Grande munus

Encyklika Cyrillo-Methodějská sv. otce Lva XIII. zvaná „Grande munus“

Cyrillo-Methodějská knihtiskárna V. Kotrba 1901. 

Ctihodným bratřím patriarchům, primatům, arci­biskupům a všechněm biskupům katolického světa oboru v lásce a společenství s Apoštolskou stolicí se nalézajícím

Lev XIII. papež.

Ctihodní bratři!

Pozdravení a požehnání apoštolské!

Vznešený úkol – šířiti křesťanství, kterýž především připadl knížeti apoštolskému Petrovi a jeho ná­stupcům, přiměl papeže římské, aby za všech časů jak toho poměry a úmysly milostivého Boha zdály se vyžadovati, vysílaly věrozvěsty k různým národům okrlšku zemského. Jako sv. Augustina do Britanie, sv. Patrika do Irska, sv. Bonifáce k Němcům, sv. Vilicbroda k Frýzům, Batavům a Belgičanům, a jiné jinam vyslali, aby péči měli o duše, tak dovolili také svatým mužům, Cyrillu a Methoději, konati apoštolský úřad mezi slovanskými národy. Jejich pracím a namáhá­ním děkovati jest, že onino národové uzřeli světlo evangelia a z pohanské divokosti přivedeni byli k mrav­nému živobytí.

Jakož lid ve slovanských zemích pamětliv těchto dobrodiní, šlechetné bratry apoštolské, Cyrilla a Methoděje povždy chválami slavil, tak i církev římská s ve­likou pílí je uctívala. Vyznamenala oba hojně za dob jejich pobytu na světě a nechtěla postrádati ostatkův jednoho z nich. Již od roku 1863 bylo naším před­chůdcem, Piem IX., nesmrtelné paměti dovoleno, aby v Čechách, na Moravě a v Chorvatsku, kdež slavnost sv. Cyrilla a Methoděje potud slavena každoročně 9. března slavnost tato na dále vždy dne 5. července konána a památka obou svatých zbožně uctěna býti mohla. Nedlouho po té, za velkého vatikánského koncilu, prosili četní biskupové apoštolskou Stolici, aby uctění a slavnost oněch rozšířila na celou církev. Ježto ale záležitost tato až dosud zůstala nevyřízenou a ježto průběhem doby nastala v oněch slovanských krajinách změna státních poměrů, zdá se Nám, že přišel okamžik, abychom podporovali slovanské národy, jichž blaho a spása Nám tak velice na srdci leží.

A ježto nechceme, aby se postrádalo něčeho na Naší otcovské lásce, přejeme si také, aby víc a více šířilo se uctění oněch svatých mužů, kteříž slovanské národy, hlásajíce katolickou víru, od záhuby zachránili a nyní na nebesích jsou mocnými jejich přímluvčími. Aby však jasnější a zjevnější bylo, jakými byli oni mužové, jež stavíme k uctění před katolický okršlek světa, následujž krátký dějinný přehled.

Cyrill a Methoděj byli bratři rodem ze Soluně z vážených rodičův. Odešli záhy do Cařihradu, aby oddali se humanitním studiím ve hlavním městě celého východu. Jejich velké vlohy, které již u věku jinošském pozornost na sebe obracely, nezůstaly skryty, neboť oba učinili v krátké době veliké pokroky, hlavně pak Cyrill, jež slynul tak velikým věděním, že ke zvláštní cti dáno mu bylo jméno »filosof«. Methoděj nedlouho potom stal se mnichem, ale Cyrill byl k návrhu patriarchy Ignacia císařovnou Theodorou uznán vhodným, aby v křesťanské víře vyučoval Chazary za Chersonesem bydlící, kteříž prosili v Cařihradě o řádné kněze. Nezdráhaje se převzal tento úkol. Přišed do Chersonu na Krimu, naučil se, jak někteří sdělují, především řeči lidu tamního. Za těch dob podařilo se mu – a to bylo dobrým znamením – nalézti ostatky sv. papeže Klimenta I.; poznal je snadno, ježto byla všeobecná o nich paměť v lidu, a ježto také nalezena byla kotva, s kteroužto – jakož zjištěno – statečný mučeník k rozkazu císaře Trajana byl hozen do moře a na to pochován. – S tímto drahým pokladem vnikal do měst i vísek Chazarův, učil je svým kázáním, a milostí Boží obrátil je po odstranění různých pověr ku Kristu Ježíši. On však nejen že tuto novou církev co nejlépe spořádal, nýbrž osvědčil při tom i velké sebezapření a obdivuhodnou lásku k bližnímu; zamítl všeliké dary, jež mu oni krajané nabí­zeli, vyjma jediný: propuštění na svobodu oněch otroků, kteříž přiznávali se k víře křesťanské. Brzy vrátil se Cyrill, plesaje, do Cařihradu a vstoupil zde do téhož kláštera Polychronova, kam již i Methoděj se byl utekl.

