Radomír Malý
Cyklus Výročí
Rok 2013 bude rokem několika jubilejí. Jedním z nich, které bude patrně slaveno v celé Evropě s velkou pompou, se nepochybně stane 200. výročí bitvy národů u Lipska v říjnu r. 1813, což znamenalo konec Napoleonových dobyvačných válek v Evropě. Lipsko bylo jen poslední epizodou diktátorova „ústupu ze slávy“, který započal jeho katastrofální porážkou v Rusku o rok dříve a probíhal prakticky celý rok 1813. Je ale opravdu co slavit?
Napoleon Bonaparte, původně jakobínský důstojník, udělal rychlou vojenskou kariéru právě v době nejhoršího teroru let 1793-4. Za mírnější vlády Direktoria se „vyznamenal“ svým přepadením Církevního státu, zpustošením papežského Říma a bezohledným odvlečením Pia VI., osmdesátiletého starce, do francouzské internace (když papež prosil zatýkajícího důstojníka, aby mu dopřál zemřít v Římě, ten odsekl: „To je snad jedno, kde chcípnete…“). Toto brutální násilí opakoval Napoleon později i vůči Piovi VII., když ten odmítl rozloučit jeho manželství s řádnou ženou Josefinou a požehnat cizoložnému poměru s rakouskou princeznou Marií Luisou. Je sice pravdou, že po svém puči r. 1799 umožnil Katolické církvi po letech ilegality a krvavé perzekuce opět veřejně působit, nicméně tvrdě prosazoval galikánské články z dob Ludvíka XIV., které uváděly Církev do absolutního područí státu, což vedlo k ostrému konfliktu s papežem Piem VII. Napoleon ho mj. r. 1804 pozval do Paříže s předpokladem, že se nechá od něho korunovat na císaře, ve skutečnosti však nechal papeže pouze přihlížet, jak si korunu nasazuje sám, což znamenalo pro římského pontifika hluboké ponížení a pokoření. Bonaparte chápal Církev v duchu osvícenství čistě účelově jako „užitečnou“ instituci k udržení veřejné morálky, jinak se netajil svým ateismem a obdivem k ideálům Francouzské revoluce (až ve vyhnanství na ostrově sv. Heleny se před smrtí kajícně vrátil do Církve). Když uznal za nutné, nezastavil se ani před krvavým pronásledováním katolíků, např. ve Španělsku, kde obyvatelstvo právě z náboženských důvodů odmítlo okupaci země osvícenskými bezbožníky, a před pleněním církevních objektů, např. klášterů v obsazeném Porýní.
Napoleonské války přinesly celé Evropě nejen fyzické strádání pro ukojení ambicí slávychtivého tyrana, ale zároveň i citelnou újmu katolickému náboženství. Francouzská vojska všude, kudy táhla, hlásala osvícenský protikatolický jed mezi obyvatelstvem. Zhoubné ideály Francouzské revoluce se tak dostaly do ostatní Evropy na bodácích Napoleonových vojáků. Znamenala v tomto ohledu Napoleonova porážka obrat k lepšímu?
Ani náhodou. Výrok, připisovaný Ciceronovi, že „poražené Řecko přemohlo Řím svou filozofií“ platí v tomto ohledu snad více, než v antice. Vždyť vítězné státy protinapoleonské koalice, jež se sdružily v tzv. Svaté (raději „nesvaté“ a „hříšné“) alianci, podléhaly ve větší nebo menší míře stejné osvícenské ideologii jako poražená Francie! Protestantské Prusko, jedna z vůdčích zemí aliance, smutně proslulo svými protikatolickými zákony v manželských záležitostech, které přivedly do vězení obětavého obránce katolické morálky arcibiskupa von Droste-Vischeringa. A restaurační Francie za vlády Ludvíka XVIII. se vzdala označení „katolická monarchie“ a vyhlásila náboženskou svobodu plně v osvícenském duchu, kdy katolické náboženství, ačkoliv se k němu hlásila většina Francouzů, bylo postaveno na stejnou úroveň s protestantismem, judaismem i ateismem. Další vůdčí stát „Svaté“ aliance Rakousko pokračovalo – byť v umírněnější formě – v politické linii osvícenského císaře Josefa II., chtějícího vypreparovat z katolicismu vše nadpřirozené a učinit z něj pouhou kulturně-výchovnou instituci, což vedlo k pronásledování největší duchovní osobnosti té doby v zemi sv. Klementa Marii Hofbauera, jenž byl vyslýchán tajnou policií a dokonce na několik hodin zatčen kvůli obvinění z „ultramontanismu“.
Porážka Napoleona nic nezměnila na tom, že Evropa se z velké části stala osvícenskou a akceptovala hereze Francouzské revoluce. Katolíci proto nemají žádný důvod oslavovat Lipsko 1813. Proč to připomínáme? Proto, poněvadž k něčemu podobnému došlo po tzv. rozpadu komunismu v r. 1989. Bolševická tyranie sice padla, nikoli však její ideály, které prostřednictvím neomarxismu a jeho revoluce r. 1968 získaly dominující postavení ve vyspělých západních zemích a díky nimž se prosadily v jejich legislativě interrupce, eutanázie, homosexuální svazky a další svinstva. Opakují se proto dějiny? Ty snad ani ne, ale opakuje se čas od času taktika satanských sil, chtějících zničit Kristovo království na zemi, jak to veřejné, tak i to v lidských srdcích.
