Libor Rösner
Na svět přišel někdy kolem r. 1150 v Kolíně, přesný rok však neznáme. Jako syn chudých rodičů neměl nějaké přehnané iluze o blyštivé kariéře, před očima měl jen školu a hlavně kostel. Už odmala setrvával na kolenou před sochou Panny Marie s Dítětem Ježíškem a s veškerou svou dětskou důvěřivostí Jim sděloval, co měl na srdíčku. Podle legendy podával jednou malému Ježíškovi jablko a On si je od Něj vzal. V sedmiletém klučinovi se patrně tehdy začalo rodit rozhodnutí, že se stane knězem.
Vyhlídl si premonstrátský řád – řád, jenž sv. Norbert svěřil pod ochranu Mariinu, kterou malý Heřman bezmezně miloval a kterou nazýval svou matkou. Takový řeholník ovšem musí poslouchat jako hodinky a snad i proto se nejprve vyučil hodinářem. Ve dvanácti zaklepal na fortnu kláštera ve Steinfeldu. Jako novic byl vyslán na studia do Mariengaardenu v holandském Frísku. Po studiích se do Steinfeldu vrátil, složil zde řeholní sliby, byl vysvěcen na kněze a zůstal tu až do své smrti.
Ale nepředbíhejme. Před sebou má ještě hodně práce. Nejprve jako klášterní „ministr stravování“. Před vstupem do řádu si svůj řeholní život maloval v růžových barvách: Veškerý možný čas trávit zavřený ve své cele a bude se modlit a rozjímat. Jenže ouha! Opat mu dal na starost stravování spolubratrů, takže dělal jak nákupčího potravin, tak i pikolíka u stolu. Času na modlitbu a rozjímání tak zákonitě nebylo tolik, jak si sám představoval, a proto si často na svůj úděl stěžoval Marii: chtěl by se víc modlit, ale jak, když musí pečovat o žaludky spolubratrů?! A dostalo se mu odpovědi: „To nejpříjemnější, co pro mne můžeš udělat, je to, že budeš se vší možnou láskou sloužit svým bratřím.“
Heřman tedy vytrval a brzy se dočkal sladké odměny – stal se sakristánem. Tato funkce pro něj byla skutečnou odměnou, při službě o chrám a liturgii měl dostatek času na vysněné rozjímání a modlitby, což si náležitě vychutnával, takže celá noc strávená před svatostánkem u něj nebyla ničím výjimečným. Ke cti živého Boha a Nejsvětější Panny skládal řadu hymnů, např. Hymnus k Srdci Ježíšovu.
Jeho výjimečná úcta k Matce Boží nezůstala bratřím utajena. Ač měl v komunitě nemalé potíže pro extáze a vize, jichž se mu dostávalo a jimž ostatní ne zas tak často rozuměli, začali mu říkat „bratře Josefe“, podle Pěstouna Páně, jenž neodmyslitelně k Panně Marii patří. Ale Heřman o tom nechtěl ani slyšet. Viděl to tak: On, jakýsi nehodný sakristián a bývalý zásobovač a hodinář, on, nádoba hříšná přece nemůže nosit jméno snoubence Matky Boží. Jenže když se mu opět zjevila samotná Nejsvětější Panna s andělem, jenž mu oznámil, že s ním Maria uzavírá mystické zásnuby tak jako s Josefem a že si přeje, aby přijal jeho jméno, nemohl už ucuknout. Marii se košem nedává.
Heřman Josef, skromný to řeholník, nosil starý a zalátaný hábit, ale jeho pravým oděvem byly poslušnost (vyučení se hodinářem mu přišlo vhod nejen proto, že se staral i o klášterní hodiny) a pokora. Duchovně rostl do výše, tělesně pomalu chřadl. Jeho posty a jiná rozličná odříkání, při nichž leckdy překročil pro jiné únosnou míru, se na jeho zdraví podepsaly. Zatímco v duši unikal všemu pozemskému, jeho tělo pomalu směřovalo k tomu, aby se obrátilo v prach, z něhož bylo učiněno. Sám Heřman si toho byl vědom, na svou smrt se poctivě připravoval, a dokonce ji předpověděl. Když byl cisterciačkami z nedalekého Hovenu u Zülpichu pozván do jejich kláštera, aby zde celebroval při Velikonočním triduu, už po překročení klášterního prahu narýsoval na podlaze svou holí tvar hrobu a prohlásil, že zde bude pohřben. A na Zelený čtvrtek v Hovenu skutečně opustil tento svět. Je kuriózní, že tak jako neznáme datum jeho narození, tak i datum úmrtí je nám zahalen rouškou tajemství. Jasný je pouze 7. duben, ale udávají se hned dva možné roky: 1241 a 1252. Jeho ostatky byly s velkou slávou brzy přeneseny zpět do Steinfeldu, kde se pak dělo mnoho zázraků. Ale až r. 1958 se mu dostalo blahořečení, což byl už jen krůček ke svatořečení, na něž nemusel čekat už tak dlouho. Jan XXIII. tak učinil o dva roky později.
Heřman je patronem matek a dětí, samozřejmě hodinářů a bývá zobrazován jako chlapec podávající Marii jablko, jako řeholník, nejčastěji s klíčem (od sakristie) u opasku. Jeho atributem je i kalich s růžemi, což se vztahuje k vůni, kterou měl cítit při mešní oběti.
Aktuálně >