Hlava svaté rodiny.
Giovanni Sandigliano
Je snad na světě něco krásnějšího, světějšího a něžnějšího nad dům, v němž se muž těší z lásky své ženy, z přítulnosti několika dětí? Rodina bývá nazývána chrámem; bývá přirovnávána k svatostánku, kde dlí Ježíš jako vězeň lidí. Je tím řečeno příliš o rodině? Ano i ne! Ano. Je to příliš přirovnávati k věcem tak vznešeným a tak božským zřízení pozemské, jakkoliv posvěcené milostí svátostnou… Nicméně máme-li podati přesný pojem rodiny, není věci jiné, k níž bychom ji mohli lépe přirovnati. Není tedy toto přirovnání přehnané. Můžeme říci, že rodina je posvátná jako chrám a krásná jako svatostánek našich oltářů, místo, nad něž sladšího na zemi nenajdeme.
Bohužel, jen zřídka kdy podobají se naše domy domu Josefovu.
Vkročme do domku nazaretského v níž je hlavou svaté rodiny náš světec. Ve světle vzoru Josefa, Marie a Ježíše učme se, jaká základna, jaká síla musí podpírati rodinu proti útokům se všech stran, jež by ji rády roztříštily a zničily.
I. Základna rodiny. — 1. Rodina je zřízení příliš vznešené a veliké, příliš potřebné, aby měla základ čistě lidský, aby totiž stála jen na prostředcích, jež člověk tvoří i ničí, mění i obnovuje podle libosti. Rodina je buňkou společnosti, je potůčkem, jenž živí nesmírný veletok, zvaný lidstvo. Budoucnost společnosti, život světa nemůže býti ponechán libovůli člověka, tvora tak omezeného, tak křehkého, tolik podrobeného vášním. Základy rodiny tvoří Bůh a jen on je může zbudovati. Když stvořil Bůh v pozemském ráji Evu, představil ji Adamovi slovy: Hle, tvá družka, rosťte a množte se a naplňte zemi! Ježíš Kristus našel toto ustanovení v hlubokém úpadku, zaviněném vlivem pohanství, nachází je nedokonalé i u Israele pro tvrdost srdce tohoto národa a staví je na původní základnu, ba povyšuje manželství na svátost. Rodina má za základ křesťanské manželství. Bez něho a mimo ně tvoří se jen spojení na papíře, které nemá moci na ovládnutí prudkých vášní, a vzniká jho, jež se může někdy státi velmi těžkým a bolestným.
2. Jsme v Nazaretě před rodinou ze všech nejsvětější, před sjednocením dvou duší, nad něž není možná šťastnějšího na zemi. Tato rodina byla založena před očima Božíma s požehnáním nebes. Josef a Maria se řídili při zakládání své rodiny ve všem zákonem Mojžíšovým. Zásnub trval celý rok. Po uplynutí tohoto roku byl Josef povzbuzen andělem, jenž ho zbavil obav, vzniklých v jeho duši ze zázračného těhotenství Mariina, a odvedl nejsv. Pannu do svého domu, když byl kněz pronesl nad jejich svazkem obřadní slova a posvětil jejich manželské pouto. Ký div, že je takový mír, taková radost, takové štěstí v rodině Marie a Josefa! Na tyto dvě duše sesílalo nebe hojný déšť milostí. A když pak přišel Ježíš, soustředil v svém srdci jejich srdce a zanítil je takovým božským ohněm, že se stalo z jejich domku pravé zátiší rajské.
3. Těchto rajských zátiší, jichž by mělo býti tolik, kolik je rodin, ubývá den ze dne. Nové nauky přinesly nové názory o zakládání rodiny. Hlásá se, že není potřeba požehnání kněze pro život v této sladké společnosti. Liberalismus prohlásil, že stát je tvůrcem rodiny, a zavlekl snoubence před občanské úřady. Dnešní socialismus neuznává již za potřebné ani toto podrobení zákonu a hlásá, že jediným zákonem je vůle. Odtud theorie o volné lásce. Provedou-li se však tyto bezbožné zásady, přestává rodina. Dnes jsme svědky žalostných zjevů zkázy. Kolik dětí nezná otce ani matku… Jsou ženy, které měly manžela a dítky a dnes nemají ani střechy, jež by je skryla, a jsou mužové, kteří měli jméno otce a manžela a dnes nenacházejí náruči, jež by je přijala. Domov, milé hnízdo, je snem básníků. Palác, který nemá základů, se hroutí a rodina, jež není založena na Bohu, nemůže míti dlouhého a bezpečného trvání.
