Institut sv. Josefa

VÝCHOVA V DOBĚ DOSPÍVÁNÍ
P. Hervé de la Tour

Téma, kterým se dnes budeme zabývat, je poněkud abstraktní. Ale nemyslím, že by to byla ztráta času. Proč? Protože nemůžeme působit na mládež, pokud ji nepochopíme. Chtějí-li rodiče své dospívající děti dobře vychovávat, musí znát několik základních věcí z psychologie. Sochař musí vědět, s jakým materiálem bude pracovat. Stejně tak i rodiče musí vědět, jaký druh „materiálu“ mají utvářet.

Žádné životní období není tak těžké co do přístupu a zvládání jako dospívání; nikdy rodič či učitel nepotřebuje takového důkladného pochopení osobnosti, kterou musí vést a formovat. Pochopení doslova znamená „uchopit z druhé strany“ – tj. vcítit se v někoho, nést jeho břímě, zaujmout jeho místo, sdílet jeho úhel pohledu. Abychom porozuměli myšlení dospívajícího, musíme si jasně uvědomit, jak vnímá sám sebe a okolní svět.

Bouřlivý čas mládí

Období dospívání je věkem starostí a problémů. Základním problémem je utváření celistvého „já“. Utváření se týká čehosi ještě nedokončeného, něčeho nestálého, co se něčím stává. Je to tedy období nepokoje a nejistoty. Jistota vzhledem k věcem a lidem mizí, a to ne proto, že by byli jiní, ale poněvadž se k nim mění vztah dospívajícího. A to souvisí se změnami, které se odehrávají v něm samotném, či přesněji v jeho uvědomování si sebe sama. Naivní představa, kterou má dítě o sobě, svém životě, bytí a možnostech – to vše, co vytvářelo jistý a jednoduchý svět, mizí. Je to, jako kdyby dítě, vstupujíc do věku dospívání, muselo znova objevovat celý svět. A to je rozhodně těžší než jeho první objevování, neboť se stává uvědomělým. Šťastná nevědomost raného dětství je navždy ta tam.

Nikdo nemůže očekávat, že porozumí myšlení dospívajícího jedince, a tím méně, že se mu podaří je ovlivnit, pokud si neuvědomí, že nejistota je základním rysem tohoto životního období. Dospívající nemá, mohu-li to tak říci, pevný charakter, či přesněji jeho charakter se pozorovateli jeví jako něco, co „charakterem“ ve vlastním smyslu není. Onen dojem vzniká hlavně z nestálosti chování, jež je tak vlastní mnoha mladým a je jim často nespravedlivě vytýkáno. Ve skutečnosti za to nemohou, přinejmenším ne za nestálost. Jedná se o nevyhnutelný výsledek stavu, v němž se jejich mysl nachází.

Důvěra a poslušnost

Autorita je problémem již při výchově dětí. Avšak tak dlouho, dokud trvá prvotní láskyplné pouto důvěry mezi rodičem a dítětem, není působení na děti příliš těžké. Mládež přeci jen již nemá sklony k závislosti na jiných. Rostoucí povědomí jedince s vlastními právy vede k popírání autorit. Vědomí rostoucí síly rodí v mysli dospívajícího touhu po nezávislosti. Dospívajícímu ještě není vlastní dostatečný vhled, aby mohl pochopit nutnost a oprávněnost autority. Zákony se mu zdají jako svévolná omezení, která vnucují dospělí, a moc neoprávněnou snahou, jak si udržet nadřazené postavení, jehož by se ve skutečnosti měli vzdát. Přesvědčení, že éra starých již končí a nastává čas mladých, je u dospívajících velmi běžné.

Jak známo, dospívající jsou spíše náchylní kritizovat téměř všechno. Cokoliv starší generace považuje za správné, je považováno za nesmyslné. Zdá se jim, že zákony a pravidla by měly být změněny. Snadno se nadchnou pro nové a revoluční myšlenky. S nadšeným uvědomováním si nově se probouzející osobnosti a její výjimečnosti lehce upadají do jistého druhu relativismu a „činí z člověka míru všech věcí“. Objektivní a věčné pravdy, či dokonce samotná možnost jejich existence, jsou zpochybňovány. Pokud se někdo odvolává na pravdy nebo zákony, jež po staletí platily, nedělá to na ně sebevětší dojem. Svět je pro ně tak nový a pln tajemství, jako jejich vlastní osobnost.

