Radomír Malý
Tradiční katolická média tvrdí, že nominace řezenského arcibiskupa mons. Gerharda Ludwiga Muellera do úřadu prefekta Kongregace pro nauku víry byla ustanovením „kozla zahradníkem“. Právem, neboť teze tohoto hierarchy o panenství Matky Boží, Eucharistii a příslušnosti nekatolíků ke Kristově Církvi jsou jednoznačně heterodoxní, jak o tom pojednává jiný článek publikovaný na tomto webu.
Mons Mueller už ukázal, jakým směrem bude ve své funkci kráčet. Prohlásil, že prý „katolická teologie umožňuje jakýsi věroučný pluralismus…“ (Rádio Vaticana). Toto tvrzení vzápětí zeslabuje konstatováním, že onen pluralismus „se však nesmí vymykat společnému základu, jímž jsou Písmo sv., výroky papežů….“ Výrok nového strážce pravověrnosti je ovšem pořádně zmatený. Katolická teologie neumožňuje žádný věroučný pluralismus, to je nesmysl.
Věrouka je totiž pouze jedna, neboť existuje jenom jedna pravda, proto v ní nelze připustit „pluralismus“. Věrouka sestává ze tří částí, opatřených „teologickými známkami“. První se nazývá „sententia de fide divina et catholica“, čili jde o výroky církevního magisteria, vyžadující od katolíka souhlas božské víry v autoritu Božího slova. Jedná se o neomylné pravdy, které bezprostředně zjevil Bůh. Druhá část se nazývá „sententia de fide ecclesiastica“, čili jde o to, co sice není Bohem zjeveno výslovně, ale implicitně, zavinutě, avšak církevní magisterium tyto teze předkládá neomylně k věření. Katolík je zavázán přijmout je na základě božské víry v pomoc Ducha Svatého církevnímu magisteriu.
Z toho je tedy zřejmé a pochopitelné, že na těchto dvou úrovních je nějaký „věroučný pluralismus“ nonsens. Existuje však ještě třetí stupeň katolické věrouky – a sice tzv. „doctrina catholica“ (katolické učení). Ta je předkládána „proto, aby bylo dosaženo hlubšího pochopení zjevení, nebo aby byl ozřejměn soulad určitého učení s pravdami víry, anebo jako varování před pojetím, jež je s těmito pravdami neslučitelné….“ (cit. P.Dr. Štěpán Filip OP: Stupně závaznosti ve víře v učení Církve, in Věroučné otázky a odpovědi, str. 13). „Magisterium je nepředkládá definitivně a neomylně, ale pouze autentickým způsobem, takže je přijímáme a máme přijímat s nábožnou poslušností rozumu a vůle…..není zde však všechno na stejné úrovni: je třeba přihlédnout k tomu, jak často a jakým způsobem magisterium určitou nauku předkládá a také jakým druhem svého dokumentu….“ (Filip….tamtéž).
Proto ani na této úrovni, nazvané „doctrina catholica“, není možný žádný „věroučný pluralismus“, to jest možnost odmítnout předloženou nauku, nýbrž „nábožný souhlas rozumu a vůle“ s výroky magisteria, i když nejsou přímo neomylné. Teze v rámci „doctrina catholica“ se sice vyvíjejí v závislosti na změnách doby, ale nikdy ne natolik, aby tvrdily pravý opak toho, co Církev učila dříve. Jestliže papež Pius VI. r. 1791 odsoudil nenáboženský tzv. laický stát (konstituce „Auctorem fidei“), který odmítá být ochráncem katolické víry, což později potvrdili Řehoř XVI. r. 1832 (encyklika „Mirari vos“), bl. Pius IX. r. 1864 (encyklika „Quanta cura“ a přiložený „Syllabus errorum“), sv. Pius X. r. 1907 (encyklika „Pascendi“ – par. 15.5), Pius XI. r. 1925 (encyklika „Quas primas“) a Pius XII. r. 1953 (promluva „Ci riesce“), potom je tato nauka předkládána podle výše uvedených slov „často“ – proto její závaznost stojí vysoko a žádné následné církevní autoritě není dovoleno tvrdit přímý opak a požadovat, aby jej katolíci přijali se stejnou nábožnou poslušností rozumu a vůle, jako předtím přijímali teze o povinnosti státu poskytovat Církvi ochranu. Je samozřejmě možno a přípustno aktualizovat a upřesnit tuto nauku ve změnených společenských podmínkách, jak učinil Pius XII. v promluvě „Ci riesce“, kdy vzhledem k faktu rozbujelého pluralismu nejrůznějších kultů a světonázorů řekl, že pro dobro společnosti není pokaždé vhodné, aby stát potíral bludy, ovšem vždycky za předpokladu jednoznačně deklarované podpory pravdě, která je pouze v Katolické církvi. Pokud tedy deklarace II. vatikánského koncilu „Dignitatis humanae“ se vyslovila ve prospěch nábožensky neutrálního tzv. laického státu, který předchozí magisterium mnohokrát odsoudilo, potom je to nestandardní jednání, na něž otcové koncilu neměli právo, nehledě k tomu, že jde o pouhou deklaraci (nikoli konstituci nebo dekret, které mají vyšší hodnotu) věroučně nezávazného tzv. pastoračního koncilu.
