Institut sv. Josefa

MAJÍ HOMOSEXUÁLNÍ AFÉRY V CÍRKVI A DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL NĚCO SPOLEČNÉHO?
Pavel Čermák

Nepřetržitá série skandálních odhalení zneužívání dětí knězi má další pokračování. Po Spojených státech, Kanadě, Austrálii, Irsku a mnoha dalších zemích sledujeme rozrůstající se případ na jezuitských školách v Německu.

U všech skandálů pozorujeme jeden shodný rys, totiž převážně homosexuální charakter tohoto odsouzeníhodného jednání. Zpráva Johna Jaye, která se zabývá případy zneužívání ve Spojených státech v letech 1950 – 2002, napočítala 4.392 kněží, proti nimž byla vznesena důvěryhodná obvinění. Velká většina obětí zneužívání, 81%, bylo mužského pohlaví. 6% obětí bylo starých 7 let a méně, 16% bylo ve věku 8 – 10 let a 78% mezi 11 – 17 lety. Ve většině případů se tedy nejednalo o pedofilii, ale o hebefilii a efebofílii. V Irsku se problematikou zabývá Murphyho zpráva, podle které se v letech 1975 - 2005 více než dvě třetiny případů týkaly zneužívání chlapců. Podle předběžné vyšetřovací zprávy, zabývající se zneužíváním na jezuitských školách v Německu, osahávali učitelé chlapce, v několika málo případech i dívky.

Jak vidíme ze všech tří zpráv, tak zneužívání mladistvých bylo dominantně homosexuálního charakteru: 81%, tj. více než 2/3 všech případů. To je překvapivé, protože pokud akceptujeme obvykle uváděný údaj o čtyřech procentech homosexuálních mužů, tak bychom měli mezi zneužívanými nacházet 4% chlapců a 96% dívek. Z řady zdrojů však víme, že mezi kněžími je homosexuálů více, než v běžné populaci. Odřeknutí se manželství, v němž by se homosexuál tak jako tak jen přetvařoval, je logickou volbou a homosexuální orientace se křesťanovi může jevit dokonce jako pobídka ke slibu celibátu. Nakolik mohli být někteří homosexuální jedinci motivováni ke kněžskému povolání vyhlídkou na práci s mládeží, je třeba prověřit nepředpojatým výzkumem. I kdybychom však předpokládali, že homosexuálních kněží bylo 25% a měli na svědomí 80% případů zneužívání, tak by na zbývajících 75% heterosexuálních kněží připadlo jen 20% případů. To znamená 12 x větší četnost zneužití u homosexuálů. Tvrzení, že se ke zneužívání chlapců uchylují i heterosexuální kněží kvůli celibátu a proto, že mají k dispozici pouze ministranty, je třeba odmítnout. V Církvi je totiž mezi laiky převaha žen a kněží pracují i s dívkami při přípravách na první svaté přijímání, biřmování a při dalších příležitostech. Přesto je případů zneužití mladých dívek v porovnání s chlapci minimální.

Musíme se ptát, jak je toto možné právě v katolické církvi, která od svého vzniku prohlašuje homosexualitu za hříšnou. A zde se dostáváme k podstatě věci. V šedesátých letech dvacátého století se začalo prosazovat takzvané Hnutí lidského potenciálu (Human Potential Movement), spojené s humanistickou psychologií. Jedni ze zakladatelů Hnutí lidského potenciálu byli Abraham Maslow a Carl Rogers. Maslowovy myšlenky rozvinul Carl Rogers do podoby client-centered therapy, neboli léčby zaměřené na klienta. Stoupenci tohoto hnutí považují za nejvyšší stupeň vyjádření lidského života myšlenku seberealizace (self-actualization).

