Institut sv. Josefa

BISKUP VARUJE PŘED ROZKOLEM. ALE STAČÍ TO?
Michal Semín

Účastnil jsem se jedné z únorových svatých liturgií v řeckokatolickém chrámu sv. Klimenta, po jejímž ukončení byl přítomným věřícím přečten List apoštolského exarchy varující před sektářskou skupinou působící na Ukrajině, Slovensku a v České republice. Poslechl jsem si jej s velikým zájmem, a to hned z několika důvodů. Tím prvním je skutečnost, že některé členy této tzv. Ukrajinské pravověrné řeckokatolické církve (UPŘC) jsem osobně poznal v době, kdy ve výše uvedeném chrámu působili. Nemohu popřít, že jsem k nim cítil jisté sympatie, a to zvláště pro jejich kněžskou horlivost a ochotu nést svou kůži na trh upozorňováním na některé zlořády, vyskytující se v katolickém prostředí s vědomím, či dokonce souhlasem církevních představených. Jisté pochybnosti o jejich spolehlivosti však plynuly z faktu, že duchovní zázemí, z něhož ve své pastoraci vycházeli, bylo pod silným vlivem k náboženskému subjektivismu inklinujícího charismatismu. Charismatické hnutí má svůj původ v protestantismu, a není tedy divu, že některým specificky protestantským postojům stoupenci letničního hnutí snadno podlehnou. A právě to se stalo v případě sice nepočetné, ovšem mediálně dosti hlučné skupiny bývalých baziliánů, jejichž protest proti liberálním tendencím v Církvi dospěl tak daleko, že si svévolně přisvojili moc exkomunikovat libovolné církevní představené. Jakkoli nám mohou být některé jejich postoje blízké, výše uvedená praxe je z katolického hlediska neobhajitelná, neboť odporuje jak právu církevnímu, tak především božskému. Náš Pán Ježíš Kristus založil svoji Církev na hierarchickém základě, a není tedy v souladu s katolickou naukou nárokovat, a to ani v případě církevní krize, kompetenční rovnost členů Církve v jejím řízení. Tím netvrdím, že není možné či vhodné, aby i řadový věřící veřejně poukazoval na možné či skutečné bludy církevních představených. K tomu je však oprávněn jen tehdy, je-li jeho tvrzení opodstatněné, a pokud tím přispěje k obecnému dobru Církve a lepší orientaci věřících v dobách věroučného zmatku. Z této možnosti však nijak neplyne právo vynášet nad možnými heretiky z hlediska církevního práva všeobecně platné rozsudky. Prohlásit někoho za heretika je sice po verbální stránce snadné, ovšem po věcné už to tak jednoduché není. Obviněný musí na svém bludném učení tvrdošíjně trvat a současně vědět, že smýšlení Církve je v dané věci jiné. Také se musí jednat o popírání některého z článků víry. Jinými slovy, ne každý hřích proti víře je herezí. Jak se to s danou osobou a dopady jejích výroků má, tedy nemusí být vždy a každému na první pohled zřejmé. Proto je třeba dát přednost řádnému postupu, kdy o vině a trestu nerozhodují jednotliví věřící, ale kompetentní církevní autorita. Horlivost řadového, navíc v bohosloví často jen nedostatečně vzdělaného laika či kněze k závazné platnosti takových soudů rozhodně nestačí. Absurditu exkomunikační kanonády představitelů UPŘC lze snadno ilustrovat i na tom, že nedávno vysvěcení slovenští kněží, spolupracující s UPŘC, o svém světiteli prohlásili, že pro bludy, jež zastává, upadá do samočinné exkomunikace. Podle mylného názoru stoupenců P. Eliáše Dohnala nejsou svátosti vysluhované exkomunikovaným duchovním platné. Vzhledem k tomu, že světitel zastával údajně bludné názory již v době, kdy zmíněné kněze světil, jsou tedy i tato svěcení neplatná. Není snad členům a příznivcům UPŘC zřejmé, že si sami pod sebou uřízli pomyslnou církevní větev? Zde již nejde jen o absenci teologického vzdělání, tady dostává na frak obyčejný zdravý rozum.
Další důvod, proč jsem si s velkým zájmem vyslechl varování apoštolského exarchy L. Hučka, se týká vlastního obsahu pastýřského listu. Ten je totiž v mnoha ohledech pozoruhodný. Posuďte sami:


List apoštolského exarchy varující před sektářskou skupinou působící na Ukrajině, Slovensku A v České republice

