Institut sv. Josefa

ZÁKAZ KŘÍŽŮ V ITALSKÝCH ŠKOLÁCH ANEB "ZDRAVÝ LAICISMUS" V PRAXI
Michal Semín

Evropský soud pro lidská práva přikázal italské vládě odškodnit částkou 5000 euro ženu, která si stěžovala, že její děti musely docházet do školní třídy, na jejíž stěně visel, jak zákon požaduje, umučený Vykupitel na kříži. Na základě tohoto rozsudku se očekává, že státní školy v Itálii tuto praxi zruší. Jenomže italská veřejnost se bouří, vláda protestuje a svoje pohoršení vyjadřují i církevní činitelé.
Z této aféry si lze vzít několikeré poučení. Je zřejmé, že svou suverenitu neztratily členské státy až ratifikací Lisabonské smlouvy, ale již mnohem dříve. Přestože italská vláda rozsudek odmítá a hodlá jej soudně napadnout, z rozsudku ESLP je zřejmé, že v očích této evropské instituce je Itálie pouhým regionem širšího politického celku, jehož právní řád transcenduje právní normy jednotlivých států, sdružených v Radě Evropy. Této skutečnosti si všímají mnozí domácí i zahraniční komentátoři či veřejně činné osoby, což lze s potěšením kvitovat. Bohužel mezi nimi nevidím žádné lidovce, Msgr. Halíka či jiné české koryfeje křesťansky zabarveného europeismu.
O čem se ovšem mlčí – a to nelze přejít pouhým mávnutím ruky – je nevěrohodnost kritiky rozsudku ESLP z úst přeních církevních činitelů. Nikoli v tom smyslu, že by s ním souhlasili a svoje rozhořčení jen předstírali, ale proto, že zákaz vyvěšování křížů ve státních školách odpovídá koncilové nauce o náboženské svobodě, jejíž praktický výklad vedl k církevně asistované eutanazii konfesních států, jejichž ústavy přisuzovaly katolickému náboženství jisté výsady. Podle této nauky ideálem, ke kterému má společnost směřovat, již není „katolický stát“, ale stát nábožensky neutrální, poskytující veřejný prostor všem náboženským přesvědčením, pokud nenarušují veřejný pořádek. Zákonem nařízené vyvěšování křížů ve státních školách je proto v rozporu s ideou laického státu (zájemce o tuto otázku odkazuji na audiozáznam přednášky pro Lipový kříž z ledna 2008). Nic na tom nezmění ani mínění Benedikta XVI., usilujícího o nahrazení otevřeně protikřesťanského laicismu tzv. laicismem zdravým, který by bez toho, že by některé náboženství preferoval a zákonem chránil, umožňoval svobodnou prezentaci náboženských postojů a přesvědčení ve veřejné sféře. I v tomto případě se ovšem jedná o jednu z verzí umírněného liberalismu, odmítnutého předchozími papeži v encyklikách o svobodě a křesťanském společenském řádu a Sylabu omylů bl. Pia IX.
Někteří katoličtí kritici štrasburského rozsudku jsou proto nuceni hájit kříž nikoli jako symbol pravého náboženství, ale jako kulturní artefakt, provázející po staletí dějiny italského národa. Pokud je ovšem Itálie státem nábožensky neutrálním a sekulárním, není možné se ani jinou cestou bránit.
Benedikt XVI. během své promluvy v katedrále sv. Víta mj. řekl: „Církev - a opakovat to je užitečné - pro sebe nežádá privilegia. Žádá jen, aby mohla svobodně působit ve službě všem lidem, v duchu evangelia.“ Zákon, který nařizuje státním školám umístění křížů na stěnách tříd státem zřízených škol, je projevem výsady. Krucifix a Církev, Mystické Tělo Kristovo, od sebe nelze oddělovat.
Tak jak je to tedy? Nechceme-li výsady pro katolické náboženství, nepožadujme ani kříže ve školách. Hájíme-li je, pak to čiňme konzistentně, tedy s odvoláním se na tradiční katolické učení o pravém poměru Církve a státu, zrelativizovaném ke škodě nás všech literou i duchem Druhého vatikánského koncilu.