Institut sv. Josefa

PŘED 61 LETY 25. ÚNORA...
Radomír Malý

… český premiér a zároveň předseda KSČ Klement Gottwald v euforickém opojení snadným vítězstvím a také alkoholem zvolal ke shromážděným davům: „Právě jsem se vrátil z Hradu… a pan prezident demisi reakčních ministrů přijal…“ Frenetický řev mužů v uniformách Lidových milicí mu byl odpovědí. Začala 40letá éra komunistické totality.
Přes 230 rozsudků smrti z politických důvodů, 8-10 tisíc umučených ve vyšetřovnách StB nebo v táborech smrti Jáchymov, Bitýz, Leopoldov atd., 100 nezvěstných „reakčních živlů“, 600 zastřelených na hranici, 250 tisíc politických vězňů-muklů (mukl = muž určený k likvidaci). Tak vypadá bilance této „vlády vrahů“, jak nazval komunistický režim zlínský básník Jožka Husek, jedna z jeho obětí. Od ukončení třicetileté války r. 1648 nenajdeme v našich dějinách s výjimkou vlády nacistů režim, jenž by měl na svém kontě tak vysoký počet nevinných lidských životů. Je pravdou, že hitlerovci za Protektorátu povraždili podstatně více nevinných lidí, ale chyběl jim onen ďábelský, rafinovaný sadismus, tolik charakteristický pro bolševickou totalitu. Nacisté nedosáhli té „dokonalosti“, aby pořádali monstrprocesy s rozsudky smrti nebo desítek let, kdy jediným „důkazem“ bylo doznání obviněných, vynucené bestiálním fyzickým nebo psychickým mučením. Tak tomu bylo r. 1950 v procesu s Miladou Horákovou a spol., s představiteli katolických řeholních řádů a s hodnostáři biskupských kurií, v letech 1951-2 s tzv. „babickými vrahy“, kdy kněží a sedláci na Vysočině se „přiznali“ k vraždě tří funkcionářů KSČ, s níž ve skutečnosti neměli zhola nic společného, a konečně r. 1952 v procesu s Rudolfem Slánským a spol., kdy sami zločinní strůjci těchto metod skončili na popravišti na základě nesmyslného a mučením vynuceného „doznání“ ke špionáži. Na falešném „přiznání“ byla založena i řada méně známých procesů přesně podle teorie sovětského generálního prokurátora Andreje Vyšiňského, že „pouhé doznání stačí jako jasný důkaz viny“. Nacisté také neuplatňovali v tak masovém rozsahu mimosoudní postih, kdy např. tisícům sedláků v rámci tzv. rozkulačování bylo „zkolektivizováno“ (rozuměj: ukradeno) úplně všechno a oni se museli nuceně vystěhovat do pohraničí, kde často dostali k obývání rozpadlou ruinu bez základních hygienických podmínek. Desetitisíce českých občanů musely z politických nebo náboženských důvodů opustit své zaměstnání pedagogů, právníků atd. a nastoupit nekvalifikovanou práci, statisíce jich bylo zařazeno do PTP, tj. náhradní vojenské služby beze zbraně, jejíž podmínky se příliš nelišily od vězeňských táborů.
Všechny tyto komunistické hrůzy „made in Czech“ byly ovšem slabým odvarem v porovnání s bestialitami bolševiků v Sovětském svazu, na Balkáně, v Číně, v Koreji, v Kambodži apod. Leninské vyvražďování celých společenských tříd, pronásledování křesťanů připomínající časy Nerona a Diokleciána, Stalinovy umělé hladomory na Ukrajině a v Povolží, Mao Ce-tungova „kulturní“ revoluce v Číně s krvavými masakry venkovského obyvatelstva a konečně genocida poloviny kambodžského národa komunistickým tyranem Pol Potem – to všechno dává dohromady minimálně 100 milionů nevinných lidských obětí. Během pouhých 70 let. Bolševické peklo překonalo všechny tyranie minulých dob, ano, v celkovém, celosvětovém součtu, je počet mrtvých vyšší než u nacistů.
Skončila tato hrůzovláda, jež zasáhla půlku světa, rokem 1989? Ani omylem. Komunismus je nadále plný života v nejlidnatější zemi světa – v Číně. Zvlášť bestiální režim, mučící obyvatelstvo hladem, vytvořili bolševici v Severní Koreji. Komunistické vlády jsou také ve Vietnamu, v Laosu a na Kubě, rudá vlajka klepe na dveře i ve Venezuele za vlády Huga Chaveze. Dokud budou existovat komunistické státy, zůstane tady reálné nebezpečí recidivy bolševismu.
V tom tkví zásadní rozdíl od nacismu, který je už definitivně mrtev. Stát, jenž by se hlásil k Hitlerovým a Rosenbergovým nacionálně socialistickým principům, nikde na světě neexistuje, a pokud se vyskytují jeho přívrženci, nemají dostatek moci k tomu, aby se ujali vlády. Recidiva nacismu proto nehrozí, komunismu však ano. Pak ale je třeba se ptát, proč se světoví politikové, žurnalisté a intelektuálové více bojí nacismu než komunismu? Proč je celý svět náhle na nohou, když někdo zpochybní rozsah nacistických zločinů vůči Židům, ale vůbec mu nevadí, když se dnes a denně relativizují komunistické zločiny? Biskup Richard Williamson z FSSPX popřel, že by počet obětí v nacistických koncentračních táborech byl 6 milionů a mluvil pouze o stovkách tisíc. Přiznejme si: Pravdu neměl a jeho výrok byl necitlivý vůči ještě žijícím příbuzným tohoto bestiálního nacistického zločinu. FSSPX z toho také vyvodilo důsledky, jasně se od Williamsonových výroků distancovalo a uplatnilo vůči němu kázeňská opatření. I papež Benedikt XVI. a Vatikán učinili totéž.