Použitá ilustrace: Karikatura z října roku 1813, která zpodobňuje bitvu u Lipska jako tvrdý oříšek pro Napoleona.
Aktuálně >
Zajímavý odkaz – http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16733
Jenom dvě otázkym, bylo by toho víc:
1. Píšete „náboženskou svobodu plně v osvícenském duchu, kdy …“ Prosím, co to je náboženská svoboda v neosvícenském duchu?
2. Píšete „Opakují se proto dějiny? Ty snad ani ne, ale opakuje se čas od času taktika satanských sil …“ Prosím, nezahlédl jste ve svých studiích historie, že dějiny mají od vítězných útoků na středověk lineární průběh, kdy čas od času dochází k jeho zrychlení nebo zpomalení, však nikdy ke změně směru?
Děkuji.
ad 2 – Dovolím si odpovědět za pana doktora, ze svého pohledu.
1. – to jste nepostřehl ten sarkarmus? Osvícenství se chvástá tolerancí až na půdu, ovšem jeho tolerance katolicismu není ani ve sklepních prostorách. Neosvícenský duch je pak tentýž, jen se nenaparuje tolerancí.
2. Satan nevymyslí nic nového, jen opakuje a napodobuje. A lineární průbeh? Já spíš vidím spirálovitý.
Náboženskou svobodou v neosvíceneckém duchu, tj. dle tradičního chápání, je míněna náboženská svoboda Církve vykonávat její činnost. Tato svoboda se týká pouze pravé Církve, tj. pravdy, které toto právo na svobodu přísluší.
Odpovídám odpovědí Pontia Pilata: Quod scripsi, scripsi. Na tom není co vysvětlovat, to by byla neplodná hra o slovíčka.
Já jsem dost natvrdlý: Pane doktore, prosím Vás, souhlasíte s názorem ad 4.? A byl byste tak laskav a mohl mi poradit: Myslíte si, že to je i názor Svatého otce? Děkuji.
Copak náboženská svoboda, tu mně zde vyloží pan doktor. Ale jaký doktor mi vyloží tuto pravdu: „Reforma reformy je ověření realizace liturgické reformy“? Jen aby ten doktor nebyl … jsem z toho už trochu na hlavu. Tak praví dnes Radio V Dnes.
Ad 6: Souhlasím s Martinem Čejkou, tady není s čím nesouhlasit. Pravá náboženská svoboda, ta neosvícenská, je zaručena pouze Katolické církvi jakožto nositelce plnosti pravdy. Vůči nekatolickým náboženským komunitám nebo vůči ateistům nechť je uplatňována tolerance, nikoli svoboda, v tom je rozdíl (svoboda je trvalý stav, tolerance pouze stav z těch či onech důvodů trpěný). Tato tolerance je závislá na tom, jestli je prospěšná ve smyslu principu „veřejného blaha“ (bonum commune) podle nauky sv. Tomáše Akvinského, konkrétně tedy: Je jasné, že nelze tolerovat satanisty nebo zastánce lidských obětí. Jinak dnes je zřejmé na základě zkušeností, že pro bonum commune ve státě většinově katolickém je prospěšná tolerance pro všechny nekatolické konfese i pro ateisty za předpokladu, že oni budou respektovat vůdčí postavení Katolické církve a nebudou požadovat nic, co je v rozporu s přirozeným mravním zákonem. Tak to formulovali na II. vatikánském koncilu Otcové z Coetus Internationalis Patrum ve svém dokumentu o náboženské toleranci, žel bylo to smeteno ze stolu. Dnes naše představa se dá konkretizovat asi takto: Nechť ve státě s většinou katolického obyvatelstva mají protestanté, židé, buddhisté apod. své bohoslužebné stavby a místnosti a svoji pastoraci s tím, že Katolická církev bude církví státní a ústava a zákony budou v souladu s katolickou morálkou, tzn. nepadají v úvahu potraty, rozvody, antikoncepce, eutanázie, homosexuální svazky a další liberálně-neomarxistická svinstva. V zemích, kde katolíci jsou v menšině, nechť požadují pro sebe toleranci ze strany státu.
Pane doktore, dle mého troufalého mínění jste to moc hezky popsal, odvažuji se gratulovat. Ale přece mi tam něco … Píšete „naše“, kdo to je „my“? Myslíte tím nauku Svatého otce nebo jen některých skupin věřících? Tedy, abych to pochopil, je míněním Svatého otce to, jak to popisujete, že ve většinově katolickém státě má být katolické náboženství náboženstvím státtním? Já nejsem tak zběhlý, v KKK ani v jeho projevech (nejsem, přiznávám, detailní čtenář) jsem to neviděl. Pro mě je totiž naukou církve a tím „my“ „naši“ to a jen to, co učí Svatý otec. Já se odvíjím zcela od Jeho nauky. A zeptat se ho nemůžu, ve farnosti se o tom nemluví, že bych se zeptal, a Vy jste sám psal opakovaně, že Jeho nauku vysoce oceňujete (vzpomínáte – Jeho poslední trilogie …). A přiznávám, že já neumím ocenit to, o čem nevím nebo čemu nerozumím. Proto si dovoluji se takto, na tuto zcela základní záležitost, ptát.