Drazí věřící řeckokatolické církve v České republice,
Církev je po celou dobu své dějinné existence vystavena rozmanitým útokům a pronásledování. Předpověděl to sám Spasitel, když řekl: „Když pronásledovali mně, budou pronásledovat i vás“ [Jan 15, 20]. Na Církev se útočí zvenku i zevnitř. Tak tomu bylo po celou dobu dějin křesťanství.
Jako váš biskup, jemuž nástupce svatého Petra, papež, svěřil starost o vás a o vaši víru, chci vás nyní upozornit na skupinu, která se sice stále ještě navenek vydává za katolickou, ale svým jednáním tomu jasně odporuje a splňuje všechny předpoklady, aby byla nazvána sektou útočící na Církev zevnitř. Odmítá jakoukoli poslušnost příslušným církevním autoritám, církevnímu právu, a vytváří si vlastní pokřivený pohled na spásu, duchovní život, svět i Církev. Žijí ve vlastním neskutečném, virtuálním světě. Členové této skupiny svou autoritu odvozují od kritiky současné Církve, která podle nich podlehla rozkladu. Obviňují všechny kromě sebe. Trpí mesiánským komplexem, že jedině oni a jejich skupina jsou povoláni vyřešit všechny problémy v Církvi, jedině oni představují její záchranu.
Obsah vzpoury a požadavky exkomunikovaných kněží jsou však natolik absurdní, že jen těžko můžou vzbudit sympatie v širší veřejnosti. To je určitá záchrana. Avšak i malý počet lidí, který jim podlehne, jsou nesmrtelné duše, na jejichž spáse nám musí záležet. Celá neblahá záležitost již trvá cca deset let a postupně se rozšířila, i když jenom lokálně, po Ukrajině a částečně na Slovensku. Jsou pokusy získávat přívržence i v České republice. Žel, původ všeho je třeba hledat právě tady. Jejich zakladatelem je bývalý kněz olomoucké arcidiecéze Antonín Dohnal, známý svými kontroverzními postoji již v minulosti.
Dosud jsem se k tomuto jevu vyjadřoval velmi zdrženlivě, protože jsem nechtěl zatěžovat věřící problémy blouznících i bloudících jednotlivců a zbytečně je znepokojovat. Doufal jsem, že se situace uklidní a představitelé tohoto proudu uznají neudržitelnost svých názorů a postojů, a se změní. Nestalo se tak. Dokonce v poslední době zintenzivňují svou rozkladnou činnost. Poslední události na Slovensku o tom jednoznačně svědčí.
Prohlašují automatickou exkomunikaci nad všemi, kdo odmítají přistoupit na jejich ultimativní požadavky, které mimo jiné zahrnují také odmítnutí užívání tzv. historicko-kritických metod při výkladu Písma svatého, které přináší v Církvi, vedle klasických metod výkladu, dobré poznatky. Historicko-kritické metody úspěšně využívají teologové již po několik desetiletí. Zastáncem jejich užívání je i Svatý otec Benedikt XVI., jak to zřetelně vyplývá z jeho poslední knihy
Ježíš Nazaretský, ve které uvádí: „Historicko-kritická metoda zůstává ze struktury křesťanské víry nepostradatelnou.“ Tuto metodu doporučuje, i když upozorňuje, že se nemůže absolutizovat. Podle jejich pomýlených názorů by tedy musel být automaticky exkomunikován i samotný papež, kterého ještě jakoby uznávají. Nesourodost a nelogičnost jejich uvažování a prohlášení je zřejmá na první pohled.
Přívrženci tzv. Pravověrné ukrajinské řeckokatolické církve svými akcemi v současnosti poškozují hlavně Řeckokatolickou církev na Ukrajině, jak o tom svědčí v mnoha prohlášeních kardinál Huzar i ostatní biskupové. V roce 2008 se prohlásili na Ukrajině za biskupy, za což byli ihned exkomunikováni, když už předtím byli vyloučeni z Řádu baziliánů. Toto bylo potvrzeno také všemi příslušnými úřady apoštolského stolce.
Členové této skupiny jsou ochotni jednat pouze se Svatým otcem, čímž chtějí ukázat na důležitost a význam své mise. Neuznávají žádné vatikánské úřady a instituce. Dokonce všechny kardinály ve světě podle svých slov „prohlásili za exkomunikované“. Tento samotný čin poukazuje na to, že nejsou schopni vnímat realitu takovou, jaká skutečně je, tedy co je možné konat a co nikoli.
Budiž tedy jasné, že tato skupina je už skutečně sektou.
Bratři a sestry, vyzývám vás spolu s biskupy Čech a Moravy, kteří se k této problematice také veřejně vyjádřili, abyste se nenechali manipulovat a mást útočnou propagandou této skupiny, jednoznačně ji odmítali, a tak poučovali i ostatní, aby se nechytili do pasti nedůstojného ducha odporu a nepřátelství, který – kromě malých výjimek – je namířen vlastně vůči všem. Je to destrukční a sebezničující postoj na všech úrovních: lidské i společenské, duchovní i materiální.
Celá záležitost je velmi smutná a nedělá mi to radost, že to musím oznamovat. Chceme proto společně prosit Boha, aby jim dal světlo pravého poznání a oni poznali své pobloudění a poblouznění. Vždyť to jsou také naši bratři, i když žijí v omylu a bludu. Myslete na ně, neodsuzujte je jako osoby, ale poukazujte jednoznačně na jejich omyly a scestné názory. Tím přispějete k spáse nejen své duše, ale i k záchraně druhých.
K dobrému životu z víry vám i vašim blízkým žehná