Pokud chcete pochopit mládež, musíte si získat její důvěru. A chcete-li získat její důvěru, pak především musíte brát její nápady a problémy vážně. Nejjistějším způsobem, jak dospívající odradit a vytvořit hlubokou propast odcizení, kterou nebudou nikdy schopni překročit, je, když jejich myšlenky budeme přehlížet jako nezralé, budeme-li jejich problémy zlehčovat, odbudeme-li je slovy, že takové věci potkávají každého a pominou, nebudeme-li jim naslouchat s výmluvou, že si tím musí chlapci a dívky projít od nepamětných časů… a všechny ty další a další dobře známé postoje dospělých, které částečně vycházejí z jejich vlastního rozčarování, částečně ze závisti, částečně z obyčejné lenosti a vyhýbání se odpovědnosti.

Pokud je to nutné, požádejte o pomoc lidi „zvnějšku“, jako jsou kněz, trenér, vedoucí skautského oddílu, starší bratr nebo sestra, kteří by mohli dítěti poradit. Ve většině případů je však nutné připravovat cestu sblížení pomalu a trpělivě. Zabere to spoustu času, který však rozhodně není ztracený. V době, kdy se ještě netěšíme plné důvěře dospívajícího, ho můžeme lépe poznávat, zatímco on může, aniž si to uvědomí, pomalu nabývat důvěry k nám a začít prokazovat jistou snahu o bližší vztah s námi.

Jen málokdy funguje pokus o získání důvěry dospívajícího člověka překvapením. Jestliže již nemá chuť se nám svěřovat a nepotřebuje alespoň trochu pomoci, aby překonal poslední překážky, nebude chtít, aby to na něm bylo poznat, byť by ve skrytu duše velmi toužil svěřit se nám, co ho trápí. Překvapení může způsobit šok a odradit ho. Lepší je postupovat pomalu a s velkou trpělivostí.

Když máme co do činění s mladými lidmi (ostatně, v případě starších to platí rovněž), není nic důležitějšího než trpělivost. Chceme-li být nápomocni, musíme počkat, až nastane vhodná příležitost. Čím lépe dokážeme čekat, tím nepochybněji nám bude takováto příležitost dána. Mezitím můžeme s dospívajícími pouze udržovat tak dobré vztahy, nakolik je to možné, a shromažďovat veškeré informace, jež získáme. Vše stojí za úvahu, ať již to vychází z našeho vlastního pozorování, či pozorování někoho třetího. Ony informace však musíme zachovávat v naší mysli a nemetat je po chlapci či dívce, i kdybychom byli značně překvapeni tím, co se doslechneme. Snažme se varovat vět jako: „Co jsem se to o tobě doslechl?!“ Mladí lidé nechtějí být špehováni, nemají rádi pocit, že jsou kontrolováni, a snadno se vyplaší, poněvadž si velmi úzkostlivě chrání to, co nazývají svou „nezávislostí“.

Autorita jako taková na ně nedělá dojem. Dovoláváme-li se jí, vede to spíše k ještě většímu neklidu a neochotě poslouchat. Dospívající už není jako dítě, které buďto bezvýhradně důvěřuje a poslouchá, byť třebas zprvu odmlouvá, ale cítí, že dospělí to vědí vždycky lépe. Dokonce i v případě dítěte bylo by velmi užitečné vysvětlit, že musí poslouchat, co se mu říká, ne proto, že to tak táta či máma říkají, nýbrž že rodiče mají povinnost vědět to lépe. Na dospívajícího udělá dojem, podaří-li se nám mu pomoci pochopit, že existují zákony, z nichž vychází nutnost autority a před kterými se musí sklonit i samotní rodiče. Co se týče autority samé, úkol výchovy dospívajících spočívá spíš na jejím udržování než na jejím budování.

