Institut sv. Josefa

ACH, TEN OSMAŠEDESÁTÝ...
PhDr. Radomír Malý

Letopočet s osmičkou na konci vždycky signalizuje významná jubilea české historie. Jedním z nich je i pověstné Pražské jaro roku 1968, symbol zklamaných nadějí. Uvolnění komunistické tyranie tenkrát zlikvidovaly sovětské tanky.

Jenže rok 1968 byl důležitý i pro dějiny západního demokratického světa, který byl v jednom ohni. Od května do podzimu tam probíhaly studentské nepokoje, které končily zapalováním aut, vybíjením výkladních skříní a verbálními i fyzickými útoky proti pedagogům a úředníkům. Tento západní "osmašedesátý" nebyl na rozdíl od našeho ničím pozitivním. Co vlastně chtěli studenti v Paříži, Frankfurtu a Los Angeles? Především sociální změny ve smyslu tzv. Frankfurtské neomarxistické školy, reprezentované Marcussem, Adornem a Horkheimerem a v duchu existencialistické filozofie Sartrovy. Součástí toho byly i požadavky "osvobození" sexuality, proto tato masová studentská rebelie vstoupila do dějin pod názvem "sexuální revoluce". Její důsledky známe: maximální liberalizace potratové legislativy, homosexuální "sňatky", faktická likvidace rodiny. Západní "osmašedesátý" byl tak de facto šlápnutím na plyn při jízdě po dálnici do pekla.

Přesto bych se ale částečně oněch rebelujících studentů zastal. Nenesou totiž hlavní vinu na tomto zhoubném procesu. Málokdo totiž ví, co bylo onou pověstnou jiskrou, jež všechno zapálila. V dubnu r. 1968 vedení pařížské Sorbonny spolu s ministerstvem školství odmítlo žádost studentů na zrušení zákazu dámských návštěv na pánských kolejích a obráceně. Jeden úředník použil argumentu, že se prý "z kolejí nesmí stát bordely".

Měl samozřejmě pravdu, zmíněný zákaz byl v naprostém pořádku. Jenže jak tomu měli studenti rozumět, když viděli, že tehdejší demokratická legislativa směřuje k tomu, aby se celá země, potažmo veškerý demokratický svět, staly jedním velkým "bordelem"? Erotika a pornografie dostaly zelenou, rozvodové zákonodárství bylo stále liberálnější, legální a snadno dostupná antikoncepce s minimálním rizikem nežádoucího těhotenství nahrávala masovému promiskuitnímu chování. Zatímco střední a starší generace, která vládla, si těchto "vymožeností" a "radovánek" hojně užívala, mladé v tom omezovala s odvoláním na povinnost "slušného chování". Nelze se proto divit, že se mládež cítila nejen diskriminovaná, ale hlavně znechucená tímto pokrytectvím. Chtěla mít stejný podíl na hříšných neřestech jako jejich rodiče, protože je k tomu vedli jejich ďábelští svůdcové z Frankfurtské školy a filozofové á la Sartre.

Logické a chvályhodné by ovšem bylo, kdyby se studentské rebelie roku 1968 ubíraly jiným směrem. Místo aut by měly hořet pornografické obrazy a knihy, místo požadavku "povolení" sexu na studentských kolejích by se měly objevit transparenty volající po zákazu erotiky v médiích, antikoncepce a rozvodů. Vzhledem k celkové atmosféře doby by ovšem bylo naivní něco takového očekávat.

Mládež roku 1968 totiž vyznávala tytéž hodnoty jako jejich otcové a dědové. I oni ctili svobodu, demokracii a lidská práva s relativizací objektivní pravdy jak v oblasti náboženské, tak i mravní, i oni uznávali jako vymoženost tzv. "laický stát" bez jakýchkoliv vazeb na náboženství a morálku. Starší generace ovšem nesla v sobě jakési zbytky přirozeného mravního řádu, které nazývala "slušností". Sama byla natolik "svobodomyslná", že se necítila Desaterem vázána, přece však měla jakýsi stud chlubit se tím na veřejnosti, proto dávala přednost "intimitě" hříchu před jeho veřejným pácháním a vychvalováním. Jednalo se o typickou ukázku farizejského pokrytectví, proti němuž mládež oprávněně revoltovala, ovšem nikoli ve smyslu návratu k tradičním hodnotám, nýbrž ve smyslu "když vy, tak my taky", "my na rozdíl od vás odmítáme tvářit se na veřejnosti jako slušňáci a v soukromí jednat jako prasata", "my nechceme, aby mimomanželský sex byl pro nás tabu, když vy si ho tolik užíváte…“ atd.

Studentská sexuální revoluce roku 1968 byla tak jenom logickým důsledkem vývoje, zahájeného osvícenstvím a Francouzskou revolucí. Pozvolná destrukce náboženských a mravních hodnot je vždycky čas od času urychlována otevřeným vznášením dalších požadavků, logicky vyplývajících z chápání svobody jako důsledku relativity objektivní pravdy. Tento proces z přirozeného hlediska nelze zastavit. V současnosti vrcholí tlakem na legalizaci homosexuálních sňatků. Až toho bude dosaženo, můžeme se snadno dočkat dle vzoru studentských rebelií z roku 1968 další rebelie, tentokrát pedofiů, zoofilů a nekrofilů, kteří opět poukážou na pokrytectví současné společnosti a namítnou: když gayové, proč ne také my? Když svoboda, tak proč si ji mohli vybojovat jen oni, proč nám je upírána? I oni budou mít ve smyslu této zvrácené logiky pravdu, podobně jako ji měli studenti-osmašedesátníci.

Z přirozeného hlediska proto nemůžeme čekat změnu k lepšímu. Jako křesťané ale víme, že častokrát Boží Prozřetelnost zasáhla tam, kde se situace jevila beznadějná. Spoléhejme proto na ni, nikoli na obrat v přirozeném řádu sociálním a politickém. I ten samozřejmě přijde, ale jen jako důsledek Božího zásahu, nikoli jako důsledek normálního vývoje, jenž se ubírá úplně jinam. V této důvěře k Boží prozřetelnosti spočívá i naše současná naděje.