Praha 30. ledna 2010

Mons. Ladislav Hučko
biskup – apoštolský exarcha





Obsah dopisu biskupa Hučka je skutečně hoden naší zvláštní pozornosti. Vždyť kdy jsme z úst současných církevních představených naposledy slyšeli, že by přináležitost k heretické či schismatické společnosti ohrožovala spásu duše? V éře všeobjímajícího ekumenismu zvolil biskup Hučko formulace, za které jej jeho spolubratři v ČBK asi příliš nepochválí. Nebo v českomoravském biskupském sboru platí zásada, že vůči těm, kdo kritizují pokoncilní věroučný a liturgický chaos v Církvi, se používá jiný metr a jiné pojmosloví než ve vztahu k jiným katolíkům či jinověrcům? Aniž bych chtěl stavět do podobné pozice tuto odbojnou skupinu s Kněžským bratrstvem sv. Pia X., připomeňme si, jakými slovy odsuzoval „lefébvristy“ svatovojtěšský stolec opouštějící Miloslav kardinál Vlk. Po desetiletích pankřesťanského spolča, ve kterém získali zcela neoprávněně stejně důstojné postavení nástupce apoštolů, protestantský kazatel či za biskupa převlečená husitka, se zcela účelově oprášily pojmy jako blud či schisma. Asi nejtrapnější na celé této záležitosti bylo to, že z vyjádření pražského arcibiskupa vyšlo najevo, že nezná ani přesný význam těchto pojmů (soudě podle toho, že je občas zaměňoval či jim dával jiný obsah, než jaký jim ve skutečnosti náleží).
Nejásejme tedy nad listem biskupa L. Hučka předčasně. Jakkoli oceňuji, že byl po formální stránce napsán v katolickém duchu, přeci jenom u mne převládá pochybnost nad jeho obsahovou integritou. Proč ta skepse? Již jsem se o tom v náznaku zmínil. Varuje-li biskup Hučko před působením UPŘC pro její věroučné omyly, bude se stejnou rozhodností varovat před všemi společnostmi jinověrců, jež díky pastoračním koncilem etablovanému ekumenismu získaly zcela neoprávněně zdání církevní legitimity? Přestane se účastnit ekumenických bohoslužeb, jejichž plodem je věroučný relativismus a utvrzení jinověrců v jejich spásu duší ohrožujících omylech? Začne termín sekta používat i pro Československou církev husitskou, společnost adventistů či starokatolíků?
Další nedostatek tohoto prohlášení spatřuji v tom, že s výjimkou historicko-kritické metody při výkladu Písma svatého mlčí o jiných předmětech kritiky ze strany UPŘC. Je to snad proto, že alespoň v některých ohledech popisují P. Dohnal a spol. pravdivě stav, do kterého se Církev vlivem pokoncilním vývojem do sedla posazeného neomodernismu dostala? Jakkoli jsou některé léčebné metody zvolené UPŘC chybné, diagnóza pacienta je v některých aspektech či dílčích otázkách pravdivá.
Abych však byl správně pochopen – považuji za správné, že apoštolský exarcha Mons. Hučko věřící před následováním předáků UPŘC varoval. Nyní však s napětím čekám na příští pastýřský list, v němž budeme varováni před aktivní účastí na ekumenickém hnutí, přizpůsobením se světu či nekatolickými názory, zaznívajícími ze sousedního kostela Nejsvětějšího Salvátora.
Až se toho dočkám, pak teprve začnu věřit, že se blýská na lepší časy. A že úmysly pisatele toho prvního pastýřského listu byly zcela čisté.

P. S.: Článek byl zaslán biskupu Ladislavu Hučkovi, a pokud na něj obdržím odpověď, zveřejním ji.


 


zpět na úvodní stránku