Martin R. Čejka
„Podle mě je to kniha šílence.“
Katolický spisovatel Hilaire Belloc o díle protizednářské autorky Nesty Websterové
Na otázku, jak se ze zednářů nezbláznit, je celkem snadná odpověď: nevzdávat se velikého daru, kterého se nám od Pána Boha dostalo, tj. rozumu, uvědomit si pravý význam věcí v Božím řádu, nepropadat nectnostem, jakými jsou např. nemístná zvědavost a pomluvy, a naopak nezapomínat ani zde na navýsost důležité ctnosti, tedy lásku a spravedlnost, jež máme projevovat i nepřátelům, pokud chceme dokonale následovat Pána Ježíše Krista.
Vzorem nám jsou, nebo by měly být, papežské dokumenty, které o svobodném zednářství pojednávají. Již při prvním pohledu je zřejmé, že se papežové neutápějí v podružnostech, zástěrách, vyhrnutých nohavicích atp., ale soustřeďují se na podstatu věci, v první řadě na duchovní povahu nebezpečí, a to dle slov sv. Pavla: „Buďte silní v boji se zlem! Konečně, bratři, posilňujte se v Pánu, a to jeho mocnou silou! Oblecte se v plnou zbroj Boží, abyste mohli čelit úkladům ďáblovým! Neboť náš boj není proti krvi a tělu, nýbrž proti knížatům a mocnostem, proti světovládcům této temnoty, proti zlým duchům v povětří.“
Prosím, neberte můj příspěvek jako morálně teologický traktát. Jedná se spíše o několik postřehů z „lidového léčitelství“, k nimž jsem došel pozorováním sebe sama i svého okolí. Přiznávám, oddíl Antimasonica zahrnuje v mé knihovně větší než malé množství titulů, nicméně se neodvažuji nazývat odborníkem. Věřím, že se mezi čtenáři najde řada daleko zasvěcenějších osob. Čímž chci naznačit, že jsem si své omezenosti vědom a že nám do redakce nemusíte posílat své případné rozhořčené reakce.
Žádní andělé
Tvrzení, že svobodní zednáři nejsou žádní andělé, zní až trapně samozřejmě. Jenomže při četbě některých protizednářských autorů člověk lehce nabude dojmu, že zednáři nejenže daleko předčí lidi, nýbrž i anděly, neboť jsou vybaveni přímo božskými vlastnostmi: všemohoucností, všudypřítomností a vševědoucností. Navíc jejich nezlomnou vůlí, s níž jdou za svým cílem, neotřese žádná ze sprostých vášní, jež bývají vlastní nám, smrtelníkům.
Není tedy od věci si uvědomit, že je jenom jeden všemohoucí, vševědoucí a všudypřítomný, tedy Pán Bůh. Bez jeho vědomí nespadne ani jeden zednářský chlup, jenom on zná „srdce a ledví“ zednářů, ba i počet vlasů na jejich hlavách, ať už jednotlivě či dohromady, jenom on je nepřemožitelným, vítězným Pánem dějin.
Pokud někdo trpí sklonem nelidsky si zednáře idealizovat, ať si zkusí představit onu známou scénu z grotesek, jak jde zednář po ulici a uklouzne po slupce od banánu. Je-li pro někoho představa zednáře, který si „natloukl nos“, nepředstavitelná, pak si troufám tvrdit, že ho nemístně přeceňuje.
Dějiny navíc dosvědčují, že si „děti vdovy“ ne vždycky projevovaly neotřesitelnou bratrskou lásku a že si zednáři dokázali jít zástěra nezástěra navzájem po krku, když došlo i na ty nejpřízemnější věci jako moc, peníze nebo žena (čímž pochopitelně nemíním, že ženy jsou přízemní).
Noci s nepřítelem
Zlo je od toho, aby se přemáhalo, nikoliv proto, aby nás uhranulo. Lze se naneštěstí občas setkat s tím, že lidé tráví celé dny, ba i noci, horečnatým rozjímáním o zednářích, židech, komunistech, homosexuálech… (doplňte své oblíbené neoblíbence). Nebo znají takřka nazpaměť přísahu „rytíře Kadoše“ skotského ritu, ale stěží vyjmenují jména dvanácti apoštolů. Ale k čemu je to vlastně dobré?
