Monarchie jako princip (I.)

Branislav Michalka

Pojem monarchie je jedním z nejzmatenějších mezi pojmy, které jsou dnes v nabídce a v oběhu na politologicko-žurnalistických fórech. Co si pod ním máme představit? Směšné karnevalové republiky a demokracie, které se pyšní označením „monarchie“ asi tak, jako se stará herka z televizní plošiny pyšní umělotinou v dekoltu? Nebo dobromyslné pohádkové slinty o princezničkách a roztržitém pánovi s korunou? Či snad osvícené celuloidové vhledy do života monarchy sužovaného břemenem odporné vlády a překypujícího láskou k demokracii? A zbývá ještě samozřejmě sentimentální fňukání při vídeňské dechovce a lampasech starých uniforem v Prátru, aby byl výčet kompletní.

Co je to monarchie, či spíše, co by měla být monarchie, aby byla oprávněná k označení se tímto pojmem? Tato otázka není pro katolíka zanedbatelná. Modlíme se: „přijď království Tvé“ a uctíváme Krista Krále. Bylo by možné, aby to, co má být viditelnou formou, v jejímž rámci se odehraje příchod očekávaného Boha, čili království, a aby forma, kterou nám vládne Náš Pán Ježíš Kristus, byly jen trapným přežitkem historické „evoluce“? S pojmem monarchie se pojí v Církvi a v mysli křesťana tolik posvátných věcí, že by bylo vhodné spíše zkoumat tento pojem z hlediska jeho neměnnosti a věčnosti, jakož i aplikovatelnosti na dnešní dobu, a ne se vždy na svátek Krista Krále z kazatelny toporně omlouvat věřícím za to, že Církev ještě mluví o Kristu jako o králi. Mnozí dnes hovoří o monarchii jako o utopii. Nic však není vzdálenější pravdě než toto tvrzení. Monarchie jako princip, ne jako sentimentální nostalgie, podobně jako rodina, rod, klan, kmen či národ, je natolik přirozená a srozumitelná všem, že jen díky masivnímu, shora živenému a úmyslnému pojmovému zmatku ji bylo možné vytrhnout ze srdcí lidu, přičemž neuplyne den, aby se mocní Nového věku netřásli, že se tento pojem do těchto srdcí vrátí a naruší tak příjemné přebývání finanční oligarchie na uměle vyráběných sopkách řízené anarchie.

Prostor křesťanských politických úvah

Ještě, než začneme mluvit o monarchii, je nezbytné se pozastavit u jednoho zásadního vymezení, jehož opomenutí by vneslo zmatek do jakýchkoliv úvah katolíka o formě vlády, nejlépe odpovídající lidské přirozenosti a zároveň Zjevení. Toto opomenutí je častým jevem při politologických úvahách moderních křesťanů. Prostor, v jehož rámci se porovnávají kvality různých politických a vládních systémů, je konstruován v duchu antických, tedy pohanských úvah – jako na neutrální půdě neohrazené faktem příchodu Syna Božího. Ignorujíce tento zásadní zlom v dějinách, pojednávají sociální filosofové o vládních systémech jen z hlediska přirozené účelnosti a sociálně-materiální výkonnosti. Toto neutrální vymezení je pro křesťana nepřijatelné.

Génius sv. Augustina v díle O Boží obci jednou provždy vymezil prostor, v jehož rámci se mohou odehrávat křesťanské myšlenkové kombinace o vládních systémech. Dějiny lidského pokolení jsou především dějinami soupeření státu Božího se státem světským, se státem vzpoury proti Bohu, státem věčného pokušitele lidí a prvního zatracence, se státem, který je představován všemi silami, aktivně odporujícími svaté katolické Církvi. Jakákoli legitimita vládní moci v očích křesťana musí být odvozována od legitimity tohoto transcendentního Božího státu. Vlády, které nekoření v tomto Božím státě, mohou být křesťany jen trpěny z nedostatku moci, jako tomu bylo ve starém Římě a jako je tomu i dnes v časech obnoveného pohanství. Povinnost křesťanů poslouchat zákony takových vlád se odvozuje od přirozeného zákona a Zjevení, které předpokládají, že:

a) Veškerá moc, přirozená i nadpřirozená, pochází od Boha. Zde je však třeba rozlišovat mezi Boží vůlí a Božím dopuštěním, což mnozí opomíjejí a Boží dopuštění existence nekřesťanských vlád vykládají jako Boží vůli.

b) Každá vláda, i ta nejhorší, je lepší než anarchie.

