P. Konrád M. Kubeš T. J.
Hosanna! – Ukřižuj!
»Vezmi svůj kříž a následuj mne!«
Liturgie
»Hosanna… Sláva Synu Davidovu, ať žije Syn Davidův! « To jsou první slova dnešní bohoslužby, a my se při nich vybereme z temných předtuch, které v nás vzbudila evangelia posledních dnů. Nebe zatažené hrozivě černými mraky se vyjasnilo a při pohledu na tisícihlavé zástupy, které si vedou svého Krále Mesiáše v triumfu do hlavního města, soudí duše jako tehdy apoštolé: »Vyprchala tedy ze srdcí nenávist a zběsilé nepřátelství, které v posledních dnech se usneslo, že Pána odklidí stůj co stůj…« Za neustálého volání slávy nadšených zástupů Pán dnes do Jerusalema vchází, a kdo přitom pomní, že za pět dní jej bude za proklínání luzy s dřevem potupy na ramenou opouštět? Průvod s ratolestmi nám připomíná vítězoslavný vjezd »Syna Davidova«, Krále Mesiáše, do města Božího. Palmové ratolesti připomínají vítězství, olivové ratolestí znamenají milosrdenství a pokoj, zvěstovaný anděly o vánocích lidem dobré vůle, a naše kočičky, poupata, jsou symbol probouzejícího se života. Všeho nám dobude Syn Marie Panny v málo dnech, a to svatým křížem. Kříž nesen proto v čele průvodu, a když se zastaví průvod před zavřenými dveřmi chrámovými, otevřou se nám, jakmile na ně křížem zaklepáno. Kříž jest klíč nebeské brány, křížem nám zjednal Vykupitel život a odpuštění, křížem nám odemkl rajskou bránu, zamčenou hříchem našeho praotce. Po průvodě se slaví nejsvětější oběť. Nebe na chvilku vyjasněné se zase nadobro zatáhne, a místo radostného hosanna slyšíme jen lkání božského Trpitele. Napřed slova prorokova, žalm 68 a 21, jako doklad slov, která se kněz modlí pří mši sv. v Kredu: »Jenž trpěl. umřel a vstal z mrtvých podle Písem.« Vše bylo od věčnosti předurčeno, od proroků předpověděno, nic se nestalo mimo nadání. Smrtelná úzkost Páně v Getsemanské zahradě, jeho opuštěnost, truchlivé scény na Golgotě, všecko předpověděno, ale předpověděno též jeho konečné vítězství nad nepřáteli. Potom epištola; sv. Pavel, kazatel Svatého týdne, se ujímá slova, poučuje národy o tajemství utrpení a kříže Kristova, ale ani on nezapomíná zmínit se při tom o oslavě, která následovala. Žádný apoštol nedovede mluvit o kříži Kristově s takovou hloubkou, s takovým přesvědčením, s takovou láskou a s takovým nadšením jako on. Tajemství kříže, jeho význam, jeho požehnání, jeho vítězství Pak pašije, historie utrpení Páně. Chceme-li rozjímat o tom, co božský Spasitel pro nás vykonal a obětoval, stačí vzít některou mši svatou Svatého týdne, dnešní nebo jinou. Tak Bůh miloval svět… Chce-li kdo rozjímat, co má pro zmučeného Spasitele vykonat sám, a jak by ho mohl nebo měl následovat, nechť vezme mši svatou některého mučedníka. Preface při svěcení ratolestí vzata ze staré mše svaté o mučednících; ti jsou nejdokonalejší vzor, jak možno oběť splatit obětí, a nejvýmluvnější doklad, jaká jest síla v kříži Kristově.
Rozjímání
I.
A) »Hosanna … Ukřižuj! — Sláva! … Pověsit ho!« Toto dvojí volání proniká dnes celou liturgií. Napřed hosanna při průvodě. Nemá konce toto jásavé provolávání slávy Králi Mesiáši; kněz, chór, lid… »S anděly; s hošíky věrnost svou projevme, vítězi nad smrtí radostně zpívejme; Hosanna na výsostech… Sláva, čest, chvála ti, Králi, Kriste a Vykupiteli, kterému nevinných ústa jásavé hosanna pěla…« Skoro bychom se divili, že církev se při průvodě neobleče v radostný bílý háv, že podržuje fialovou barvu. Jak vypadal ten průvod tehdy v hlavním městě izraelském! Velerada vydala před málo týdny po vzkříšení Lazarově na Pána zatykač: »Každý, kdo zví, kde se zdržuje, jest povinen ho veleradě udat, Zde ho máte! A jste tiši, sotva si dovolíte nesmělou prosbu: »Mistře, zakaž jim to volání!« A když Pán v pondělí vyhání po druhé z chrámového nádvoří prodavače, nehnou ani prstem. Bouřlivé provolávání slávy, jež včera hlaholilo jerusalemskými ulicemi, jímž se otřásaly prostory chrámové, jehož ozvěna se nesla zprvu s hory Olivetské na Moria k svatyni a pak se Sionu až za hradby měst, odňalo jim nadobro chuť podniknout nějakou akci proti nenáviděnému rabbi z Nazareta. A když se dal v triumfu dovést až do posvátných místností chrámových, do nichž on, právě vyloučený ze synagogy neboli mojžíšské církve, nesměl pod trestem smrti vstoupit, mlčí všichni a nehnou ani prstem. Všecky ty masy lidu, připutovavši na svátky do Jerusalema, běží za ním; co by pořídili proti těm statisícům? Hosanna, hosanna! Sláva, sláva Králi Mesiáši!