Člověk by měl usínat a vstávat s myšlenkou na Pána Boha, a ne na zednáře. Navíc by bylo škoda, kdyby nám ošklivé věci zastínily krásu stvoření a ztrpčily přirozené radosti, které nám dobrotivý Bůh ve své neskonalé lásce dává. Pokud necháme temnotu, aby nás pohltila, otrávila naši mysl a oslepila naše oči, pak tím uděláme radost jenom svým nepřátelům a sami sobě uškodíme.
Náprsní kapsy a kameníci
V souvislosti se zmíněným uhranutím lze pozorovat i neúnavné pátrání po projevech zednářství, jež se nejčastěji zhmotňují v různých symbolech. Zde ale může občas dojít k mýlce, neboť zednáři, až na několik málo výjimek (např. velké písmeno „G“), používají převzatou symboliku, mezi níž najdeme třeba i kříž nebo kotvu. Snad nikdo soudný nebude ze zednářství podezřívat včely či včelaře, ačkoli jsou včely, případně úl, jedním z hlavních zednářských symbolů. Horší to ale mají např. kameníci a povolání spojená se stavebnictvím, neboť zednáři si přisvojili a nechvalně proslavili i jejich cechovní znamení, tedy ono pověstné kružítko a trojúhelník. Přesto se odvažuji tvrdit, že počítat různé spolky kameníků, které se tohoto symbolu nevzdaly, mezi „tajné společnosti“, je příliš smělé (pokud ovšem jejich suchopárné texty o žule a frézách neskrývají nějaké okultní poselství). Bezostyšně bylo rovněž ukradeno i „oko v trojúhelníku“, symbol Boží prozřetelnosti či Nejsvětější Trojice, s nímž se může setkat v křesťanském umění ještě před vznikem svobodného zednářství. Historik a významný odborník na ikonografii Mons. Xavier Barbier de Montault byl toho názoru, že by se měla Církev zmíněného symbolu vzdát, protože je vnímán jako zednářský. Rozhodnutí pochopitelně ponechávám na příslušných církevních autoritách, ale sám za sebe říkám, že bych nic zednářům nedával.
Poslední dobou se na internetu (sic!) těší značné popularitě nové rozpoznávací znamení zednářů, kterým údajně je „napoleonské gesto“, tedy tzv. „skrytá ruka“. Jedná se o novinku, kterou starší protizednářská literatura nezná. Proč? Inu proto, že dříve takové gesto nebylo ničím neobvyklým. A jelikož toto gesto páchá člověk pokaždé, když sahá do náprsní kapsy, je třeba se mít na pozoru, aby vás někdo v daném okamžiku (např. v samoobsluze) zrovna nevyfotografoval a neudělal z vás mistra druhého závoje královské archy.
Podle záplavy internetových odborníků a jejich zaručených objevů to vypadá, že svobodné zednářství není žádným nebezpečným tajným spolkem, nýbrž „spolčením hlupců“, kteří kudy chodí, tudy bezustání podivně pohybují rukama a mrkají očima, aby snad nebylo pochyb o jejich spiklenectví.
Jablko nepadá daleko od stromu
Jsou-li zednáři „dětmi ďábla“, pak je nutné mít na paměti, že jejich otec je rovněž otcem lži. Proto je s podivem, jak někteří autoři naprosto nekriticky čerpají informace z jejich spisků, zejména pokud jde o dějiny tohoto tajného spolku a jeho stoupence. Zednáři si od nepaměti rádi přidávají na důležitosti, a tak se můžeme setkat s tím, že datují vznik svého „ctihodného bratrstva“ od Ábela (případně Kaina) a pokračují nepřetržitou linií až do dnešních dnů, uvádějíce mezi svými členy Noema, krále Šalamouna, jistého stavitele Hirama, egyptské kněze, učitele z bájné Atlantidy, Pythagora, Platóna, krále Artuše, Chlodvíka I., Leonarda da Vinciho a další, přičemž někteří se nestydí vydávat za zednáře i samotného Pána Ježíše. Nezapomínejme, že pomluvou se můžeme prohřešit nejen proti lidem na tomto světě, ale i na onom. Ti druzí ovšem nemají obvykle možnost se příliš bránit.
