Institut sv. Josefa

HOLOCAUST, BABYCAUST A CÍRKEV BOJUJÍCÍ
PhDr. Radomír Malý

„Včera holocaust – dnes babycaust!“, tato hesla lze dnes běžně číst na transparentech při Pochodech pro život v německém jazykovém prostoru. Současné legální vraždění nenarozených dětí je tak srovnáváno s nacistickou genocidou Židů za II. světové války. Liberální a socialistická propaganda se nad tím vzteká, v Německu se obránce nenarozeného života Günther Anen právě za toto srovnání musel zodpovídat před soudem. Objektivně a z hlediska přirozené logiky však proti tomu nelze nic namítat. U obou genocid nacházíme stejný motiv: oběti jsou na obtíž, vadí – proto je zabijme! Existence židovského národa bez ohledu na náboženské vyznání (v koncentrácích zahynula i spousta katolíků židovského původu, sv. Edith Steinová je pouze jednou z mnoha tisíců, což je dosud nezmapováno a záměrně zamlčováno) se stala překážkou pro hitlerovský projekt rasové čistoty. Stejně tak dítě v mateřském lůně je pro mnoho matek překážkou v jejich plánech blahobytu a profesní kariéry.
Brrr! Posun právního vědomí je přímo hrůzostrašný. V křesťanském středověku bylo jasné, že zabít beztrestně člověka lze pouze v sebeobraně, ve spravedlivé válce nebo na základě soudního rozhodnutí v kriminální kauze. Jinak se jednalo o závažný delikt vraždy a nepomohly výmluvy na to, že oběť v něčem „překážela“. To je až výmysl dechristianizovaného, sekulárního novověku, který se honosí svobodou, lidskými právy a tolerancí. Jakobínský režim v Paříži nařizuje r. 1793 zmasakrovat celou oblast Vendée a okolí Lyonu, protože tamní obyvatelstvo, věrné katolické víře, „překáželo“ zavedení jednotného „kultu rozumu“. Turecká vláda přikazuje za I. světové války zlikvidovat miliony Arménů a německá za II. světové války miliony Židů, neboť „překáželi“ svou existencí prosazení ideje etnické a rasové čistoty. Sovětští bolševici neváhají na příkaz Lenina vyvraždit tzv. „vykořisťovatelské třídy“ a „lidi včerejška“, později na příkaz Stalina umělým hladomorem vyhubit miliony ukrajinských a povolžských rolníků. Také „překáželi“ a sice komunistickému plánu vybudovat tzv. „beztřídní“ společnost. Na této zrůdné satanské filozofii je založeno i „právo“ ženy na potrat. Dítě v mateřském lůně mi překáží – to je dostatečný důvod k jeho zabití. Ne konkrétní vina, ne spáchaný zločin, ale pouhá skutečnost, že mi „překáží“, neumožňuje realizovat mé životní sny, mi poskytuje oprávnění je zabít.
Katolická církev vždycky proti takovému pojetí vystupovala a je zbytečné tu uvádět desítky výroků Magisteria, ať už na téma rasismu, antisemitismu, třídní nenávisti nebo potratů. Církev kategoricky odmítala a odmítá jak holocaust, tak babycaust. Jenže je tady rozdíl, charakteristický pro posun morálního přístupu u samotných katolíků. Nacistický holocaust nebyl totiž veřejný a neopíral se o žádnou legislativní normu (ani podle norimberských rasových zákonů z r. 1935 by se nedalo obhájit vyvraždění celého židovského etnika). Šlo o důvěrné rozhodnutí hitlerovských pohlavárů v čele s Heydrichem na sklonku r. 1941, učiněné na utajené schůzi v jedné berlínské vile na břehu jezera Wannsee. Báli se je publikovat, oficiální sdělení znělo, že Židé jedou na východ pracovat. Evropské obyvatelstvo nemělo o skutečném osudu svých nearijských spoluobčanů ani tušení, až později začaly neoficiálně prosakovat zprávy o jejich vraždění. Babycaust naproti tomu byl téměř ve všech vyvinutých státech světa řádně odsouhlasen parlamenty a probíhá podle zákonných norem zcela legálně bez jakéhokoliv skrývání.
