Institut sv. Josefa

DOBRO, NE HODNOTY
Michal Kretschmer

Dnes se často hovoří o hodnotách (anglicky „values“ z latinského „valor“) zatímco dřívější filosofové hovořili o dobru. Diskutuje se např. o hodnotách Evropské unie. Je však rozdíl mezi hodnotami a dobrem. Dobro je něco, co je objektivní, co je nezbytně spojeno s bytím. V souvislosti s lidskou společností hovoříme pak o obecném dobru (bonum commune). Řád bytí pak odpovídá řádu dobra. Naproti tomu hodnota je používána ve smyslu subjektivním, jako něco, co si mohu zvolit a co má pro mě nějakou cenu, kterou jsem ochoten za ni zaplatit. V tomto smyslu píše sv. Tomáš Aq. o nekonečné hodnotě Kristova utrpení¹. Slovo „valor“ se v Theologické summě vyskytuje jen několikrát.
Tento subjektivismus spojený s pojetím hodnot umožňuje pak zcela autonomní volbu člověka o tom, co považuje za žádoucí dobro, a tím postuluje i zcela autonomní zákon, který jej má řídit. Zákon jest totiž určen k tomu, aby uchovával řád. Jistě je mnoho věcí, kde si můžeme vybrat podle naší libosti, co nás těší a co pro nás má cenu. Například někdo může sbírat známky, jiný nálepky na krabičkch od zápalek, jiný stará pečetidla. Rovněž někdo nemusí mít vůbec zájem být sběratelem něčeho a má pro něj hodnotu navštěvovat opery. V takovýchto věcech, které nejsou pro nikoho povinností, a přitom nejsou samy o sobě špatné, má oprávněně každý svobodu a asi nikdo netouží po tom, aby všichni se věnovali jeho oblíbené činnosti. Ohledně hodnot tomu tak není, tam se hledá shoda a jejich stoupenci bývají rádi, když získají další lidi se stejnými hodnotami.
Odbor informování o evropských záležitostech Úřadu vlády České republiky ve spolupráci s revue PROSTOR pořádaly 9. prosince 2008 panelovou diskusi na téma Spor o evropské hodnoty – Klíč ke společné budoucnosti. Příznivci Evropské unie hovoří o hodnotách. Hned na začátku Smlouvy o Ústavě pro Evropu (viz http://www.bbc.co.uk/czech/euroustava.pdf) v článku I-2 je uvedeno: „Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů.“ Hodnoty jsou zmíněny již v preambuli Ústavy a v jejím článku I-1², kde souhlas s jejími hodnotami a jejich podpora je podmínkou pro to, aby nějaký stát se mohl stát členem Evropské unie.
Ústava se pak na mnoha místech odvolává na hodnoty Evropské unie a vícekrát zmiňuje potřebu jejich podpory. Nikde však tato ústava nehovoří o dobru. Uváděné „hodnoty“ umožňují jejich nejednoznačnou interpretaci. V pojetí Evropské unie zmiňovaná lidská práva nejsou něčím přirozeným, ale spíše konstruovaným a podléhajícím vývoji v čase. Bylo by možno ukazovat nejednoznačnost chápání toho, co je svoboda, tolerance či rovnost a ukazovat, že pojetí tvůrců této ústavy je v rozporu s křesťanstvím. Tomu se nyní nebudu věnovat. Zaměřím se pouze na tzv. toleranci.
Latinské „tolero“ má význam snášet a to se vztahuje k něčemu nepříjemnému či obtížnému. Toleranci bychom tedy měli překládat jako snášenlivost. Snášíme tak vždy jen nějaké fyzické nebo morální zlo, ať již z nezbytnosti nebo proto, že mu pravděpodobně nelze odporovat bez způsobení ještě většího zla. Ve vyjádřeních mnohých našich současníků však tolerance nabývá významu aktivního připuštění různosti názorů či chování a odmítání odsuzovat to, s čím nesouhlasí. Mezi hodnotami Evropské unie je vypočítáván s tím související pluralismus. Často je to spojeno s relativistickým chápáním pravdy. Nerozlišuje se dostatečně tolerance vůči názorům a tolerance vůči osobám aneb klasické „nenávidět hřích a milovat hříšníka“.
