Sv. Vincenc Lerinský
Jednou tací lidé, kupčící omyly po provinciích a městech, přišli rovněž ke Galaťanům. A když Galaťané pod jejich vlivem, znechutivše si pravdu, začali zvracet manu apoštolské a katolické nauky a libovat si ve špinavých novotách heretiků, tehdy apoštol, uplatňuje moc svého úřadu, s největší přísností prohlásil: „Avšak i kdybychom my nebo anděl s nebe kázal vám proti tomu, co jsme vám kázali, buď proklet!“ [1] Proč praví „kdybychom my“, a nikoli „kdybych já“? Neboť chce říci: i kdyby Petr, i kdyby Ondřej, i kdyby Jan, i kdyby dokonce celý apoštolský sbor „kázal vám proti tomu, co jsme vám kázali, buď proklet“. Jaká to hrozná přísnost! Aby povzbudil k vytrvání v původní víře, nešetří sebe ani jiné apoštoly. Nedosti toho. „I kdyby anděl s nebe,“ dí, „kázal vám proti tomu, co jsme vám kázali, buď proklet!“ Nespokojil se pro zachování jednou přijaté víry zmínit lidský stav, musel zahrnout také vznešené anděly. „I kdybychom my,“ praví, „nebo anděl s nebe.“ Ne proto, že by snad nebeští andělé mohli hřešit; chce tím říci: I kdyby se stalo, co se stát nemůže, kdyby se kdokoli pokusil změnit jednou předanou víru, buď proklet.
Třeba ona slova vyřkl neuváženě, dávaje průchod lidské prchlivosti, spíše než z Božího vnuknutí? Nikoli. Vždyť dále pokračuje v tom, co řekl, zdůrazňuje to s velkou vážností: „Jak jsme dříve řekli, opakuji i nyní: Hlásá-li vám někdo jiné evangelium než to, co jste přijali, buď proklet!“ [2] Neříká: Kdyby vám někdo hlásal něco jiného, než co jste přijali, buď blahoslaven, oslavován, přivítán, nýbrž: buď proklet, tj. oddálen, oddělen, vyloučen; aby jedna ovce svým zhoubným vlivem nenakazila nevinné stádce Kristovo.
Třeba tyto příkazy byly dány toliko Galaťanům? V takovém případě by se také pouze jich týkala i ostatní nařízení, jež dále nacházíme ve stejném listě; např.: „Žijeme-li podle Ducha, Ducha také následujeme. Nebuďme žádostiví marné chvály, popuzujíce se navzájem a závidíce jedni druhým“ [3] atp. A jelikož je to nemyslitelné, neboť tyto příkazy platí pro všechny stejně, vyplývá z toho, že jak zmíněná mravní přikázání, tak i přikázání ohledně víry jsou míněna pro všechny stejně. Jako tedy není dovoleno navzájem se popuzovat nebo si závidět, stejně tak není nikomu dovoleno přijímat jiné evangelium, než které vždy katolická Církev kázala.
Třeba bylo prokletí toho, kdo by kázal jiné evangelium, než které bylo kázáno, míněno pouze pro onu dobu a dnes už neplatí? Pokud ano, pak by také to, k čemu vybízí dále: „Pravím vám: Podle Ducha žijte, a nebudete ukojovati tělesné žádosti,“ [4] platilo toliko tehdy a dnes už nikoliv. Věřit tomu by však bylo bezbožné a zhoubné; nutně z toho tedy plyne, že stejně jako je nezbytné po všechny věky dodržovat tato nařízení, tak rovněž platí po všechny věky nařízení zakazující měnit svatou víru.
Katolickému křesťanovi tudíž nikdy nebylo, nikdy není a nikdy nebude dovoleno kázat něco jiného, než co bylo přijato; a vždy bylo, je a bude povinností proklít ty, kteří kážou cokoli jiného, než co bylo jednou přijato.
Je snad za tohoto předpokladu někdo tak troufalý, aby kázal něco jiného, než co káže Církev, nebo natolik lehkovážný, aby přijal něco jiného, než co přijal od Církve? Volá, neúnavně volá, volá ke všem, vždy a všude ve svých listech onen „nástroj vyvolený“ [5], ten „učitel národů“ [6], ta polnice apoštolů, ten kazatel světa, ten, jenž byl do nebe uchvácen [7], aby byl každý, kdo káže novou nauku, proklet. A na druhou stranu, nějaké žáby [8], komáři [9] a jednodenní mouchy [10], jako jsou pelagiáni, vzdorovitě katolíky vyzývají: Dle našich slov, pod naším vedením, přijměte náš výklad a odsuďte, čeho jste se dosud drželi, držte, co jste dosud odsuzovali, odhoďte starou víru, zásady otců, dědictví předků a přijměte… co? Strach vypovědět, neboť z těch věcí čiší taková pýcha, že je dle mého nelze nejen hájit, ale dokonce ani vyvracet, aniž by se člověk nějakým způsobem nepošpinil.
Někdo snad řekne: Proč Bůh tak často dopouští, že některé význačné osobnosti v církevních úřadech zvěstují katolíkům nové věci? Je to oprávněná otázka, jež si zaslouží pečlivého a zevrubného projednání. Odpověď je však třeba postavit nikoliv na vlastním důvtipu, nýbrž na moci Božího zákona a radách církevního učitelského úřadu. Naslouchejme tedy svatému Mojžíšovi; nechť nás poučí, proč Bůh dopouští, že učení mužové, které apoštol pro jejich dar moudrosti nazývá dokonce proroky, šíří občas nové nauky, jež má Starý zákon ve zvyku nazývat obrazně „cizími bohy“, jelikož heretici uctívají svoje domněnky stejně jako pohané své bohy.
