Ludvík IX., král a vyznavač

Dnes slavíme svátek svatého Ludvíka IX.

„Skutečně, nevíš, co je hřích. Jediného hříchu se máme bát víc, než každého jiného zla.“

„Vlastní rty bych si nechal probodnout žhavým železem, kdybych mohl zabránit všemu klení a rouhání na světě.“

Jak rádi bychom podobná slova uslyšeli z úst lidí, kteří stojí na vládnoucích a ovládajících pozicích dnes! V době, která pohrdá veškerou autoritou (což vzhledem ke zmíněnému ani tolik nepřekvapuje), si připomínáme světce a panovníka – krále, který panoval tak, že nadevše ctil Boží zákon a jemu podřizoval všechny své skutky a rozhodnutí. S láskou pečoval o chudé, napomínal bloudící, nebál se protiřečit lidu, aby si získal oblibu za cenu skutků, jež by nebyly v oblibě u Boha. Stal se terciářem, stavěl nemocnice i školy, vynikal duchem kajícnosti, usiloval o mír mezi národy i o mravní povznesení ve své zemi. Vydržoval skvělý dvůr a rád se bavil se svými hosty. Šlo-li o věci důležité, radíval se s rozvážnými muži; ale pak jednal podle svého přesvědčení. S oblibou poslouchal nevinné žertíky a uměl jim dát poučnou pointu. Zavedl v zemi nestrannou spravedlnost. Když poddaný nikde nenalezl právo a ochranu, obrátil se s důvěrou na krále, který laskavě vyslechl i nejnižšího člověka. Ludvík vydal nový zákoník, potlačoval veřejnou nemravnost, lichvu, tak zvané “soudy Boží“ a různé zlozvyky. Podnikal výpravy k osvobození Kristova hrobu a zemřel u Kartága v 56 letech.

Otec sv. Ludvíka zemřel r. 1226. Za nezletilého syna spravovala říši matka Blanka. Často mu říkávala: “Milý synu, ty víš, že tě vroucně miluji, jak je vůbec matka schopna milovat své dítě, ale věř, že bych tě raději viděla mrtvého, než abys rozhněval Boha smrtelným hříchem.“ Na této události vidíme, jak důležitá je katolická výchova a dobrý příklad rodičů, kteří už odmalička dětem svým životem ukazují, na čem v životě nejvíce záleží. Malý Ludvík neutrpěl žádné trauma z toho, že byl matkou řádně poučen o hierarchii hodnot, jak by dnes rádi namítali moderní psychologové a odborníci na vztahy mezi rodiči a dětmi, ale naopak – tato slova stála u zrodu jeho cesty ke svatému životu. Vštípil si je hluboko do srdce a pokládal hřích za jediné a pravé zlo, jakým doopravdy je.

 Tunika a cilicium sv. Ludvíka 

Toto povědomí si Ludvík nenechával jen pro sebe, ale poučoval o něm i druhé, aby jim tak pomohl neminout cíl, k němuž byli stvořeni. Kdysi šel se svými dvořany a spatřil malomocného člověka, pokrytého vředy. Zeptal se dvořanů, co by si raději zvolili, zda malomocenství nebo těžký hřích. Jeden z dvořanů odpověděl, že by chtěl mít raději třicet hříchů na duši než malomocenství na těle. Ludvík ho pokáral slovy: “Skutečně, nevíš, co je hřích. Jediného hříchu se máme bát víc, než každého jiného zla.“

R. 1234 se Ludvík zasnoubil s bohabojnou Markétou Provensálskou a ujal se vlády říše. Markéta byla manželka milující a jejich manželství bylo šťastné. Ludvík dusil v sobě každou špatnou náruživost a dával skvělý příklad křesťanského života.

Pokání sv. Ludvíka

Nikdy se neposkvrnil lží; byl věrný ve svých slibech. V mládí míval zvyk přísahat a říkat: “Ve jménu mém,“ ale byl poučen svým učitelem, toho zvyku zanechal a jeho řeč byla “ano“ nebo “ne“. Klení mu bylo odporné. Říkával: “Vlastní rty bych si nechal probodnout žhavým železem, kdybych mohl zabránit všemu klení a rouhání na světě.“ Těžko může vládnout druhým ten, kdo neumí ovládnout sama sebe, a těžko bude autoritou ten, kdo sám žádné autority nectí. Ludvíkova poslušnost jeho učiteli může být také vzorem dnešní společnosti, ve které mnohdy panují spíše žáci nad vyučujícími, než aby je v úctě poslouchali a důvěřovali jejich radám a zkušenostem.