V protizednářských kruzích, a bohužel někdy i těch katolických, stále přežívá legenda o templářích jakožto skrytých svobodných zednářích, která bývá přiživována samotnými „zástěrkáři“. Jakkoli snad starší autory omlouvá nedostatek informací k danému problému [1], tak v případě současných, kteří mají možnost seznámit se s posledními vědeckými závěry [2] a přesto dále historické omyly opakují, lze hovořit přinejmenším o trestuhodné nedbalosti. Navíc dnes už i někteří zednářští historici uznávají, že se jedná o „romantický“ mýtus. [3]
Poučení z krizového vývoje
Při styku s různými zednářskými informacemi je tedy zapotřebí nezbytné „hadí obezřetnosti“. Čímž se vlastně dostáváme k důvodu, proč tento článek píši. Předpokládám totiž, že nikdo nechce, aby se opakovala ostuda, k níž došlo v souvislosti s Léo Taxilem. Tento antiklerikál a zednář [4] předstíral, že se obrátil na katolickou víru, přičemž začal zveřejňovat šťavnaté zprávy ze satanského zednářského zákulisí. Jedním z jeho hlavních zdrojů byla jistá Diana Vaughanová, která popisovala, kterak jako zednářka (palladistka) obcovala s démony, jeden jí prý dokonce hrál i na piáno ve tvaru krokodýla atp. Z Taxila se zanedlouho stala hvězda protizednářského odporu, což mu vyneslo i čestné pozvání na I. mezinárodní protizednářský kongres, který se konal v září 1896 v Tridentu. Ačkoli vládlo bojovné vzrušení, někteří se jej jali kazit tím, že označili knihy Diany Vaughanové za smyšlenky obsahující rouhání, ba zpochybňovali samotnou její existenci. Mezi těmito statečnými muži vynikali zejména představitelé německé církve P. Hermann Gruber a dr. Michael Gratzfeld, vyslanec kolínského arcibiskupa Krementze, které za jejich malověrnost tenkrát stihl hněv souvěrců.
O necelý rok později, 19. dubna 1897, svolal Léo Taxil do budovy Geografické společnosti v Paříži konferenci, kde před shromážděnými církevními hodnostáři, předními svobodnými zednáři a novináři nejčtenějších listů prohlásil: „Důstojní otcové, vážené dámy, vážení pánové. Nehněvejte se, ale smějte se z celého srdce. Nebylo ani stopy zednářského spiknutí… Dr. Bataille, Sophia Valderová, Diana Vaughanová, celá ta hrůzostrašná mašinérie je do poslední maličkosti mým výmyslem, abych svedl katolíky… Dnes moje kariéra žvanila končí. Nikdo mi už neuvěří. I když… lidská naivita je přeci bezmezná!“
Tak Léo Taxil splnil svůj cíl (úkol): zpochybnil a zesměšnil protizednářské hnutí. Jako bonus si navíc za své smyšlené knihy vydělal dva miliony franků, které vytáhl z kapes protizednářského tábora. A to vše díky, mírně řečeno, naivitě řady katolíků a s jejich vydatnou pomocí. Ti, ačkoli bezesporu vedeni nejlepšími úmysly, zapomněli, že katolickým heslem není: „Čím více satana, tím lépe,“ nýbrž: „Pravda vás osvobodí.“
[1] Existovali ale i tací, kteří tento mýtus bořili. Viz např. Otto Bauren, Die innere Unwahrheit der Freimaurerei, Mainz 1884.