Průvod skončil, začíná přesvatá oběť, a při pašijích slyšíme volání docela jiného rázu. »Na kříž s ním! Pověsit!« My jsme na spojení těchto dvou tak se různících volání zvyklí; kolikrát jsme to slyšeli v kázání! Odkud ta změna? Kazatel snad řekl: »Nestálost lidského srdce!« My přitakali, odešli, a zapomněli! Vrátili se domů, a spoléhali se na to nestálé lidské srdce dál; dívka na hocha, přítel na přítele, známý na známého, a zapomněli, že jedině nebe jest věrné. Ona změna má však ještě jiné důvody, hlubší a pro nás poučnější, než nestálost lidského srdce! Předně to, že lid byl ve vleku svých politických vůdců; ti udávali tón, a kdo byl schopen utvořit si samostatný úsudek? Kdo si troufal ozvat se proti vůdcům vlastní politické strany? Zvláště když v očích lidu platili za zastánce práv Hospodinových? Ztotožňovali naoko či navenek svou politiku se zájmy vlastí a náboženství, ve skutečnosti, tajné a nenápadně, se zájmy svými, osobními, a lid jich neprohlédl. Jak ve století 20., tak ve století prvním. A za druhé, když viděli Pána v rukou nepřátel, vyprchalo rychle všecko nadšení. »Co si můžeme od takového Mesiáše slibovat my, kdyžtě nemůže pomocí sám sobě? Když nebyl s to zachránit sebe, aby neupadl v ruce osobních nepřátel svých, jak můžeme čekat, že vysvobodí celý národ z rukou nepřátel našich a politických utlačovatelů, z rukou nenáviděného římského císaře? S takovým Mesiášem si dělejte, co chcete, pro takového se nebudeme exponovat, za takovým nemáme chuti jít.« Kdyby byl hotov jím zjednat časné statky, pak ano; ale nadpřirozená dobra od něho nikdo nechtěl, aniž kdo o ně stál.
B) V Y. měli za osadou bídný kostelík, skoro na spadnutí; vystavěn na močále, maličký, že sotva děti se do něho vešly, vlhký, bez ventilace, s malými okénky, lidomorna za zimních mrazů i za letního vedra. Přišel nový duchovní správce a s vynaložením vší energie i nadlidských obětí dosáhl, že konečně zaručena stavba nového domu Božího. Ukazuje farníkům plány; chrám uprostřed osady, prostorný, vzdušný, světlý, s úhlednými vížkami a hodinami… Nadšení po celé osadě, o jiném se nemluvilo, s nedočkavou radostí vyhlíželi chvíli, kdy se začnou kopat základy. Tu zvěděli, že patron nemíní veškeren náklad nést sám, že část musí převzít obec, tedy »sousedi« sami. Rázem nadšení kleslo na bod mrazu, místo něho nastoupil chlad, netečnost, nechuť, odpor, a nakonec divé nepřátelství proti novému faráři. »Však nikdo o nový kostel neprosil, starý sloužil celé věky, bude dobře sloužit i dál!« Co najednou? Co příčinou té změny smýšlení? Nastala ve chvíli, kdy zvěděli, že mají či musí přinést oběť. Jak se zavadí o to, je konec; před obětí, zvláště před dobrovolnou obětí, prchá každý sobecký syn Adamův jako satan před znamením spásy.
