Institut sv. Josefa

NEKATOLICKÝ KATOLICKÝ TÝDENÍK

V letošních číslech 30 a 31 Katolického týdeníku, jenž vychází jako list českých a moravských diecézí, byly otištěny dva články, které jsou v rozporu s katolickou naukou, vztahující se k pátému a šestému Božímu přikázání.
V č. 30 je otištěn rozhovor s prof. K. Šiprem nazvaný Člověk je vždy plodem Boží stvořitelské lásky (viz http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=7273), který dobře podává nauku o mravní závadnosti umělého oplodnění. Profesor Šipr s povzdechem konstatuje, že málokdo čte „staré“ církevní dokumenty týkající se tohoto tématu, ale to se týká i mnoha jiných významných encyklik papežů od bl. Pia IX. po Pia XII. a dalších starších dokumentů učitelského úřadu církve. V článku zmiňovaná deklarace Dignitatis personae nepřináší nic zásadně nového, v zásadě navazuje na Donum vitae. Též z formulace „moc, kterou člověk může mít nad vlastním tělem a jeho přirozenými funkcemi, má určité hranice“ uvedené v encyklice Pavla VI. Humanae vitae (vyšla u nás česky i za vlády komunistů), lze odvodit nedovolenost umělého oplodnění. Totéž vyplývá i z formulace v Gaudium et spes: „Když tedy běží o to, jak uvést v soulad manželskou lásku s odpovědným sdělováním života, nezávisí mravní povaha jednání jen na upřímném úmyslu a zhodnocení pohnutek, ale musí se určovat objektivními měřítky, vzatými z přirozenosti lidské osoby a jejích činů; tato měřítka uchovávají celý smysl vzájemného darování i lidského plození v ovzduší pravé lásky“. Rovněž tak i encyklika Pia XI. Casti connubii zdůvodňuje odsouzení zamezení početí tím, že „svojí vnitřní podstatou je proti přirozenosti“. Tento argument lze použít stejně tak dobře i pro odsouzení umělého oplodnění. To jen na doplnění k tomuto jinak dobrému článku.
Vedle článku prof. Šipra je však v témže čísle Katolickém týdeníku otištěn skutečně špatný text nazvaný Rodina díky centru asistované reprodukce (na internetu není k disposici). V jeho první části Martin Hrehorčák, vedoucí Centra reprodukční medicíny motolské fakultní nemocnice, líčí to, co se u nich provádí, včetně zmínek o „odběru partnerova spermatu“, lidských zárodcích se vyjadřuje v termínech„biologický odpad“ a jeho „likvidace“. V jeho druhé části brněnský gynekolog Aleš Bourek vyjadřuje sice některé své etické výhrady, ale píše, že „když ovšem nakonec sáhnete k nějaké intenzivnější manipulaci, nemá se z ní činit pouze technická záležitost“. Dítě počaté metodou IVF není podle něho „produktem zručnosti nějakého strýčka v laboratoři“, ale narodí se zásluhou spolupráce otce, matky a Božího působení. Tento výrok je však zavádějící. Spolupráce otce obvykle spočívá v masturbaci, oplození je nepřirozeně odděleno od manželského aktu. Dítě narozené ze smilstva, cizoložství nebo znásilnění se přece také narodí za „spolupráce otce, matky a Božího působení“. A. Bourek tak zcela obchází otázku mravnosti takových postupů a jejich souladu s přirozeností. Lze se obávat, že se mnoho čtenářů Katolického týdeníku nechá odvést od nekompromisního postoje církevního magisteria vůči umělému oplodnění.
Autorem druhého závadného článku je jezuita P. Petr Vacík Jiná láska do posledního dechu v č. 31 (viz http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=7285). Jedná se o recenzi filmu Single Man, právě přicházejícího do českých kin. Hlavní postavou filmu je homosexuální universitní profesor George Falconer, jenž ztratil svého milence (recenzent jej nazývá „životním partnerem“), a žije v jistém osamění. P. Vacík film vychvaluje, a to nejen v ohledu uměleckého ztvárnění děje a jednotlivých postav, ale i co se týče jeho poselství. „Je chválou života“. Film podle něj „představuje totiž velikou výzvu pro evropské publikum – a především jeho křesťanskou část. Jaký je náš vztah k menšinám a proč? Poselstvím pro nás evropské křesťany bude především Georgeova univerzitní přednáška o strachu, který v nás probouzí jakákoli odlišnost.“ Praktikující homosexuálové jsou podle něj pouhou „menšinou“. Něco jako třeba leváci. Takovou, i když (zatím?) ještě menší „menšinou“ jsou ovšem také pedofilové. Být menšinou není samo o sobě žádná positivní kvalifikace. Psát o „strachu“ také nahrává užívání nesmyslného slova „homofobie“ (mimochodem P. Vacík ve svém textu zmiňuje „homofobní americkou společnost“), jakoby tu šlo o neracionální strach třeba před pavouky. Odpůrcům praktikované homosexuality se tak podsouvá nerozumný odpor vůči odlišnosti charakterizované do nebe volajícím hříchem (Gen 19,13; KKC 1867).
Podle recenzenta film „ukazuje jinou podobu homosexuálního vztahu. Nesetkáváme se zde s lascivním a promiskuitním užíváním si rozkoše, s onou křiklavou podobou homosexuality, která tolik bije do očí, provokuje a právem vzbuzuje nelibost. Taková podoba homosexuality ovšem není jediná. Single Man ukazuje věrný a hluboký vztah, který nelze tak jednoduše odsoudit a zavrhnout. Budiž pro nás výzvou k zamyšlení nad skutečnostmi, které mnohdy nemají tak jednoduché a přímočaré řešení, jak by se mohlo na první pohled zdát.“ Jistě, že stejný hřích může mít různé podoby, které subjektivně mohou být různě odpudivé. Subjektivní pocity jsou však často v rozporu s objektivním posouzením. Pro mnoho lidí je sice potrat zabitím, ale jsou jím méně pobouřeni než třeba vraždou pro peníze. Ale není objektivně horší vražda zcela bezbranné nenarozené osoby vlastní matkou, tedy osobou, jež by mu měla být nejbližší, než vražda cizí dospělé osoby?. P. Vacík čtenářům Katolického týdeníku sugeruje, že některé homosexuální vztahy jsou přijatelné a že jejich řešením není je opustit. To je ovšem zcela neslučitelné s katolickou morálkou i s přirozeným mravním řádem.