[2] Malcolm Barber, Noví rytíři. Dějiny templářského řádu, Praha 2006; Malcolm Barber, Proces s templáři, Praha 2008; Barbara Fraleová, Templáři, Praha 2009; Alain Demurger, Jakub z Molay. Soumrak templářů, Praha 2011; Piers Paul Read, Templáři. Vzestup a pád mýty opředeného řádu, Praha 2001.
[3] Viz Stephen Dafoe, The Compasses and the Cross, Hersham 2008.
Aktuálně >
Templetonova cena bývá označována jako Nobelova cena v oblasti duchovních nauk. Nadace Johna Templetona, zesnulého investora a filantropa, vyzdvihla, že pětašedesátiletý Halík se po sovětské invazi a následné okupaci Československa v letech 1968 až 1998 zasloužil o budování náboženské a kulturní svobody. Zdůraznila, že letošní laureát se stal mezinárodně uznávanou osobností obhajující dialog mezi různými vyznáními a nevěřícími.
http://www.lidovky.cz/halik-ve.....36_lide_hm
Zaujímalo by ma, aké sú názory na toto ocenenie pána profesora Halíka v kontexte témy svobodné zednářství, keďže pán Templeton k nim údajne patril, alebo či aj tu platí, že člověk by měl usínat a vstávat s myšlenkou na Pána Boha, čo je nepochybne pravda. Zrejme je dôležitejšie reálne zvestované posolstvo, resp. ovocie života, než vonkajšia symbolika, teda reči.
Děkuji za tento výborný článek. Jen doplňuji, že tehdejší Tovaryšstvo Ježíšovo upozorňovalo na podezřelé okolnosti u výpovědí Leona Taxila a předložilo tehdejšímu Sv. oficiu návrh, aby vydalo varování před ním. Kongregace Sv. oficia a inkvizice, jak se tenkrát nazývala, se skutečně k tomu už chystala, jenže do toho přišlo to Taxilovo sebeodhalení, o němž autor píše. Patrně se zednáři „domákli“, že církevní autority jsou vůči Taxilovým výpovědím čím dál kritičtější a že hrozí veřejné varování, proto se musel rychle odhalit sám, aby nebyl nakonec odhalen církevní autoritou.
Pozdrav Pán Bůh…, srdečně všechny zdravím a vyprošuji Boží požehnání… + J
Díky autorovi, za přínosný a vtipný článek na závažné téma…
ad 1) Co se týče dotazu pana Radomíra-1, necítím se být až tak znalí věci, jestli je nebo není, pan profesor Halík, zednářem.
To nic, ale nemění na věci, že jsem před ním vždycky důrazně varoval. Jeho myšlenky jsou každopádně v zednářském duchu a proto, jako takové, duchovně naprosto zničující.
V naší farnosti, je toho dokladem jistý člověk, který pana profesora čte (přímo hltá jeho knihy). Velmi lituji zpovědníka tohoto člověka a nejvíce lituji jeho nejbližší.., jsou to mučedníci.
Jsou skutečně kněží, kteří mají podobné skušenosti.
Jeden z nich mi doslova řekl: “ Lidé které duchovně vedl („doprovázel“) P. Halík, jsou na exorcismus.“
Říkám to jenom proto, že mnoho mladých studentů v Praze vyhledává jeho duchovní vedení, aniž by tušili v jakém jsou nebezpečí.
Kdyby byl jen jeden člověk, takto varován…, měl by tento příspěvek smysl.
Srdečně v Kristu a Panně Marii + b. Jan
Martine, děkuji. Miluji onu lehkost se kterou píšeš své články. Základním pokušením je pokušení k beznaději, a o tohle především jde. Pokud se zlému skrze zájem o zednáře či neroztodivnější spiknutí a teorie kolem, podaří dotyčného fascinovat, tak se v určité chvíli dostaví, skleslost, následně deprese a nakonec beznaděj. Pak už jde o boj o víru. Tímto způsobem se lidé sami otevírají tzv. alternativním duchovním proudům, přičemž dospějí k propasti pýchy. Vždyť oni přeci vědí, oni jsou zanořeni ba přímo zasvěcení, přičemž ostatní jsou jen zaostalí idealisté a stádečko, zatím co já „jsem, který jsem“. Stanou se cyniky, kteří mají jen dobrý pocit ze své vlastní „moudrosti“. Inu zlému lze sloužit mnoha způsoby a tento je dnes velmi, ale velmi populární. Takže ještě jednou díky.