Křesťané mají povinnost poslouchat zákony nekřesťanské vlády jen tehdy, pokud zjevně neodporují Božím a církevním přikázáním, a jen do té doby, dokud se nevyskytne možnost zřídit křesťanský stát. Ve chvíli, kdy se vyskytne jedinec nebo skupina, kteří otevřeně a jasně prohlásí, že jejich cílem je nastolení křesťanského státu odvozujícího svoji legitimitu od Božího státu, tedy katolické Církve a Víry, a věrohodně prokáží tuto snahu, je povinností katolického křesťana preferovat zákony této vlády a napomáhat jejímu ustanovení. Z toho nutně plynou tyto závěry, týkající se jednak legitimity vlád, a také prostoru, v jehož rámci je možné uvažovat o vládních formách:

1) Legitimita panovníka a vlády není dána příslušností k rodu, třídě, stavu, ale věrností katolické Víře a Církvi. Panovník nebo vláda, které ztratí tuto věrnost, jsou katolickými křesťany trpěny, ale ne legitimizovány. To platí i o současných „monarchiích“ a starých panovnických rodech. Ty mají legitimní nárok na vládu pouze v případě, že odpovídají výše uvedenému kritériu, jinak spadají pod termín trpěná vláda a smějí být nahrazeny nebo v pretencích předběhnuti těmi, kteří svoji legitimitu z výše uvedených kritérií odvozují. (Jako příklady z dějin uveďme povstání generála Franca, karlistické války, povstání švýcarských katolických kantonů, povstání mexických cristeros apod.).

2) Zvažování forem vlády je až sekundárním krokem po nastolení křesťanského státu. Uvažování o tom, zda je křesťanská republika horší než sekulární monarchie, je bezpředmětné. Jakékoli zřízení založené na katolických principech je lepší, než to nejlepší zřízení založené pouze na přirozených sekulárních principech.

Prvořadým úkolem státu je totiž vytvořit podmínky pro spásu co možná největšího počtu duší. A to je možné pouze v součinnosti státu s katolickou Církví. Proto se všechny úvahy o monarchii jako principu mohou odehrávat pouze jako úvahy o vhodnosti tohoto vládního systému oproti jiným v již ustanoveném křesťanském státě. Když mluvíme o aktualizované monarchii po Kristově vtělení, tak máme na mysli vždy jen katolickou monarchii. Hierarchie možných vládních systémů by pak vypadala následovně:

1. Katolická monarchie
2. Katolická aristokratická republika
3. Katolická demokratická republika
4. Sekulární monarchie
5. Sekulární aristokratická republika
6. Sekulární demokratická republika

Katolický monarchista je tedy v první řadě povinen preferovat katolickou republiku před sekulární monarchií, jakož i všechny katolické státy jakékoli formy před sekulárními státy jakékoli formy. Nadpřirozená dobra mají totiž přednost před statky přirozenými. O nastolení monarchie uvažuje až po vítězství katolických principů ve státě. Teprve pak se musí zabývat tím, co je přirozené. Protože tehdy už je přirozené pozvednuté nadpřirozeným Zjevením na vyšší úroveň a nabývá jinou kvalitu. Tehdy je umožněno potírat mylné představy mnohých katolíků – v myslích, ve kterých se uměle zakořenily pojmy jako „demokracie“ nebo „republika“, které neodpovídají přirozenosti. Protože tak, jako jsou pro křesťana trpěnými ty státy, které jsou pohanské, tak jsou i v rámci křesťanských států jen trpěny ty formy vlády, které jsou nepřirozené. Kristus totiž nepřišel přirozenost zrušit, nýbrž posvětit a povýšit na vyšší kvalitu. Není tedy důvod, aby taková forma vlády, která je založena na přirozeném lidském cítění, pokud je posvěcené Božím Zjevením, byla svévolně nahrazována utopickými a teoretickými konstrukcemi. Proto musíme i v rámci křesťanství bojovat proti nepřirozeným utopiím a vysvětlovat omezenost lidských možností, závislost na přirozenosti a především závislost na faktu dědičného hříchu.