Ludvíkovi kdysi dvořané vytýkali, že je nemírně štědrý; tu řekl s úsměvem: “To už tak bývá, že králové v některých věcech přestřelují, upřílišňují; já tak chci činit pro chudé.“ Jindy řekl: “Království nebeské si máme dobýt všichni, chudí trpělivostí, bohatí almužnou.“ Ukázal tak těm, kteří nebyli povoláni k životě řeholnímu nebo poustevnickému, že ani oni nejsou vyloučeni z povolání ke svatosti, a že bohatství sice často bývá cestou ke zkáze a záhubě duše, ovšem může být využito také k pomoci druhým a přinášet požehnání.

Nejen Ludvíkova neobyčejná štědrost vyvolávala u okolí pobouření. Ani to, že věnoval značnou část dne pobožným cvičením, nebylo světáckým dvořanům po chuti. Vytýkali mu, že plýtvá drahocenným časem, který by měl raději věnovat státnickým záležitostem. Ale Ludvík se nedal mýlit planými námitkami a řekl: “To jsou mi prapodivní lidé; mají mně za zlé to, že se modlím; kdybych s nimi celé dny a noci hodoval a hrál, nebo kdybych s nimi jezdil na hony, nevytýkali by mi, že mařím čas.“ Kdysi si stěžovala jistá žena, jí královský úřad ukřivdil. Rozezleně volala na krále Ludvíka: “Fuj, fuj! Že ty ses stal králem Franků! Jiný král by byl lepší. Ty jsi král jen pro minority a pro kazatele. Je s podivem, že tě lidé už nevyhnali ze země!“ “Máš pravdu,“ říká klidně Ludvík, “bylo by lépe, aby někdo jiný byl králem.“

Papež Innocenc IV. s Ludvíkem IX. v Cluny

Král Ludvík však nebyl žádný falešný pacifista, který by nechával věci plynout, aniž by účinně zasáhl, když byl svědkem zla a bezpráví. Když uspořádal svou říši na základě křesťanské spravedlnosti, umínil si podniknout křižáckou výpravu. Na dobu své nepřítomnosti ustanovil svou matku Blanku vladařkou a r. 1248 vyplul na lodi a přistál šťastně u Damietty. Tuto pevnost dobyl. Později se válečné štěstí obrátilo; rozvodněný Nil bránil dalšímu postupu, mnozí vojáci z hladu a vedra onemocněli, vojsko bylo od Saracénů poraženo, král zajat. Ludvík osvědčil svou trpělivost i v těchto těžkých poměrech. Žil v důvěře k Pánu v dobách radostných, neztratil naději ani v době těžkostí a neúspěchu. Nebojoval přeci za svou čest, ale pro slávu svého Spasitele. Tehdy dostal také zprávu o úmrtí své matky Blanky. Při modlitbě zvolal: “Děkuji ti, ó Bože, že jsi mou matku tak dlouho zachoval. Miloval jsem ji nejvroucnější láskou. Buď ve všem vůle tvá!“

Nakonec nezbývalo králi Ludvíkovi než se zavázat, že vyklidí Damiettu, že propustí všechny zajaté Saracény a že zaplatí 800.000 byzantských dukátů. Nevzdal se však naděje na úspěch a podnikl novou křížovou výpravu do Tunisu; následovali ho však jen francouzští rytíři. Bylo to r. 1270. Z nedostatku potravin, pitné vody a přílišného vedra vypukl ve vojsku mor. Mezi prvními zemřel na mor králův syn Tristan. I král onemocněl. Přijal svaté svátosti a zemřel 25. srpna 1270.

Svatá Koruna Ježíše Krista přinesená Ludvíkem IX od Baldwina II z Konstantinopole

Svatý Ludvík, král a vyznavač, nechť se přimlouvá za všechny vládce a panovníky, aby měli jako první na zřeteli skutečnost, že nejvyšším Pánem a vladařem, kterému jsou podřízeni mocní i nepatrní, je Spasitel světa, Ježíš Kristus, a jeho zákony a vůle mají určovat skutky a nařízení těch, kteří vládnou na tomto světě. Komu bylo více svěřeno, má větší zodpovědnost, a to nejen za sebe, ale za všechny duše, které buď stáhnul špatným příkladem do pekla, nebo příkladným a láskyplným životem vyzvedl do nebeského království.

Svatý Ludvík je patronem Berlína, Mnichova, Saarbrückenu, Saarlouis, Paříže, Poissy a všech míst ve Francii, která nesou jméno Louis; poutníků, cestujících, obchodníků, stavebních dělníků, zedníků, štukatérů, tesařů, kameníků, natěračů, tapetářů, tkalců, tiskařů a knihařů, rybářů, pekařů, pláteníků, klenotníků; vzýván proti slepotě, ohluchnutí i moru. Jeho atributy jsou hřeby, hůl s křížem, královské odznaky, meč, trnová koruna, (někde i bič a kniha).

Za pomoci Našich světel vypracovala Nea Marie Brkičová.