Institut sv. Josefa

VÝCHOVA PRO ŽIVOT
Zdeňka Rybová

Není samozřejmé, že mladý člověk se jednoho dne rozhodne tzv. být pro život, zastávat zásadní postoj ochrany lidského života od početí do přirozené smrti, pěstovat celým svým životem u sebe a ve svém okolí kulturu života. Samo od sebe to jistě nikdy nepřichází. Velký podíl na tom má bezesporu Boží povolání dané každému člověku, vepsané do srdce jako přirozený mravní zákon, zákon dobra. I ten je však zpravidla potřeba v sobě aktivizovat a k tomu mají dětem nejvíce pomoci rodiče.

Najít s dětmi smysl cesty „proti proudu“
Existují k tomu asi izolované kroky, tématické rozhovory, knížky, přednášky apod., ale tak, jak je vůbec výchova dětí komplexní záležitost, tak je mnohostranná i výchova zaměřená na postoj úcty k životu. Těžko to vlastně lze jako samostatnou složku pedagogické práce s dětmi oddělit. Je ovšem jistě několik velmi podstatných bodů pomyslné osnovy takové výchovy. Linie výchovy pro život má v sobě určitý paradox: bezesporu je nutné stavět na přirozené danosti (povaze, míře citlivosti, emoční zralosti, rodinném prostředí, schopnostem důvěry v sebe a druhé atd.), zároveň se v téměř každém z konkrétních postojů bude po dítěti vyžadovat, aby šlo proti proudu světa kolem něj (antikoncepce, umělé ukončení těhotenství, umělé oplození, předmanželská zdrženlivost apod.) a tím v sobě probouzelo „něco víc“, než mu jeho dary a nadání přirozeně umožňují bez námahy – tj. přemáhat se. Jak tyto dva body skloubit? Otázku si kladu již dávno, ačkoliv moje děti jsou prozatím ve věku, kdy ji konkrétně ještě řešit nemusíme.

Zásady: chápat srdcem, vysvětlit rozumem
Věřit v dobro je stoprocentně korunováno dostatkem odvahy a pozitivního přístupu k řešení starostí s dětmi. Stavět na tom, že člověk si své životní zásady umí vysvětlit, že srdcem i rozumem chápe, proč jsou právě tyto důležité a jaká je jejich správná hierarchie, je ideálním stavem. Ale jako každému ideálnímu stavu, je třeba i zde čas a úsilí. Učení Magisteria katolické církve je do značné míry staletí stejné, ale jeho opora v lidském vědění, v možnosti empirického ověření či zdůvodnění sociodemografickými faktory má obrovskou dynamiku. Úkolem rodičů je tuto dynamiku uchopit, sledovat, znát její fáze a svým dětem, adekvátně jejich věku, pomáhat pochopit, proč Církev učí, že potrat je nepřípustným řešením třebas i těch nesmírně složitých životních situací nebo proč Církev již dávno nahlédla do partnerských vztahů svým důrazem na odmítnutí předmanželského sexu hlouběji než drtivá většina dnešních manželských poradců či psychologů zabývajících se vztahem mezi muži a ženami. Není to úkol lehký. Ale není třeba se ho bát. Nikdo neprohloupí, když bude s pokorou postupovat po malých krůčcích. Po zcela konkrétních, drobných krocích, které mají jasný cíl, avšak využívají vzácných příležitostí, kdy jsou nám děti víc nakloněny k naslouchání, využít jejich otázky, konflikty se spolužáky nebo obyčejné denní události, ve kterých dostávají výzvu k opuštění svých představ nebo svého pohodlí ve prospěch služby a oběti pro Boha a bližní.

Vzhůru proti relativismu!
Na prvním místě je určitě potřeba vidět podstatu výchovy pro život vůbec v tom, že dítěti je vštěpena antirelativistická koncepce pojetí mravního kodexu; že nejde o něco, co si samy děti /lidé/ v životě vytvoří, třeba podle podmínek či zkušeností a na základě individuálního názoru, ale že jde o pevně stanovený bod přirozeného zákona. Že člověk sám není pramenem a normou. Ostatně – mnoho z nás ze zkušenosti ze svých selhání to vidí velmi dobře.
Nepopulární, ale nezbytně nutné je děti v každodenním životě vést k vážnému zájmu o život a starosti druhých. Dávat stop dikci: Ty si hleď svého, nemluv druhým do života, neřeš problémy, které nemusíš apod. Současný stav výchovy dětí není povšechně dobrý. Drtivá většina rodičů podléhá době v tom, že se snaží dětem vyhovět, děti vést k sebezajišťování, k tomu, aby si dokázaly se vším v životě poradit samy, nebyly závislé na druhých a nepotřebovaly vědět víc než jen povrchně o realitě života druhých lidí. Nebýt odlišný, splynout s davem – to je trend. Ovšem děti tento trend významně ztěžují, minimálně v prvních letech školní docházky, kdy si ještě pořád intenzivně uvědomují, že mají své osobní místo, své úkoly a že jsou více než osobností v individuálním pojetí středu světa součástí řádu.