V rámci vymezení se vůči pohanské politologické tradici (i když, samozřejmě ne v duchu jejího celkového zamítnutí, ale selekce) se musíme pozastavit u signifikantního tvrzení Aristotelova v jeho díle Politika, které představuje evidentní příklad neschopnosti pohana vidět skutečný metafyzický princip v pozadí společenských a politických forem. Tento princip, který totalizuje transcendentní ideu ve státě, staví stát do služeb transcendence a neguje jakoukoliv jeho neutralitu. Evidentnost tohoto jevu, dnes již do očí bijící, byla pro pohana před příchodem Krista nepoznatelná. Uniformní pohanský svět, utopený v zatracení od pólu k pólu, nevidí boj státu Božího se státem světským. Proto mohl Aristotelés ignorovat totalitu principů, jejich vzájemnou závislost a hierarchii, jakož i následně obhajovat partikularismus a pluralitu politických principů. Oprávněná kritika Platóna, utopických a protipřirozených prvků v jeho Státě, se mění pod tlakem analytické metody na hledání diferencí tam, kde my už dnes, po zhlédnutí souvislostí mezi jednotlivými fázemi společenského úpadku, jsme schopni vidět jednotící princip v pozadí. Hned v úvodu své Politiky Aristotelés píše: „Všichni ti, kdo se domnívají, že státník, král, otec rodiny a pán je totéž, se mýlí; usuzují totiž, že rozdíl je jen ve větším a menším počtu a ne v druhu každého jednotlivce, tedy asi v tom, že kdo vládne malému počtu, je pánem, kdo většímu, je otcem rodiny a kdo ještě většímu, je králem.“ (Aristotelés – Politika, str. 19, Pravda, Bratislava 1988).

Kdo však by dnes, když prvotní zmar křesťanských monarchií v 18. a 19. století vedl nezadržitelně ke stále větší a hlubší destrukci všech vrstev hierarchie a nezastavil se ani při rozkladu rodiny, či dokonce samotné lidské přirozenosti, ještě pochyboval o tom, že tento princip Otce a rodiny, který v křesťanské teologii pozorujeme od bodu Nejvyššího až po poslední společenskou buňku, je skutečně tou přirozeností nám od Boha danou a k Božímu obrazu stvořenou, která prostupuje společnost skrznaskrz a s níž bojují síly temna a světského státu? Na tomto Aristotelově omylu byly vystavěny křesťanské sny o možnosti koexistence křesťanů se sekulárním státem; sny o rozdílnosti života rodinného, ​​státního a náboženského, které nejsou totálně provázány jednotným principem. Tento omyl, tak malý na počátku, stal se velkým na konci. Odmítnutí Boha Otce pokračuje v odmítnutí papeže-otce, krále-otce a končí v destrukci otce rodiny, patriarchálního principu jako takového, jakož i v násilném a umělém zničení elementární lidské přirozenosti satanskými silami.

Vyprázdněnost pojmů

Sny o lidském rodu obecně, i o jeho konkrétních členech, se v moderní době staly základními kameny lidských tužeb a veškerého společenského snažení. Lidé po něčem zatouží, například po rovnosti všech lidí, po světě bez válek, po svobodě jednotlivce a podobných nesmyslech, a rozum i zkušenost jsou ihned taktně odsunuty stranou. Tehdy věci zjevné a trvalé zůstávají bez povšimnutí a věci nejzřejmější, jako nerovnost, nepřátelství mezi lidmi a závislost jednotlivce, jsou důsledně ignorovány. V přímém sledu za ignorováním přichází popírání Zjeveného výkladu těchto jevů, výkladu o dědičném hříchu, který je nezměnitelnou příčinou těchto jevů.

Tento způsob existence, naplněný neustálým utopickým očekáváním, formuje i způsob, jakým lidé nahlížejí na pojmy, které zde byly dříve, než započala éra všeobecného sociálního toužení. Každý starý pojem je vykládán tak, aby odpovídal současné touze a očekávání. Tehdy se zjevný výklad pojmu stává nepohodlným a je nahrazován výkladem vytouženým. Ukažme si tento postup nejprve na jiném pojmu, než je pojem monarchie.

