Institut sv. Josefa

PŘÍPRAVNÝ DOKUMENT SYNODU BISKUPŮ ZPOCHYBŇUJE NEOMYLNOST PÍSMA SVATÉHO
John Vennari

12. června zveřejnil Svatý stolec „Instrumentum laboris“, určený pro biskupský synod, jenž se má konat v říjnu 2008. Dokument nazvaný „Boží slovo v životě a poslání Církve“ obsahuje znepokojující pasáž, jež se zdá zpochybňovat neomylnost Písma svatého. V článku 15 čteme: „Pokud jde o ty části Písma svatého, jež by mohly být inspirovány (zvýrazněno J. V.), zde se neomylnost vztahuje pouze na „pravdy, které Bůh chtěl mít v Písmu svatém k naší spáse zaznamenány“ (Dei verbum, čl. 11).

Proč tento dokument užívá termínu „mohlo být inspirováno“, když víme, že Duchem svatým bylo inspirováno celé Písmo svaté? Proč se zde tvrdí, že se neomylnost váže pouze na ty aspekty Písma svatého, jež „tu jsou k naší spáse“? Zdá se, že tento dokument vychází z předpokladu, že celé Písmo svaté Duchem svatým inspirované a tudíž neomylné není.

To je v přímém protikladu k sylabu omylů Lamentabili sane, ve kterém sv. Pius X. odsuzuje modernistické tvrzení, že „Boží inspirace nezahrnuje celé Písmo svaté, chráníce tak celek i jednotlivé jeho části před jakýmkoli omylem“.

Bude-li tento dokument synodem přijat, pak racionalistická biblická kritika bude žít v Církvi nadále, a nikoli jen skrytě, ale s podporou církevních představitelů. Nebude již povinností věřit v pravdivost jakéhokoli výroku Písma svatého, pokud sami sebe na základě vlastního subjektivního měřítka přesvědčíme, že daný výrok či myšlenka nemá bezprostřední význam pro naši spásu. Pokud nějaké místo Písma svatého obsahuje omyl, pak jeho autorem nemůže být Bůh, ergo, Bůh není autorem celého Písma svatého. Tento názor byl však církevními otci, papežskými encyklikami, sylaby a koncily jednomyslně prohlášen za herezi.

Popírání neomylnosti Písma svatého je v dnes v Církvi široce rozšířené. Není to tak dávno, co jeden údajně konzervativně smýšlející kardinál prohlásil, že Písmo svaté obsahuje omyly v oblasti přírodních věd a historie. Tento moderní postoj k Písmu svatému je dalece vzdálen od toho, co Církev o Písmu svatém neomylně po celá staletí učila. I. Vatikánský koncil neomylně stanovil, že jak Starý, tak Nový zákon, „ve svém celku i jednotlivých částech, byly sepsány z vnuknutí Ducha svatého a mají Boha za svého původce...“. Navzdory jasnému prohlášení koncilu odmítá přípravný dokument pro synod tuto skutečnost uznat.

Papež Lev XIII v encyklice Providentissimus Deus v roce 1893 napsal: „Všechny knihy, jež Církev přijímá jako svaté a kanonické, jsou celé i ve svých jednotlivých částech napsány z vnuknutí Ducha svatého. Není možné, aby omyl koexistoval s inspirací... Je totiž zcela nemyslitelné, aby Bůh, svrchovaná Pravda, byl původcem omylu. To je starobylý a neměnný článek víry Církve, slavnostně vyhlášený na koncilech ve Florencii a Tridentu, definitivně stvrzený a výslovně formulovaný koncilem vatikánským... Nelze proto ani tvrdit, že člověk, jehož Bůh při psaní Písma svatého použil jako nástroje, upadl do omylu...“

Podobně Pius XII opakuje téměř doslova učení Lva XIII. ve své encyklice z roku 1943 Divini Afflante Spiritu: „Je zcela nepřípustné se domnívat, že by svatopisec mohl upadnout do omylu, neboť Boží vnuknutí vylučuje jakýkoli možný omyl...“
A pokračuje: „Toto učení, které bylo s takovou přesvědčivostí vyloženo naším předchůdcem Lvem XIII., i My, s plnou autoritou papežského úřadu, předkládáme k závaznému věření“.

Pius XII. se k tématu neomylnosti Písma svatého vrátil v encyklice Humani generis (1950) těmito jednoznačnými slovy: „Někteří předkládají a jakoby po kapkách rozšiřují názory vedoucí ke ztrátě božské autority Písma svatého. Překrucují tak opovážlivě smysl prohlášení Vatikánského koncilu o Bohu jakožto původci Písma svatého a oživují tak již mnohokrát odsouzené názory, podle kterých je prý Písmo svaté uchráněno jen těch omylů, které by se týkaly nauky o Bohu anebo věcí mravních a náboženských.“

Je zřejmé, že nové „Instrumentum laboris“ se hlásí k názoru, odsouzenému v minulosti učitelským úřadem Církve. Jak snadno autoři tohoto dokumentu přehlížejí varování sv. Tomáše Akvinského, jenž napsal: „Neboť, jak Augustin píše ve svém dopise Jeronýmovi (Ep. 28), je-li připuštěna možnost byť i jediného omylu v Písmu svatém, je tím zpochybněna autorita Písma svatého jako celku“.

Bude-li tento dokument biskupským synodem přijat, způsobí to nemalou škodu Církvi a duším.
Poslouží evolucionistům jako záminka k falešnému tvrzení, že události zaznamenané v knize Geneze jsou pouhým mytickým vyjádřením skutečnosti vývoje člověka z nižších tvorů;

poslouží těm, kdo popírají historicitu potopy za časů Noemových, navzdory tomu, že o skutečnosti potopy svědčí sám náš Pán Ježíš Kristus;

poslouží těm moderním biblistům, popírajícím realitu Ježíšových zázraků;

poslouží Antidefamační lize k falešnému tvrzení, že jednotlivé aspekty Ježíšova utrpení, tak jak jsou zaznamenány v evangeliích, nejsou autentické, že to nebyli farizeové, jež usilovali o Ježíšovo usmrcení a že autoři evangelií obviňovali Židy z Ježíšovy smrti z důvodu svého iracionálního antisemitismu.

Počet omylů, ke kterým popření neomylnosti Písma svatého vede, je nevyčíslitelný. Přijetí tohoto dokumentu by také poukázalo na skutečnost, že jeho tvůrci, i ti, kteří s jeho obsahem souhlasí, popírají autoritu učitelského úřadu Církve, která neomylnost Písma svatého zřejmým způsobem dokládá.
Tyto lze pak právem považovat za modernisty, neboť, slovy Msgr. Josepha Clifforda Fentona, „věří v proměnu a vývoj objektivního smyslu dogmatického učení Církve v průběhu staletí“.

Na závěr opět zopakujme, že je dnes v Církvi tento blud o možné přítomnosti omylu v Písmu svatém široce rozšířen. Škoda, která je tím způsobena, je nevyčíslitelná. Už dávno mělo dojít v této věci k nápravě. Synod biskupů má povinnost tento omyl veřejně a jednoznačně odsoudit, nikoli jej přehlížet nebo dokonce stvrzovat. Apelujme proto na naše biskupy a ty, kteří zastávají nejvyšší místa v Církvi, aby toto modernistické učení, obsažené v „Instrumentum laboris“ odmítli. Neučiní-li tak a dokument bude schválen, nestane se tím pro katolíky závazný, neboť bude popírat katolické učení o neomylnosti Písma svatého, obsažené v závěrech 1. Vatikánského koncilu a učení papežů Lva XIII., sv. Pia X. a Pia XII.