Učit se uchvátit nebe
Když se dětem vštěpuje zájem o druhé, snadno pochopí, že jsou lidé, kteří jsou něčím odlišní, ale přesto hodnota jejich života není snížena (lidé nemocní, staří, nemocné děti atd.). Naučí se chápat omezení, která jim přináší nemoc či věk, absolutně odmítnou výklad ve verzi: asi nemají takovou cenu pro společnost (vyjádřený samozřejmě adekvátně věku). Jde také o protiproud dravosti za vlastními cíly, který se má vyrovnávat tokem usilovného hledání dober prospěšných skupině lidí, v níž dítě žije (rodina, třída, zájmový kolektiv apod.) nebo celé společnosti. S tím je velmi úzce spojena podpora praxe zdrženlivosti, skromnosti a na druhé straně velkorysé a obětavé štědrosti. Jediné, oč se máme všichni dravě snažit, je „uchvácení nebe“, tj. dosažení svatosti. Mimo každodenní život to ale nepůjde. I zde jako ve všem ostatním platí, že rodiče musí být konkrétním a živým příkladem. Totiž velkorysost, oběť, skromnost či vážný zájem o druhé se těžko dostávají do teoretických koncepcí; zato se nesmírně zřetelně vysvětluje praxí. Podobně se obtížně popisuje radost z překonání sebe sama (i v té obětavosti), zatímco zážitek zůstává vepsán natrvalo. Jsou to zážitky, jejichž dosažení stojí víc než zážitek z kolotoče, ale určitě se do další pouti nezapomene.

Oděv – a sexuální výchova
Bezesporu nutnou páteří výchovy pro život je vedení k cudnosti a úctě k lidskému tělu. Citlivost ve výběru zájmových činností, filmů či pohádek, knížek nebo kamarádů atd.. je asi samozřejmá. Co však není zcela jednoduché, je vyhnout se např. leckterým módním trendům, které podporují negativní projevy v zevnějšku a umět je nahradit (opět pozitivně, že) něčím krásným a módním, ovšem s dostatečnou délkou a zakrytím těch partií těla, které se vystavovat nemají. Děti by měly mít od rodičů vštěpený vkus a společně by se měli učit alternativy v oblékání hledat, najít v tom hledání radost a vypadat opravdu krásně. Estetika je jednoznačně důležitou součástí lidské kultury a je třeba ji pěstovat.
Problém školních dětí byl mírně naznačen již v oblékání, kdy může dojít k nutnosti věnovat hodně času a úsilí přiměřenému vysvětlení a kdy je třeba, aby rodiče pevně stáli na pozicích, kterými podpoří úctu k lidskému tělu a životu vůbec. Závažným problémem školy je však i sekularizovaná sexuální výchova. Ta dnes probíhá na školách od nejútlejšího věku, takřka od konce prvního stupně základní školní docházky, leckde v „pokrokových“ školách i dříve a setkala jsem se i s příklady z mateřských škol. Sexuální výchovu, která Boha odsouvá na okraj života, je zaměřena proti plození a považuje narození dítěte za hrozbu, je nutné razantně odmítnout. Je to těžké a určitě si tím zvlášť u pubescentních dětí rodiče nevyslouží žádné příznivé hodnocení, ale za takové rozhodnutí myslím bude každý rodič jednou vděčný.

Co a jak v praxi?
Hrozba pedagogického vedení školy v oblasti tzv. rodinné výchovy je nemalá. Spolu s dětmi je potřeba vést rozhovor, ale pokud je to možné, zdá se jako velmi vhodné usilovat i o to, aby rodiče (i větší skupina rodičů) vedla dialog s pedagogy a zkusila nastartovat změnu v osnovách. Vždy lze udělat seminář, besedu či nástěnku, která vytvoří trendu sexuální výchovy rozumnou alternativu a výborně se záležitosti tohoto druhu realizují ve spolupráci se staršími školními dětmi. Profesionálů, které lze oslovit např. se žádostí o přednášku, je dost a uspořádat exkurzi na různá místa s problematikou související apod. je jen otázka odvahy a odhodlání. Investice do podobného úsilí nemůže zůstat bez odezvy.
Fundamentem výchovy pro život nejsou tedy, jak je patrné, žádné ojedinělé a samostatně existující hodnoty. Tvoří jej pravdivost, poctivost, odvaha, mírnost, sebekázeň, věrnost, spolehlivost, respekt, láska, vlídnost, spravedlnost a odpuštění. K tomu všemu máme naše děti vést a jsme-li rodiči, je to naše první a hlavní priorita spojená s Božím povoláním k manželství a darem dítěte. Nezmínila jsem podstatu modlitby – ale její místo není na závěr, nýbrž je vláknem celé úvahy. Bez ní a opory v Bohu se skutečně cokoliv z výše uvedeného realizuje jen velmi obtížně.

Převzato se souhlasem autorky z oběžníku Hnutí pro život 4/2008
www.prolife.cz