Autorita nemůže nikdy očekávat, že budou splněny nároky, které ona sama zanedbává. Kritika dospívajících není zaměřená ani tak proti autoritě samé, nýbrž proti autoritě, jež se cítí být osvobozená od dodržování sebou hlásných pravidel. Existuje samozřejmě celá řada věcí, které jsou dovoleny dospělým a dospívajícím či dětem povoleny být nemohou, ale děti musí vědět, že tyto věci budou v pravý čas přístupné i jim. Pokusme se jim vysvětlit, nakolik je to možné, proč dospělí mohou dělat či mít to nebo tamto, zatímco mladším generacím to dovoleno není. Ačkoli dané věci nemusejí zcela pochopit, jak děti, tak i dospívající velmi dobře rozlišují mezi právy, jež se týkají dospělých jako takových, a jinými, jež jsou podmíněny růstem a věkem – nabývá se jich tedy postupně. Je pravdou, že schopnost rozlišování je u dospívajícího poněkud otupena, neboť „se už celý třese“, aby byl dospělým, nicméně i on může onu hranici vnímat, zejména když mu starší vysvětlí, jak se věci mají a proč by se měl ještě jistých věcí zdržet.

Sklony k depresi

Dospívající naléhavě potřebují povzbuzení. Obvykle se nenechají odradit tak snadno, avšak každý v tomto věku, přinejmenším občas, podléhá pocitu skleslosti a upadá do deprese. To je pochopitelně velmi škodlivé pro mravní rozvoj. Pocit, že nikdy nebudou schopni překonat jisté obtíže, uskutečnit některé myšlenky atd., je jako závaží, které je stahuje do temných propastí. Znechucení je nutným důsledkem nejistoty, zejména nejistoty ohledně vlastního „já“.

Dokonce i když se nám zdá, že máme tu čest s neobvykle nadaným mladým člověkem (možná géniem), měli bychom být opatrní ve vychvalování jeho úspěchů. I zde se musíme držet střední cesty, neznechutit ho tvrzením, že jeho úspěchy nestojí za nic, ale také mu nedovolit, aby si myslel, že již dosáhl vrcholu.

Nejmoudřejší je ukázat mladým, že by se měli nejdříve spokojit se skromnějšími cíli. Řekneme-li jim přímo, že všechno přijde časem, mohou pocítit jisté znechucení. Touží být skvělí, vážení a úspěšní teď hned. Nechtějí čekat na budoucnost, o níž mají jen mlhavé představy a která jim přinejmenším stejnou měrou nahání strach, jako je přitahuje. Lze však od nich očekávat, že budou mít jasnou vizi budoucnosti, je-li nejasná dokonce i jejich představa přítomnosti? Zde platí, že se povzbuzení musí týkat aktuálních věcí. Ono povzbuzení má dvě strany, pozitivní a negativní. Dospívajícího bychom nikdy neměli kárat za něco, co udělal špatně, aniž bychom zároveň neprojevili důvěru, že je v jeho silách chovat se jinak. Je nutné být velmi opatrným, zejména v případě dětí, které lehce upadají do malomyslnosti.

Jistě nebude od věci zmínit některé všeobecné chyby, kterých se rodiče dopouštějí a jimiž se postupně odcizují dospívající mysli. Velmi často rodiče dospívajícího kárají za špatné chování, přičemž se dovolávají vlastního mládí a prohlašují, že oni by se nikdy, jak jinak, takto nechovali. Uvedený postup je zcela neúčinný. Mladší generace tomu prostě nevěří; a ve většině případů oprávněně. Jistý otec řekl svému desetiletému synovi: „Už jsi někdy viděl, abych zasedl ke stolu se špinavýma rukama?“ A chlapec odpověděl: „Copak jsem tě znal, když ti bylo deset let?!“

Jinou velmi častou chybou je považovat rodičovskou autoritu za jistou, neboť je přeci objektivně oprávněná. Avšak to, co je objektivně pravdivé, nemusí být vždy subjektivně za takové považováno, a to dokonce ani dospělými. Pokud chceme někoho přesvědčit, musíme vyjít z jeho úhlu pohledu a postupně jej vést, až si svou chybu uvědomí.