Bartolomé Esteban Murillo – Dvě trojice (1675-82)
II. Práva a povinnosti v rodině. — 1. Dvě bytosti se potkávají, milují se, spojují se a s požehnáním Božím zakládají novou společnost. Když se muž a žena rozhodnou založiti rodinu, hluboce mění svůj stav. Je to jasné. Vstupují do nového stavu a musí přijmouti jeho důsledky. Rodina má svůj zvláštní ucel, dáti totiž společnosti a Bohu hodné dítky, a uvésti je na cestu vedoucí k poslednímu cíli. Tohoto cíle musí dosíci společnou prací. Kdo je v čele? Příroda sama to učí. Muž. I sv. Pavel to praví: »Muž je hlavou ženy.« (Efes. 5, 23.) Proto poroučí sv. Pavel, aby ženy poslouchaly svých mužů. Péče o děti má býti společná, ač u každého jiným způsobem. Muž bude mysliti spíše na chléb hmotný a na zajištění postavení. Ženě pak především přísluší úkol mravní výchovy. Muž, žena, děti mají vzájemná práva i povinnosti. Nikdo nesmí zanedbati svou povinnost, nemá-li býti porušena rovnováha rodiny a nemá-li zbýti z rodiny pouhý stín. Tomuto jemnému umění můžeme se naučiti spíše pozorováním rodiny sv. Josefa nežli z knih.
2. Vkročme do domu nazaretského! Josef je hlavou této rodiny. V tomto postavení dostává se mu uznání a úcty Marie i Ježíše. Tento úřad Josefův uznává netoliko Maria a Ježíš, nýbrž i anděl, jenž přináší svaté rodině poselství nebes. Vždy se obrací na Josefa. Když je třeba prchati do Egypta, mluví anděl ve snu k Josefovi; Josefovi je též hlášena chvíle návratu do vlasti. Maria má k svému snoubenci takovou úctu, že vždy uvádí jeho jméno na prvém místě před sebou. Ježíš, praví evangelium, byl poddán se stejnou pokorou jak své matce, tak svému pěstounu. Jakou úctu, jakou lásku choval podobně svatý Patriarcha k Matce a k Dítku! Tak vládl nejkrásnější soulad, nejhlubší pokoj v tomto požehnaném domě, jenž právem zaslouží býti srovnán s nebem. Ježíš byl právě tak středem starostí a citů svatých snoubenců, jako byl jejich radostí a jejich útěchou.
3. Pohanské zákonodárství nepřiznávalo v rodině žádného práva ženě, žádného práva dítěti. Manžel byl neobmezeným pánem obou. Mohl se zbaviti i ženy i dítěte, kdy se mu zlíbilo. Tato naprostá pánovitost dnes již vymizela. Nicméně žije u jistých lidí ještě její část, jež také musí naprosto přestati. Myslím na náboženskou stránku. Často se vyskytne rodina, že muž je nevěrec aneb alespoň že se nestará o náboženství, zato manželka chodí do kostela a přistupuje k sv. svátostem. Vznikají rozpory. Muž slíbil napřed úplnou svobodu a nestrannost a pak sahá k násilným prostředkům. Zapomíná se, že vstupem do rodiny neztrácí ani muž, ani žena svou vlastní osobnost, lidskou ani křesťanskou. Vznikají-li nové vztahy, nesmějí býti na újmu povinností a práv, jež mají jako osoby lidské a jako křesťané. Totéž platí o dětech, které dospěly k užívání rozumu. Ačkoliv jsou podřízeny moci otcovské, mají přece povinnosti i práva, která nesmí tato moc ani potlačiti ani utlumiti. Nejsou práva jen na straně jedné a povinnosti jen na straně druhé. Práva a povinnosti jsou vzájemné. Úcta choti k muži, věrnost a něžná, dokonalá oddanost. Úcta muže k manželce v stejné míře. Poslušnost dětí k rodičům. Ti pak se musí všemožně starati o tělesné i duševní blaho svých dětí, aby je vychovali v dokonalé lidi a řádné křesťany.
