. Beneš, Zenkl, Šrámek aj. obětovali pro zachování svého postavení lidi, s nimiž dlouhá léta doma nebo v exilu spolupracovali: generálové Lev Prchala, Sergěj Ingr, ministři londýnské exilové vlády Ladislav Feierabend, Eduard Outrata a další museli být vyřazeni z politického života, protože se stali nepohodlnými Moskvě. Benešovy dekrety o potrestání kolaborantů a válečných zločinců byly uplatňovány politicky účelově, mezi „zločince“ se dostali lidé, kteří si to v žádném případě nezasloužili, např. protektorátní prezident, příkladný vlastenec a praktikující katolík Emil Hácha, jenž zemřel ještě dříve, než mohl započít proces s ním, prezident Slovenského státu a katolický kněz Jozef Tiso, protiprávně odsouzený k smrti, nebo Rudolf Beran, předseda vlády tzv. druhé republiky, jenž si odseděl tři roky v nacistickém koncentráku, aby ihned po návratu putoval znovu do lágru, tentokrát komunistického. Mnoho skutečných kolaborantů, válečných zločinců a zrádců naopak uniklo spravedlnosti. Za to všechno nese odpovědnost nejen KSČ, ale i nekomunistický tábor, který přijal nečestnou hru moskevské smlouvy z r. 1943 a Košického programu z r. 1945.

Nekomunističtí politikové nemohli účinně vystupovat proti komunistickému teroru, jenž se pozvolna rozvíjel hned po válce, protože sami na něm spolupracovali a nesli svoji vinu. Šrámek vyhodil z lidové strany poslankyni Helenu Koželuhovou jen proto, že si dovolila kritizovat Sovětský svaz a tzv. Národní frontu, jež znamenala podřízení nekomunistických stran KSČ. Předáci nekomunistických stran velmi dobře věděli, že komunisté chystají puč, předpokládali však, že za své služby dostanou výnosné „trafiky“. Nečítali s tím, že komunisté po 25. únoru uplatní princip „mouřenín dohrál svou úlohu, mouřenín může jít“.

Nutno tedy hovořit nejen o komunistické drzosti a násilí v kritických únorových dnech r. 1948, ale také o strašném morálním debaklu nekomunistického tábora. To je mementem i pro dnešek. Ne pouze to, že by se KSČM jako dědička KSČ mohla znovu dostat k moci. Samozřejmě i toto je nebezpečí, jež nelze podceňovat, zvláště pak ne stále zřejmější snahu této strany přepisovat historickou pravdu a líčit oběti 50. let jako teroristy a estébácké vrahy a tyrany jako hrdiny. Jenže jsou jiné politické strany lepší? Tzv. konzervativní strany straší „návratem komunismu“ v případě posílení levice ve volbách. Samozřejmě tuto hrozbu vnímám, ale není program těchto tzv. konzervativců v zásadních morálních otázkách identický s levicí? Není to snad tato „pravicová“ vládní koalice, která prosazuje legalizaci vražedné potratové pilulky RU 486, která plédovala pro registrované partnerství a možnost potratu i pro Polky, protože v Polsku jsou přísnější abortivní zákony než u nás?

A co na to my katolíci? Současná pravicová koalice prosadila církevní restituce, což je jistě správné a adekvátní historické křivdě, jež byla Církvi způsobena. Jenže když jsme v prezidentských volbách sledovali masivní kampaň některých církevních kruhů ve prospěch Karla Schwarzenberga, jenž podpořil a podporuje všechna výše zmíněná svinstva, přinášející s sebou církevní tresty, tak se přímo vnucuje dojem, že restituce jsou nikoli dílem historické spravedlnosti, ale „trafikou“ za to, že Církev zavře nad těmito počiny pana knížete a vúbec nad snahou prosadit ve společnosti legislativu ve smyslu přirozeného mravního zákona obě oči. Jak jinak si totiž vysvětlit, že církevní kruhy vyzvedávaly u Schwarzenberga jeho podporu restitucím, což měl být „důkaz“ jeho upřímného katolicismu, ale zcela ignorovaly jeho podporu nemravným zákonům, dokonce i jeho zorganizování rouhačské a pornografické výstavy vídeňských quasi umělců?

Nepodobají se snad tito katolíci, kteří glorifikovali Schwarzenberga málem jako světce, tak trochu nekomunistickým politickým subjektům před únorem 1948? Mlčením k aroganci a násilí bolševiků si kupovaly podíl na moci a vládní posty. Nekupují si snad církevní kruhy svým mlčením a zastíráním morálních postojů Schwarzenberga restituce, ačkoliv ty by měly být aktem spravedlnosti a nikoli politických handlů a čachrů? Pak ovšem se obávám, že tak jako nekomunistické politické strany po únoru 1948 o všechny své politické posty, získané za mlčení a spolupráci s komunistickými zločinci, přišly, přijde nakonec Katolická církev i o restituce, pokud je bude vázat na mlčení o principiálních etických otázkách. Toto memento „vítězného února“ nesmějí katolíci podceňovat.