Jak se neučit dospělosti

Měli bychom si dobře uvědomit, že zhoršení vztahů mezi dvěma lidmi je jen zřídkakdy zaviněno pouze jedním z nich. Většinou jistá vina leží na obou stranách, byť ne ve stejné míře. Nicméně nedorozumění, která jsou tak častá mezi rodiči a dospívajícími, jsou většinou zapříčiněná postojem těch prvních. Dospívající má samozřejmě na svědomí také řadu omylů či dokonce přestupků, které si zaslouží odsouzení. Ale jeho chyby, třebaže jsou materiálně závažné, nemusí být mnohdy takovými formálně, poněvadž si řadu věcí neuvědomuje, zejména ty, jež souvisejí s jeho vlastní osobností. Nelze tudíž od něj očekávat, že se bude chovat podle objektivních pravidel, jak je tomu v případě malých dětí nebo dospělých. Místo toho, považovat mladé lidi za výlučně zodpovědné, by bylo mnohem lepší, kdyby se rodiče, přinejmenším občas, zamysleli, zda se také oni nedopustili nějakých chyb a nedopouští-li se jich i nadále. Pokud jsou dostatečně upřímní, zjistí, že jsou sami vinni řadou přehmatů, jejichž plody nyní sklízejí. Nedorozumění, která klíčila a rostla dlouhou dobu, nemohou být vyjasněna během několika hodin.

Slyšel jsem řadu stížností dospělých, že jejich intelektuální výchova byla v mládí zanedbávána a oni to už nyní nemohou dohnat, neboť nemají ani čas, ani odvahu. Lidská přirozenost má sklon „jít cestou nejmenšího odporu“. A dospívající má, z důvodů, které jsme již dříve zmínili, ještě větší strach z těžkostí. K tomu, aby člověk „čučel“ na obrazovku, četl napínavé knížky nebo znal poslední fotbalové výsledky, není zapotřebí příliš velké intelektuální námahy. Dokonce ani průměrný zájem o technické záležitosti nelze, v pravém slova smyslu, označit za intelektuální. Opravdové pochopení techniky vyžaduje značně větších intelektuálních schopností, než je povrchní zájem, jaký mladí lidé v těchto věcech projevují.

A tak místo podporování této tendence vedoucí k mělkým a neužitečným znalostem je lepší pokusit se v dospívajícím vzbudit intelektuální zájem, který v něm dřímá. Není to lehký úkol, neboť v mladém člověku převládá zcela opačný sklon. Chlapec, který neprojevuje obvyklý zájem o sportovní události nebo neví všechno o známých hercích, je v kolektivu považován za opožděného podivína.

Celkové duševní rozpoložení, spojené s nejistotou a sklonem jít cestou nejmenšího odporu, vede u dospívajícího k domnění, že mnoho výzev, zejména intelektuálních, je nad jeho síly.

Vedení a ovlivňování dospívajících není lehkým úkolem. Můžeme jej však splnit, pokud si budeme vědomi vlastností osobnosti, kterou máme formovat. Existují jisté rysy chování (některé jsou obecně považovány za chyby), jež odhalují hlubší složení osobnosti, než by se mohlo na první pohled zdát. Rodič by se měl obezřetně vyhýbat roli soudce. Jeho hlavním úkolem není odsuzovat, ale pochopit. Odsouzení může být účinným prostředkem ovlivňování, ovšem pouze tehdy, pokud se jej užívá s rozvahou. Lze tedy používat tresty, ty ale zároveň předpokládají pochopení.

Abych to ukázal na příkladu, zmíním zde příhodu ze života sv. Anselma. Navštívil ho jistý opat a stěžoval si na celou řadu potíží, které má s dětmi vychovávanými při klášteru. „Prosím tě, řekni mi, co s nimi mám dělat? Jsou svéhlaví a nepolepšitelní. Řežu je dnem a nocí, ale jsou ještě horší a horší, než byli.“ Sv. Anselm se zamyslel a odpověděl: „Říkáš, že je pořád biješ? A až vyrostou, jací se z nich stanou lidé? Tupá hovada.“ „Proč tedy máme utrácet peníze na jejich vydržování, když z lidí vychováváme hovada? Omezujeme jejich volnost, abychom jim pomohli, a k ničemu to nevede,“ odpověděl opat. Tehdy sv. Anselm pravil: „Neberte jim svobodu! Řekni mi, otče opate, kdybys zasadil mladý stromek ve své zahradě a ze všech stran jej svázal tak, aby nemohl žádným směrem vyhnat větve, jaký strom po letech budeš mít, až jej odvážeš? Zcela jistě to bude neužitečná věc, se sukovitými haluzemi ohnutými dovnitř. A čí to bude vina, ne-li jenom tvoje, neboť si jej tak pevně spoutal. A právě to děláš se svými dětmi. Byly zasazeny do zahrady Církve, aby rostly a přinášely Bohu plody. Tys je ale zastrašováním a bitím svázal tak, že již nemají téměř žádnou svobodu.“

Sv. Anselm dále zdůrazňuje, že sochař dělá své ušlechtilé dílo spíše jemnými dotyky než tvrdými údery, a poznamenává, že dítě musí být krmeno mlékem, nikoli masem a chlebem. Silná duše je schopna přijmout trest a díky ponížení a strastem dosáhnout pokroku, ale, jak říká, nemluvně potřebuje mléko kojenců, tedy „něžnou pomoc druhých, přívětivost, soucit, přátelské napomenutí, láskyplnou podporu a další věci této povahy,“ uvádí sv. Anselm.

