Jsou dnešní katolická manželství platná?

Radomír Malý

Papež František I. během tiskové konference v letadle z Brazílie, kde se účastnil Světových dnů mládeže, se také vyjádřil k problematice rozvedených a znovusezdaných manželů, jež nemohou přistupovat ke sv. přijímání, a citoval v této souvislosti slova svého předchůdce na arcibiskupském stolci v Buenos Aires kardinála Quarracina: „Pro mě je polovina manželství neplatných, protože se berou bez potřebné zralosti a neuvědomují si doživotní závazek…“

To je ovšem závažná sebeobžaloba pokoncilní církve nejen v Argentině, ale všude ve světě. Vzpomínám si, jak jeden kněz u nás někdy v 70. letech od ambonu před plným kostelem hořekoval, že raději pohřbívá než sezdává, když vidí tu naprostou nepřipravenost snoubenců, totální nevědomost o tom, co je to svátost manželství a neochotu vázat se „navždy“. Tak proč je sezdával? Co mu bránilo odmítnout v takovém případě církevní sňatek? Nechtěl bych být na věčnosti v kůži těchto kněží, asistujících de facto svatokrádeži.

Jsou to tvrdá slova? Ani omylem. Snoubenci přísahají před oltářem věrnost až do smrti jednoho z nich a že se navzájem nikdy neopustí, což znamená ani tehdy ne, když jeden např. upadne do nevyléčitelné nemoci. Ptají se dnes kněží (nebo dnes možná různé pastorační asistentky) při přípravě na manželství snoubenců, jestli jsou ochotni si vzít Boha za svědka při přísaze, že od druhého neodejdou a nezhřeší nevěrou s jiným partnerem ani tehdy, když on zůstane např. po autonehodě ochrnutý na vozíčku a odkázaný doživotně na jeho pomoc? Jestli snoubenci váhají a ponechávají si byť nepatrně otevřená zadní vrátka pro rozvod, pak je povinností kněze neoddat je, neboť svátost manželství, kterou si v takovém případě udělují, je svatokrádeží a křivou přísahou, slib „že tě nikdy neopustím…“ má tady své skryté „jenom v případě xy“. Této svatokrádeže a hříchu křivé přísahy se oba partneři dopouštějí tehdy, když si jsou plně vědomi, co svátost manželství a manželský slib obnáší – a přesto si vyhrazují „právo“ za určitých podmínek ho porušit. Jinak tento hřích plně padá na hlavu duchovního správce, který je – ač věděl o jejich nepřijetí závazku doživotní věrnosti – oddal, aniž  je předtím poučil a požadoval jejich vnitřní souhlas s bezpodmínečnou věrností až do smrti jednoho z nich. Manželství uzavřené takovým způsobem je neplatné, hřích svatokrádeže a křivé přísahy však svolává na jeho pachatele Boží tresty. V případě manželů, kteří vědomě přísahali křivě, na ně, v případě kněze, jenž dotyčný pár oddal, ačkoliv mu bylo známo jejich  odmítání akceptovat slova „nikdy tě neopustím“ v plné celistvosti, také na něho. Bůh nebývá posmíván.

Vždycky mne zamrazí, když snoubenci včetně těch nepraktikujících, chtějících svatbu v kostele jen proto, že „tam je to slavnostnější“, rádi chodí na faru na poučení a jsou nadšeni, jak si „s panem farářem pěkně pokecali“. Když se jich zeptáte, o čem, tak se dozvíte, že o tom, kdo bude v domácnosti vařit, kdo uklízet, kdo bude „hlavou rodiny“ a kdo „krkem“ a samé podobné voloviny včetně vtipů o manželství. Marně byste ale očekávali, že při tomto quasi poučení přijde řeč na manželský slib a na to, že jde o přísahu bezpodmínečné doživotní věrnosti, kdy si oba berou Boha za svědka, což je záležitost smrtelně závažná. Nechci nespravedlivě generalizovat, vím o celé řadě kněží, kteří poctivě, svědomitě a vysoce zodpovědně připravují mladé páry na manželství, žel ale existuje také velmi mnoho těch opačných, což nepřímo, ale jednoznačně potvrzují slova buenosaireského kardinála, na něž se odvolává samotný papež.

A do hry vstupují i jiné faktory. Církevní sňatky katolíků s nekatolickými křesťany, katolíků s pokřtěnými ateisty, katolíků s nepokřtěnými, praktikujících katolíků s nepraktikujícími… Potom velmi často rozvod, sňatek s novým partnerem samozřejmě jen na úřadě, následně žádost na diecézní soud o zneplatnění církevně uzavřeného manželství…. Od členů diecézních soudů vím, že před Druhým vatikánským koncilem z počtu podaných žádostí o prohlášení sňatku za neplatný bývalo kladně vyřízeno pouhých cca 5 procent, dnes naopak je to cca 95 procent.

