Jistota

Branislav Michalka

Křesťanští muži by neměli podléhat v boji panice z trojího důvodu:

• z teologického, protože přesně vědí co je čeká v boji, či v míru – jejich tělo (smrt a vzkříšení na konci věků) a jejich duši (život věčný);
• z estetického, protože pohled na vyděšeného bojovníka a nízkou smrt je zahanbující;
• ze strategického, protože panika v boji vede k chaosu a porážce.

Žádný boj není definitivně ztracený, jestliže platí, že vítězství není z tohoto světa. Zoufalství z blížící se porážky není na místě u těch, kteří by si měli být jisti triumfem na Věčnosti.

Ještě demoralizujícněji – a dodejme, že i naivněji – by však působil defétizmus v případě, kdy jde o strach z nepřítele, který vrhá obrovský stín na stěnu Světa jen díky malosti a ubohosti lampičky své trpasličí ideje, držené velmi nizoučko při zemi. Světélko z bahenních plynů hédonismu, sprosté nenažranosti a absence jakýchkoliv ideálů, držené a blikotající v rovině rozkroku, tady svítí – i z pohledu lidských dějin, natož Věčnosti – tak krátce, že jeho velkohubě hlásané úspěchy a sebejistota, by měly budit spíše shovívavý úsměv než paniku. Vítězství liberální demokracie, založené na přitakávání nejnižším pudům zvířete v člověku (protože to je její pravá podstata, vyjevovaná postupně zbavováním se kompromisů se silami minulosti) je něco tak krátkodobého a efemérního, že spíše než k žalu, je k radosti stav, ve kterém v naprosto viditelně vykukují duchové zpoza opony a ukazují svou pravou tvář. Vždyť kdo by ještě dnes například spojoval slovo Holandsko s kakaem a tulipány, když nás hned napadnou pedofilové, imigranti a rozklad. No, není to nádherný pocit, vidět jasně a nezastřeně? A jaká to je radost pro hospodáře, který jednou bude muset čistit tento svinčík: vidět, jak se plevy samy shromažďují na jednu hromadu a šetří tak práci a námahu při jejich vyhledávání po neosvětlených koutech.

Mnozí zoufalci však nevidí za hory hnoje; nevěří, že slunce vychází každý den a že soumrak netrvá věčně. A že každé zacvrlikání hmyzu, které působilo děsivě ve tmě, bude k smíchu pod palbou paprsků nového dne a že se ukáže, jak na potkany stačí i dobře rozparáděná babka s metlou – tak jsou ve své podstatě zbabělí a ubozí. To vše jim zní jako hudba z vesmíru, vzdálená a nereálná. Ve skutečnosti však není třeba být ani fantasty ani jasnovidci, abychom nahlédli a dohlédli na neslavné konce demoliberálního kulturního impéria. V jeho triumfu je ukrytý jeho zánik a jeho rozmach se má k rakovině jako k rodné sestře.

Po všechny časy, co lidstvo pamatuje – a máme dobrý důvod se domnívat, že ještě i v těch, kam paměť nesahá – se vědělo, či alespoň tušilo, že lidské pudy a vášně působí destruktivně na osobnosti, rodiny i společenství. A to nejen tehdy, kdy jsou nezřízené, ale i ve formě ujařmené a kultivované. Nejedná se zde jen o etickou stránku věci. Z praktických důvodů se vědělo, že sexuální poblouznění snižuje obranyschopnost a střízlivý úsudek; že hlad vhání člověka k šílenství, ve kterém je schopen čehokoliv; že zuřivost otce dokáže vyhubit celou rodinu, náčelníkova pak celý kmen; že lenost přináší v konečném důsledku smrt a slabost; atd. atd. Příklady by se daly vršit a vršit až do úmoru a nic by tak nepobavilo člověka minulosti, jako právě toto sumarizování, které by mu připadalo banální a zbytečné, protože to přece věděli všichni, i tehdy, když se podle toho neřídili. Konečným efektem takovýchto podlehnutí byl zánik. Jedince i společnosti. To byla hrozba, která formovala. To byla červená nit vinoucí se zákoníky po tisíciletí. Ještě i starý Řím v době rozkladu, si potrpěl na opěvování starých ctností. Jen dnešní liberální pakultura jim ne a ne přijít na chuť.

„A co vlastně chce tato pakulturka?“ Tak by se udiveně zeptal atavistický předosvícenecký hulvát, kdyby se tu najednou zmaterializoval. „Chce zdechnout?“

Vše nasvědčuje tomu, že ano. Každopádně pro to vše i dělá. Pěstuje si zdegenerované zbabělce, neschopné plnit si nejen své povinnosti, ale ani si bránit svá práva. Pěstuje sexuálně vyčerpaná individua, trpící obsesí ukájet si své pudy za každou cenu, i v případě, že následkem je totální úbytek energie a vůle, případně smrt. Podporuje hédonistickou žravost a nenasytnost v poměru k potravinám i věcem, vybízí k lenosti a zahálce, otupuje bojové reflexy a opěvuje pervezitu, abnormalitu a nervovou předrážděnost jako vrcholy poezie a krásy. Je zbytečné pokračovat. Všichni víme, kde nás tlačí bota.

Že liberální demokracie spěje k zániku mílovými kroky, je očividné. Očekávat od nejmladší a zároveň nejzdegenerovanější evropské generace, že za ni půjde krvácet, je zároveň neskonale naivní. Úpadková moc si vypěstovala vlastní lhostejné hrobaře. Každý, kdo jim zajistí možnost mít mobil přisátý k uchu co nejdéle, bude pro ně polobůh. K tomu spoustu té nejprimitivnější zábavy, která na sebe dnes vzala název „kulturní vyžití“, což je přesné, a už je ráj na světě. Kdo by tu ještě mluvil o nějakém odříkání? Snad jen bankovní úřednické kopyto o spoření a následném splácení hypoték, jediného břemene, které liberální demokracie s obzvláštní láskou klade na své ovečky. Pro jejich nejvyšší dobro samozřejmě. S takovým lidským materiálem se nedá dosáhnout ničeho. Lze jen vylézt na skálu a dívat se na valící se vlny, které je zaplaví.

Když vody opadnou (a ony opadnou, protože kobylky potřebují pole; pokud není, odtáhnou) a dveře archy se otevřou, naše děti, tvrdší a zocelenejší než my, sestoupí do dolin, odklidí smetí a začnou stavět chrámy z kamenů. Okolo jejich masivních zdí, s okénky připomínajícími střílny, se budou povalovat zbytky komických luxferů.

Není nutné hned fantazírovat o konci světa. Civilizace stoupají a klesají jako koníci na kolotoči a čas, kdy se kolotoč zastaví, zná jen Bůh. Každé uvažování o přežití a budoucnosti má smysl jen v rovině této nevědomosti. Dokud andělé netroubí závěrečnou, nemá smysl házet flintu do žita.

Zveřejněno na Sacrum Imperium (2007), poté na ISJ, nyní přeloženo do češtiny a doplněno ilustracemi.