Institut sv. Josefa

SVĚT, VE KTERÉM ŽIJEME
Michal Kretschmer

V Písmu svatém je slovo „svět“ používáno v trojím významu. Za prvé je tím označováno vše stvořené, onen „svět viditelný i neviditelný“ zmiňovaný v Kol 1,16. V tomto smyslu je svět něčím dobrým, protože má za původce Boha. Někdy se slovem „svět“ rozumí jen naše Země či její obyvatelé (např. v Deut 30,4, 1 Sam 17,46, Neh 1,9, Žalm 33,8, Mat 4,8, Mat 24,14).
V křesťanské literatuře a kázáních se též hovoří o „marnosti světa“ a odrazuje se od ní. Je tím myšleno zaměření člověka na stvořené věci, které je odtrženo od jeho posledního cíle, totiž spásy duše, kdy stvořené věci, jež nemusí být samy o sobě špatné, jsou vyhledávány pro ně samé. V tomto druhém významu slova „svět“ vybízí sv. Pavel, aby ti, „kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali“ (1 Kor 7,31). Píše též o rozpolcenosti těch, kdo se starají „o světské věci“ (1 Kor 7,33-34).
V Novém zákoně, především u sv. Jana, se vyskytuje ještě další význam slova „svět“, a to jako společenství hříšníků odvrácených od Boha, které je pod mocí satanovou. Sv. Jan ve svém evangeliu uvádí slova Ježíšova, že jej svět nenávidí (7,7), že „nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven“ (12,31), že Ducha pravdy „svět nemůže přijmout“ (14,17), že ďábel je „vládce tohoto světa“ (14,30). Ježíš říká: „Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.“ (15,18-19, podobně 17,14). Své učedníky upozorňuje, že budou „plakat a naříkat, ale svět se bude radovat“ (16,20), ale že mají zůstat v pokoji a doufat, neboť on „přemohl svět“ (16,33) a „kníže tohoto světa již jest odsouzen“ (16,11). Ježíš prosí za učedníky, které mu Otec dal ze světa (17,6), tedy vytrhl z tohoto moře špatnosti, a neprosí za svět (17,9). Ježíš nechce, aby se jeho učedníci se izolovali od ostatních lidí, aby byli vzati ze světa, ale aby byli uchráněni od zlého (17,15, podobně sv. Pavel v 1 Kor 5,10 nepožaduje, abychom utekli ze světa). Znakem učedníků Ježíšových je, že nejsou „ze světa“ (17,16). Přesto je Ježíš posílá „do světa“ (17,18).
Nejzřetelněji se o světu v tomto významu vyjadřuje sv. Jan ve svém prvním listě. Prohlašuje, že jako křesťané jsme „z Boha, kdežto celý svět je pod mocí Zlého“ (5,19). Proto se nemáme divit, když nás svět nenávidí (3,13), neboť jsme světu cizí, protože nepoznal Boha (3,1). Svět nemáme milovat (2,15-16), neboť pomíjí i jeho žádost (2,17), ale naopak jej přemáhat vírou (5,4-5). Třeba se tedy střežit, abychom nepropadali tomu, co je ve světě, tedy žádosti těla, žádosti očí a pýše života, a nenechali se zastrašit tím, co ve světě panuje.
Sv. Pavel ve svých listech místy používá slovo „svět“ podobně. „Moudrost světa“ prohlašuje za bláznovství (1 Kor 1,20) a právě to, co je světu bláznovstvím, neurozené a opovržené, to Bůh vyvolil (1 Kor 1,27-28). Klade proti sobě „ducha světa“ a „Ducha, který je z Boha“ (1 Kor 2,12). O ďáblu píše, že „Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo“ (2 Kor 4,4).
Sv. Jakub ve svém listě píše, že ke zbožnosti náleží „chránit se před poskvrnou světa“ (1,27) a varuje věřící, že „kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím“ (4,4).
Podobně sv. Petr ve svém druhém listu píše o „zvrácené touze světa“ vedoucí k záhubě (1,4) a o „poskvrnách světa“ (2,20), do kterých se nemáme zaplést.
Stávající svět ukončí svou existenci a bude „nové nebe a nová země“ (2 Petr 3,13, Zjev 21,1). Ale již předtím dopadají Boží tresty na zemi pro hříchy, jako jsou potopa, vyvrácení Sodomy a Gomory, zkáza Jeruzaléma. Ve Zjevení je líčen pád Babylónu a ohledně jeho zkázy slyší sv. Jan nebeský hlas, který praví: „Raduj se, nebe a svatí, apoštolové i proroci, protože Bůh vynesl nad tím městem rozsudek“ (Zjev 18,20 a podobně 19,3-4). Přemožení tohoto zla je totiž předzvěstí, že ujímá se „vlády Pán Bůh náš všemohoucí“ a že „přišel den svatby Beránkovy“ (19,6-7). Podobně již Ježíš, když hovořil o hrozných znameních přecházejících zkáze Jeruzaléma a konci světa, řekl učedníkům: „Když se to počne dít, pohleďte vzhůru a zdvihněte své hlavy, neboť se blíží vaše vykoupení“ (Luk 21,28).
Proč tato krátká a neúplná rešerše míst Písma svatého, která ukazují, že svět, ve kterém žijeme, je světem, který je v moci ďáblově, ze kterého jen milostí Boží můžeme být vytrženi, od kterého můžeme čekat pronásledování, vždyť i Syna Božího zavraždil a není přece „služebník nad pána svého“ (Mat 10,24-25)? To proto, že si to, domnívám se, dostatečně neuvědomujeme. Zapomínáme, že ďábel je „vrahem od počátku“ a „otec lži“ (Jan 8,44) a lháři jsou mnozí, kdo mu slouží.
