Institut sv. Josefa

A PŘECE JE SOUVISLOST MEZI "KNĚŽSKOU PEDOFILIÍ" A HOMOSEXUALITOU
MVDr. Pavel Čermák

Při nedávné návštěvě Chile si dovolil kardinál Tarcisio Bertone prohlásit následující slova:

„Mnozí psychologové a psychiatři ukázali, že neexistuje žádná souvislost mezi celibátem a pedofilií. Ale mnozí další ukázali, jak jsem se v poslední době dozvěděl, že existuje souvislost mezi homosexualitou a pedofilií. Taková je pravda. Mám doklady od psychologů. V tomto je ten problém.“

Kardinál Bertone, ministr zahraničí Vatikánu, bývá označován za papežovu pravou ruku, muže číslo 2 při Svatém stolci, takže jeho vyjádření lze považovat za jakési oficiální stanovisko papežské kurie.
Zveřejněním tohoto rozhovoru si okamžitě vysloužil zuřivé útoky od aktivistů hnutí za práva „gayů“ a světového tisku. Rolando Jimenéz, šéf Hnutí pro integraci a svobodu homosexuálů v Chile, řekl, že mezi pedofilií a homosexualitou není žádný vztah. Jiní označili kardinála za homofoba a překrucovače pravdy.

Jako obvykle, když se to nehodí, se „demokratický a nestranný“ tisk vůbec nepokusil zjistit na čí straně je pravda. Přitom českým novinářům stačilo zalistovat ve starších výtiscích svých vlastních novin a pravdu by tam snadno objevili. Tak například Lidové noviny dne 17. února tohoto roku napsaly o situaci v Irsku:

„Murphyho zpráva má celkem 720 stran a rozebírá případy 46 kněží, na něž bylo kvůli údajnému zneužívání dětí podáno 320 stížností. K obtěžování došlo v letech 1975 až 2005 a více než dvě třetiny případů se týkaly zneužívání chlapců.
Vyšetřovatelé prozkoumali během tří let 60 tisíc záznamů, které církev do té doby držela v tajnosti.“

Hospodářské noviny ve vydání z 19. – 21. února uvedly v článku o Německu:

„Právnička Raueová představila první předběžnou vyšetřovací zprávu. Vycházela z rozhovorů s oběťmi, ale i s rodiči a svědky násilností. Mnohá z napadení byla podle ní velmi surová. Některé z obětí později spáchaly sebevraždu. Učitelé osahávali chlapce, v několika málo případech i dívky, na intimních místech. Někteří ze zneužívaných žáků se s nepříjemnou zkušeností svěřili vůbec poprvé. Neřekli o ní ani manželkám.“

Najde se též mnoho článků, v nichž se sice nemluví přímo o poměru počtů obětí podle pohlaví, ale když se v nich hovoří o obětech, jsou to vždy žáci, ministranti nebo zkrátka chlapci, pouze ojediněle se v nich píše o dívkách. Příkladem je tento článek z Deníku.cz, který popisuje případy zneužívání v Brazílii:

„O jeho předběžném zadržení rozhodl soud na základě závěru slyšení parlamentní vyšetřovací komise, která během tří dnů vyslechla 26 svědků a údajných Barbosových obětí. Barbos se za pohlavní styky omluvil, ale popřel, že by byl pedofilem. Prokuratura nyní má rozhodnout, jaká sdělí knězi obvinění. Video natočil podle brazilských médií jednadvacetiletý muž, který byl prý sám zneužíván od svých 12 let. Z výpovědí dále vyplynulo, že na zneužívání si stěžovali tři bývalí ministranti a že kromě Barbose se ho dopouštěli ještě další dva kněží.“

Přestože se novináři otevřené diskusi o souvislosti mezi pedofilií a homosexualitou kněží vyhýbají jako čert kříži, tak je průkaznost tohoto spojení natolik zjevná, že i v pečlivě cenzurovaných zprávách probleskne dostatek důkazů.