Oběť… Kdyby ji Vykupitel nežádal, neměl by tolik nepřátel, neměl by jich vůbec, Pro nás sestoupil s nebe, vzal na sebe chudobu, odříkání, práce i kříž, otevřel nám nebe — kdo by ho za to nemiloval? Ale náš zachránce přichází s požadavkem: »Vykonej pro svou spásu něco i ty! Já tě do ráje nepřenesu, já ti jen odemkl zamčenou bránu, upravil a ukázal strmou cestu k ní, kráčet po ní musíš sám, v zimě i vedru! Z propastí, do níž tě uvrhl tvůj praotec, tě já sám nevytáhnu; já ti podám jen ruku, ty se jí musíš chopit a snažit se ze všech sil, abys mou pomocí se z propasti dostal…«
Na tato slova Spasitelova mnohý odpoví; »Když je to tak, pak nestojíme o vykoupení, ani o Vykupitele, zůstaneme při starém…« Spillmann vypravuje v historické povídce »V říši chrysantém«, opírající se o skutečnou událost, jak křesťanský arimský princ vítá ve svém paláci snoubenku; kromě jiných darů dostává nevěsta drahocenný zlatý kříž, na němž pět drobounkých kvítků této národní japonské květinky, pět chrysantém z drobounkých rubínů, symbol pěti ran Vykupitelových. Mladičká manželka vine křížek k srdci i ke rtům…, jakž by ne! My přece jednáme právě tak! Ale když Pán žádá, abychom jeho kříž zkropili krví svého srdce i my, jako on jej zkropil krví svou, tu pomine rychle naše nadšení. Jinými slovy, když Pán nás osloví; »Nuže, pojď za mnou, zapři sám sebe, vezmi i ty svůj kříž následuj mne na mé cestě křížové,« odvracíme se od kříže, který jsme dotud vinuli na srdce i na rty; dotud — dokud nás toto společenství nestálo oběť, dokud nevymáhalo ani jedinou krůpěj krve našeho srdce, našeho já! Pět ran Spasitelových, pět drahocenných rubínů, pět studánek milostí…, ale k těm studánkám se nedostaneme leč jen po trnité cestě svatého kříže.
C) Na pařížské universitě byl před lety promován na doktora práv Vladimír Radič, syn zavražděného chorvatského politika. Jeho disertační práce byl objemný spisek o 450 stranách: »Dvacátý červen 1928 v mezinárodním tisku.« Jednal o bojích Chorvatů o autonomii a o otcově zavraždění ve skupštině. »Nad mrtvolou svého otce jsem se zavázal slibem, že jeho boj a utrpení vypíši před světem. Jistě krásný projev synovské úcty a lásky, ale málocenný by byl, kdyby syn nepřejal i otcovo smýšlení, kdyby vlastenecké jeho ideály neučinil svými a nebyl hotov bojovat, jako bojoval on. My po 14 dní upíráme zrak od zahalených křížů našich oltářů ke kříži kalvarskému, posloucháme slova evangelistů, kteří vypisují před celým světem a všemi věky boj a utrpení našeho milovaného Spasitele, a při tom mu pravíme: »Dobře, ale jednu věc ode mne nežádej, nechtěj ode mne službu, kterou ti prokázal Šimon Cyrenský; být divákem jako jerusalemští obyvatelé, ano; nad tebou třeba i lkát jako jerusalemské ženy, ano; podat ti roušku jako Veronika, opatřit ti někoho, kdo by ti pomohl břímě kříže nést, ano; ale sami jej za tebou nést? Žádáš nemožné…«
Přesto však slovo Páně zní určitě: »Vezmi kříž svůj a následuj mne, chceš-li přijíti za mnou, do mého království!« Jak těžko navykáme této hořké bylince! Nechceme pochopit, že nebude učedník nad Mistra, a nesl-li kříž náš božský Učitel, že se mu nevyhneme ani my. I v našem životě se střídá hosanna s ukřižováním, chvíle radostné s chvílemi trpkými, a těchto trpkých bývá obyčejně víc… Nebýt v tomto posvátném pašijovém čase jako diváci při pašijových hrách, ať lhostejní, ať plni zájmu a soucitu! Následovat Krista! Spillmann vypravuje o umírajícím 12 letém portugalském hošíku v britské Guayaně: »Maminko, já chci umřít, jak umřel Boží Syn; pomoz mi rozpjat ruce, jako on rozpjal své.« Stalo se, a tak vydechl duši.
D) Theologie a askese kříže jest překrásně vyjádřena ve mši svaté ke cti japonských mučedníků, která se slouží v řádě T. J. 5. února, Projděme ji slovo za slovem! V introitu k nám mluví kazatel kříže: »Protož i my, takový mrak svědků (mučedník, martyr = svědek) vůkol sebe majíce, odvrhněme hřích a vytrvale spějme vpřed v běhu uloženého nám boje; hleďme při tom na původce a dokonatele víry Ježíše Krista, jenž místo předložené sobě radosti zvolil si kříž, nedbaje hany, a proto sedí nyní na pravici Otce.« Otevřeme-li Písmo sv. a vyhledáme místo, odkud jsou tato slova vzata, čteme jich pokračování: »Ano, považte, kdo jest on, jenž taková příkoří od hříšníků snášel, a nebudete klesat na mysli. Ještě jste v boji proti hříchu nezápolili až do krve. Což jste zapomněli napomenutí Písma, které k vám mluví jako k synům? Koho Pán miluje, toho trestá; bije každého, koho za syna uznává. Podrobte se tedy kázni! Bůh s vámi jedná jako se syny! Který jest syn, jehož otec netrestá? Tělesné otce své, kteří nás trestali, měli jsme v úctě; zdaž se nemáme tím více podrobit Otci duchů, abychom tak dosáhli života? Trestá-li nás, činí to k našemu dobru, abychom měli účast na jeho svatosti. Trestání ovšem nepřináší pro přítomný okamžik radost, nýbrž smutek; později však zjedná těm, kteří jím školeni byli, ovoce pokoje a spravedlnosti.« (Žd 12)
Tak zní slova sv. Pavla. Nebeský Otec — tělesný otec… Co se dá proti tomuto přirovnání namítat? Oba jsou naši vychovatelé: jeden nás vychovává pro časný život, druhý pro věčný, a jako každý vychovatel, musí í tito dva sáhnout k trestu. »Když jsou lidé od Boha trestání (jako na př. v obou světových válkách), neobviňují vlastní bezbožný život, nýbrž Boží spravedlnost.« (Richard a S. V.) A není-li snad zapotřebí trestat? I přesto jest pevná a snad i tvrdá výchova nezbytná, protože změkčilá by byla dítěti zkázou. Výchova musí otužovat, pilovat, brousit, ořezávat, plevel vytrhávat, nepoddajnou půdu zorávat, hrubé hroudy drtit. Jak by se to vše nepříčilo změkčilé lidské přirozenosti! Ale vychovatel toho nesmí dbát. Hořký lék se nám nelíbí, líbí se nám však zdraví, které nám zjedná; hledáme-li radostné spasení, musíme se chopit hořkého poháru tříbení. (Řehoř Vel.) Tvrdá jest metla trestajícího, lahodný olej lichotícího; avšak, třebaže bije, nás trestající miluje, a lichotník podvádí. (Aug.)