Ale samozřejmě, že má dr. Malý na mysli Svatého otce! např. Lva XIII., Pia IX., Pia X. a další.
Milý bratře Felixi! Nikdy jsem nedělal tajnosti s tím, že současný Sv. Otec, jehož si jinak v mnoha ohledech vážím, se v této věci mýlí, když hovoří o tzv. „laickém státě“, čili nábožensky neutrálním, jako o ideálu a nejlepším řešení. Vysvětlení je jednoduché: Je poplatný koncilové deklaraci „Dignitatis Humanae“, která toto postuluje. Dnešní zkušenost ale ukazuje, že tzv. „laický“, tj. nábožensky neutrální stát, je iluzí. Dnešní tzv. demokratické země, kladoucí na roveň všechny konfese a nenáboženské -ismy, jasně ukázaly, že nejsou nábožensky neutrální, podívejte se na legaliazce potratů, sodomie, eutanázie atd. a na vyhazovy z práce (někdy i uvěznění) lidí, kteří s tím nesouhlasí, ale i těch, jejichž „vina“ spočívá pouze v tom, že nosí na krku křížek, dokladů na tisíc. Zdá se, že to i Benediktovi pomaličku dochází, proto mluví o tzv. „zdravé“ a „nezdravé“ laicitě státu, s čímž samozřejmě nelze souhlasit, nicméně je tu jakýsi posun. Nota bene jeho výroky v této záležitosti nemají věroučnou závaznost, jsou to jeho pouhá soukromá mínění, rovněž tak ji nemá deklarace DH. Naproti tomu Syllabus bl. Pia IX. nebo encyklika „Pascendi“ sv. Pia X. svoji věroučnou závaznost mají, což dokazuje jejich dikce, která odsuzuje ideu tzv. náboženské svobody, což je postulát liberálního státu, jako blud. Já se tedy držím a budu držet těch papežských výroků, které jsou pro mne jako pro katolíka závazné, a jestli jim výroky posledních papežů odporují, nemění to na tom zhola nic, protože tyto výroky podobně jako DH svou dikcí nikoho k víře nazavazují.
10. Já jsem myslel současného Svatého otce.
11. Vaším vyjádřením jsem naprosto šokován. Píšete sice, že stasnovisko Benedikta XVI. není věroučně závazné, ovšem, pokud se v této věci mýlí, jak říkáte, znamenalo by to, protože jde o věc nesmírné závažnosti, která konstituuje tvářnost dnešního Západu, že je za tuto tvářnost, on osobně, tím, že zastává v této nanejvýš závažné věcitoto stanovisko, odpovědný, dokonce předevěším, primárně on, odpovědný. A tomu, uznejte, nemohu uvěřit. Dokonce pozoruji ve vašem vyjádření vážný rozpor: říkáte, že si ho vážíte – a přitom mu v důsledku přisuzujete vlastně pokračující zkázu Západu. Z uvedených důvodů nemohu Vaše vysvětlení přijmout a musím hledat příčinu zkázy Západu jinde. Ale kde? Kdo poradí?
Není mým posláním hodnotit odpovědnost papeže za jeho vyjádření, to jsem vždy odmítal a odmítám, to přenechávám Bohu. Já jen poukazuji na to, že vyjádření pokoncilních papežů ve věci náboženské svobody a laického státu, jakož i vyjádření koncilové deklarace DH, jsou v rozporu s věroučně závaznými prohlášeními předchozích papežů a naukou Církve tak, jak byla hlásána celá staletí. Já se držím této nauky, nota bene když uvedená vyjádření koncilu a pokoncilních papežů nenesou pečeť neomylnosti a nemají věroučnou závaznost. To ovšem nic nemění na tom, že řadu jiných výroků Benedikta XVI. hodnotím kladně a oceňuji leckteré z jeho jiných kroků, počinů a vyjádření.
Pane doktore, nicméně Vám děkuji za předložení Vašeho názoru, myslím, že bychom mohli debatu na toto téma uzavřít. Pro mě osobně měla přesto význam a osvětlila přinejmenším dvě věci.
1. Diskutovaná záležitost, i když nejde snad o nadpřirozenou víru, má v dnešním tomto světe prvořadý význam (např. přítomnost miriády potratů je jejím důsledkem).
2. Každý člověk, i ten nejhorší, pokud je na této zemi, vysloví mnoho pravdivého a vykoná mnoho dobrých skutků.
I když tedy já osobně s Vámi nesmím souhlasit, děkuji Vám za presentaci Vašeho názoru.
Addendum: Západ všemožně podporuje boj za svobodu – http://www.youtube.com/watch?f.....D2V-4RHdWA