na svátek Seslání Ducha Svatého (19. 5. 2013)
Drazí poutníci,
přestože prší a je nám zima, uvnitř nás samotných hoří láska Ducha Svatého! Naše myšlenky jsou se svatým Josefem na cestě do Egypta, který u vědomí toho, že je adoptivním a právoplatným otcem Syna Božího, nuceně uprostřed noci opouští Betlém a odchází do vyhnanství.
Drazí věřící, v takové situace se nacházíme i my. Kráčíme, a možná ještě dosti dlouho kráčet budeme, po cestách exilu. Musíme vzbudit, s pomocí Ducha Svatého, odvahu, a napodobit tak příklad a povolání svatého Josefa. Jakmile mu anděl v noci řekl: „Josefe, vezmi Marii i s dítětem a utečte do Egypta!“, učinil tak okamžitě a bez řečí. Setrval pak v cizí zemi, jejíž jazyk neovládal, jeden až dva roky, dokud jej Bůh nepovolal z Egypta zpět.
Pohlížíme-li na naše postavení v Církvi, drazí věřící, poněkud se Svaté rodině podobáme; jsme ve vyhnanství a jsme čímsi na způsob Svaté rodiny. Svatá rodina Ježíše, Marie a Josefa byla Církvi v zárodku! Církev ještě neexistovala, zde však byla v podobě semene;v prvé řadě tu byl Ježíš Kristus, Boží Syn, hlava Církve, svého Mystického Těla; pak tu byl první příslušník Církve, Marie, Nejsvětější a Neposkvrněná Panna, již předem vykoupená krví Ježíše Krista; a nakonec Josef, zbaven hříchu dědičného, možná již před svým narozením (to však s jistotou nevíme).
Tato Svatá rodina představovala Církev. Drazí věřící v Tradici, při Kněžském bratrstvu sv. Pia X. a spřátelených řeholních a kněžských společenstvích, neseme Církev po cestě exilu! Jelikož je Církev okupována modernisty, jsme posláni do vyhnanství, kde uvnitř sebe samých neseme Církev; tento stav může ještě pár let trvat, dokud Pán nepošle svého anděla, jenž nám sdělí: „Nyní se můžete navrátit do země izraelské.“
Vzpomínám si, jak nám arcibiskup Lefebvre srozumitelně vysvětlil, že v rámci Tradice uchováváme čtyři známky Církve, že navzdory naší abnormální situaci ve vyhnanství zůstáváme v srdci katolické církve! Ano, jednotu Církve, její všeobecnost Církve, jedinost, svatost a apoštolskost jsme uchovali.
„Jednotu“, neboť jsme si zachovali víru! Jednota Církve spočívá na prvním místě v katolické víře, v tom, že všichni katolíci vyznávají stejnou víru! Jsme s Církví sjednoceni právě proto, že vyznáváme víru všech věků, drazí věřící, a není myslitelné, abychom se ji vzdali nějakými kompromisy s herezí modernismu.
Po jednotě „Svatost“! Uchovali jsme si svatost Církve, čehož jste vy sami důkazem, drahé rodiny, v nichž si Bůh tak hojně volí ona nádherná kněžská a řeholní povolání, životy zasvěcené Bohu, jež jsou příkladem pro celou Církev!
Jedna, svatá, katolická! Uchovali jsme si i katolicitu Církve, vždyť Tradice se šíří po celém světě! Nejen ve Francii, nejen ve Spojených státech, zastoupených zde představeným distriktu, nikoli jen v Německu, odkud je zde nemálo poutníků, ale skutečně po celém světě! Vy sami, drazí poutníci, jste svědectvím toho, že Tradice, u nás tak živá, je katolická!
V posledku představujeme i apoštolskou podobu Církve! Církev je apoštolská, i my jsme apoštolští. To znamená, že máme apoštolskou posloupnost skrze naše biskupy. My, biskupové FSSPX, jsme obdrželi biskupská svěcení z rukou arcibiskupa Lefebvra mimořádným způsobem, přesto zcela legitimně. Proto zůstáváme-li v Církvi, neseme ji sebou i do svého vyhnanství.
Nuže, drazí věřící, můžeme se ptát, co je naším posláním? Nemáme snad požadovat od Říma, aby nám udělil svá požehnání, jež nám právem náležejí – požadovat přijetí a plné uznání? Samozřejmě, tato otázka je zcela na místě, není však tou nejpodstatnější.
Ta zásadní otázka, jež si musíme klást, zní takto: „Jak máme svědčit o katolické víře dnes, za současné situace v Církvi, procházející děsivou krizí?“ Tou odpovědí je svědectví všech vyznavačů a mučedníků pro víru! Všichni tito světci Církve jsou pro nás vzorem příkladem k následování!