»Takový mrak svědků majíce…« Kolik vzorů! Jakých! Dívky, dítky… Nebály se vzít na sebe kříž Kristův, a my? Myslíme snad, že byly z jiného těsta než my a že k bolesti byly bezcitné? Jaký omyl! Svatá Ludvina jest od 15. roku po celých 38 let upoutána na lůžko; s počátku se vzpírá nesnesitelným bolestem; čtyři roky trvá boj, než přijme svůj kříž z rukou Nejvyššího odevzdaně a než řekne po příkladě božského Trpitele: »Nemůže-li tento kalich odejít ode mne, bud vůle tvá.« Vzorem jí i nám ostatním byl a jest původce a dokonatel naší víry, Kristus, jenž nás povolal a jenž sám bude jednou naší odměnou, Kristus, jenž napřed vzal na sebe kříž sám, než vyzval nás: »Následuj mne!« Jen v Kristu najdeme sílu k trpělivému snášení křížů. »Bez lásky k Ježíškovi bych to nebyla vydržela,« řekla mi jednou jedna maličká.
E) »Kristus místo předložené sobě radosti zvolil si kříž…« Dvojí z těchto slov latinského překladu bible plyne: 1. Byla mu dána volba…, měl tedy právo zvolit si radost, a kdyby to byl učinil, nebyl by jednal nedokonale… Syn Boží nemohl pochybit! I ve slávě a radosti by byl Otce nekonečně oslavil. 2. On však si zvolil kříž, nedbaje potupy. Proč? »Zanechávaje vám příklad, abyste následovali šlépějí jeho.« Tedy se zřetelem na nás a z lásky k nám! Země zůstane podle vůle Otce údolím slzavým, i když bude člověk zase na milost přijat. Nebude ubohý umdlévat pod břemenem utrpení? Aby nemalomyslněl a neumdléval, vzal jeho Pán a Spasitel napřed kříž na sebe sám. Portugalský král Jan II. vidí dvořana, jak se vzpírá přijmout hořký lék od lékaře předepsaný. Vezme tedy sklenici, polovinu vypije a praví: »jde to; druhou polovinu teď ty!«
Kříž, utrpení, pokání za naše viny, ale zároveň nástroj v rukou Ducha sv., kterým zušlechťuje naši duši jako broušením diamant. Křížem nás vede k duchovní dospělosti, k vrcholu křesťanské dokonalosti, očišťuje duši, nikoli od hříchu, zato od strusky naší nezřízené sebelásky. Každý kříž jest zkouška, co snese vojín Kristův. Jak jsme doposud v této zkoušce obstáli? Jen se zpytujme! Jak málo sneseme! Nejsme jako děti, které lkají pro každou maličkost? Doklad, jak málo máme právo na čestný název bojovníka a rytíře Kristova! Duch sv. sestoupil na apoštoly v ohni; oheň sálá žár a stravuje kdejakou nicotnost, slámu, koudel, a my bychom si přáli, aby nás Pán Bůh choval v bavlnce jako nemluvňátko! Velký trpitel Jindřich Suso kráčí pln bolestí duševních i tělesných; tu slyší z jednoho domu srdcervoucí zoufalý nářek, vidí ženu lomit rukama, »Půjdu a potěším ubohou…« Co hrozného ji stihlo? Ztratila jehlu!
