Neporušená čistota.
Giovanni Sandigliano
V den, kdy se člověk vzbouřil proti Bohu, rozpoutaly se vášně v hlubinách jeho srdce. Nade vše zachvátila je jako prudký, ničivý požár ta vášeň, která podle sv. Pavla by neměla býti ani jmenována mezi křesťany. Co se stalo ze světa? Stačí vzpomenouti, že Bůh jednoho dne, rozhořčen zločiny lidí, litoval, že je stvořil, a rozhodl se zahladiti je potopou. Jednou seslal proti pěti městům, nejzkaženějším mezi ostatními, záhubný ohnivý déšť. Ale ani oheň, ani voda neočistily svět. Bylo třeba něčeho jiného. Ježíš Kristus skonal na kříži. Jeho krev padala s dřeva hanby jako bystřina do nížiny a zaplavila zemi drahocennou lázní. Tehdy, teprve tehdy bylo možná zříti na líchách světa, zúrodněných Krví Bohoělověka, bělostné lilie čistoty. Tehdy mohla pozdraviti země duše tak spanilé, že zaslouží skvělého srovnání s blaženými duchy, žijícími v nebesích. Blahoslavení čistého srdce! Čistota se znovu objevila na zemi, aby ji blažila radostí. Přece však již i před Kristem zjevila se krása lilie čistoty u některých duší, jimž bylo napřed uděleno ovoce vykoupení. Bylo-li jich více nebo méně, nevíme. Spíše jich bylo nemnoho. Není pochyby, že se dostalo této koruny slávy sv. patriarchovi Josefovi. Slyšme prosbu Církve sv.: »Josefe nejčistotnější, oroduj za nás!« A rozjímejme o andělské ctnosti čistoty.
I. Velikost čistoty. — 1. Je něco většího nežli patření na Boha? Nikoliv, poněvadž v patření na Boha záleží nebe. »Videbimus eum sicuti est.« »Budeme ho vidět tak, jak jest.« (1. Jan 3, 2.) Proto odvažuji se tvrditi, že čistota je nejkrásnější věcí zde na zemi mezi křesťany. Mohli bychom projíti všechny divy, vzbuzené v tomto slzavém údolí Krví Ježíše Krista, a viděli bychom zřejmě vyslovenou pravdu. Ctnost čistoty žádná nauka, žádná filosofie nejen nedovedla vytvořit, nýbrž žádná se o to ani nepokusila; ba dokonce žádné ani nenapadlo to učiniti. Mravní zkaženost, neřest těla pozbyla své hrůzy v naukách filosofických i v srdci národů, neplatila již za neřest, nýbrž byla zákonitým průchodem vášní, nutné přirozené uspokojení jako je jísti, máme-li hlad, píti, trápí-li nás žízeň, odpočívati, když se zemdlené tělo nemůže udržeti na nohou. Čistota je dílo Stvořitelovo. A bylo nezbytně třeba Ježíše Krista, měla-li přijíti na svět! »Blahoslavení čistého srdce!« (Mat. 5, 8.) Jen málo duší před Kristem Pánem dovedlo se povznésti k pohledu na krásu oběti, když člověk zasvětí Bohu svůj život. Slib čistoty nemohl chápati národ, jenž pokládal neplodnost ženy za zlořečení. Mezi nečetné duše, které po nejsv. Panně pochopily první tajemství a krásu čistoty, třeba počítati našeho sv. Josefa. Je to všeobecně uznávaná domněnka, že sv. Patriarcha složil slib čistoty, jak to učinila nejsv. Panna v chrámě. Nevíme přesně, kdy to bylo. Nejvíce je rozšířen názor, že tak učinil po svém zasnoubení s Marií, anebo krátce před ním. Nejsv. Panna vyložila asi svatému Snoubenci své úplné zasvěcení Hospodinu a nehledíc k právům manželským, prosila ho, aby měl ohled na její oběť. Sv. Josef pak, byv osvícen Bohem, netoliko schválil tužby Mariiny, nýbrž po příkladě jejím zasvětil se tehdy sám cele Pánu. (Srv. Vives, S. Joseph c. 9.)
