Radomír Malý
První prezident České republiky Václav Havel těsně před Vánocemi zemřel. Článků o jeho významu pro náš národní, duchovní i politický život již byla napsána spousta, nechci proto přidávat k nim další. Nelze si ale odpustit poněkud jinou reflexi, jež téměř nikde nezazněla.
Nejprve však ono pavlovské „komu čest, tomu čest, komu úctu, tomu úctu…“. Havel byl nepochybně významným státníkem a odvážným bojovníkem za svobodu v době komunistické totality, jedním ze zakladatelů Charty 77. Bolševický režim ho několikrát věznil, i když je nutno objektivně říct, že Havlův kriminál se nedal srovnat s káznicemi a koncentračními tábory 50. let. V pohnutém roce 1989 se stal symbolem tužeb všech slušných osob této země po jiném, lidštějším politickém systému než komunismus. Nebudu se zabývat otázkou, jestli právem či neprávem, rovněž tak se nechci dotýkat otázky, jestli se tyto tužby splnily či nikoliv (to by vydalo na jiný, obsáhlejší článek). Je pravdou, že v některých případech Havel dopomohl k vítězství právu a spravedlnosti, například v dílčích kauzách jistých restitucí církevního majetku apod., což mu jistě Pán nezůstane dlužen.
V dětství byl pokřtěn, biřmován a přijal první svaté přijímání, jak tvrdil kardinál Duka a jak by to mělo být ověřitelné z matriky křtů a dalších dokumentů. Jeho životní partnerka Dagmar, s níž žil ve hříchu, protože byla v minulosti církevně oddána s jiným mužem, jenž dosud žije, si přála katolický církevní pohřeb, který mu nebyl odepřen, i když praktikujícím katolíkem ve svém dospělém věku nikdy nebyl a katolickou víru nevyznával.
Tím nejhorším ale, s čím nemůže pravověrný katolík nikdy souhlasit, je všestranná glorifikace zesnulého exprezidenta, která při pohřbu zazněla nejen od reprezentace státu, nýbrž i Církve. V této polyfonii krasořečnických chvalozpěvů se téměř vytratily výzvy k modlitbě za spásu duše tohoto muže, ačkoliv právě toto on potřeboval nejvíce ze všeho – a to jednak jako každý zesnulý, jednak i vzhledem ke svým hříchům, které byly veřejně známy a jež mohly povážlivě ohrozit jeho spásu.
„De mortuis nihil nisi bene“ – o mrtvých nic než to dobré. Tak velí slušnost a pieta k zesnulým. Nebylo by zajisté vhodné, aby na pohřbu někdo vypočítával Havlovy hříchy – to se při těchto příležitostech skutečně nedělá – ale modliteb za spásu duše není nikdy dost. Proč se v katolickém prostředí k nim nevyzývalo, proč se i česká církev připojila ke všeobecnému chóru politicky motivované spontánní „kanonizace“, ačkoliv jí bylo velmi dobře známo, že Havel nežil v osobním a rodinném životě v souladu s Desaterem, že nevěřil v Božství Ježíše Krista, že tíhl více k buddhismu než ke katolickému křesťanství, což dokazuje setkání s dalajlámou krátce před smrtí, že zemřel nezaopatřen, ačkoliv možnost tady byla? To všechno jsou skutečnosti, které se mohly stát závažnou překážkou jeho spásy, proto Havel potřeboval tím spíše a tím více naše modlitby, aby mu všemohoucí Bůh byl milosrdným Soudcem.
Tato „spontánní kanonizace“ nebyla však pouze specifikem pohřbu Václava Havla. Velmi často nevěřící člověk odchází z církevního pohřbu s dojmem, že katolíci už přestali věřit v peklo a možnost věčného zatracení, ano, i v očistec a nutnost proseb za zkrácení či zmírnění trestu za hříchy. Jen zřídkakdy se toto zdůrazňuje a k tomu vyzývá. To, co na pohřbech slýcháme, jsou velmi často oslavné řeči, z jejichž kontextu lze vycítit, že nebožtík je „zcela určitě“ v nebi. Jako by očistec nebo dokonce peklo vůbec neexistovaly, proč by tedy náš zesnulý potřeboval ještě modlitby za spásu své duše?
Nechci nikoho adresně obviňovat, nemohu se ale zbavit dojmu, že tato neomodernistická mentalita, jež sice očistec a peklo teoreticky nepopírá, ale v pastorační praxi s nimi vůbec nepočítá, se podepisuje na značné části církevních pohřbů naší země, což nezůstalo bez vlivu i na pohřební obřady s Václavem Havlem a na všechno další, co je provázelo. Očistec a zejména potom peklo pozvolna mizí z našeho náboženského slovníku. Bůh je láska, proto je téměř nemožné, aby někdo byl zatracen nebo nějak příliš trpěl v očistci, taková představa se stále více zapisuje do povědomí současných katolíků. Pak ale není také důvod, proč usilovat o ctnostný život, když stejně všichni skončíme v nebi…
Pozitivum Havlova pohřbu je pouze v tom, že tuto bolestnou slabinu současného katolicismu odhalil v plné nahotě. Poučíme se z toho nebo zůstaneme raději dále vězet v pohodlném zavírání očí před realitou očistce a pekla?
Aktuálně >