Introit končí pohledem k nebeské slávě: »Sedí na pravici Otce.« Skrze kříž k světlu blíž, v nebes říš… Pán na nás sesílá utrpení ne proto, abychom trpěli; podle jeho vůle má nám být cestou k oslavě. To jest cíl všech obětí a všeho vezdejšího utrpení odevzdaně snášeného. Je to jako při jízdě dlouhým alpským tunelem, na př. svatogotthardským: »V únoru… Za tmy a v mlze jsme do něho vjeli, půl hodiny jsme byli pod zemí, a když jsme zase byli venku, klenulo se nad námi azurové nebe, ozářené jasem ranního slunka.« Tak nás vede Pán chladem a tmou utrpení do ráje a radosti, k světlu a oddechu! Po introitu gloria, zpěv andělských sborů, nás přenáší do nebeského Jerusalema, jehož živé kameny musí být napřed zde dole ostrým dlátem uhlazeny, jak praví liturgie svátku posvěcení chrámu.
Bylo to r. 1309. Ve svatovítském dómu na Hradčanech skončila právě nejsvětější oběť. Věřící se již rozešli, jakýsi starý mnich se ubírá chrámovými prostorami, a postřehne dívčinu asi 17-18 letou, samotnou, ponořenou v modlitbu. Přistoupí k ní, a poznává Elišku, královskou dceru, poslední Přemyslovnu. Pozdraví ji, ona zvedne hlavu, a když vidí před sebou stát nejdůvěrnějšího přítele a rádce svého zesnulého otce Václava II., opata zbraslavského kláštera Konráda, vyhrknou ji slzy z očí. »Já, ubohý sirotek, otce i matky zbavena, musím hledět na to, jakými zmatky je zmítáno království mých otců. Manžel mé sestry (Anny… Jindřich Korutanský), o němž jsem se nadála, že bude pečlivým otcem mého národa, jest všemu českému lidu na posměch a v ošklivosti, má sestra mi ani života na této zemi nepřeje. Otče milý, poraďte opuštěné dívce…« Ubohá princezna, která v 6. roce přišla o matku, v 14. roce pozbyla otce a po roce bratra, musí za rok po této rozmluvě prchat v přestrojení z Prahy…, i dostala v den Nanebevstoupení Páně výstrahu, že Jindřich strojí úklady jejímu životu. Když posledního srpna téhož roku slavila ve Špýru okázalou svatbu s Janem, 14 letým synem císaře Jindřicha VII. Lucemburského, působíc svým milým zjevem všeobecný obdiv, zdálo se, že její křížová cesta skončila — a zatím teprve začala! Manžel ji zanedbával, toulaje se po Evropě, dal ji zavézt na Mělník, musila před ním prchnout do Bavor, jí navzdory se klonil v nezřízené lásce k druhé manželce jejího zesnulého otce, Alžbětě čili Rejčce, sídlící ve vdovském sídle Hradci Králové, odňal jí prvorozeného synáčka Václava (Karla IV.), poslav ho na výchovu do Paříže. Se zbývajícími čtyřmi dětmi žila takřka jako vdova v Mělníce, svém věně, nebo v Praze u nevlastního bratra Jana, vyšehradského probošta. Její královský dvůr byl tak chudý, že sotva vystačila. Manžel jí i nyní odnímal dítko za dítkem. Útěchu hledala ve skutcích dobročinnosti a v modlitbě, a když r. 1329 zemřel co stařec 82 letý opat Konrád, její někdejší rádce a ochránce, nepřežila ho již dlouho. Za rok ve svátek patrona a dědice země České vydechla zbožně duši v domě svého bratra Jana, nedosáhnuvši ani 39 let. Tolik slz zkropilo královský háv této těžce zkoušené ženy, a přece, zdá se, nebyly nadarmo… Můžeme soudit, že jejich ovocem byl náš drahý Otec vlasti, její syn, s nímž se na zemi už neshledala.
II.
F) Vracíme se k japonským mučedníkům. Skončili jsme introitem mučednické mše svaté. Slyšeli jsme v něm slova apoštola národů; jeho slovy nám káže církev i v epištole: »Mne pak budiž daleko, abych se honosil v něčem jiném, leč jen v kříži Pána našeho Ježíše Krista, skrze něhož jest svět ukřižován mně a já světu.« (Gal 6, 14) Hluboká, krásná slova! Církev je ve svatém týdnu opakuje pří nejsvětější oběti několikrát, obracejíc svůj i náš zrak ke Golgotě. »Nám pak jest honositi se v kříži Pána našeho Ježíše Krista, v němž jest spása, život a vzkříšení naše,« skrze něhož se nám dostalo spásy a svobody. Honositi se… Ne jako pěstovatelé falešné zbožnosti, ani jako neznaboh Voltaire, který od stejného neznaboha Fridricha II. dostal kříž záslužného řádu a jím se pyšnil. Honosit se křížem kalvarským s vděčnou oddanou láskou tam, kde hlásit se ke korouhvi Kristově zjedná pohrdání a potupu; mít kříž Páně v srdci, ne jako zlatý obraz na uniformě. »Svatý kříži, tebe ctíme…«, tebe, zdroj života, svobody a spásy.