Zde je tedy odpověď na onu otázku, drazí věřící! Toto je tou nejlepší cestou, jak vydat svědectví před celou Církví: být na vrcholu, veřejně odsouzeni do vyhnanství. A to je i naší poctou, neboť naše svědectví ještě více vyniká tím, že je modernisty považováno za kámen úrazu, tak jako jím byl náš Pán ve své době pro Heroda. Není snad Církvi ku prospěchu, vidí-li, kde je Tradice? Je to kamenem úrazu modernistům, tomu, čemu se říká koncilní církev, tedy sektě, která okupuje katolickou církev. Drazí věřící, pro nás je poctou být považováni za vyloučené a ve vyhnanství; být považováni za „kámen, který stavitelé zavrhli“, který se stane a který již je kamenem úhelným, kamenem podepírajícím stavbu. Není to snad Tradice, katolická víra všech dob, co představujeme?
Proto tedy nepláčeme, pokud nedostaneme z Říma schválení, možná očekávaná… nevím. Setrvejme poklidně ve vyhnanství, dokud bude Bůh chtít, a nesme svědectví katolické víry, které vydávali mučedníci.
Dnes ráno jsem dětem vyprávěl o svatém Hermenegildovi. Byl to mladý, sedmnáctiletý mučedník, který žil v šestém století. Byl katolík, ale jeho otec byl heretik, arián. Měl zdědit španělský trůn, ale jeho otec, rozzuřený tím, že je jeho syn katolíkem, mu upřel následovnictví a uvrhl ho do vězení. Hermenegild, jehož svátek slavíme 13. dubna, tedy před měsícem, strávil ve vězení několik měsíců, až se přiblížily velikonoční svátky. Toužil po přijímání, svatém přijímání o Velikonocích. To stejné si myslel i jeho otec a poslal k němu biskupa se svátostným Ježíšem. Jaká radost pro Hermenegilda, že se mu dostane velikonočního přijímání! Když ale biskup vstoupil do jeho cely, představil se slovy: „Jsem biskup z Huescy, jsem arián a přináším ti svaté přijímání.“ Jsem arián, to znamená, nejsem katolík. Drazí věřící, ten biskup nebyl katolík, a nyní přináší Hermenegildovi přijímání.
Co udělal Hermenegild? Co byste na jeho místě udělali vy? Souhlasili byste přesto přijmout svaté přijímání, přijmout svátostného Ježíše? Nestojí za to udělat nějaký ústupek, aby člověk přijal, byť z nehodných rukou, Ježíše? Dotyčný biskup sloužil platně mši, třebaže nevěřil, že Ježíš je Bůh, neboť takové bylo ariánské náboženství. I když nevěřil ani, že je Ježíš Bohem, mohl platně sloužit mši. A přinesl svátostného Ježíše.
V okamžení z podnětu jednoho z darů Ducha Svatého, jehož dnes oslavujeme, z daru rady pravil: „Ne. Nepřijmu přijímání z vašich svatokrádežných rukou. Ačkoli jsem v řetězech, mohu svobodně pracovat na své spáse. Vy, můj pane, jste volný, ale jste otrokem ďábla, protože máte falešnou víru. Nejste katolík. Nepřijmu přijímání ze svatokrádežných rukou.“
To je příklad pro nás, drazí věřící. Nejsme připraveni přijmout žádné krásné dary, které nám z Říma nabízejí, bez zkoumání, bez zvážení okolností, jež s těmito dary souvisejí. Požadujeme, aby naše vyznání víry bylo zachováno veřejně a bezezbytku katolickým. Nemůžeme přijmout otrávené dary, které by nás přiměly k ústupkům modernistům. Takový je příklad svatého Hermenegilda vedeného Duchem Svatým.
Příkladem je také svatý Josef, který zůstal ve vyhnanství, a s ním i Církev, naprosto celá Církev, dokud nepřišel čas návratu do Svaté země. „Z Egypta povolal jsem syna svého.“
V tomto očekávání, drazí věřící, prosme Blahoslavenou Pannu, snoubenku Ducha Svatého, jež byla od samého okamžiku svého početí plná sedmi darů Ducha Svatého. Ona měla dar rady, když se jí dostalo poselství od archanděla Gabriela, který jí řekl, že se stane Matkou Boží. Odpověděla ihned „ano, fiat“. Dar rady. Ona měla dar síly u paty kříže, když zůstala stát po tři hodiny před svým Synem, Bohem, který se stal člověkem, jenž před jejími zraky umíral na kříži. Zůstala pevná jako matka Velekněze, matka božské oběti za naše hříchy.
Prosme tedy Blahoslavenou Pannu, abychom právě na její přímluvu byli naplněni sedmi dary Ducha Svatého, zejména darem rady, který řídí naše jednání, a darem síly, abychom věděli, kdy máme říci „ne“, neboť síla spočívá více v odporování zlu, nežli v útoku na nepřítele.
Drazí věřící, zůstaňme tedy pevní, sjednoceni v téže katolické víře, pod ochranou svatého Josefa, jemuž za chvíli obnovíme zasvěcení Kněžského bratrstva sv. Pia X.
Amen.
Z anglického překladu s přihlédnutím k původnímu francouzskému přepisu přeložili Michal Semín a Edmund Kříž.
Aktuálně >