O čem to svědčí? Nacisté se neodvážili sdělit občanům svůj plán na vyhubení Židů. To by byla pro ně příliš silná káva. Jak dokazují nedávno zveřejněné dokumenty z archivů nejvyšších orgánů hitlerovského režimu, které 40 let pečlivě skrývala východoněmecká komunistická tajná policie Stasi, měli nacisté zvlášť veliký strach právě z reakcí katolíků. Není divu. Už r. 1928, pět let před Hitlerovým nástupem k moci, vydalo v Římě Svaté Oficium (předchůdce dnešní Kongregace pro nauku víry) toto prohlášení na adresu nacistického antisemitismu: „Církev vždycky měla zvyk modlit se za Židy.... Apoštolský stolec je bránil před nespravedlivými útoky a tak, jak vystupuje proti všemu nepřátelství mezi národy, odsuzuje nenávist zaměřenou proti tomuto národu, kdysi od Boha vyvolenému; nenávist známou pod jménem antisemitismus.“ Po vyhlášení norimberských zákonů si Hitler povolal do svého letního sídla v Obersalzbergu mnichovského kardinála Faulhabera a řval na něj, že Církev brojí proti nim. Nesčíslné tajné zprávy gestapa, Sicherheitsdienstu apod. poukazují na nebezpečí spontánního katolického odporu, kdyby vyšly najevo praktiky eutanázie, sterilizace a pozdější genocida Židů. Papež Pius XII. je všude uváděn jako úhlavní nepřítel III. říše. Je znám jeho vánoční projev r. 1942, kde upozorňuje na vraždění mnoha lidí z rasových důvodů. Žalostně málo se však informuje a ví, že Vatikán byl prvním státem světa, jenž publikoval zprávy o vraždění Židů v koncentračních táborech na území okupovaného Polska, jmenován je Majdanek. Jedná se o memorandum Státního sekretariátu Sv. stolce z 5. května r. 1943, zaslané všem vládám světa. V té samé době Spojenci takové informace odmítali jako „nepodložené“. To je pouze zlomek církevních dokumentů proti nacismu a na obranu Židů, je tedy pochopitelné, proč nacistický režim považoval Církev za jednoho ze svých předních nepřátel a obával se radikalizace katolíků v případě zveřejnění svých zločinů.
Proč ale komunistům, socialistům a liberálům chyběl tento strach z katolíků, když legalizovali potraty? Že by církevní Magisterium vystupovalo proti tomu méně důrazně? Nikoliv. Existují desítky, možná i stovky církevních dokumentů a papežských projevů na toto téma. Problém je v něčem jiném. Tenkrát za války a za pontifikátu Pia XII. papež a Magisterium přece jen byli ještě pro katolíky autoritou, dnes jimi již nejsou. I když pokoncilní papežové dokázali fascinovat davy a shromáždit milionové zástupy na stadionech, jen malé procento je poslouchá, když něco autenticky katolického vyžadují v otázkách víry a mravů. Pavel VI. vydal r. 1968 encykliku „Humanae Vitae“ proti umělé antikoncepci – a v USA podle samotných církevních statistik 80 procent praktikujících manželských párů ji užívá. Ani jinde ve vyspělém světě není situace lepší. Jan Pavel II. publikoval r. 1995 dosud nejostřejší protipotratovou encykliku „Evangelium Vitae“ – a přesto v USA působí organizace „Katolíci pro potrat“. V Německu biskupové teprve pod tlakem Říma a velmi neochotně přistoupili k tomu, aby církevní poradny pro těhotné nevystavovaly potvrzení k potratu. Ani to však nepomohlo – neposlušní katoličtí laikové založili spolek Donum Vitae, který provozuje poradny, vystavující tato potvrzení dál. Jsou politikové - praktikující katolíci, kteří obhajují „právo ženy na potrat“ a přesto přistupují ke sv. přijímání, např. současný americký viceprezident Joseph Biden.

Většina dnešních katolíků, alespoň ve vyspělé části světa, už nepovažuje církevní nauku ve věcech víry a mravů za závaznou, nelze tedy od nich očekávat odpor tam, kde se prosazují zákony, které jsou s ní v rozporu. Proto se dnes nepřátelé víry Církve nebojí. Přitom by stačilo tak málo, třeba jen vzít vážně slova encykliky Evangelium Vitae v par. 72: „občanský zákon přestává být pravdivým a morálně závazným, jestliže schvaluje eutanazii a potrat.“ V USA chodí pravidelně v neděli na katolickou mši cca 15 milionů lidí. Za normálních okolností by je měla uvedená papežova slova mobilizovat, aby spontánně, s biskupy v čele, oblehli s růženci v rukou potratové kliniky a znemožnili jejich provoz. Pokud to dělá pár lidí z organizací „pro life“, stát se toho nebojí. Kdyby však šlo o davy v tom množství, jaké se formuje při papežových návštěvách, to už by pro něj nebyla legrace. Musel by reagovat buď ústupem, jako v případě protestů černochů proti segregaci v 60. letech nebo brutální silou, kdy by byla prolita krev. My ale víme, že „krev mučedníků je semenem nových křesťanů“ (Tertullian). Mučednická krev neustále v dějinách provází bojující Církev, tj. působící na této zemi, a je její ozdobou. Kde je boj, tam nutně teče krev. Ne pouze fyzicky (to spíše v menší míře), ale duchovně. Katolík s tím musí počítat. Bez bojující Církve zde na zemi (ecclesia militans) by nebylo ani vítězné Církve v nebi (ecclesia victrix).