Zatím donesla se zvěst o obrácení Chazarů k Rasti­slavu, knížeti moravskému. Příkladem Chazarů po­vzbuzen, požádal týž císaře Michala III. v Cařihradě, aby mu poslal některé věrozvěsty, a bez obtíží bylo prosbě jeho vyhověno. Ctnost Cyril la a Methoděje skutky již osvědčená a jich známá láska k bližnímu způso­bily, že zase k této cestě do Moravy byli vyhlídnuti. Vydavše se přes Bulharsko, již před tím ke křesťanství obrácené, na cestu, neopomenuli nikde příležitosti k utvrzení náboženství se jim naskytující. Obyvatelé moravští ale šli jim v celých zástupech vstříc až na hranice a přijali je rádi a radostně. Bez průtahu vštěpovali pak lidu učení křesťanské a sílili jej nadějí ve statky nebeské; a to konali s takovou silou a pílí tak neúnavnou, že se národ moravský brzy a rád obrátil ke Kristu. Nemálo přispěla k tomu znalost slovanské řeči, kteréž se Cyrill byl dříve přiučil a mnoho přispěl i jeho překlad písem sv. obou zákonů do jazyka slo­vanského. Jsou tudíž zásluhy tohoto muže o všecek slovanský národ tím větší, ježto mu týž děkuje nejen křesťanskou víru, nýbrž i dobrodiní světského vzdělání; vždyť Cyrill a Methoděj vynalezli písmena, kterýmiž jazyk slovanský se vyznačuje a vyjadřuje, a proto také právem pokládají se za zakladatele tohoto jazyka.

O událostech v tak dalekých a odlehlých krajinách přišly pochvalné zprávy i do Říma. Když papež Mikuláš I. statečným oběma bratřím uložil, aby přišli do Říma, usnesli se tito bez zdráhání, že vykonají rozkaz jeho; vydali se radostně na cestu do Říma a donesli s sebou ostatky sv. Klimenta. Papež Hadrian II., jenž nastoupil namísto zesnulého Mikuláše, dověděv se o tom, vyšel s duchovenstvem a lidem výtečným pří­chozím vstříc a vzdal jim velikou poctu. Tělo sv. Kli­menta, jež ihned velikými zázraky se proslavilo, bylo ve slavnostním průvodě přeneseno do basiliky zřízené za doby Konstantinovy, na místo, kde stál rodný do­mek onoho nepřekonaného mučeníka. Pak podali Cyrill a Method u přítomnosti duchovenstva papeži zprávu o apoštolském úřadě svém, jejž posvátným způsobem a s velikou obětivostí spravovali. Poněvadž byli obviňováni, že jednali proti zákonům a obyčejům od předků zděděným, užívajíce při vykonávání sv. obřadů řeči slovanské, objasnili tu věc a uvedli tak důrazné a dobré důvody, že nalezli i u papeže i u shromážděného duchovenstva pochvaly a schválení. Když pak oba slo­žili na katolické vyznání víry přísahu a když přísa­hali, že vytrvají ve víře sv. Petra a biskupů římských, byli jmenováni Hadrianem samým biskupy a posvěceni. Zároveň pak bylo několik jejich žáků posvěceno na kněze.