Na tuto myšlenku navazuje třetí slovo téhož apoštola v graduálu: »My pak kážeme Krista ukřižovaného, jenž jest židům pohoršením, pohanům bláznovstvím, těm však, kteří jsou povoláni, jest Ukřižovaný projevem Boží moci a Boží moudrosti. Předsevzal jsem si totiž, že nebudu u vás znát jiného, leč Ježíše Krista, a to ukřižovaného.« (1 Kor 1, 23 n; 2, 2) Tak zní trojí krátké kázání sv. Pavla o sv. kříži, slovy stručné, myšlenkami hluboké. Kříž, kdysi dřevo popravné, šibenice, určená vzbouřeným otrokům a velezrádcům… Pohanský Řím svým železným ramenem rozdrtil každého, kdo se proti němu vzepřel; kříž, na kterém ubožáci umírali, na př. Spartakus, vůdce statisíců vzbouřených otroků, byl dokladem, že vůči drtivému kolosu světové říše Romulovy jest marný každý odpor. V rukou Božích se tento kříž, znamení slabosti a malomoci, stal nástrojem moci a síly — jím podvrácen satanův trůn, zdrcena jeho moc a rozlámány závory pekla… »Praporem nám, svatý kříži, v boji, ve vší bídě buď… Vítězství tys rukojemství, k tobě kdo se přivine, hledě na tě v protivenství, ten se cíle nemine.« Boj proti mocnostem temnoty, těžší než boj proti římským orlům!
Jen ať si namlouvají moderní pohané, jak je saský nevěřící filosof Nietzsche učil, že Svatý týden, kdy klečíme v hluboké pokoře před sv. křížem, jest vyznání slabostí před celým světem…, projev slabosti naší a slabosti Kristovy. Tak smýšleli kdysi i omezení pohanští soudcové, domlouvajíce nebo smějíce se mučedníkům: »Což nevidíš, jak slabý byl Kristus, když se nedovedl zachránit ani před potupnou smrtí?« A mučedník, jehož věrnost Kristu slíbenou nezlomil soudce nejkrutějšími mukami, mu ukázal, že v kříží jest síla, nadzemská a nadlidská síla. A tato moc kříže Kristova jest zřejma i dnes ve skrytém hrdinství, světu neznámém a světem neoslavovaném, v hrdinském snášení utrpení a ran osudu, jakož i v neustálém zdroji útěchy, který z něho pramení. Pyšný sebevědomý nevěrec se pod ranou osudu zhroutí a sáhne často k jedu, ačli ho nezavezou dříve mezi choromyslné. Pokorný věřící se drží kříže Kristova, a nehroutí se. Ví, že cesta k nebi jest cesta kříže, po které se za Kristem ubírala jeho Neposkvrněná Matka i jeho vyvolení. Nevěřící, smyslnosti oddaný svět to ovšem nechápe; ale co mně a světu, jenž jest Kristu cizí? Nic společného jemu a mně, jenž v Krista věřím a Krista miluji! Svět jest cizí Kristu, budiž tedy cizím i mně! To jest obsah kázání apoštolova o sv. kříži.
G) Po apoštolu se ujímá v evangeliu slova božský Učitel. »Chce-li kdo být mým učedníkem a za mnou do nebe přijít, zapírej sám sebe, ber na sebe každodenně svůj kříž, a následuj mne.« Evangelium kříže a sebezáporu. Tři verše, tři myšlenky. První verš jsme právě slyšeli; obsahuje podmínku »Chceš-li být můj a náležet mně, chceš-li se honosit čestným jménem učedníka Kristova, chceš-li přijít za svým Spasitelem do nebeské slávy, nes za ním svůj kříž…« Druhý verš, význam utrpení a kříže. »Chce-li kdo duši svou zachovat…« Jde-li ti opravdu o spásu tvé nesmrtelné duše, věz, že jediná cesta k cíli, pro který jsi stvořen, jest cesta kříže. Třetí verš, ovoce kříže: »Syn člověka přijde ve slávě a odplatí každému podle skutků jeho, (Mt 16; Lk 9)
Slyš, co praví o královské cestě sv. kříže ctih. Tomáš Kempenský. (Vybráno z různých jeho spisů.) »V kříži je spása, v kříži jest život, v kříži ochrana proti nepřátelům, v kříži jest síla, v kříži vrchol dokonalosti. Jdi si, kam chceš, hledej si, cokoli chceš, zařiď si život, jakkoli chceš, a poznáš, že vždycky budeš musit něco trpět, buď dobrovolně nebo nerad, ale trpět musíš. Kříž tě čeká všude, nemůžeš mu uniknout, kamkoli by ses obrátil. Obrať se vzhůru, obrať se dolů, obrať se vpravo, obrať se vlevo, pohlédni mimo sebe, pohlédni do sebe, všude najdeš kříž. Neseš-li jej trpělivě, nese tě on k vytčenému cíli; neseš-li jej nerad, činíš si jej břemenem, sám sobě přitěžuješ, a nésti ho musíš přece. Jeden-li odhodíš, druhý najdeš, a snad ještě těžší, Nezahazuj zásluhu