Máme zde pojem demokracie, pojem s přímo totemicko-fetišistickým pozadím, nedotknutelnou krávu bráhmanů modernismu. Pokud bychom ho vykládali tak, jak má zjevně být vykládán, to jest jako „vládu lidu“, čili skutečné a nezprostředkované vládnutí celého národa, v tom okamžiku by vyplula na povrch jeho nesmyslnost, která byla evidentní již ve starověku. Tam se totiž pod demokracií rozuměl systém vlády svobodných občanů nějaké polis nad otroky. Rovnost práv a přístupů k moci byla určena pouze pro svobodnou menšinu, která byla obsluhována masou bezprávných otroků. Hle, půda, na níž vyklíčila květinka demokracie. Systém, od kterého by současní liberální demokraté s hrůzou odvrátili své naivní tváře, pokud by se měl znovu instalovat. Navzdory dokonalé směšnosti předpokladů, ze kterých vznikl pojem demokracie, zbožně zalévají tuto kytičku stále novými umělými hnojivy svých od života odtržených teorií, aby mohli dále lhát, ukazujíce přitom na tento plevel jako na vzácnou orchidej.

Už i základní zkušenost s lidskou společností donutí každého uznat utopičnost podobných pojmů. Nikdy a nikde nebyl nikdo ovládaný bezprostředně skrze „lid“, ale vždy jen skrze konkrétní jednotlivce a elity. Problém je tedy zjevný: buď přiznat, že sociální trendy posledních dvou století jsou založeny na bludném předpokladu, nebo poslechnout hlas touhy a nějak se z toho vykroutit. Moderní člověk volí vykrucování, protože jinak by musel říci s Aristotelem, ztuplovaným sv. Tomášem Akvinským, že „malá chyba na počátku velkou je na konci“ a třást se, kam nakonec spadne tato kára s hnojem zvaná demokracie. K pojmu demokracie se tedy začnou připojovat různé doplňkové a matoucí pojmy jako: zastupitelská, liberální, parlamentní, sociální a – ve stavu dokonalé hlouposti – i křesťanská. Zjevný smysl pojmu demokracie je pohřben pod spletí kliček a uhýbání, které umožňují odrážet útoky poukazující na nereálnost očekávání vložených do pojmu demokracie. Že se tím zásadně neguje utopický požadavek „vlády lidu“, to snícím nevadí a pragmatikům, kteří je využívají, teprve ne. A tak jsou možné takové pozoruhodné jevy, kdy absolvent vysoké školy tvrdí s bohorovnou vážností, že i Sparta byla předchůdcem současné demokracie, ke které se samozřejmě jako k bodu omega řítila celosvětová evoluce, neboť Sparta měla „demokratické prvky“. Ta „pravá“ demokracie je tedy v očích novodobých vykladačů něco jako evoluční souhrn pozitiv všech vládních forem, které se neustále více a více „demokratizují“. Proč však tento guláš nazývají demokracií a kde je pak ohraničena definice pojmu demokracie, to zůstává záhadou. Používání pojmu demokracie se tak dá vysvětlit pouze nutností udržovat otupělý a zdegenerovaný lid ve sladké iluzi a vyvolávání pocitu, že ti, co jsou ovládáni, vládnou.