Nicméně pluralismus v katolicismu skutečně existuje, ovšem jinde, než má patrně na mysli mons. Mueller. Jedná se o tzv. „učení teologů“, které není součástí katolické věrouky, pokud ovšem magisterium nějaký teologický směr neprohlásí za nosný pro výklad katolických pravd, jak se stalo v případě učení sv. Tomáše Akvinského. Soukromé nauky teologů nejsou věroukou, proto zde může existovat různost názorů, čili pluralismus. To bylo v dějinách Církve vždycky. Ve 13. století zde máme rozdílná pojetí nauky tomistů a skotistů o poznatelnosti Boha, v baroku baňézistů (dominikáni) a molinistů (jezuité) o svobodě vůle a determinismu. Pluralismus teologů však končí tam, kde začíná katolická věrouka. Nesouhlas s ní nebo vydávání svého soukromého názoru za ni pokaždé bylo a je herezí.
Nejen teolog, ale i prostý katolík má právo na pluralismus v jistých mezích, pokud se nedotýká katolické věrouky. Papežská biblická komise např. 30.6.1909 s věroučnou závazností prohlásila Mojžíše za autora Pentateuchu (prvních 5 knih Písma sv.), nicméně dodala, že Mojžíš nemusel napsat všechno, připustila i možnost, že tento vůdce Izraele pouze načrtl jakousi osnovu, kterou svatopisci pozdějších generací dotvářeli. Katolík tedy, pokud přímo neprohlásí, že Mojžíš nemá s Pentateuchem nic společného (což činí právě současní neomodernističtí biblisté), může přijmout naprosto svobodně jednu nebo druhou verzi, protože naukou Církve je pouze to, že autorem Pentateuchu je Mojžíš, nikoli však, v jakém slova smyslu je autorem.
V minulosti bylo také nemálo katolíků, kteří věřili nejen v Nanebevzetí Panny Marie, ale též v nanebevzetí sv. Josefa. To je tzv. „sententia tollerata“, tzn. Církev toto neučí, ale kdo tomu věří a toto obhajuje, neproviňuje se herezí, pokud ovšem nevydává tento svůj názor za nauku Církve (Filip….op.cit. str. 10). Má tedy právo „pluralitně“ hlásat tento názor, ovšem jen jako svůj soukromý.
Sem patří i víra v církevně schválená tzv. soukromá zjevení. Církev nikoho nenutí, aby jim věřil, katolík má proto „pluralitní“ svobodu přijmout je nebo odmítnout. *
K oprávněnému pluralismu v Církvi patří rovněž obrovské množství nejrůznějších spiritualit, jež nalezly své vyjádření v početných řeholních společenstvích a hnutích, což je hlavním argumentem proti obvinění, že Katolická církev je „totalitní“.
Tak vypadá autentický pluralismus v Katolické církvi, který ovšem není věroučný. „Věroučný pluralismus“ je nesmyslem. Dovolávali se ho po koncilu neomodernističtí teologové á la Kueng, Rahner, Schillebeeckx, Curran aj. Touto „kouzelnou formulkou“ chtěli prosadit své „právo“ zpochybnit i elementární pravdy víry. Že k tomu došlo, není třeba dokazovat. Dnes jen málokterý teolog věří v panenství Matky Boží Marie, v Kristovy zázraky včetně Zmrtvýchvstání, v pravost a jedinečnost Katolické církve nebo v reálnou přítomnost Krista v Nejsvětější Svátosti. Jestliže se na tento „věroučný pluralismus“ odvolává i nový strážce katolické pravověrnosti, pak se opravdu máme na co těšit. Na tom nic nemění ani jeho výrok o „společném základě“, jenž by měl zůstat nezměněn. Tím se dušovali apostatičtí pokoncilní teologové také. Oremus pro Ecclesia Catholica!
* Je ovšem nutno být opatrný u těch soukromých zjevení, která nalezla své liturgické vyjádření. Jsou to třeba Paray-le-Monial (Nejsvětější Srdce Ježíšovo), Lurdy nebo Fatima. Jestliže katolík proti nim brojí, neproviňuje se sice herezí, ale neúctou vůči magisteriu, které považovalo tato soukromá zjevení za natolik důležitá, že např. ustanovilo pobožnosti prvních pátků a datum lurdského zjevení zařadilo do liturgického kalendáře.
