Institut sv. Josefa

ČESKÉ POHÁDKY PANÍ PRIMÁTORKY
Radomír Malý

Hans Christian Andersen, bratří Grimmové, u nás Karel Jaromír Erben a Božena Němcová… Kdo by neznal jejich pohádky? K nim se v posledních dnech možná zařadila i chomutovská paní primátorka Ivana Řápková.
Její pohádka má s těmi klasickými jedno společné: Vypráví něco, co se nikdy nestalo a za standardní situace stát nemohlo. Paní magistra Řápková chce totiž žalovat plzeňskou právnickou fakultu. Prý "zašantročila" všechny její doklady o pětiletém magisterském studiu. Ona sama vlastní pouze diplom, opravňující užívat před jménem titul mgr. Tak aspoň to tvrdila v pátek 6. 11. v pořadu "Události, komentáře" na ČT 2 redaktoru Jakubu Železnému.
Každý vysokoškolský pedagog se musí smát tvrzení Řápkové, že se na fakultě "ztratily" dokumenty o jejím studiu. To je prostě za normálních okolností totální nesmysl, který potvrdí každý, kdo někdy na vysoké škole učil.
Každé magisterské studium končí přece obhajobou diplomové práce a státnicemi. To se děje před komisí a všechno se úředně protokoluje. S tímto dokumentem se zachází jako s drahokamem, archivuje se - a to ve vlastním zájmu fakulty. Povodně, požáry nebo jiné živelné katastrofy mohou absolventovi zničit i vysokoškolský diplom. Pak je ovšem na fakultě, aby vystavila nový na základě protokolu o obhajobě magisterské práce a vykonaných státních zkouškách. Kdyby fakulta řekla, že se jí tento protokol "ztratil", zadělala by si na pěkný průšvih a nemalou peněžitou pokutu.
Ale připusťme, že by se toto z nějakých důvodů stát mohlo, i když pravděpodobnost je mizivá. Pak ovšem existují ještě doklady o vykonaných zkouškách a zápočtech. Student si zapíše v průměru 6-10 disciplín za semestr, což znamená za celou dobu studia cca 60-80. Pro každý z těchto předmětů je stanoven učitel, ve vysokoškolské terminologii "garant předmětu". Ten dostane seznam přihlášených studentů. Zkoušku nebo zápočet z dané disciplíny zapisuje nejen studentovi do indexu, ale i do uvedeného seznamu. Arch potom odevzdá na studijní oddělení. Krom toho existuje ještě jeho elektronická verze, pedagog musí zanést zkoušku či zápočet z předmětu i do počítačové databáze.
Paní Řápková údajně ukončila studium před pěti lety. Doklady o vykonaných zkouškách a zápočtech se ovšem uchovávají minimálně patnáct let. Samozřejmě nutno počítat s typickým českým "bordelářstvím“… pedagog zapomene dát seznam na studijní oddělení nebo zapsat do něho studentovi známku, v kanceláři to někdo "zašantročí" apod. Jenže na každého studenta vyjde za celou dobu studia přibližně 60-80 takových archů, čili i kdyby se některé ztratily, tak zcela určitě to nebudou všechny. Jenže PrF v Plzni nemá ani jeden, jenž by dokazoval, že pí Řápková na ní vůbec kdy studovala. Vlastně po pravdě řečeno jeden má. Jde o seznam studentů, zapsaných na semináři z trestního práva, kde je Ivana Řápková uvedena s tím, že získala zápočet. Ale ouha! - dotyčný pedagog si vzpomíná, že k němu do semináře nikdy nechodila a proto jí žádný zápočet dát nemohl. Ona však oponuje, že jí ho dal jiný vyučující, dnes už zemřelý, který však k tomu neměl vůbec oprávnění, protože garantem předmětu nebyl a seminář vůbec nevedl. Ukládají se také magisterské práce, tu údajnou paní Řápkové však nemá ani fakulta, ani ona samotná.