Tenkrát totiž každý katolík, uzavírající sňatek v kostele, na rozdíl od současnosti moc dobře věděl, že slib před oltářem je doživotní a nezrušitelný, neboť katecheze byla důkladnější než dnes a postrádala neomodernistické rozmělňování – a pokud to snoubenci přesto nevěděli, tak kněz při přípravě je na to upozornil. To nebyl žádný „pokec“, jak slyšíme od některých dnešních adeptů církevního sňatku, ale zkouška z náboženských vědomostí, kdy kněz se dotazoval na jejich znalosti z katechismu, samozřejmě především o svátosti manželství. Kdyby kněz zjistil, že jedna ze stran nebere přísahu věrnosti v její celistvosti a připouští eventualitu rozvodu, nesměl takový pár oddat, jinak by se vystavil nebezpečí církevních trestů. Když přesto později někdo z manželů svoji přísahu věrnosti porušil a uzavřel civilní sňatek s jinou ženou (mužem) a domáhal se zneplatnění svého katolického manželství, těžko mohl argumentovat, že „nevěděl“, že je to „navždy“. Tenkrát diecézní soudy prohlašovaly za neplatná pouze taková manželství, kde prokazatelně při jeho uzavírání došlo k zatajení závažných překážek, vypočtených Kodexem, např. psychické nemoci, neplodnosti atd. Sňatky katolíka s nekatolíkem, popřípadě s nepokřtěným byly možné jen na základě dispense a prohlášení nekatolické strany, že souhlasí s křtem dětí a jejích katolickou výchovou, přičemž Církev před takovými sňatky vždycky varovala.

Dnes je postup diecézních soudů ve věci anulace uzavřených manželství liberální, což je oprávněným terčem kritiky tradicionalistů. Přesto bych se jich ale poněkud zastal. Vinu nenesou pouze ony, ale i ti duchovní, kteří lehkomyslně oddávají páry, aniž zkoumají, jestli berou vážně svoji manželskou přísahu před Bohem a uvědomují si, co ve skutečnosti slibují. To ovšem neomlouvá u diecézních soudů velmi často užívaný argument  „psychické nezralosti“, v níž prý jeden z partnerů uzavíral sňatek, z čehož se odvozuje neplatnost uzavřeného manželství. Potvrzení o „psychické nezralosti“ si totiž může každý snadno opatřit, nehledě k tomu, že psychická nezralost není slabomyslnost, aby člověk nevěděl, co slibuje a koho si při této přísaze bere za svědka.

V současnosti proto většina církevně uzavřených manželství bývá příslušnými diecézními soudy anulována. To ovšem nahrává vnitrocírkevním zednářům a neomodernistům, kteří požadují automatické připouštění rozvedených a znovusezdaných ke svátostem. Jestliže většina těchto rozvedených a znovu sezdaných stejně dosáhne zneplatnění svého církevního manželství, tak kde je problém, aby se všeobecně nepřipouštěli všichni tito po druhé pouze civilně sezdaní automaticky ke svátostem, eventuelně aby se automaticky nezačalo jejich druhému sňatku žehnat v kostele?

Tady se obávám i kapitulace církevních autorit. Papež František na tiskovce v letadle cestou z Brazílie doslova prohlásil: „Rozvedení mohou přistupovat ke sv. přijímání, znovu sezdaní ne. Na to nutno pohlížet v celistvosti pastorace manželů. Pravoslavní např. následují teologii ekonomie a dovolují druhé manželství….“ Papež tady konstatoval faktický stav věci. Proč ale nezaujal jasné stanovisko? Proč neřekl, že pravoslavné pojetí je bludné a pro katolíky nepřijatelné? Pravoslavná nauka totiž tvrdí, že hříchem smilstva manželství jako takové zaniká – a proto prý je možno tolerovat nový církevní sňatek a připuštění ke svátostem. Podobně argumentovali i zakladatelé protestantské reformace, jejich následovníci pak šli ještě mnohem dál. Současná protestantská nauka na téma manželství – i když jsou nuance mezi jednotlivými denominacemi – říká, že manželství je platné potud, pokud existuje mezi manžely náklonnost a vztah lásky. Když se vytratí, tak manželství zaniklo, případně bylo už uzavřeno neplatně, proto evangelické denominace sezdávají ve svých modlitebnách i po třetí nebo po čtvrté, mnozí jejich několikrát rozvedení a sezdaní faráři (farářky) a tzv. biskupové (biskupky) jdou v tomto sami „příkladem“.