Božská prozřetelnost však chtěla tomu, aby Cyrill dokonal svůj život v Římě r. 869 dne 14. února, život to, jenž byl bohatší ctnostmi než léty. Dostalo se mu veřejného pohřbu, jenž se konal za veliké slávy způ­sobem, jakým bývají pohřbeni papežové, a uložen byl za velikých poct do hrobu, jejž si Hadrian sám dal vystavěti. Ježto pak římský lid nechtěl dovoliti, aby svaté jeho tělo dopraveno bylo do Cařihradu, ač tru­chlící domovina jeho velice si to přála, byl Cyrill uložen vedle kostí sv. Klimenta, jež po tolik let tak uctivě střežil. Když nesen byl za zpěvu slavných žalmů městem, zdálo se, že to jde průvod vítězný a ne po­hřební. Římský lid prokázal sv. muži takovou poctu, jaké se dostává pouze nebešťanům.

Na rozkaz a za blahopřání papežova vrátil se pak Method jako biskup zase na Moravu, aby tam dále vykonával svůj apoštolský úřad. Snahou jeho bylo, aby, ujímaje se s celou duší svého stádce, sloužil katolicismu s horlivostí větší a větší; usazeným šiřitelům novotář­ství kladl vydatný odpor, aby nesmyslnými svými domněnkami katolické víře neuškodili, vyučoval kní­žete Svatopluka, jenž následoval po Rastislavovi, v náboženství, a když zapomněl na své povinnosti, napo­mínal jej, pokáral jej a naposled jej potrestal inter­diktem. Následkem toho byl samovládcem tím poslán do vyhnanství. Brzy však byl povolán nazpět a docílil svým včasným napomínáním tolik, že kníže změnil své smýšlení a uznal, že nutno pro dřívější návyky činiti novým způsobem života dostiučinění.

Pozoruhodno též, že nezdolná horlivost Methodě­jova obrátila se i za hranice moravské, a sice jako dříve za života Cyrillova Liburnům a Srbům, tak tehdy k oby­vatelům Pannonie, jejichžto knížete, příjmím Kocela, vyučoval v katolickém náboženství a přivedl jej na víru katolickou. Taktéž upevnil ve víře katolické Bul­hary s jejich králem Bogorisem, rozšířil poklady ne­beské též na Dalmatince a dal si všemožnou práci, aby seznámil také Korutany s pravým Bohem a při­vedl je k jeho uctění.

Povstaly mu z toho nesnáze. Ježto totiž někteří z mladé křesťanské té obce pohlíželi na působnost Methodějovu závistivým okem, obžalovali nevinného muže u Jana VIII., nástupce Hadrianova, jakoby jeho učení porušovalo mravy předků, kteří užívali při služ­bách Božích výlučně řecké nebo latinské řeči. Papež maje starost o neporušenost víry a staré kázně, povolal Methoděje do Říma, aby výčitky ty vyvrátil a se ospravedlnil.

On jsa dobrým svědomím jist, uposlechl radostně, a bylo mu snadnou věcí, r. 880 u přítomnosti Jana VIII., několika biskupův a duchovenstva dokázati, že i on sám stále zachovával totéž vyznání víry a jiné že pilně v něm cvičil, na něž u přítomnosti a za schválení Hadrianova na hrobě knížete apoštolského byl přísahal; užíval-li při službách Božích řeči slovanské, stalo se to z dobrých příčin, a se svolením papeže Hadriana. Též písmo svaté tomu se nepříčí.