Pojem monarchie

Jako je zavádějící a trapné kamuflovat pravý smysl pojmu demokracie, tak je směšné a zbabělé uhýbat kvůli strachu z liberálů a demokratů před pravým významem pojmu monarchie. Monarchie neznamená nic jiného, ​​než to, co je z toho pojmu zjevné, je to „vláda jednoho“. Jeden člověk, hlava jedné rodiny, vládne rodinám jiným. Je to otec otců. Monarchie je vláda jednoho člověka, kterému dává zákonodárnou moc. Tento člověk, monarcha, má od Boha právo vynášet zákony a v jejich intencích vykonávat vládu. On je zprostředkovatelem a vykonavatelem moci shora. Poradní sbory, soudní sbory, delegování moci panovníkem na nižší stupně státní moci na tom nic nemění. Světský panovník je člověk a jako takový není schopen, i kdyby hned po tom toužil, dosáhnout absolutní moci. Ta je vyhrazena pouze Bohu. Proto působí komicky hrůzyplné románové obrázky dávných absolutistických vladařů kreslené v demokratických myšlenkových ateliérech. Těmto panovníkům se ve skutečnosti ani nesnilo o takovém mocenském rozpětí, jaké dnes dosahuje moderní demokratický stát kontrolující člověka od kolébky po hrob. Světský panovník musí moc delegovat, ať chce nebo nechce, na své poddané. Omezenost bytí každého stvoření, která je i jeho omezeností, ho k tomu nutí. To však není ta dělba moci, o jejíchž výhodách nás přesvědčují demokraté. Jejich vize, bludná a směšná, předpokládá kumulovaný výron všech individuálních vůlí lidu, který se vlije do nádržky zákonodárného shromáždění, tam životodárně žbluňká a z jeho hlubin vyskakují zlaté rybky osvícených zákonů. Víra vhodná zajisté pro vyznavače sterilních sociálních lepidel, které mají zdola lepit kolektivy vznikající až účinkem jejich prefabrikátu. Křesťan věřící, že veškerá moc pochází od Boha, čili shora, přece nemůže žít ve výparech z takové patlaniny. Neexistuje žádná logika v tvrzení některých pomýlených katolíků, kteří věří, že Bůh dal moc nejprve každému jednotlivci, aby následně onen jednotlivec spolu s dalšími odevzdal tuto moc parlamentu. Nebo snad Adamovi synové delegovali svoji moc na svého otce ještě před svým narozením? A pokud ne, tak je jasné, že Adamovi jako prvnímu člověku a v podstatě i prvnímu světskému panovníkovi, kterému byly poddáni ostatní lidé, dal tuto moc Bůh. A nemodlíme se náhodou „jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků“? Nebo snad má křesťan věřit, že lidská přirozenost se časem změnila a že Adamova a naše přirozenosti jsou různé? To by nám ta stavba křesťanské teologie asi dlouho nevydržela.

Tak, jako jsme zdědili prvotní hřích, tak, jako existuje kauzální řetězec od stvoření člověka až po dnešek, tak i existuje přenos moci delegované shora v dějinách. Moc není neustále obnovována zdola nějakým lidovým samopuzením, ale je předávána z pokolení na pokolení a udržována Boží mocí jako ostatně všechno stvořené. Zmocnit se jí mohou různí lidé. Špatné a nekřesťanské vlády jsou Božím trestem za odpadnutí lidského rodu od Víry. V případě katolické monarchie je moc vykonávána legitimně a přirozeně, v ostatních případech se jedná o trpěné interregnum různých bludných utopických projektů, případně o uzurpaci. A to i v tom případě, kdy by katolická monarchie nebyla už nikdy instalována až do konce světa. Délka vzpoury proti principům stvořeného bytí nemění nic na platnosti těchto principů.

Moc zákonodárná a moc výkonná v monarchii se soustřeďuje v rukou jednoho člověka, který se zodpovídá přímo Bohu. Nic jiného monarchie není a ani nemůže být. Všechny dodatečné kosmetické úpravy jsou jen pokusem zastřít fakt, že monarchie již v některém státě zanikla a byla nahrazena demokracií. Vzniká pojmový zmatek různých parlamentních monarchií, konstitučních monarchií, či dokonce očividných republik, ve kterých staré rody hrají tragikomickou úlohu veřejných a parlamentních komiků. Pravý smysl pojmu monarchie se tak postupně vytrácí a lidé vnímají své bývalé vládce jako milé a zábavné figurky z Disneylandu.

Zatímco pojmový zmatek kolem „demokracie“ slouží moderním elitám k jejímu etablování, v případě pojmu monarchie slouží stejným silám k jejímu zničení. Stojí zde proti sobě dva světy: monarchie – svět skutečnosti, se kterou se člověk setkává již od narození ve své rodině – a demokracie – neuskutečnitelná chiméra, se kterou se člověk nesetkává nikde. Zatímco v případě jednoho pojmu má zmatek vzbudit dojem, že očekávaný sen tu „ještě není“, v případě druhého pojmu jde o to vzbudit dojem, že „už tu není“.