Nějak v tomto světě přežíváme, a i když víme o pronásledování křesťanů, máme tendenci si myslet, že se to nás netýká. I mnohde v církvi panuje duch dialogu, aggiornamenta neboli zdnešnění, které je však přečasto pouhým přizpůsobením se tomuto světu, před kterým nás sv. Pavel varuje (Řím 12,2). Ježíš přemohl ďábla a svět, nejsme tedy odsouzeni k tomu, abychom byli otroky hříchu, ale ďábel není zbaven své moci, kterou vládne z dopuštění Božího a působí v těch, kdo vzdorují Bohu (Ef 2,2). Svět je často ve falešném optimismu pojímán spíše jako partner než nepřítel. Zapomíná se na Kristova slova o tom, že nepřišel uvést pokoj na zem, nýbrž meč a rozdělení a že nepřáteli se stávají dokonce i rodinní příslušníci (Mat 10,34-36).
Je ovšem třeba rozlišovat mezi jednotlivými dušemi, které ač vězí ve svých hříších, mají v sobě také něco dobrého, jsou oslovitelní Boží milostí a mezi strukturami tohoto světa. Těmi rozumím státní uspořádání s jeho zákony a ideologií, média, vzdělávací ústavy apod., která jsou často ovládnuty duchem zla. To je onen svět, za který Kristus neprosí, svět, který dohnal celé národy k válkám, zločinům, k odvrácení se od Krista, k přijetí současného liberalismu s jeho tolerancí (a mnohdy dokonce propagací) potratů, euthanasie, sodomie, necudnosti, krádeží ve velkém (nazývaných znárodnění) atd. S vysokou pravděpodobností lze z toho, že svět něco miluje, chválí či podporuje usuzovat, že je to něco špatného, ať už samo o sobě nebo s ohledem na motiv, se kterým je to konáno. A naopak, pokud svět něco nenávidí a útočí na to, že je to něco dobrého, alespoň v nějakém významném ohledu, ledaže by to bylo něco zcela zřetelně horšího než zlo, které je momentálně přijímáno okolním světem.
Představa, že ďábel a ti, kdo jsou v jeho moci, představují útvar analogický Kristovu království, je správná jen částečně. Ďábel je, jak učí sv. Tomáš Aq. (STh III, q. 8 a. 7) hlavou zlých. Rozdíl je však nejen v tom, že Kristus může přímo do duše svých věrných vlévat své působení neboli milost, kdežto ďábel může působit jen zvenčí skrze smysly a příklad zlých, ale také v tom, že ti, kdo jsou Kristovi, usilují o to, aby plnili jeho vůli a byla mezi nimi jednota. Naproti tomu lidé zlí a pyšní, jakkoli se shodují ve své odvrácenosti od Boha, přece se nehodují v tom, co jednomu každému v jeho sobectví prospívá a v tom, jak z jejich hlediska, co nejefektivněji pracovat pro postup zla. Tak vznikají půtky i války nejen mezi dobrými a zlými, ale i mezi zlými navzájem a někdy dokonce i nějaká zlá síla může napomoci něčemu dobrému (srv. Zjev 12,16).
Setkáváme se s různými tzv. spikleneckými teoriemi, tvrdícími, že existují alespoň částečně utajované skupiny, jež mají nějaký plán k ovládnutí světa, jejž postupně úspěšně realizují. Takové teorie mohou být pravdivé v tom, že skutečně existují utajovaná centra politické a ekonomické (a finanční) moci, přičemž světu známí představitelé veřejného života jsou z velké míry jejími pouhými loutkami. Jsou však nepravdivé v tom, jakoby celý průběh událostí byl pod jejich plnou kontrolou, neboť vše, co se děje, spadá pod Boží prozřetelnost a moc. Kromě toho může dojít a i dochází ke konfliktům s jinými podobnými skupinami, navzdory občasným dohodám mezi nimi o rozdělení sfér vlivu. I tu je pro nás Zjevení sv. Jana knihou útěchy a naučení, když nás poučuje o konečném vítězství Kristově, i když nastane na nějaký čas doba, kdy bude na místě „trpělivost a víra svatých“ (13,10).
Nedělejme si iluze, svět je pod mocí Zlého. To pak dává příležitost k „zápasu“ ve víře v evangelium, jak to vícekrát zmiňuje sv. Pavel (1 Kor 15,32, 2 Kor 10,3, Filip 1,27 a 4,3, 1 Sol 2,2, Žid 10,32), aby se prokázala pravost naší víry (1 Petr 1,6-7) a my se mohli z milosti Boží radovat z vítězství nad falešnými proroky, neboť „ten, který je ve vás, je větší než ten, který je ve světě“ (1 Jan 4,4). „Naše bojování není proti krvi a tělu, nýbrž proti knížectvím a mocnostem, proti světovládcům této temnosti, proti duchům zlým v povětří“ (Ef 6,12). Zjevení svatého Jana, jakkoli líčí hrůzy, jež dolehnou na tento svět, a pronásledování a utrpení Kristových věrných, je kniha plná útěchy. Na řadě míst slibuje odměnu těm, „kdo zvítězí“ (2,7, 2,11, 2,17, 2,26, 2,28, 3,5, 3,12, 3,21, 15,2-3). Takovému pak Ježíš Kristus „bude Bohem a on mu bude synem“ (21,8).