Aktuálně >
Článek považuji, opravdu prosím o prominutí, za stejně pitomý, jak byl zdejší článek o P. Halíkovi. Pan autor si neuvědomuje, že všichni tři (a statisíce jiných) – Svatý otec, otec prefekt i P. Halík sdílejí úplně stejné postoje. Ukáži to na příkladu: Roní se slzy dojetí nad gregoriánským chorálem pokud je někdy v chrámu Sv. Petra. Ale zapomíná se, že stejně o tento chorál pečuje i P. Halík v chrámu Sv. Salvátora. A nepochybuji, že o něj stejně bude pečovat i nový otec prefekt, nakolik to bude v jeho kompetenci. A nadává se na muziku při návštěve Svatého otce v Boleslavi (četl jsem, jak prý měl Benedikt XVI. „smutné oči“), ale zapomíná se na přinášení darů aboriginů v Austrálii při světovém setkání mládeže. Prostě stále se rozlišují nějaké církevní osoby, stále se na některých hledají nedostatky, a zapomíná se na to, že postoje, názory, praktické projevy, prostě vše, je stejné u nich všech. Četl autor těchto povídání Ježíše z Nazareta I. a II. Svatého otce Benedikta XVI.? To jsou přece naprosto převratná, unikátní díla. Autor zřejmě o nich neví. Krátce a dobře: P. Halík i otec nový prefekt se vyznačují právě tím, že se co nejúplněji shodují s myšlením a naukou Svatého otce. A právě to je jejich nejvýstižnějším hodnocením.
Milý bratře Felixi! Promiňte, ale to je odvádění pozornosti zcela jiným směrem. Proč se nevyjadřujete k obsahu článku, k přímému výroku (nebo výrokům) arcibiskupa Muellera, proč píšete o gregoriánském chorálu u sv. Petra nebo u sv. Salvátora v Praze? O to přece v mém článku vůbec nejde, to s tím nemá absolutně žádnou souvislost, to snad není tak těžké pochopit.
A propos Ratzingerova Ježíše Nazaretského: Budete překvapen, ale četl jsem oba dva díly, mám je doma. Hodnotím je velmi pozitivně, jsou obhajobou Kristových zázraků, zejména největšího zázraku – Zmrtvýchvstání. To ale nemohu říci o úvodu k tomuto dílu od téhož Ratzingera,který ukazuje,že tento papež, i když si ho velice vážím a oceňuji vše, co udělal pro katolickou Tradici i pro ochranu nenarozeného života atd., žel nepřestřihl pupeční šňůru, jež ho spojuje s hegelianismem jeho mladých let. Ve zmíněném úvodu píše, že kniha Ježíš Nazaretský je v podstatě polemikou s názory protestantského biblisty Schnackenburga, který právě popírá zázraky a vše nadpřirozené v životě Kristově. Jenže mému rozumu se zcela vymyká, proč tohoto Schnackenburga na několika stránkách vychvaluje, jaký prý je to úžasný vědec a jak prospěl Církvi? O jeho popření Ježísových zázraků se pouze zmiňuje pár větami, jako by šlo pouze o nepodstatný detail. Je to podobná logika, jako když já budu někoho dávat druhým za vynikající mravní vzor a jen tak mimochodem upozorním na „drobnou lapálii“, že dotyčný je pasákem prostitutek.
Cením si nynějšího papeže a jsem mu vděčný za všechno to dobré, co udělal, nicméně nemohu zamlčet nedostatky. Oremus pro Papa nostro Benedicto!
O věroučném pluralismu (a obecně o nějakém naukovém pluralismu) může hovořit jen ten, u kterého je zatemněn samotný pojem pravdy jako shody mysli se skutečností.
Úvahy o „společném základě“ víry považuji za vnitřně rozporné. Neboť co jiného může být tím společným základem, kterým se má poměřovat přípustnost nějaké věroučné výpovědi, než jiná věroučná výpověď – nebo se snad má víra poměřovat nějakým rozumováním či sociologickým faktem o převažujícím mínění mezi katolíky? A když tedy jiná věroučná výpověď, pak dospíváme k rozdělení pravd víry na pravdy onoho „společnho základu“ a na tyto ostatní. Ale pak už ty druhé nejsou věroukou, neboť předmětem učení je jedno tvrzení a ne různá mínění.
K tomu, aby byl někdo heretikem, stačí když vědomě popírá jedinou definovanou větu, o které ví, že ji církev neomylně předkládá k věření.
Ohledně pluralismu v církvi bych ještě připomněl existenci více liturgických ritů.
A také přípustnost odchylných názorů na některé otázky, které vyžadují k učinění závěru posouzení věcí, které nenaleží mezi otázky víry a mravů, jako je např. posouzení zda nějaké zlo tolerovat či ne nebo posouzení spravedlnosti některé války.