3. Svět nechápe dosud, po dvaceti stoletích od zasvitnutí světla evangelia, krásu této oběti, hrdinství tak závratného sebezáporu. Všelijakými posměšnými názvy zahrnuje ty, kdo jsou schopni žíti na zemi tak, jak žijí andělé v nebesích. Ale nepochopení pro čistotu nemá toliko svět, to jest spodina lidské společnosti, propadlá neřesti, nevěře, prostopášnosti. I křesťané, kteří chodí do kostela, kteří přistupují k sv. svátostem, mluví-li o řeholnicích, žijících v klausuře, ptávají se s přídechem pohrdání: Copak dělají tyhle pro svět? Sestry, věnující se výchově nebo ošetřování nemocných, mají ještě nějaký význam. Ale tyhle copak dělají? Ptáme se, co činí? Skládají slib čistoty! Nestačí to? Ukazují svým příkladem, že duch musí vítěziti nad tělem. Kdyby nekonaly nic jiného, nečinily by dosti?
II. Boje o čistotu. — 1. Strom čistoty byl zasazen na světě; nestalo se to však bez boje. Když přineslo evangelium tuto ctnost, nevykořenilo z duší vášně. Ukázalo člověku zářivý, strmý horský štít, ozářený sluncem, a řeklo mu: »Stoupej vzhůru a dobuď těchto vrcholů!« Při výstupu do výšin narážel člověk na trní a bodláčí a ostré kameny, jež zdržovaly jeho kroky. Sv. Pavel byl jednou tak trýzněn ďáblem nečistoty, že nemohl dále. Cítil kruté poličky nepřítelovy; prosil Pána se vší vroucností, jíž byl schopen, aby zabránil děsné útoky; ale Pán mu odepřel mír: Dávám ti svoji milost, ale boj neustane. Projděte dějiny křesťanské svatosti! Málo jen světců mělo zvláštní výsadu, že nebylo pokoušeno. Ani největší světci nebyli ušetřeni těchto bojů. Benedikt z Nursie, František z Assisi, Ignác Loyolský byli spalováni plamenem vášní. Bojují a vítězí. Vítězství čistoty jsou tak krásná jako sama ctnost, za niž svatí tak bojovali.
2. Zdá se, že sv. Josef náležel stran této ctnosti mezi zvlášť vyvolené světce, a to v míře nejvyšší. Zbožní spisovatelé a vynikající světci se domnívají, že u sv. Josefa vůbec nebylo ponižujícího zápasu s tělem. Vyjádřím se jasněji. I on byl synem Adamovým a proto byl podroben všem útrapám, jež zanechal hříšný praotec svým dětem jako smutné dědictví. Zcela mimořádnou milostí byl však v něm utlumen všeliký žár vášně. Srdce sv. Patriarchy zůstalo vždy klidné a pokojné jako hladina moře, když ji nečeří vítr. A jeho mysl byla stále jasná a tichá jako nebe prosté nejmenšího mráčku. Lze uvésti mnoho a mnoho důvodů, proč se slušelo, aby božská Prozřetelnost udělila sv. Josefu tuto výsadu. Srdce, na němž měl odpočívati Ježíš, nesmělo býti dotčeno vášněmi, jež nás snižují. Slušelo-li se, aby byla nejsv. Panna počata bez hříchu, ježto se měla státi Matkou Boží, zdaž nebylo vhodné, aby sv. Josef vynikal čistotou co největší po Panně Marii a aby měl výsadu nejbližší neposkvrněnému Početí?