Výkladem tím očistil se Method ode všeho pode­zření tou měrou, že jej papež objal s radostí, uděliv mu důstojnost arcibiskupskou, potvrdil jeho poslání do krajin slovanských. Přidav mu pak několik biskupů, jimžto v čele měl státi, a kteří jej měli při rozšiřo­vání víry katolické podporovati, poslal jej s vřelými doporučovacími listy a s dalekosáhlou plnou mocí na Moravu zpět. Později potvrdil papež vše to v listě Methoději zaslaném, když totiž závist lidi zlých ještě jednou proti němu se obrátila. Methoděj pokračoval tedy úplně upokojen a s horlivostí ještě větší v úřadě svém, spojen jsa s papežem a celou církví římskou nej­vroucnější páskou lásky a víry. Brzy sklízel výtečné plody své působnosti. Obrátil totiž osobně knížete če­ského Bořivoje a pak jeho manželku Ludmilu s pomoci ještě jednoho kněze na víru katolickou a přivedl to v krátké době tak daleko, že mezi národem tím křesťanské jméno daleko široko známým se stalo. V téže době staral se i o rozšíření světla evangelia v Polsku. Krajinami haličskými vnikl až do Lvova a zřídil tam sídlo biskupské. Odtud vnikl, jak někteří vyprávějí, i do říše Rusův a založil tam biskupství kyjevské. S těmito nevadnoucími vavříny se vrátil ke svým na Moravu. Cítě pak konec svého pozemského života, vyvolil svého nástupce, napomenul kněžstvo a lid v posledním pa­stýřském slovu ke ctnosti a dokončil svůj život klidnou smrtí, život to, jenž pro něho byl cestou do nebe. Jako Řím Cyrilla, tak oplakávala Morava zemřelého Methoděje, a připravila mu čestný pohřeb.

Připomínáme pak si toto vše, ctihodní bratří, s radostí velikou, a hluboce nás to dojímá, kdy zpět pohlížíme do minulosti, kteráž budí v Nás vzpomínky na spojení se slovanských národů s církví římskou, započaté s nadějemi velmi skvělými. Oba jmenovaní šiřitelé křesťanské víry vyšli ovšem z Cařihradu k národům pohanským, avšak jejich poslání bylo apoštol­kou Stolicí, tímto středem veškeré jednoty, buď přímo nařízeno, anebo, což nejednou .se stalo, bylo touto vý­slovně a slavně potvrzeno. Skutečně pak vydali v městě Římě nejen počet o správě svého úřadu, ale i odpo­vídali tu na žaloby proti nim vznesené; zde na hrobech sv. Petra a Pavla složili vyznání víry katolické a zde také obdrželi svěcení biskupské vedle plné moci, založiti vládu církve a podržeti různosti svěcení.

Odtud získáno dovolení k užívání slovanského jazyka při sv. obřadech a právě tímto rokem končí se desáté století od té doby, co papež Jan VIII. psal Svatoplukovi, knížeti moravskému: „Užívání slovanského jazyka… jímž Bohu příslušející čest a chvála se prokazuje, potvrzujeme a nařizujeme, aby tímto jazykem zpívána byla Kristu, našemu Pánu, sláva a čest, a aby jím díla jeho byla velebena. Ve skutečné věrouce není žádného zákazu, aby slovanským jazykem mše sv. sloužena nebyla, jakož i aby tímtéž jazykem svaté evangelium a všechna zbožná čtení starého i nového Zákona, pokud správně jsou přeložena, nemohla býti přednášena.“ Toto potvrdil také Benedikt XIV. apoštolským listem ze dne 25. srpna 1754.

Kdykoli římští papežové žádáni byli o pomoc knížaty, nalézajícími se včele národů, Cyrillem a Methodějem křesťanské víře získaných, projevili vždy největší dobrotivost ochotným přispěním, laskavost při poučování, nejlepší vůli při udělování rady a vůbec prokazovali vždy neobmezenou ochotu ve všech vě­cech, pokud jen možná bylo. Zvláště Rastislav, Svato­pluk, Kocel, svatá Ludmila a Bogoris došli u Našich předchůdců láskyplného uznání.

Ani smrtí Cyrilla, ani Methoděje nezměnila se a neochabla otcovská péče římských papežů o slovanské národy; naopak jevila se vždy při ochraňování jistoty náboženství a při hájení blaha oněch národů. Mikuláš I. poslal z Říma Bulharům kněze, kteříž národ vyučovali, jakož i biskupy z Populonie a Ostie, aby řídili mladou společnost křesťanskou; stejným způso­bem rozřešil vždy laskavě mezi Bulhary povstalé ne­shody v příčině práva církevního; i ti, kdož církvi římské málo jsou nakloněni, uznávají a chválí ve směru tomto jeho moudrost. Po žalostném neštěstí, jež povstalo rozdělením církve, přísluší Innocenci IlI. chvála, že Bulhary spojil s církví katolickou, a Ře­hoři IX., lnnocenci IV., Mikuláši IV. a Eugenu IV. uznání, že je v tomto blahém spojení udrželi.