Takže vysvětlení záhady je dvojí: Buďto I. Řápková na PrF Plzeń vůbec nestudovala a někdo ze zkorumpovaného a dnes už odvolaného vedení jí pouze vystavil magisterský diplom (jistěže ne zadarmo) nebo ji chtěli vlivní lidé z  fakulty záměrně poškodit a doklady o studiu úmyslně zničili. V její neprospěch ovšem svědčí, že si zpočátku vůbec nevzpomněla na jména pedagogů, kteří ji učili. Teprve později se jí paměť "oživila" a nějaká uvedla. Krom toho pro tu druhou variantu chybí motiv a nedostává se logiky. Proč by to na fakultě dělali, když I. Řápkové předtím sami vystavili diplom?
Nabízí se podezření, že I. Řápková ve spolupráci s bývalým vedením fakulty chce svojí žalobou zavést celou aféru pouze do roviny "nepořádku a šlendriánství" a odvést tak pozornost od pravého jména pro celou kauzu PrF Plzeň: korupčního podvodu. Šlendrián je totiž mnohem menším proviněním, v naší společnosti "kavalírským", podvod s vysokoškolským diplomem však daleko závažnějším.
I. Řápková není ovšem jediným "prominentem", u něhož je důvodné podezření, že přišel ke svému titulu (bakalářskému, magisterskému, doktorskému) způsobem, který signalizuje podvod. Ti, o nichž se v této kauze mluví, jsou pouhou špičkou ledovce. Co říci např. o dětech zavražděného podnikatele Mrázka, které v červnu před pár lety byly přijaty na plzeňských právech ke studiu a v září téhož roku již ozdobeny titulem magister? A plzeňská fakulta zcela jistě není výjimkou v našem vysokém školství, jak dokazují tytéž případy na Vysoké škole finanční v Praze, kde navíc, jak sdělily nedávno Hospodářské noviny, rektorka je nositelkou titulu RSDr., čili absolventkou Vysoké školy KSČ z doby totality (posměšně se tehdy říkalo "rozhodnutím strany doktor"). Tento titul "zkrášluje" jména více pedagogů této vysoké školy.
Za těchto poměrů, které vládnou na českých vysokých školách, ovšem nepřekvapuje, když autorovi tohoto článku, známému svým "fundamentalistickým" katolicismem, byla špinavým podvodem znemožněna docentura, o čemž psal již dříve v článku "Jak jsem se nestal docentem". Když se podvodně dávají tituly, proč by se také nemohly stejně podvodně znemožňovat docentury? Podobný úděl potkal i nedávno zesnulého katolického kněze a politického vězně 50. let dr. Antonína Huvara. Jako hudba z jiného světa zní v této souvislosti pravidla studia na univerzitách "temného středověku", kde se udělovaly akademické grady na základě otevřené disputace, přístupné široké veřejnosti. Ta sama mohla posoudit, jak si absolvent vedl a jak dokázal prezentovat své znalosti při obhajobě daných tezí. Podvod byl tedy vyloučen. Toho, že dotyčný školu absolvoval a prokázal náležité vědomosti, byla svědkem široká veřejnost. Tady se nedalo jednoduše napsat za úplatu či jinou "službu" diplom, aniž by dotyčný vůbec kdy studoval.
Takže v té pohádce paní Řápkové (a zdaleka nejen její) na rozdíl od těch klasických nevítězí dobro nad zlem. Tím skutečným zlem je realita, že v našem systému může už dlouhá léta fungovat vysoká škola, která není schopna doložit, že lidé, vlastnící její diplom, na ní opravdu studovali, z níž mimo jiné též vycházeli magistři a doktoři s délkou studia několika měsíců. To existovalo u nás v době padesátých let, kdy mnozí prokurátoři a soudci, kteří posílali nevinné do komunistických koncentráků nebo na šibenici, byli také s právnickým studiem hotovi za pouhý rok. Signál, který tím naše vysoké školství vysílá do světa, není určitě pro Českou republiku lichotivý. Jenže ono to má širší souvislosti. Podle zpráv světových agentur musí řešit i Francie stejný skandál s jednou vysokou školou. Vzniká proto oprávněná otázka: Není něco prohnilého už v samotném systému studia v liberální společnosti? Nebylo by načase vrátit se k formě středověkých univerzit? Vím, že je to v dané chvíli nereálné, ale jde o jediný myslitelný lék. Jiný neznám.