Duch mučednictví pro Krista dnes ale existuje pouze v muslimském nebo komunistickém světě (Saudská Arábie, Irák, Pákistán, Čína, Severní Korea aj.). V Evropě a Severní Americe téměř vymizel (čest výjimkám). Uchu moderního člověka zní jako sadomasochistická úchylka přání sv. Ignáce Antiochijského: „Kéž bych již byl ve spárech šelem ...ať mi rozdrtí kosti, roztrhají údy, rozdrásají celé tělo, jen když si zasloužím dojíti Krista.“ Jenže to je plně v souladu se slovy Pána: „...kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho...“ (Mat 16,25). Prvotní křesťané pokládali za velké vyznamenání, když mohli před mocnými vyznat víru v Krista a být za to odsouzeni k smrti. Sedláci ve Vendée za Velké francouzské revoluce se nechali raději pobít i s rodinami, než by připustili znesvěcení svého chrámu. Mexičtí katolíci za Callesova pronásledování ve 20. letech 20. stol. umírali před popravčími četami s výkřikem „Viva el Cristo Rey!“ (Ať žije Kristus Král!). Je dojemné číst dopis vojenského velitele synovi, který za občanské války ve Španělsku bránil pevnost Alcazar před rudými, aby nekapituloval a nabídl svůj život „pro Krista, víru a vlast“. Sv. Maxmilián Kolbe se často modlil k Panně Marii o milost mučednické smrti pro Krista a křesťanské hodnoty.
Krvavé mučednictví pro Ježíše Krista a katolickou víru je ovšem výsadou pouze některých. Zdaleka ne každý má k tomu dispozice, zdaleka ne každý obdrží tuto milost. Ochotu k nekrvavému mučednictví však Pán vyžaduje od všech katolíků bez výjimky, ať už jde o ztrátu zaměstnání (jako za minulého režimu), o posměch, o pověst „fundamentalisty“ či „fanatika“, o znemožnění profesní seberealizace apod. Když si uvědomíme, že je to z lásky ke Spasiteli, který pro mne osobně, pro moji věčnou spásu, šel až na kříž, není to tak těžké. Když On pro mne obětoval svůj vlastní život, já mu pouze symbolicky „splácím“ tuto lásku tím, že pro víru v něho nebo v hodnoty, které hlásá jeho Církev, dávám všanc svoji pověst a kariéru.
Jenže toho se moderní katolík nejvíce bojí. Děsí ho, že kdyby např. veřejně zastával nepřípustnost potratů a eutanazie, požadavek sexuální čistoty až do manželství nebo hříšnost homosexuality, nebyl by „in“ a stal by se předmětem sociální ostrakizace. Ale mám-li víru, tak se toho snad nemusím bát, vím přece něco o správné hierarchii hodnot. Tady je ale příslovečné „jádro pudla“. Moderní katolík vyspělé části světa – až na výjimky – už pravou katolickou víru nemá. Podle nejnovějších anket v USA pouze cca 20 procent praktikujících katolíků věří v reálnou přítomnost Krista v Nejsvětější Svátosti, v Německu 30, ve Francii 40. Není-li však mezi námi přítomen živý Kristus, pak jde jen o postavu z dávné minulosti – a kvůli ní se přece nebudu vystavovat riziku ztráty čehokoliv. Nazývám ho sice Božím Synem, ale od současných „pokoncilních“ teologů vím, že tento titul je mnohoznačný. Mám ho v úctě, ale představa, že obětoval svůj život za moji spásu – to je přece středověké chápání. Moderní katolík má respekt před Ježíšem Kristem jen proto, že šel na smrt za své přesvědčení – a v tom přece nebyl osamocen. Ostatně soudobý synkretismus, v jehož rámci církevní představitelé zvou ke společným pobožnostem buddhisty, hinduisty aj., lehce svádí katolíka k názoru, že Buddha nebo Zarathustra jsou také velkými náboženskými a mravními reformátory na stejné úrovni s Kristem, proč tedy zrovínka pro Krista něco obětovat? Katoličtí mučedníci věřili, že svou obětí se snadněji dostanou do nebe a uniknou peklu. Jenže moderní katolík od současných teologů ví, že peklo, pokud vůbec existuje, je prázdné, nehledě k pověře v reinkarnaci, jíž propadá v Evropě 10-20 procent katolíků. Nebi tudíž stejně neunikne, proč si tedy komplikovat život nějakou zásadovostí pro Krista a nauku Církve?