Ukazuje se, že zmíněná evropská „tolerance“ je silně limitovaná. Popírači holocaustu jsou v mnoha evropských státech kriminalizováni místo toho, aby s nimi byl veden dialog. Stejně tak je zacházeno s propagátory rasismu či národního socialismu. Když už jsme u těchto nepřijatelných ideologií, stojí za povšimnutí, že stoupenci komunistické ideologie, která není o nic lepší než ony pronásledované ideologie, nacházejí společenské uznání a jsou dokonce v parlamentech. Zřejmě i proto, že komunistická myšlenka není sjednocující se Evropě tak úplně cizí.
Předpokládejme, že někdo, kdo není stoupencem žádné z výše zmíněných ideologií, je jen přesvědčen o existenci jediné pravdy, která zahrnuje metafysický, morální a politický řád světa a která je tudíž nekompatibilní s možností si vybírat „hodnoty“. Předpokládejme dále, že v rámci tohoto svého přesvědčení odmítá filosofii lidských práv, demokracii považuje za jeden z nejhorších způsobů vlády, názorový pluralismus v zásadních věcech za nepřijatelný, upozorňuje na faktickou nerovnost lidí, co se týče jejich tělesných a duševních disposic, zdůrazňuje nestejnost a přirozenou úlohu mužů a žen, potraty a sodomii pokládá za hříchy volající do nebe o pomstu a má další pevné postoje příčící se hlavním politických evropským proudům. Jaká bude tolerance evropských „elit“ vůči takovému člověku? Bude jeho přesvědčení respektováno nebo alespoň bude mu odpíráno klidným a věcným způsobem? Nebude spíše nálepkován jako extremista, fundamentalista, fašista snažící se svou pravdu vnutit jiným či jako nepřítel společnosti? Vždyť on jím opravdu je, máme-li na mysli principy, na kterých je současná společnost v evropských zemích postavena. Což Švédsko nepronásledovalo pastora Ake Greena, který kázal proti hříchům homosexuálů? A Council of Europe³ považuje kreacionismus za hrozbu lidským právům. Odpor vůči evolučním teoriím podle zmíněného usnesení často pochází z náboženského extremismu a je spojen s krajně pravicovými politickými hnutími. Přitom nauka o stvoření světa Bohem je součástí věrouky nejen katolíků, ale i dalších křesťanských společenství. Ukazuje se tak, že halasně proklamovaná tolerance je tolerance jen v rámci thesí, které jsou poměrně neškodné pro socialistické a/nebo laicistické pojetí lidské společnosti. Tyto přístupy včetně tzv. antidiskriminační legislativy vedou především ke snahám omezit svobodu občanů, kteří vybočují z řady. Tak se stoupenci Evropské unie proviňují proti svobodě, kterou sami deklarují na čelném místě, totiž v preambuli Ústavy⁴, a lze je tak usvědčit z pokrytectví.

¹ Např. v Super Sent., lib. 4 d. 14 q. 2 a. 1 qc. 1 ad 4: „Habet etiam efficaciam ex virtute passionis Christi, qua infiniti valoris quodammodo est, inquantum fuit passio Dei et hominis.“
² Odst 2: „Unie je otevřena všem evropským státům, které ctí její hodnoty a zavazují se je společně podporovat.“
³ http://assembly.coe.int/Main.asp?link=/Documents/AdoptedText/ta07/ERES1580.htm
⁴ „Inspirujíce se evropským kulturním, náboženským a humanistickým odkazem, ze kterého vzešly všeobecné hodnoty nedotknutelných a nezadatelných práv lidských bytostí, demokracie, rovnosti, svobody a právního státu“