Ad 3 – Já jsem za Halíka svým způsobem rád – je pro mne jakýmsi senzorem. Prakticky vše, k čemu se vyjádří, je pro mne podnětem k přesvědčení, že opak je pravdu. Samozřejmě bych byl rád, kdybych mohl podle jeho výroků poznávat pravdu.
On je pro své obdivovatele skutečně jakýsi guru, jednou jsem jednu mladici slyšel zcela reálně uvažovat, jaké změny by udělal, kdyby se stal papežem. A jedna paní mimoděk vyprávěla, jak šla jednou v Praze kolem otevřeného kostela, zavítala dovnitř, kde viděla řeholnici klečíc na zemi. Vešla a klekla taky vedle ostatních na koberečcích, když tu ona řeholnice udeřila do gongu a ostatní začali cosi pobrukovat a klátit se. „To bylo v Salvátoru“? ptám se. „Ano, už tam nepůjdu,“ odpověděla.
Pravidelně v katolických tiskovinách čtu, jak je svobodné zednářství nebezpečné, i papežskou encykliku jsem přečetl, leč nikde jsem se nedozvěděl zásadní údaje o té nebezpečnosti.
Ad 6) Josefe, přečtěte si, prosím, od PhDr. Radomíra Malého alespoň útlou, leč vydatnou knížečku „Humanisté nebo satanisté?“ A také třeba poslední číslo 1/14 TE DEUM.
POTOM UŽ NEBUDETE MÍT POCHYBNOSTI O NEBEZPEČNOSTI ZEDNÁŘSTVÍ. + J
http://www.lumendelumine.cz/in.....cny-souboj
Ad 3: Ďakujem za komentár.
Pozoruhodné interpretácie o dôsledkoch slobodomurárskeho vplyvu na Cirkev možno vyvodiť aj z posolstiev Panny Márie pre kňaza Stefana Gobbiho, z Mariánskeho kňazského hnutia. Tu sa hovorí o tzv. „Šelme podobnej baránkovi“, čo predstavuje infiltráciu satana až do vrcholu Cirkvi. V jednom z posolstiev z roku 1991 sa predpovedá hustá temnota všeobecného odpadu na obdobie po pontifikáte Jána Pavla II., pričom malý zvyšok verných uzatvorených v bezpečnom útočisku Nepoškvrneného srdca Panny Márie by mal pretrvať až do Pánovho návratu. Nechcem špekulovať o tom, do akej výšky hierarchie satan nesporne preniká. Ani o tom, ako cez slobodomurárov nakazil kresťanskú politiku a tak zákonodarstvo, čím zrejme reálne získava najviac bodov. Zaráža ma skôr v kontexte tohto článku niečo celkom iné. Slobodomurárske vplyvy sa správne považujú za nepriateľské voči Bohu a Cirkvi, pretože spôsobili aj veľa krvavých prenasledovaní spravodlivým. Ale je vôbec možné dnes ešte rozlíšiť, či zlo odpadu od Boha spôsobujú slobodomurárske vplyvy, alebo nejaké iné vplyvy? Má ešte vôbec význam hovoriť o tom, že toto zlo vyvolávajú „tajné spolky“, a toto zlo už nie? Veď ak si uvedomíme šírku a hĺbku stáročí trvajúcej globálnej infiltrácie satanských vplyvov slobodomurárstva na všetky oblasti života, napr. veda, medicína, politika, a pod., potom je možné už opodstatnené hovoriť aj o jednom jedinom pôvodcovi toho všetkého, ktorý sa môže označiť za Antikrista. V tejto hustej hmle sa mi vždy zdalo trochu nebezpečné to čakanie mnohých kresťanov na nejaký deň, keď sa nám ukáže v TV nejaký pán Antikrist, pretože určitý „optimizmus“, resp. viera, že „budeme ešte ušetrení“ je zrejme súčasťou akejsi zdravej ľudskej prirodzenosti, aby sme sa nestali paranoidní. A práve z toho dôvodu ho ani nemusíme spoznať na obrazovke našej TV. O ňom by totiž vtedy vedel s istotou len Boh. Aj keď je to zrejme menšinový názor z hľadiska predstáv o antikristovi, mne osobne je preto blízka skôr predstava Alberta Drexela, ktorý ho skôr považoval za princíp. Rozhodne aj preto, že ak má prísť Súd ako zlodej v noci, význam slova noc môže spočívať práve v tom, že nevidíme zreteľne. Veľmi zreteľné sú však slová o význame ľudstvu darovaného času milosrdenstva, zvestované sv. Faustíne, skôr než nadíde deň Spravodlivosti.