I kdyby to byla pravda, tak pojem monarchie má jednu zřejmou výhodu: i když tu třeba není, tak s určitostí zde byl, což se o demokracii, čili vládě lidu, říct nedá. Přistoupit na tuto pojmovou hru, na ideje minulé a budoucí, by však znamenalo přistoupit na evolucionistickou koncepci dějin a rezignovat na věčnost a neměnnost Božích idejí.

Pojem monarchie není něco, co bylo a uhynulo jako živočich, ale věčná idea, která je zásadně spjata s křesťanským Zjevením, neboť v něm se nám prezentuje jako forma vládnutí samého Boha. V dopise papeže sv. Dionýsa I. biskupovi z Alexandrie z roku 260, v němž se hájí jednota Boha jako Svaté Trojice, se doslova píše: „Tak se totiž zachová jednak Svatá Trojice, jakož i svaté hlásání o monarchii celistvé.“ Hlásání o Bohu se zde nazývá „hlásáním o monarchii „. Mluvit zde o nezávazném symbolismu by nebylo na místě, pokud si chceme uchovat základnu, která se nezhroutí pod záplavou „demýtizujících“ výkladů. Taktéž je zbytečné nahrazovat pojem krále pojmem vládce, protože jiné verbální vyjádření faktu „jednovlády“ nic nemění na podstatě tohoto pojmu. Je neoddiskutovatelnou skutečností, že Všemohoucí Bůh vládne jako absolutní, čili neomezený, jediný a věčný Monarcha, jako Král všeho bytí. Jeho Jednorozený Syn s ním kraluje po jeho pravici spolu s Duchem svatým, od věků a navěky.

Přirozené základy monarchie

Církev nás učí, že pozorováním přírody a pomocí rozumu, který nám byl dán jako nástroj k poznávání věcí a odkrývání jejich bytností a podstat, se můžeme dopracovat k poznání Boha, a to i před seznámením se se Zjevením. Věci viditelné a přirozené nás tedy upomínají na věci neviditelné a věčné. Následně, zpětnou vazbou, poznání věcí božských osvětluje věci přirozené a my je vidíme začleněné do hierarchie vztahů, která prostupuje napříč bytím stvořeným i nestvořeným. Adekvátní začlenění se do této hierarchie předpokládá adekvátní poznání této hierarchie. Pokud budeme zákonitosti bytí ignorovat, tak sice můžeme přežít, avšak náš posmrtný úděl, jakož i průběh společenského a civilizačního bytí, dostane vážné trhliny metafyzického charakteru.

Byli jsme poučeni Zjevením, že nebeská část bytí má monarchický charakter a jsme schopni se dobrat k tomuto poznání, ačkoli jen v neúplném rozsahu, i světlem přirozeného rozumu poznávajíce nezbytnost Prvního Hybatele a Stvořitele. Tímtéž světlem přirozeného rozumu, pozorujíce svět kolem sebe, zříme monarchický princip v celé přírodě. Hierarchie bytí se nám ukazuje jako pyramida monarchií. Nejmenší monarchie – rodiny – jsou přirozeně zastřešované monarchiemi vyššího řádu. Svět rodin ve fauně, svět rodin lidských. A čím výše stoupá kvalita bytí, tím více se překvapivě monarchický princip upevňuje. Zatímco nižší formy života přebývají v jakési neuvědomělé amorfnosti, neschopné dopracovat se k osobnostnímu vedení, tak vyšší druhy se automaticky formují do pyramidálního útvaru, přirozeně očekávají vládce. To jsou paradoxy, které zastánci demokracie a zároveň evoluce jen těžko vysvětlují. Pokud věří v neustálý kvalitativní vývoj a zároveň považují demokracii (nebo spíše sen o ní) za nejlepší formu vlády, tak jak dokáží vysvětlit odpor přirozenosti k této formě organizace? Nedejme se zmást chováním současných Evropanů. Jejich příchylnost k tzv. individuálním svobodám je spíše projevem degenerace: každý z nich totiž chce být králem a nechce nikoho poslouchat! Může být šílenější blud? Neboť to je jejich sen, to chtějí, když sní o demokracii. Dědičný hřích a pýcha u nich dosáhly tak zkázonosných rozměrů, že se dočista zbláznili. Oni nejsou popřením monarchické přirozenosti bytí, oni jsou její nejstrašnější karikaturou.

