Kritika víry jakožto hledání

Romano Amerio

Pro novou teologii se víra nevyznačuje ani tak pevností, jako spíše neustálým hledáním. Někteří jdou dokonce tak daleko, že skutečná víra podle nich musí procházet krizí, pokušeními a má se vyvarovat, jak jen to je možné, klidné stálosti. Výhrady vůči víře jsou vnímány jako cosi žádoucího, protože nás podněcují k „neustálému přezkoumávání a znovunabývání naší vlastní jistoty o křesťanském poselství“ [1].

Tento dynamický pohled na víru je bezprostředně převzat z modernismu, jenž tvrdí, že víra je výsledkem citu pro nadpřirozeno a že abstraktní pravdy, které mysl vytváří, jsou pouhými proměnlivými projevy tohoto citu. V posledku pak tento názor vychází z mínění německých transcendentálních filosofů, že změna („stávání se“) je nadřazena bytí, z čehož vyplývá, že neustálé pochybování stojí výše než jistota a hledání má větší hodnotu než nalezení. Toto myšlení trefně vystihl Lessing [2] svým podobenstvím v díle Eine Duplik: „Kdyby mi nekonečný a všemohoucí Bůh dal na výběr mezi darem z jeho pravé ruky, jímž je vlastnit pravdu, a darem z jeho levé ruky, kterým je hledat pravdu, pokorně bych se pomodlil: Ó Pane, dej, abych mohl hledat pravdu, neboť vlastnit pravdu náleží jenom tobě.“ [3]

Omyl výše uvedeného postoje spočívá v tom, že považuje za pokoru jednání, které je ve skutečnosti projevem hluboké pýchy. Čemu dává doopravdy přednost člověk, jenž upřednostňuje hledání pravdy před pravdou samou? Dává přednost vlastnímu počínání a úkonům ega před dobrem, jehož je mu díky jeho vlohám dáno dosáhnout. Krátce řečeno, předmět má pro něj menší cenu než subjekt, přičemž přijímá antropocentrický pohled, neslučitelný s náboženstvím, které požaduje podřízenost tvorů Stvořiteli a učí, že v této podřízenosti najdou tvorové své uspokojení a dokonalost. Falešný pohled, který si cení více hledání než pravdy, je ve skutečnosti jistou formou lhostejnosti. Jan Pavel II. to odsoudil následujícími slovy: „Dalším druhem lhostejnosti vůči pravdě je mínění, že je důležitější, aby lidé hledali pravdu, místo toho, aby ji našli, což vychází z přesvědčení, že konečná pravda je pro ně zcela nedosažitelná.“ [4] Z toho plyne omyl, jenž „zaměňuje úctu, kterou mám projevovat každému člověku nehledě na jeho názory, za popírání samotné existence objektivní pravdy“.

Rozsáhlejší text vyjde v chystaném čtvrtém čísle časopisu Te Deum.
Převzato z Iota unum, Sarto House, Kansas City 1998. Přeložil Mikuláš Spurný.

Italský filosof prof. Romano Amerio se narodil v roce 1905 ve švýcarském Luganu. V roce 1927 obdržel na Katolické univerzitě v Milánu doktorát z filosofie. Později se stal čestným občanem města Lugana, kde v letech 1928–1970 přednášel na místní univerzitě filosofii, řečtinu a latinu. Byl uznávaným odborníkem na dílo Rosminiho, Campanelly a zejména Manzoniho, o němž vydal obsáhlou a dodnes nepřekonanou kritickou studii.

Luganský biskup Mons. Angelo Giuseppe Jelmini si ho vybral jako poradce do ústřední přípravné komise II. vatikánského koncilu. Později se prof. Amerio stal neúnavným kritikem neblahých trendů souvisejících s některými koncilními dokumenty a následným vývojem v Církvi. Jeho práce Iota unum vyšla poprvé v roce 1985 u známého nakladatelství Riccardi a ihned upoutala velkou pozornost. Deník Il Tempo u této příležitosti napsal: „V době nepopiratelné krize je nejlepším darem Církvi, který jí může zasloužilý věřící dát, jasné slovo.“

Prof. Romano Amerio zemřel v roce 1997 ve věku devadesáti dvou let.