Pozdrav Pán Bůh pane Radomíre-1,
Ad 9) Nevím jestli jsem zcela porozuměl Vašemu obsáhlému příspěvku, ale rozhodně mě potěšilo, že znáte „Modrou knihu“ (oficiální název je: Kněžím přemilým synům Panny Marie), kde Panna Maria formou vnitřní řeči, tedy v srdci (lokucio interna) promlouvá k P. Stefanovi Gobbimu.
Je to geniální kniha poselství, právě svou jednoduchostí, vyžadující skutečnou pokoru a duchovní dětství, čtenáře.
Jsem skutečně vděčný Panně Marii, své Mamince v Nebi, že mi takto skrze P. Gobbiho zachránila katolickou víru, v době mých teologických studií, kdy jsem byl nucen, při zkouškách z dogmatiky a morálky, odříkávat nebezpečné teorie a bludy. Moc se mi to, ale nedařilo, takže jsem pan docenta uváděl občas k záchvatům zuřivosti.
Myslím, že se Vám docela podařilo vyjádřit, oč v „Modré knize“ jde i ve spojitosti se sv. Faustinou, která, také dává (lépe řečeno Pán Ježíš) důraz na to, že ještě stále žijeme v době Božího Milosrdenství, dokud nenastane čas (kairos) Boží Spravedlnosti.
Jak už jsem výše naznačil, nechci se zde pouštět do Vámi nadhozených spekulativní otázek, i když se týkají hlavního článku pan Čejky. Jsem si ale jist, že pokud si dokážete přečíst celou „Modrou knihu“ budou Vám všechny naznačené otázky jasné…
„Modrou knihu je možné si objednat na adrese: Černochova 77 Olomouc (Je to sídlo Mariánského kněžského hnutí, MKH) Velmi, ale doporučuji si na začátku knihy, nejprve přečíst teologický úvod, pro správné pochopení poselství PM)
Ještě k Vámi uváděné myšlence Antikrista, podle představy Alberta Draxela, jako principu zla, je naprosto mylná.
Antikrist je skutečná osoba.
Velmi na toto téma doporučuji dílo Prof. Franze Spiraga „ANTIKRIST“, mající imprimatur z roku 1921. Je to dílo plné věrohodných odkazů na Písmo, Tradici a svatých.
Pane Radomíre-1, přeji Vám i Všem ostatním, (co právě teď čtete), aby Vám „Modrá kniha“ dala to, co dala mě. Srdečně v Kristu a Panně Marii + b. Jan
AD 9. 10. doba největšího odpadu začala po IIVK a uvedení do prakse NOM, protestantizací katolíků. takže ta MK nebo PM se poněkud mílí
Ad 11) Pozdrav Pán Bůh bratře Josefe..
To je jistě pravda. A MK to jenom potvrzuje. Je třeba si ji přečíst… + J
Kniha dona Gobbiho obsahuje poměrně záludnou směs kritiky vnitřního rozkladu a kultu osobnosti zejména Jana Pavla II. To mně vede k mínění, že se jedná o poselství falešná, která mají za cíl spojit kritiku pokoncilního marastu s kultem osobnosti jeho realizatora(ů).
ad.12 a proč teda Gobbi sloužil NOM když přispíval k odpadu?