Juan Simón Gutiérrez – Svatá rodina (2. pol. 17. stol.)
III. Pomoc náboženství. — 1. Život rodinný je život překrásný, plný nejhlubších radostí. Jaké je to důvěrné, čisté štěstí, spočívati v náručí choti a slyšeti srdce, jež bije toliko pro mne. Jaká to čistá a živá radost objímati dítky plavých vlásků a blankytných oček, cítiti na tváři jejich malou hebkou ručku, jež vás hladí, a slyšeti potom, jak na vás volají: tatínku, maminko! Kdyby nebylo v rodině nic jiného než úsměvy ženy, laskání a polibky dítek, byla by rodina opravdu rájem. Je však tam jen toto? Mohli bychom se napřed tázat, je-li vůbec všechno to v rodině. Nikdy nejsou tyto libé věci v rodině samy.
S těmito růžemi bývají totiž i trny a jak bodavé. Po nebi rodinném přecházívají mračna, nastávají těžké hodiny, hodiny zkoušky a nejbolestnějších útrap. Jsou přemnohé. V takových okamžicích potřebuje rodina paprsku s nebe, božské posily, jinak se manželský svazek přetrhá. V rodině je nezbytně třeba náboženství.
2. Tuto pravdu potvrzují i události v rodině svatého Josefa. Kolik hoře prošlo duší našeho světce! Jednoho dne zpozoroval, že se Maria stala matkou. Sám od sebe nemohl znáti tajemství mladé snoubenky. Musíme uvážiti hloubku víry a jemnosti a zbožnosti Josefovy, abychom pochopili celou tu bolest, již zakoušel v svém srdci. Evangelium nám popisuje tento duševní stav svatého patriarchy a praví, že jsa spravedlivý, uznal za nezbytné propustiti Marii. Štěstí, že byl Josef mužem nesrovnatelné dobroty, mužem hluboké zbožnosti, který našel cestu modlitby. Vroucně prosil Boha, aby ho osvítil, co má činiti, aby ho posílil v této zkoušce. A Bůh mu poslal na uklidněnou anděla. »Neboj se přijmouti Marii, manželku svou«. (Mat. 1, 20.) Modlitba jej zachránila před klamem. Modlitba jej posilovala, dokud mu anděl nezjevil tajemství.
3. Těžké povinnosti, jež doléhají na rodinu, trampoty, jež otřásají stromem domácnosti, žádají neúprosně, aby byla ovládána rodina náboženstvím. Důkazem toho je pohled na rodiny, kde není Boha, kde není vidět kříž, kde nevisí nad ložem obraz mariánský. Jak je možné znáti své vlastní povinnosti, jak jest možné je plniti, chybí-li síla a opora, chybí-li žádoucí světlo? Ať nikdo neříká, že je možné velmi dobře jednati bez náboženství. Čím nahradí člověk myšlenku náboženskou? Zdaž vystačí vědomí povinnosti na zkrocení rozpoutávajících se vášní, na udržení rodinného krbu, když vše uhasí nedostatek lásky? Je bláhový, kdo by tomu věřil. Jak se podaří bez posily s nebe výchova dítek, stěžejní to povinnost otce a matky? Ojedinělé zjevy, o jejichž pravdivosti možno ještě pochybovati, nemohou sloužiti za vzor a na potvrzení všeobecných nauk. Nedopusťme, aby pro nás zapadla idea náboženská! Náboženství oživuj naše činy, utvrzuj náš vzájemný svazek, veď naše kroky, posvěcuj naše povinnosti, dodávej nám posily v hodinách našich utrpení!
Giovanni Sandigliano: Jděte k Josefovi! Praha. 1935.
Pokračování za týden.
Aktuálně >