Stejným způsobem osvědčila se ne únavná snaha Našich předchůdců vzhledem k obyvatelstvu Bosny a Hercegoviny, kteříž nakaženi byli jedem bludných ná­hledů; tak snažili se zvláště Innocenc III. a Innocenc IV. ony bludy odstraniti a Řehoř IX., Kliment VI. a Pius II. vynasnažovali se utvrditi vládu Církve v oněch zemích. Ne menších a ne posledních zásluh mají Innocenc III., Mikuláš IV., Bededikt XI. a Kliment V. vzhledem k Srbům, kteréž ochránili před úklady, činěnými lstivě na podkopání jejich náboženského vyznání. Dalmatinci a Liburnové za svoji statečnost a vytrvalost u víře, a za vzájemné se podporováni zvláštní došli pochvaly a přízně u Jana X., Řehoře VII., Řehoře IX. a Urbana IV. Konečně doznala církev v Syrmii, v šestém století vpády barbarů zničená a později zbožnou snahou Ště­pána I., krále uherského, opět zřízená, mnohých dů­kazů laskavosti Řehoře IX. a Klimenta XIV.

Proto zavázáni jsme díkem Bobu, že nám dána vhodná příležitost, prokázati národům slovanským toto dobro a přispívati k jich blahu s nemenší snahou, jaká jevila se vždy u Našich předchůdcův. Neboť toho si přejeme a toho domáháme se všemi prostředky, aby národové slovanští větším počtem biskupův a kněží vy­učováni a zároveň posilněni jsouce u vyznávání pravé víry a v upřímné poslušnosti k církvi Ježíše Krista, zkušenostmi každodenními vždy více o tom se přesvědčovali, jak blahodárně a utěšeně působí nauka církve katolické na domácí život společný a na veškeré zřízení státní.

Ony církevní provincie jsou to, k nimž Svoji péči zvláště obracíme; také nepřejeme Si ničeho tak vřele, než abychom pečovati mohli o jich spokojenost a jejich zdar, a abychom je všechny věčným poutem svornosti, kteráž je nejpevnější a nejlepší zárukou jejich blaha, k Sobě připoutati mohli. Přejeme Sobě jen, aby nekonečné milosrdný Bůh našim záměrům požehnal a podporoval, co již započato. Vzýváme také jako prostředníky u Něho sv. Cyrilla a Methoděje, učitele Slovanův, na jichž ne­beskou podporu právem tak spoléháme, jakož přejeme Si, aby rozšířeno bylo jich uctění.

Proto nařizujeme, aby 5. července, kterýž den ustanovil blahoslavený Pius IX., přijat byl svátek svatého Cyrilla a Methoděje do kalendáře římské a vše­obecné církve s Officium ritus duplicis minoris a zvláštním mší, jakž to kongregace ritů byla potvrdila.

Vám ale, ctihodní bratří, ukládáme, abyste dbali o uveřejnění tohoto Našeho listu a každý ve svých chrámech, provinciích, městech, diecésích, klášteřích nařídili, aby vše, co tu ustanoveno, zachováno bylo všemi kleriky, kteříž zavázáni jsou vykonávati divinum Officium vedle ritu církve římské. Konečně Si přejeme, aby na Vaše vyzvání a na Vaši radu po celém světě sv. Cyrill a Methoděj byli vzýváni, by celým vlivem svým u Boha přispěli k ochraně křesťanství, po celém východě aby vyprosili vytrvalost pro katolíky, a pro rozkolníky touhu po opětném spojení s pravou církví.

To vše, co výše uvedeno, tímto potvrzujeme a přes jiná apoštolská ustanovení, týkající se opravy římského breviáře a missálu, jakož i přes všeliké, byť i nepředvídané obyčeje a vůbec přes všeliká tomu se opírající ustanovení.

Jak o záruku nebeských darův a Naší zvláštní přízně, udělujeme Vám, ctihodní bratří, všemu kněžstvu a Vám svěřeným národům, apoštolské požehnání v Pánu.

Dáno v Římě u sv. Petra dne 30. září r. 1880 v třetím roce Našeho pontifikátu.

Lev PP. XIII.