netrpělivostí, kdyžtě můžeš každý den a každou hodinu hromadit zásluhu trpělivým snášením křížů pro Boha a pro věčnou slávu. Myslíš, že ty unikneš, čemu žádný smrtelník neunikl? Kdo na zemi byl kdy bez kříže a bez utrpení? Ani Kristus, náš Vůdce a Král, nebyl bez kříže; musil podle vlastního svědectví trpět a tak vejít do své slávy; a ty hledáš k nebi cestu jinou než královskou cestu svatého kříže? Otaž se kteréhokoli vítěze v království Božím, jak dosáhl své slávy; zdaž ti některý z nich poví, že bez kříže? Kříž jest cesta vedoucí k nebi, žádná jiná; kříž cesta přímá, cesta jistá, cesta dokonalá, cesta svatá, cesta Kristova, cesta Mariina, cesta spravedlivých, cesta vyvolených. Viz, jak mnoho snášejí kolikrát světáci pro marnou a nejistou lidskou slávu nebo pro bídný prchavý mamon, a neboj se nést daleko menší kříže a hořkostí pro Krista a pro věčný život. Věz, že jest větší zásluha snášet odevzdaně zlé než konat dobré. Nemysli, že Bůh je tvým protivníkem, tísní-li tě ve světě křížem; jistě tě volá k větší oslavě. V každém utrpení se zahleď na svatý kříž Kristův, a pro lásku Kristovu snášej každý kříž. Kříž ti otevře rajskou bránu; co více by sis nadto mohl přát?«
H) K slovům božského Učitele, která jsme slyšeli v evangeliu, podává nám výklad opět apoštol kříže. Dvakrát se ještě ujímá slova. Po prvé pří obětování. Kněz bere do rukou patenu s hostií a obětuje ji nebeskému Otci; tu chvíli máme i my položit na patenu všecky své kříže, úmysly i oběti, a spolu s Beránkem neposkvrněným je podat věčnému Otci. »Kdožkoli patří Kristu, ukřižovali své tělo s jeho nepravostmi a žádostivostí« (nezřízenými vášněmi; Gal 5, 24). To tedy náš obětní dar, který máme Otci přinést, to naše mučednictví, neviděné a nekrvavé; jen pak možno říci, že jsme spojeni s Kristem a s jeho přesvatou obětí, když se ze všech sil snažíme o to, abychom odpírali svým nezřízenostem. Jenom ten, kdo se o to vážně pokusil, ví, jak těžký jest boj zříci se své hlavní nezřízenosti, své »zamilované« vášně. Smyslný své tělesné náruživosti, opilý sklenky, lakomec lásky k zlatu, pyšný ctižádosti… Kdo se o to pokusil, ví, že to skutečně znamená »ukřižovat starého člověka«, že při tom mnohdy srdce, když ne tělo, krvácí. »Jest nutno odporovat až do krve…« (Žd 12, 4) Ale neřekl nám to týž apoštol již první neděli adventní? Nepovzbuzoval nás k tomu a nevytkl nám to jako program pro celý rok? »Svlékněte starého člověka!«
A když po svatém přijímání máme Krista v srdci, mluví k nám sv. Pavel naposled: »S Kristem přibit jsem na kříž, žiji pak ne já, nýbrž žije ve mně Kristus, jenž mne miloval a vydal sám sebe za mne.« (Gal 2, 20) Žije ve mně Kristus… A já mu nechci být podoben. Mnohý spěchá s radostí na mši svatou, s úctou a láskou jest přítomen tomuto každodennímu obnovování oběti kříže, které mu připomíná Spasitele na kříži, v bolestech pnícího, přistupuje k jeho oltáři a k jeho stolu jako k tajemné duchovní Kalvarii, a není ani zdaleka proniknut týmž smýšlením jako on na oltáři kříže! Není toto naše počínání velkou nepravdou? Ve sv. přijímání se s božským Spasitelem spojujeme, a nechceme s ním mít nic společného! Nechceme být jako on, nechceme ho následovat cestou kříže! Chceme čerpat z ran Kristových milosti a z kříže spásu, a vzpíráme se jako Šimon, když máme na sebe jeho kříž vzít a božskému Trpiteli pomoci! Kolik slov lásky a oddanosti poví čisté srdce po svátostné návštěvě božskému Snoubenci duší… Nezapomínáme mu při tom i osvědčit: »Pro tebe jsem ochoten všeho se vzdát, přízně a lásky všech, domova, pohodlí, všeho, kdybys to ode mne žádal…?« Při přijímání na neděli Smrtelnou a Květnou nám to liturgie hluboce připomíná: svátostný kalich krve Páně, který pijeme, jest společenství hořkého kalicha Kristova. Jakub a Jan prosí za přední místa v jeho království, a Pán odpovídá: »Můžete pít kalich, který já budu pít?« Chcete mi být v nebi hodně blízko; jste ochotni napřed na zemi pro mne hodně trpět? Či »pro sebe růže a tobě trny«?