Pane doktore, budete asi překvapen, ale já skutenčě žádnou kritiku současného Svatého otce od Vás neočekávám. To by tak hrálo!
A k obsahu Vašeho článku se nevyjadřuji, protože k tomu nejsem kompetentní. Mně úplně stačí to, že otce prefekta jmenoval Svatý otec.
Doporučuji článek: Müller – papežův muž na svém místě?
http://rexcz.blogspot.cz/2012/.....-2012.html
Arcibiskup Müller je dlouholetým přítelem papeže Benedikta XVI. a oba mají blízko např. ke Karlu Rahnerovi. „O svém jmenování se od papeže dozvěděl již 16. 5. 2012, tedy dávno před ochladnutím jednání FSSPX – Řím. Tento krok byl tedy promyšlen a jistě měl a má svou hlubokou vnitřní logiku.“
4. Felix: Doufám, že si uvědomujete, že takové „souhlasné“ jednání není v souladu s katechismem, protože katolík má povinnost se ve věcch víry vzdělávat – je to ve zpovědním zrcadle, kde je takových věcí uvedeno více.
Felix1 – K tomu ronění slz: Chcete vážně, aby se dělala statistika, kde který kněz holduje greg. chorálu a do pomyslné tabulky mu udělit kladný bod? U T. Halíka se, pokud je mi známo, řeší jeho názory teologické, a ne hudební vkus, to je přece stěžejní. Bylo by podivné v nějakém článku pojmenovat něčí ne zrovna katolické myšlení, ať nepíšu jen o něm, a dodat jako něco na způsob učení jinjangu, že v každém špatném je něco dobré a naopak. A opravdu si myyslíte, že T. Halík zastává naprosto identické postoje se Svatým otcem? i třeba ohledně liturgie?
Důrazně žádám Felixe, aby upustil od takových výrazů, jako je „pitomý článek“. Kdyby byl pitomý, tak jsem ho na těchto stránkách nepublikoval. Pokud si, Felixi, myslíte něco jiného, tak si založte vlastní portál, kde budou vycházet jen samé inteligentní články o tom, jak laik nemůže rozeznat blud, dokud ho na něj nějaká právě žijící církevní autorita neupozorní.
7: Já myslím, že v jádru ano, protože jsou si i jinak velmi blízcí (vezměte si třeba nádvoří pohanů).
8: Podruhé prosím o prominutí. Já už to víckrát neudělám, leda snad při nějaké kritice dalšího jmenování do úřadu. A to se napřed zeptám, tak slibuji. Děkuji za obě prominutí.
9 – nevím, co je nádvoří pohanů, v jádru je široký pojem v jádru se shuduji i s ďáblem, neboť i on věří v Boha – aniž bych to psal jako jakékoli srovnání, jen jako princip jádra.
AD 8. – SOUHLAS.
Ještě jedna z dnešního RV: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16874 – a teď „babo raď.“ Je to perfektně zmáknutý.
To jste celý Vy, Felixi :D Žádné „Přijď, Duchu Svatý, osviť svým jasem náš rozum tmou jatý.“, ale rovnou za babou jdete! A pak se divíte, že máte ve všem guláš…! Copak Vy jste nevěděl, že právě Luther používal to, co bylo s falešným odvoláním na dokumenty DVK násilně nastěhováno do katolických kostelů na úkor zasloužilých oltářů a čemu se dnes říká (s ohledem na použitý materiál) „hoblponk“ nebo „Luthertisch“?!??? Tak teď to už víte. :D
KIANDRA napsal:
Prislovi „Kozel zahradnikem“ (stejne jako „Dinosaurus mezi porcelanem“) s pohledem do rise zvirat, vzbuzuje veselost lec nevede k osobni zodpovednosti, kterou je treba vyzadovat v lidskem spolecenstvi.
V danem pripade a okamziku trideni duchu doporucuji stare a osvedcene: Vrana k vrane seda – rovny rovneho si hleda!
(Birds of the same feather flock together!)
Je stale aktualni, jak dokazuje televize Noe premierou Veceru pod lampou na podporu emeritniho arcibiskupa Bezaka i jak tomu bylo v minulosti jeho prvniho podpurce Tomase Halika, ktery
byl nekolikrat na veceri ve Vatikane u Jana Pavla II.,predpokladam drive, nez se stal monsignorem.
Na obranu vždy Panny (2012)
O herezi arcibiskupa Müllera.
http://rexcz.blogspot.cz/2012/.....-2012.html
Superzpráva (RV Dnes) dokonale ilustrující situaci ve Vatikánu – mnoho témat, nutno číst velmi pozorně: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17169
TO KREDO MYSLEL NA NOM BISKUPY ?
A ke zničení FSSPX nebude potřeba ani žádný prefekt: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17578 Není u nich náhodou nějaký mírový biskup?