Základní rozdíl proti katolickému pojetí je ten, že svátostné manželství podle zjevené nauky je především věcí svobodné vůle, lidského chtění. Toto je skutečná láska, nikoli city a náklonnosti. Ty jsou druhořadé, protože závisí na lidské psychice – a tudíž se mění, jednou jsou, jindy zase ne. Kdyby manželství spočívalo pouze na nich, tak by Kristova slova „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj…“ definitivně ztratila svůj význam a člověk by mohl libovolně měnit své manželské partnery podle momentálního vzplanutí sympatií a dodejme: sexuálních vášní, jak je dnes běžné a bohužel samozřejmé. Nekatolické denominace fakticky negují závaznost Pánových slov, když činí manželství závislé pouze na tom, nakolik manželé cítí k sobě náklonnost, a když ta potom zmizí a je nahrazena náklonností k jiné ženě či jinému muži, je to vlastně v souladu s přirozeností, prvotní manželství fakticky už neexistuje (pokud prý vůbec kdy existovalo), takže nebojte se smilstva a nevěry!

Svátost manželství je založena na slibu doživotní věrnosti před Bohem. Je věcí lidské přirozenosti, že počáteční zamilovanost brzy přikryjí všední lidské starosti, přijde rodina, výměny názorů atd., manželská láska získá jinou formu než „zamlada“. Lidské soužití bývá ale někdy složité a Církev to nezastírá. Rozdílnost povah a letor může za jistých okolností vyústit i v negativní pocity vůči partnerovi. Víme ale, že pocity vznikají a zanikají a život zná mnoho případů, kdy i manželé, kteří se v určitém období přímo nenáviděli, nakonec ve stáří našli k sobě cestu a začali žít novým životem opravdové lásky. Církev ví i o případech, kdy soužití není možné (např. alkoholismus jednoho z partnerů), proto dovoluje separaci, tj. život v odloučení, nikoli však rozvod a nový sňatek.

Nikdy však Církev nemůže anulovat manželskou přísahu před Bohem, když je provedena plně vědomě a dobrovolně. To může pouze Bůh – a Ten to nedělá. U Něho platí pouze jedno: „Kdo propouští svou manželku a bere si jinou, cizoloží; a kdo si bere propuštěnou od muže, cizoloží….“ (Luk 16,18). Svátost manželství je založena na doživotní věrnosti jednomu partnerovi bez ohledu na to, jaké se vyskytnou pocity a náklonnosti. Exupéry to v „Malém princi“ vyjádřil lapidárně: „Jsi navždy zodpovědný za to, co jsi k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži.“ I v krajním případě, když se soužití stane nemožným a je nutná separace, nepomíjí zodpovědnost za mého manželského partnera a povinnost postarat se o něj v případě potřeby. O tom je katolické manželství a o ničem jiném.

Současné satanské síly vnucují mediální masáží zcela jiný pohled na sedmou svátost: doživotní přísaha věrnosti a s ní spojená zodpovědnost za partnera je prý protipřirozená a Katolická církev, jež na ní trvá, se dopouští násilí na lidské svobodě. Člověk prý má právo libovolně žít bez sňatku s jedním i více sexuálními partnery včetně stejného pohlaví, vstupovat do manželství, které bude moci kdykoliv zrušit rozvodem a uzavřít nové s jinou ženou (mužem), manželé mají právo na příležitostné „rekreační“ sexuální kontakty s druhými. Nekatolické křesťanské denominace se tomuto trendu přizpůsobily, Katolická církev dosud nikoliv, i když pokoncilní neomodernističtí moralisté stále agresivněji požadují zatím první ústupek – a to ve věci připuštění znovu sezdaných rozvedených ke svátostem. K tomu se již delší dobu připravuje půda nezodpovědným postupem liberálních duchovních, kteří nepožadují od snoubenců bezpodmínečný souhlas s tím, co před Bohem přísahají, a praktikami diecézních církevních soudů (všechna čest poctivě katolickým kněžím a církevním právníkům, hájícím na tomto fóru nerozlučitelnost manželství), sledujících tendenci prohlásit maximum církevních sňatků neplatných.

Katolická nauka zůstane samozřejmě stále neměnná, neboť je božského původu. Slova papeže Františka z tiskovky v letadle však vyvolávají obavy z možných ústupků, jež mohou vést v praxi k jejímu zamlžení a rozmělnění, jak se stalo po koncilu ve věci ekumenismu, vztahu k mimokřesťanským náboženstvím a náboženské svobody. Modleme se, aby k tomu nedošlo.