3. My nemáme výsady jako sv. Josef. Byli světci, kteří nezakusili nikdy těžkého a pokořujícího boje s tělem. My nepatříme ani k nim. V nás je právě tato vášeň živá, silná, lítá. Nesmíme se tomu diviti, když i mnozí velicí svatí byli jí krutě trápeni. Musíme však se chovati, jak se chovali tito vyvolení Boží. Musíme se říditi jejich příklady a jejich naukami. Lze je shrnouti do těchto tří slov: Útěk, umrtvení, modlitba. Rozjímejme dobře o každém z nich. Považme, že nebudeme-li dbáti jejich rad, nebudeme-li se říditi jejich příkladem, nemůžeme doufati ve vítězství v tomto boji. A běda nám, jestliže v něm podlehneme! Zkáza těla a zkáza duše čekají nás jistě. Neřest, která dusí ctnost čistoty, je plna stravujícího ohně, jenž rozžírá kosti, vystřebává životní mízu, působí rozpadání těla a především zabíjí duši a uvrhuje ji do pout, z nichž se sama nikdy nevyprostí.
III. Přednosti čistoty. — 1. Zápas o čistotu náleží k nejkrásnějším a k nejčestnějším. To je snadno pochopitelné. A náleží také k nejplodnějším. Ježíš Kristus shrnul v jednom slově všechny přednosti čistoty: »Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou.« (Mat. 5, 8.) Všimněme si smyslu tohoto výrazu: Boha viděti budou. Bůh se zjevuje čistým duším způsobem zvláštním, ba zjevuje se skoro výhradně jen jim. Proč to? Sv. Jeroným učí, že Bůh je nejvyšší čistota a proto že obcuje přirozeněji a snadněji s dušemi sobě podobnými. Nečistota, jako klade přítěž země na srdce, tak zakaluje i duševní zrak a nedovoluje mu upříti jej celou silou na předmět duchovní. Lidé čistého srdce vidí Boha. Naše tajemství, pravdy víry jsou přístupnější jejich pohledu, méně jsou trápeni boji rozumářskými, pochybnostmi o víře, klidněji přijímají zjevení.
2. Slavný patriarcha sv. Josef zakusil na sobě více než kdo jiný přednosti čistoty. Vidíme, jak mu náleží po boku Ježíšově sladké jméno a svaté poslání jeho Otce. Která ctnost mu umožnila povýšení k takové hodnosti? Ctnost svaté nevinnosti, bělosti jeho duše a čistoty jeho těla. Když si zvolilo Slovo Boží vtělené na zemi Matku, chtělo, aby zářila co možná největší čistotou, jak učí sv. Anselm. A když si chtělo voliti pěstouna, nevybralo si snad muže, vynikajícího stejným jasem čistoty jako Maria? Svatí tvrdí, že poslání sv. Josefa, sláva, že byl nazýván otcem Ježíšovým, byla odměnou jeho čistoty. Kdo viděl Boha z větší blízkosti, kdo pronikl hlouběji do svatých tajemství? »Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou.« (Mat. 5, 8.)
3. Z toho, co bylo řečeno, plynou pro nás dvě pravdy. První, že pokoj ducha, klid mysli a srdce, běží-li o uznání článků víry, je odměnou čistoty a prostoty srdce. Člověk věří tím snadněji a tím pevněji, čím je čistší. A druhá pravda, jež je jaksi důsledkem první, že moderní nevěra má své kořeny ve vášních a především ve vášni nečisté. Ukažte mi člověka mravného a ukázněného, jenž by byl pochyboval o pravdách sv. víry! Takového nenajdete! Teď známe smutnou příčinu všech těch poblouzení proti víře, jež pozorujeme za našich dnů. Říká se, že věda pohřbívá víru. Nikoliv věda. Věda padá v prach před věrou a uznává svou starší sestru, váží si jí a ctí ji. Víra nebude nikdy pohřbena. Když však zapadá slunce víry nad některým rozumem, buďme přesvědčeni, že je to dílo neřesti nečistoty. Proto: Buďme čisti!
Giovanni Sandigliano: Jděte k Josefovi! Praha. 1935.
Pokračování za týden.
Aktuálně >