Blahoslavený Mojžíš v Deuteronomiu píše: „Objeví-li se mezi vámi prorok nebo člověk, který tvrdí, že měl sen…“ tj. ten, kdo zastává v Církvi úřad učitele a o němž jsou jeho žáci nebo posluchači přesvědčeni, že učí na základě jakéhosi zjevení; a jak dále? „… a předpoví-li znamení nebo zázrak, a vyplní-li se, co pravil…“ jedná se o nějakého významného učitele, jenž se díky svým vědomostem jeví svým následovníkům být znalcem nejen lidských věcí, ale i jasnovidcem věcí nadlidských, jakými byli dle vychvalování jejich žáků Valentýn [11], Donát [12], Fótinus [13], Apollinaris [14] a jim podobní; a co dál? „… a řekne ti: ‚Pojďme a choďme za cizími bohy, které neznáš, a služme jim…‘“ čím jsou oni „cizí bohové“, ne-li cizími omyly? „které neznáš“, tj. omyly novými a dosud neslýchanými; „a služme jim“, tj. věřme jim a následujme je; a jaký je závěr? „… neposlechneš slov proroka toho nebo snáře.“ A proč, zapřísahám tě, Bůh nezabrání hlásat, čemu nedovoluje naslouchat? „Neboť,“ praví, „zkouší vás Hospodin, Bůh váš, aby se ukázalo, milujete-li ho celým srdcem svým a celou duší svou, čili nic.“ [15] Důvod je nad slunce jasnější, proč Boží prozřetelnost občas některým církevním učitelům dovoluje kázat nové nauky: „Aby vás Hospodin, Bůh váš, zkoušel,“ praví.
A zajisté je velikým pokušením, když ten, jehož považuješ za proroka, za žáka proroků, učitele a mluvčího pravdy a jehož daříš nejvyšší úctou a láskou, náhle skrytě zavádí škodlivé omyly, které ty nejsi schopen ani rychle odhalit, neboť tě již tíží předsudky načerpané z jeho učení, ani snadno odsoudit, protože ti v tom brání náklonnost k tvému starému učiteli.
Úryvek z Commonitoria.
Pro Te Deum Přeložil a poznámkami opatřil Edmund Kříž.
Poznámky:
[1] Gal 1, 8.
[2] Gal 1, 9.
[3] Gal 5, 25–26.
[4] Gal 5, 16.
[5] Skut 9, 15.
[6] 1 Tim 2, 7.
[7] Viz 2 Kor 12, 4.
[8] Viz Ex 8, 6.
[9] Viz Ex 8, 16.
[10] Viz Ex 8, 21.
[11] Valentinus (cca 85 – cca 160) byl gnostik, který mj. hlásal, že Kristus nepřijal lidské tělo z Panny Marie, nýbrž měl tělo nadpřirozené, jež nemohlo trpět. Tertullián o něm ve svém spise Adversus Valentinianos píše, že se chtěl stát biskupem Říma, ale když nebyl do úřadu zvolen, „odpadl od církve pravé víry“ a založil vlastní sektu. Proti Valentinovu učení vystupoval zejména sv. Irenej (Adversus haereses) a již zmíněný Tertullián.
[12] Donatus byl nástupcem schizmatického kartaginského biskupa Majorina. Ke schizmatu došlo ve chvíli, kdy byl na tamější biskupský stolec dosazen Caecilian, kterého část duchovních a věřících odmítla uznat, protože jej považovali za tzv. traditora. Jako traditores byli označováni ti, kteří selhali během pronásledování za císaře Diokleciána a odevzdali (trado) státním úřadům posvátná písma a posvátná náčiní, případně oznámili i jména jiných křesťanů. Nutno podotknout, že Caecilianovým „proviněním“ bylo, že ještě jako arcijáhen na příkaz biskupa Mensuria rozehnal silou stoupence těch, kteří se z vlastí vůle hlásili na mučení a na smrt. Kartaginští schizmatici (později donatisté) prohlašovali, že k návratu traditores do Církve nestačí zpověď a veřejné pokání, ale je nutné je znovu pokřtít a v případě kněží či biskupů opět vysvětit, aby mohli platně vysluhovat a udílet svátosti. Není znám ani přibližný rok Donatova narození, na biskupa byl vysvěcen roku 313 a zemřel někdy kolem roku 355. Učení donatistů odsoudil roku 313 papež sv. Miltiades, následně v roce 314 koncil v Arles, kde byl Donatus exkomunikován, později proti nim rozhodně vystupoval sv. Augustin (De correctione Donatistarum, De baptismo aj.).
[13] Photinus (cca 300 – cca 376) byl biskupem v Sirmiu (dnes Sremska Mitrovica, Srbsko), který považoval Slovo (Logos) jen za projev Boha Otce a popíral existenci Syna před vtělením. Ježíš Kristus byl podle něj pouhý člověk, v němž přebýval Boží Duch. Synoda v Sirmiu roku 351 jeho učení odsoudila a sesadila Photina z úřadu.
[14] Apollinaris z Laodiceje (310–390) byl biskup v Laodiceji (dnes Latakia, Sýrie), který učil, že Ježíš neměl lidskou rozumovou duši, jejíž místo podle něj převzalo božské Slovo (Logos). V Kristu se tedy snoubily dvě lidské části a jedna božská. Jeho učení odsoudila řada synod a v roce 381 i První konstantinopolský koncil.
[15] Dt 13, 1–3.
Aktuálně >