I) »Kdokoli chce být v Kristu Ježíši zbožně živ, nechať se připraví na pronásledování,« praví týž apoštol 12 Tím 3, 12); mohli bychom dodat: Ať se připraví na utrpení.« Nebude učedník nad Mistra, ale utrpení pro Pána snášené nebude bez odměny. Při mši sv. ke cti mučedníků nám to někdy církev připomíná, čtouc úryvky ze Zjevení sv. Jana, o nebeské slávě těch, kteří na zemi pro Pána trpěli. Připomněla nám to i druhou postní neděli, když mluvila o proměnění Páně, a ve čtvrtou neděli; rozmnožení chlebů — hostina na poušti, předobraz věčné hostiny v nebesích. Utrpení jest cesta k slávě; nebeský Otec nás vychovává, abychom byli jeho hodnými dítkami a jednou řádnými občany nebeského království, a my bychom od něho žádali opičí lásku? Nedá-li se dítě vychovat, dopadne zle, a nedáme-li se od Pána poslušně vést my, stihne zkáza i nás. Poslední neděli po svatém Duchu: »Odejděte ode mne, zlořečení…« Aby se to nestalo, vede nás Pán cestou křížovou. Skrze kříž v nebeskou říš… »Ó kříži, naděj jediná, buď vítán v pašijový čas, dej zbožným milost přehojnou, všem hříšným odpusť a je spas…!« Tak se modlí v pašijovém týdnu církev den co den.
Bolestný růženec nebo křížová cesta, Svatý kříží, tebe ctíme.
Čtení: Pašije podle sv. Matouše.
V pondělí Jn 12.
V úterý lze vzít za duchovní čtení zprávy evangelistů o působení Páně toho dne — posledního to dne jeho milostíplného působení, Mt 21-23.
Svatý kříž, vyznání víry v Ukřižovaného, znamenáme-li jím čelo a prsa, vyznání věrnosti témuž Pánu a Králi, zdobíme-li jím své příbytky. Každému, kdo do domu vejde, hlásá: »Zde vládne Kristus, králem této rodiny a tohoto domu jest on.« Jak velmi mile působí na věřícího návštěvníka v textilní továrně v S. v Čechách, když na širokém schodišti mu s čestného místa kyne na pozdrav Velebná socha svatého Srdce Ježíšova. »Zde je tedy on králem…« Vejdi, do které místnosti chceš; v té hlučně pracují stavy, v oné o překot hučí šicí stroje, v jiné se pilně ohánějí u stolů mladé dělnice, a v každé místnosti kříž, symbol naší víry, projev našeho »příslušenství«, vznešenějšího než ke kterémukoli, byť sebemocnějšímu státu, příslušenství ke království, které nebude mít konce.
Kníže Boleslav II. přikázal r. 986, aby u každé obce bylo vztyčeno na kamenném nebo dřevěném sloupu znamení naší spásy, a taktéž u cest a u polí, i na každé hradní bráně. Z doby Karla IV. pocházejí vzácné krucifixy na Karlově Týně a v Emauzích, tehdy obraz Ukřižovaného vplétaly dovedné ruce klášterních malířů do překrásných miniatur misálů a jiných bohoslužebných knih, a se stejnou láskou a oddaností stavěly prosté ruce venkovanů nesčetné prostinké kříže v polích, na návsích, na křižovatkách nebo u cest, kamenné, dřevěné, železné; do psaných modlicích knih jej kreslily ruce obratnějších písmáků, a dokud se v Čechách nosil kroj, ještě po r. 1850, nosily dívčiny na šíji zavěšený křížek, zlatý, stříbrný, pozlacený. Na Česko-moravské vysočině bylo napočítáno 87 žulových křížů bez těla Spasitelova, někde jen balvan, do kterého kříž vtesán. Kříž na Karlově mostě v Praze, pořízený již za Otce vlasti, byl odstraněn Zimním králem na naléhání jeho manželky, a oba brzo přes ten most prchali ze země po neblahém 8. listopadu 1620. Při dobývání Prahy r. 1648 se Švédové při žádném útoku za ten kříž nedostali; snažili se jej tedy sestřelit. Jeden Čech, zrádce v jejich vojsku, srazil hlavu, a téhož dne sám padl. Po vestfálském míru postaven nový kříž, jenž stojí na mostě dodnes. Za mých dětských let sňal před ním klobouk kdekdo, kromě cizinců, jinověrců, židů a bezvěrců. Hebrejský nápis (»Svatý, svatý, svatý Hospodin Bůh zástupů«) musil pořídit r. 1696 žid z trestu, že jda mimo, potupil znamení spásy. »Svatý kříži, tebe ctíme, jejž v den soudný uvidíme na nebesích třpytit se.«
Aktuálně >