Sv. Jan Bosco napsal mnoho, co při této příležitosti stojí za ocitování. Snad postačí několik následujících řádků:

„Byli jsme našim chlapcům přáteli. [...] Od svých chlapců získáš vše, pokud poznají, že usiluješ o jejich vlastní dobro. [...] Buduj se svými chlapci přátelský vztah, zejména během chvil odpočinku. Bez tohoto přátelského vztahu nemůže být náklonnosti, a bez náklonnosti není důvěry. Ten, který chce být milován, musí nejprve sám projevit svou lásku. Náš Pán jako maličký přišel mezi maličké a nesl naše slabosti. [...] Pamatuj, že výchova je nelehkým uměním, a že jediným učitelem je ve skutečnosti sám Pán Bůh.“

Nakonec vás vybízím k  modlitbě za vaše vlastní, a obecně všechny děti, zejména dospívající, které čelí těžkým pokušením a potřebují mnoha milostí, aby odolaly svodům tohoto světa.

Bože, Otče nebeský, děkujeme Ti ze srdce za děti, které nám svěřila Tvá moudrost a dobrota. Jsou Tvé, žehnej jim a ochraňuj je jako své vlastnictví. Dej, ať prospívají jak věkem, tak i milostí a moudrostí před Tebou a před lidmi. Ochraňuj je v nebezpečenstvích a pokušeních života. Dej, ať prospívají v pravé víře, v poznávání Tebe a upřímné zbožnosti. Osvěť je, až si budou volit povolání.

Nám pak, Pane, pomáhej svou milostí, abychom své vychovatelské povinnosti vždy věrně plnili. Osvěcuj a veď nás, abychom své děti učili dobře poznávat a vroucně milovat Tebe, nebeského Otce, a Tvého Syna Ježíše Krista, a zachovávat svědomitě Tvá přikázání. Dej, ať před nimi kráčíme tak, aby byly naším příkladem povzbuzovány ke všemu dobrému. Uděl nám milost moudrosti a síly, abychom neúnavně bděli a modlili se, své děti napomínali a varovali, napravovali s láskou a vážností, a také, když je třeba, trestali. Tvá božská milost budiž s námi a pomáhej nám, abychom dokonali dílo, které jsi nám uložil, a jednou Ti mohli říci: Hle, tyto jsi nám dal, a ani jedno se naší vinou neztratilo.

Maria, Matko božské milosti, ujmi se našich dětí. Ve všech nebezpečenstvích života obrať k nim své milosrdné oči, a Ježíše, který je požehnaný plod života Tvého, jim po tomto putování ukaž.

Svatí andělé, vás Pán určil našim dětem za anděly strážné, bděte nad nimi, kde naše oči je nemohou uhlídat, mluvte k nim, když náš varující hlas je nemůže dostihnout, chraňte je ve všech nebezpečenstvích duše a těla; veďte je temnotami pozemského života k blažené smrti a k věčnému společenství s vámi v nebeském království. Skrze téhož Krista, Pána našeho. Amen.

<sup>Přepis přednášky pro učitele z října 1984 pro Sdružení Nejsvětějšího Srdce v Kansasu, převzato z časopisu Te Deum, 1/2009.

P. Hervé de la Tour byl roku 1981 vysvěcen na kněze, v letech 1983 a 1989 působil jako rektor a později ředitel na St. Mary’s College & Academy v americkém Kansasu. Poté až do roku 1996 přednášel v semináři Holy Cross (Goulburn v Austrálii) a podílel se na vydávání časopisu Catholic Family. Později vystudoval ve Francii filosofii pedagogiky a od svého návratu do USA v roce 2001 působí jako poradce v otázkách vzdělávání na řadě škol a přednáší pro učitele.</sup>