A zde se dostáváme k bodu, kdy je třeba otočit naši pozornost o 180 stupňů a místo na Církev zaměřit pozornost na působení masmédií. To, co před našimi zraky probíhá, není totiž skandálem Církve, ale masmédií. Ta nám zde v celé obludnosti předvádějí jev, kterému se říká indoktrinace, propaganda, tzv. mind control, jakkoli tyto pojmy nejsou jednoduše zaměnitelné. Tyto techniky byly ve své komplexnosti za použití plné škály sdělovacích prostředků rozvinuty v době První světové války vládou prezidenta W. Wilsona, jak to popisuje historik Paul Johnson ve své knize Dějiny amerického národa:

„Wilson založil Výbor pro veřejné informace a do jeho čela postavil novináře George Creela (1876 – 1953). Nová instituce naverbovala 75.000 „ čtyřminutových“ řečníků, kteří při nejrůznějších příležitostech (například během divadelních přestávek) propagovali válečné cíle Ameriky. Dále distribuovala celkem 100 milionů pamfletů v nejrůznějších jazycích, točila filmy (typu Císař nebo Berlínská bestie) a pořádala výstavy „hrůz“ páchaných „barbarskými Huny“. Hamburgeru se začalo říkat „sendvič svobody“ a sauerkraut byl přejmenován na „zelí svobody“. Úřady zakázaly hrát německou hudbu a vyučovat němčinu.“

Edward Bernays, pracovník Výboru pro veřejné informace (tzv. Creelův úřad), známý též jako „otec spinu“ a kmotr moderní public relations, napsal roku 1928 vlivnou knihu Propaganda. Hned v první kapitole Organizování chaosu píše:

„Vědomá a inteligentní manipulace organizovaných zvyků a názorů mas je důležitým prvkem v demokratické společnosti. Ti kdo manipulují tímto neviditelným mechanismem společnosti, představují neviditelnou vládu, která je skutečnou vládnoucí silou naší země.
Jsme ovládáni, naše mysli jsou tvarovány, naše chutě formovány, naše ideje jsou nám podsouvány a to převážně lidmi, o kterých jsme nikdy neslyšeli. Toto je logickým výsledkem způsobu, jakým je naše demokratická společnost organizována.“

Dále v kapitolách Nová propaganda a Noví propagandisté píše následující věty:

„Minorita objevila mocnou pomoc v ovlivňování majority. Bylo zjištěno, že je možné formovat myšlení mas tak, že nasměrují svou nově nabytou sílu žádoucím směrem.
Neviditelná vláda směřuje ke koncentraci v rukách několika málo lidí kvůli nákladům na řízení sociální mašinérie, která ovládá názory a zvyky mas. Dělat reklamu v měřítku, které zasáhne padesát milionů lidí, je nákladné. Oslovit a přesvědčit vůdce skupin, kteří určují myšlení a činnost veřejnosti, nestojí o nic víc.

Z výše uvedených citátů Edwarda Bernayse a popisu Paula Johnsona vidíme, že metody propagandy byly teoreticky rozpracovány a vyzkoušeny v praxi již před více než osmdesáti lety. Od té doby byly dále rozvíjeny a zdokonalovány, vždyť jejich odnožemi jsou i reklama a marketing.
Studium rozsahu, způsobu a směru, jakým mocní v pozadí manipulují s informacemi, nám odkrývá jejich karty. Z dosavadního průběhu skandálu v Církvi, jejž bych navrhoval nazývat spíše „skandální indoktrinací veřejnosti“, vidíme, že karty mocných jsou velmi silné a že hrají proti papeži, posunujícího Církev konzervativním směrem. Také je třeba přemýšlet o časových souvislostech, proč byla tato záležitost rozvířena právě nyní, i když se jedná o případy, které se odehrály v průběhu několika desítek let. Že by to bylo tzv. snětí exkomunikací z biskupů FSSPX v lednu 2009? Nebo snad loňská výzva k vytvoření Palestinského státu v mezinárodně uznaných hranicích?

Abychom se mohli z této „Platónovy jeskyně“, kdy hrstka těch, o kterých jsme nikdy ani neslyšeli, rozhoduje o tom, co mají vědět a nevědět miliardy lidí, osvobodit, bude nutné, abychom důkladněji rozvíjeli studium médií. To je obor, který se zabývá tím, jak média fungují, na rozdíl od žurnalistiky, která učí, jak obsah médií vytvářet. Provádět výzkumy médií bez možnosti jejich zveřejnění v médiích se může jevit jako zbytečná práce. Z historie však víme, že pravda má i jiné cesty a že prohnilý systém založený na podvodech je dříve nebo později odsouzen k zániku.