Papež Jan XXIII. vytyčil pro II. vatikánský koncil heslo „aggiornamento“, tj. zdnešnění. Nechceme pontifikovi koncilu křivdit, nevíme přesně, co si pod tím představoval. Nelze však popřít, že veškerá pokoncilní teologie to vykládala s odvoláním na dokumenty II. Vaticana jako „přizpůsobení se“ nárokům současného vědeckotechnického pokroku (což ostatně žádá i pastorální konstituce Gaudium et spes) a ideologii moderní společnosti, vyjádřené známými hesly Velké francouzské revoluce „Volnost, rovnost, bratrství“. Katolická nauka musí proto na Prokrustovo lože současné nekřesťanské a protikřesťanské civilizace, v níž žijí a jejíž mentalitu si osvojují i katolíci. Jestliže dosud pro katolíka platilo, že musí svůj život srovnat s požadavky katolické nauky, podle „ducha koncilu“ je závazný pravý opak: katolická nauka se musí „srovnat“ s požadavky současného katolíka, který má přece právo žít „moderně“ a podle svých představ, neodlišovat se od jiných a být „in“, aby neutrpěl žádnou profesní nebo společenskou újmu.
Co tomuto „právu“ překáží, musí pryč. To bohužel často platí i v Církvi. Z katecheze se např. postupně tichou cestou, „po anglicku“, vytratila nauka o hříšnosti mimomanželského sexu, protože současný katolík by s tím v nynějším světě, kdy úspěšnost celebrit je posuzována mj. i podle počtu rozvodů a milenek (-enců), neobstál. Člověk dneška má ale také „právo“ na sex bez rizika početí, když děti nechce. To platí i pro katolíka, jehož nároky přece nesmějí být v tomto omezeny, když druzí si dopřávají. Proto nauka sem, nauka tam – antikoncepce je věcí svědomí každého, jak konstatovala většina biskupských konferencí vyspělých zemí r. 1968 v reakci na encykliku Humanae Vitae a zcela v rozporu s ní. Hříchy proti 6. a 9. přikázání tak v pastorační praxi přestaly být hříchy, v Holandsku dokonce při zpovědi není penitentovi dovoleno je vyznat a zpovědník se na ně nesmí ptát. Rozhřešení samozřejmě každý dostane. Při liturgii jdou všichni k přijímání a kolínský kardinál Meisner bolestně naříká, že většina jich přijímá svatokrádežně.
Od osvícenství a Velké francouzské revoluce je „právo člověka“ zbožštěno. Stalo se modlou, velkým bohem současného novopohanského Pantheonu. Je to krvavý bůh. V uplynulém století mu byly přineseny oběti cca jedné miliardy nenarozených dětí světa. Žena nechce děti, protože by jí překážely – je tady k dispozici antikoncepce. Že mnohé přípravky působí také abortivně, to nevzrušuje ani většinu katoliček. Bodejť by ano, když značná část kněží a biskupů nemá námitky, to jen papež a tam ti konzervativní preláti v Římě, co vůbec nerozumí současnému světu, oprašují cosi z minulosti. A když antikoncepce selže, je tu možnost potratu. Tady sice ještě i u „progresivních“ katolíků jsou výhrady – ale: nemůžeme se stavět proti názorům druhých a vnucovat jim své přesvědčení… Jinými slovy: musíme respektovat jejich „právo na svobodnou volbu“. Odtud je jen krůček ke konstatování: když ony mají toto „právo“, proč ne také my, katoličky? Právo odstranit likvidací to, co překáží mým záměrům, i když je to lidský život.
Katolická církev v takové podobě není satanovi a jeho lidským pomahačům nebezpečná. Není to bojující, nýbrž kapitulující církev. Té se současný establishment nebojí, proto své vražedné praktiky potratů a eutanazie neskrývá, nýbrž veřejně je vyhlašuje a legalizuje i za pomoci těch zákonodárců, kteří se prohlašující za katolíky. To ale nesmí být důvodem k pesimismu. My víme o příslibu Pána, že jeho Církev ďábel nezničí. Velkou nadějí současnosti je Církev mučedníků v Číně, v dalších komunistických zemích a v islámském světě. Ve vyvinutých zemích je jedinou záchranou Církve obnova pravé katolické víry. Je to ta cesta, kterou vytyčilo Kněžské bratrstvo sv. Pia X., jako další etapu po uvolnění ritu sv. Pia V. a zrušení „exkomunikace“ jejich biskupů: debata o současné krizi víry. Její kořeny je třeba správně pojmenovat a zahájit evangelizaci a katechezi nejprve katolíků. Bude to dlouhodobý proces, na generace, ale jedině takto se může Církev opět obnovit a obrodit. Čím více modliteb na tento úmysl bude směřovat k nebi, tím větší je záruka, že tohoto cíle bude dosaženo.