Monarchie křesťanská vyrůstá z přirozenosti a skrze Církev dochází k jejímu posvěcení a kvalitativnímu povýšení. Sledujme nejprve tuto přirozenost v nejmenší buňce společnosti, rodině, která zde byla dříve než stát. Po všechny časy, kam až sahá paměť lidstva, byla rodina organizována na monarchickém principu. Vládce, otec, vládl rodině, byl vykonavatelem vyšší moci v rodině, děti mu byly zavázány poslušností a jeho manželka, jakkoli představovala spoluvládkyni a poradní orgán v jednom, mu byla podřízena také. Realita Adama a jeho rodiny se zde ukazuje v plné nahotě. Vidíme jeho vládu nad lidským rodem založenou na poslušnosti vůči Bohu, jakož i selhání jeho poradního orgánu, ženy, i následky dědičného hříchu na jeho synech, prvních bojovnících o moc. Vidíme, že oba se ucházejí o moc u Boha, zdroje moci. Každý z nich chce být dědicem Adamovy moci. To vše jsou neměnné předobrazy budoucích jevů.

Naším úkolem však není popis něčeho tak evidentního jako je rodina, něčeho, co je realitou ještě i dnes na celém světě, vyjímaje několik zvrácených států. My musíme ukázat, jak se z rodin jako základních monarchických jednotek stávají monarchické celky vyššího řádu: rody, kmeny a státy. Jak se etablují monarchové: patriarchové, náčelníci, králové. Při tom se dostáváme k jevům, které by nejraději všichni milovníci pokroku a sociálního vylepšování lidstva nejraději obešli. Pevně ​​totiž věří, že moc je předávána volbou. Pokud i akceptují monarchii, tak jako něco, co bylo dohodnuto mezi lidmi a následně je udržováno. Obcházejí tak fakt dědičného hříchu, který, jak jsme viděli už na Kainovi a Ábelovi, je zdrojem rozbrojů, a to zdrojem nezměnitelným. Stejně jako hřích opomíjejí i druhou z částí tohoto slovního spojení – dědičnost. Vyšší monarchické společenské jednotky vznikají evidentně plozením – tak vzniká patriarcha stále se zvětšujícího rodu, nebo – a to je častější – násilím. Po smrti patriarchy chce někdo zaujmout jeho místo. Buď ho zdědí automaticky nejstarší potomek, nebo dojde k násilné uzurpaci. K možné volbě dochází (i to jen v úzkém kruhu) pouze tehdy, když už rozkladná nenávist mezi jednotlivými rodinami, nebo kmenu a rodu dosáhla toho stupně, že není jiná možnost. Tehdy však vzniká většinou to, co se nazývá „republika“, po staru aristokracie, čili ve skutečnosti spoluvláda několika uchazečů o trůn, kteří si chtějí navzájem bránit v dosažení moci.

Plození, rozmnožování a násilí jsou hnacím motorem zvětšování monarchických jednotek. O žádné demokratické formě vzniku přirozených společenských útvarů nemůže být ani řeč. Násilí, rozbroje a hrozba anarchie představují motiv, který žene slabší prvky společnosti pod kuratelu otcovského vládce. Hrozba útoku zvenčí je nutí smířit se i se špatným a náladovým otcem-králem. Taková je realita člověka zasaženého dědičným hříchem. „Zachraň nás!“ To je výkřik a heslo, které stojí na úsvitu států a ne „tak nám tedy vládni, když nám dáš tu svobodu a sociální vymoženosti.“ A od toho, do jaké míry to budou schopni evropští křesťané ještě pochopit, závisí jejich záchrana nebo zkáza, neboť vše nasvědčuje tomu, že již v dohledné době budou nuceni probrat se ze sladkého snu o věčně se točícím kolotoči konzumu, bezpečí a sociální pohodlnosti.