Jenže je zde ještě druhá strana mince. Williamson pouze vyjádřil svůj názor – a podle kampaně, která dosud neskončila, je vyvrhelem společnosti a zločincem, což je samozřejmě krutě nespravedlivé a neadekvátní. Proč ale titíž státníci a publicisté, kteří z Williamsona málem dostali infarkt, zachovávají blahosklonnou lhostejnost vůči popíračům komunistických zločinů? Těch je přitom jako máku. V německých a francouzských středoškolských učebnicích dějepisu se lze dočíst, že komunistická moc byla sice totalitní a krutá, ale zároveň je tam připomenuto, že její zločiny se „přehánějí“ (citace k tomu poskytuje německý prorodinný časopis Information FMG, pokud někdo nemá přístup k samotným učebnicím). To však nechává tvůrce veřejného mínění bez jakéhokoliv vzrušení. A nemusíme ani chodit do zahraničí. U nás předáci KSČM relativizují zločiny komunismu při každé příležitosti, nejčastěji Grebeníček a Ransdorf. Nedávno vyvolal v Praze mediální rozruch případ učitelky, která komunistické zločiny přímo popřela. Soudružka učitelka nadále učí, a nikdo její výroky neoznačil za zločinné, jak tomu bylo u Williamsona. Podobných kantorů je v naší republice celá řada, což mohu říci na základě vlastních zkušeností.
Jak to, že se hlasatelé „humanismu“ a „demokracie“ tolik bojí mrtvého nacismu, ale nikoliv živého komunismu? Odpověď je geniálně jednoduchá. Jestliže se nebojím zlodějů a vrahů, pak nejspíš proto, poněvadž sám k nim patřím. Skutečnou i mediální politiku určují už několik let dnešní šedesátníci, kteří patřili r. 1968 k revoluční studentské mládeži, demolující na ulicích evropských a amerických měst auta a obchody. Hlásili se k neomarxismu a jejich ideovým vzorem byl mj. i masový vrah Mao a bandita Che Guevara. Německý expremiér Schröder a exministr zahraničí Fischer patřili tenkrát k předním studentským revolucionářům, eo ipso i ke ctitelům krvavého zločince Maa. Nikdy se od těchto svých postojů nedistancovali. Neučinil tak ani manželský pár Clintonových, rovněž angažovaný v tehdejších studentských bouřích. Může potom překvapit, když madam Hilary, dnes šéfka americké diplomacie, při návštěvě Číny fakticky ignoruje otázku lidských práv, ačkoliv existuje spousta důkazů o mizení katolických duchovních a laických aktivistů, jakož i jiných náboženských nebo politických nekonformních činitelů? Není snad toto jednání Clintonové podstatně horší a nebezpečnější než výroky Williamsonovy? Bývalá první dáma USA se tváří, jako by v Číně bylo všechno v pořádku a otevřeně mluví o navázání co nejužší ekonomické spolupráce. Krvavé zločiny severokorejské „rodinné“ diktatury Kimů také vzbuzují pramalý zájem médií a politické reprezentace.
Všichni tito lidé o komunistických zločinech neradi slyší. Kdyby byly náležitě v médiích propírány, došlo by brzy i na jejich minulost v r. 1968, na jejich obdiv k tyranu Maovi a na jejich násilné akce, jichž se účastnili nebo je podporovali ve jménu levičáctví a neomarxismu. Proto se odvádí pozornost jiným směrem – k nacismu. Důraz na hitlerovské zločiny již nikoho nemůže ohrozit, aktéři, pokud žijí, jsou již v metuzalémském věku a současní potentáti tenkrát nežili. Nacistický stát, s nímž by se daly uzavřít výhodné obchody, není „na skladě“, takže hřímáním proti nacismu se nemůže nic pokazit. Samozřejmě zločiny nacismu je třeba připomínat a mluvit o nich, ale nikoli izolovaně bez kontextu s jinými bestialitami, nelze vytvářet dojem, jako by kromě tzv. holocaustu nebyly ve 20. stol. žádné jiné genocidy.
Tuto linii podporují i zednářské lóže a New Age, které ze zákulisí režírují politiku USA i EU. Je snad náhodou, že v New Age figurují na předních místech Clinton a Gorbačov? Světová politika je tlačena směrem doleva – proto se jasné a důrazné odsuzování komunistických zločinů nekoná. A propos: Prosazování potratů, antikoncepce, homosexuality a dalších zvráceností je komunistického původu, vždyť prvním státem, který s tím začal, byl Sovětský svaz. Není tedy propagandisticky vhodné poukazovat na jeho krvavé zločiny – to by se legislativní rozšíření interrupcí, po němž např. volá nynější EU, mohlo dostat do velmi nepříznivého světla. Stejně tak současná nová vlna protikatolické kampaně – jak by to vypadalo, kdyby bylo vypíchnuto, že podobně začínalo pronásledování Církve a věřících v komunistických státech?
Takové je pozadí kampaně proti biskupu Williamsonovi a je vhodné si to uvědomit právě u příležitosti výročí komunistického puče v naší zemi.