Celý přístup je zjednodušeně založen na následujících tezích: - Neexistuje žádný systém závazných etických hodnot. - Společnost nedostatečně respektuje tendenci k seberealizaci. - Dochází k rozporu mezi „já jsem“ a tím, co „já bych měl být“. - Člověk, který musí potlačovat své vlastní já, si vyvíjí obranný mechanismus. - Chování se stává neurotickým, neorganizovaným, může dojít k nekontrolovanému výbuchu. - Proto má terapeut plně akceptovat osobnost klienta, aby mu umožnil seberealizaci a zmírnění napětí. Kvůli tomu došlo též ke změně pojmu „léčba zaměřená na pacienta“ na „přístup zaměřený na osobnost“ (personal-centered approach). Tato změna vyjadřuje, že terapeut již neléčí, ale stává se tzv. facilitátorem (moderátorem, prostředníkem), který pouze napomáhá seberealizaci, po novu již ne pacienta, ale osobnosti člověka. V teorii seberealizace je však skryta myšlenka neomezeného uspokojování žádostí, ať už tělesných nebo jiných. Projevit svojí osobnost mj. znamenalo provozovat co nejméně konvencemi omezený sex. Rogers obhajoval alternativní vztahy, včetně homosexuálních a svobodu k sexuálním experimentům. Psal o lidech, kteří žili v hříchu, dopouštěli se nevěry, homosexuálních styků, prostituce i užívání drog v zájmu úsilí o lepší partnerské vztahy. Označil za pokrok chování, které bylo po tisíciletí považováno za pro společnost destruktivní.

Rogers a jeho spolupracovník Coulson připravili rozsáhlý terapeutický program pro sestry Neposkvrněného početí Panny Marie, jež je po skončení Druhého vatikánského pozvaly zástupce této psychologické školy do svých klášterů. V průběhu „terapií“ mnohé sestry pod vedením facilitátorů zjistily, že nechtějí být jeptiškami, ale lesbami. Podobný program byl připraven pro mužský klášter Sv. Antonína. Když řeholníci nahlédli do svého nitra, aby se ujistili se o svých nejhlubších touhách, okolo jedné čtvrtiny z nich pocítilo, že nejvíce ze všeho si přejí mít sex se čtrnáctiletými hochy. Při terapiích byli ujištěni, že když lidé dělají to, po čem nejvnitřněji touží, tak to není nemorální. Na základě vyšetřování bylo skutečně zjištěno, že 25% řeholníků mělo sex se studenty high school (věk studentů cca 14 – 18 let). Podobným způsobem jezuité diskutovali možnost „třetí cesty mezi celibátem a manželstvím“, který znamenal mít partnerku, ale bez vstupu do manželství. Sexuální styk s pubertálními chlapci se v době uvolněné sexuality, drog a rokenrolu nejevil ničím nemorálním. Vysoký stupeň tolerance k zneužívání mladistvých můžeme i dnes pozorovat na postoji liberálů k případu Romana Polanského.

Vliv humanistické psychologie v té době byl obrovský. Podle studie z roku 2002 je Carl Rogers považován za šestého nejvýznamnějšího psychologa všech dob a za druhého nejvýznamnějšího mezi klinickými psychology 20. století, hned za Sigmundem Freudem. Odtud, v duchu aggiornamenta, pronikly do Církve ty nejohavnější výstřelky sekulárně-humanistického myšlení. Důvěra v člověka neznala mezí. Časovou souvislost mezi zneužíváním a nástupem humanistické psychologie dokumentuje zpráva Johna Jaye, podle které došlo k nárůstu počtu případů v šedesátých letech, zneužívání vyvrcholilo v letech sedmdesátých a v devadesátých letech se vrátilo na úroveň z let padesátých. Náboženské řády přitom ve své mnohasetleté historii pohlížely na porušenou lidskou přirozenost realisticky a vyvinuly celou řadu prostředků k minimalizaci pokušení. Proto se zdá nepochopitelné, že se biskupové a další církevní hodnostáři neřídili dvoutisíciletou tradicí Církve a dali raději přednost módní vlně liberalizace psychologizace mravního života.

Zlo, jež bylo spácháno, je skutečně ohromující, byť se jeho rozsah ve srovnání se sekulárním školstvím a obecně světskou společností nemusí jevit nijak mimořádným. Proto můžeme jen uvítat nezávislé vyšetřování a doufat, že všichni pachatelé i jejich napomahatelé budou co nejpřísněji potrestáni. Vždy je však třeba hledat všechny pachatele a trestat spravedlivě. A proto je nutné, aby církevní autorita trestala tam, kam nedosáhnou státní soudy. To znamená potrestat všechny, kteří prosazovali relativizaci pravidel etiky a liberalizaci v Církvi a tak dali prvotní impuls a prostor k bujení tohoto nádoru. Mnozí se závažně provinili třeba tím, že v důsledku své ideologické zaslepenosti novotami případy zneužívání úmyslně bagatelizovali a nevyvinuli úsilí přiměřené svým funkcím k odhalení takových případů.

To, co je na jedné straně pro Církev pohromou, je zároveň historickou příležitostí k vymetení Augiášova chléva pokoncilních reforem. Proto tuto očistu uvítejme a požadujme důslednost.