Avšak zpět k samotnému pojmu monarchie! Vidíme ho dnes sešlapaný, zamlžený, zfalšovaný a démonizovaný, jak bylo zajisté cílem nových elit. Podařilo se jim ho dokonale rozředit a utopit v nánosu přídavných pojmů, v neposlední řadě za ochotné spolupráce různých monarchistů, jak objasníme dále. Zbavili ho sakrálního charakteru a popřeli ho praxí v tzv. současných monarchiích. Jako tvůrci nového řádu, založeného na vzpouře proti Bohu, měli zajisté prvořadý zájem na popření té formy vlády, která, jak jsme ukázali, je připisována Bohu. Jejich republikánství a demokracie nebyly primárně motivovány úsilím o nové vládní formy, ale snahou zaútočit na to, co považovali za oporu křesťanství. Kompromis papeže Lva XIII. s republikanismem nebyl v první řadě kompromisem s alternativní vládní formou, ale politováníhodným kompromisem (i když do důsledků zajisté nezamýšleným) se silami satanistické vzpoury, jehož plody sbíráme v posledních desetiletích.

Republika a demokracie nebyly neutrálními vládními systémy. Byly od základů protikřesťanské. Jejich totální, vše zasahující protipřirozenost začíná být mnohým očividně zjevná až dnes, kdy doslova útočí na základy společnosti. Čím jiným je útok na otcovskou autoritu, čím jiným útok na samotnou strukturu rodiny, ohavná demokratizace vztahů mezi rodiči, dětmi, pohlavími, než dovršením útoku na monarchickou vládu v rodině, státě, Církvi a především na Nebesích. A proč na ni bylo útočeno? Jen proto, aby se skrze rozvrácení viditelných struktur rozvrátily neviditelné základy. Či spíše, aby se z pole rozumu a smyslů vymazal viditelný odraz neviditelného světa, aby se z pozorování věcí pozemských nedalo usuzovat na věci nebeské. Nejprve rozvrátili monarchie státní, pak monarchie v rodinách a poslední monarchie – katolická Církev – je právě v centru aplikace demokratizačních reforem. Vláda jednoho – papeže -, který vládne z Boží vůle, je posledním trnem v patě demokracie, o to zuřivěji šlapající po tiáře.

Samozřejmě za vydatné podpory kléru, římské kurie i samotného papeže, kteří pomáhají stavět demokracii pomníček. Sekulární demokracie, princip rozkladu, je veleben jako optimální systém vlády a společenského přebývání. Sekulární demokracie již není trpěným Božím dopuštěním, ale v hlavách šílených modernistických teologů doporučenou vládní formou a v duchu sekularizovaných chiliastických blouznění dokonce lékem na současné neduhy. Všechny očividné zvrácenosti současné demokracie jsou v duchu čistého sekulárního ideologismu interpretovány moderními teology jako aplikování „protidemokratických“ zásad na těle dobré demokracie, podobně jako všechny zvrácenosti komunismu byly soudruhy vykládány jako aplikování „protisocialistických“ zásad na jinak skvělém socialismu. Kdybychom to všechno nezažili, všechny ty perestrojky, obrodné procesy a nápravy nenapravitelného, tak by nás to možná překvapovalo. Takto můžeme snadno identifikovat prameny této rétoriky, které se tak dobře dnes daří v řadách dnešního duchovenského stavu.

S jistotou můžeme konstatovat, že nepřátelům katolické monarchie se podařilo téměř úplně vyhnat pojem monarchie z veřejného prostoru. Myslíme skutečné monarchie, čili „vlády jednoho“. Žádný veřejný činitel, který se hlásí ke křesťanství, ať už politik, novinář nebo vědec, by se neodvážil obhajovat vládu jednoho jako přirozený princip. My se však k němu musíme vrátit, pokud si chceme zachovat identitu křesťanské společnosti i lidské přirozenosti. Je na pochybách, zda to ještě půjde klidnou formou. Spíše můžeme předpokládat, že budeme řvát s vyděšenými tvářemi „Zachraň nás!“ na muže k tomu uzpůsobeného, pokud vůbec takového najdeme. Dožadovat se pak u něho šetření našich přemrštěných svobod a pohodlností by bylo zajisté důkazem o špatném pochopení naší viny a Božího trestu za ni. Pokud uchová pravou Víru a přirozenost, ať je veleben. Nic jiného už nebudeme mít právo žádat.

Převzato z Dielne svätého Jozefa. Překlad: Karel I. Šimek.