Institut sv. Josefa

POZNÁMKY K CHARISMATICKÉMU HNUTÍ - II. ČÁST
Michal Kretschmer

Bludy týkající se charizmat se vyskytovaly v celé historii církve.
Montanismus. Jistý Montanus (kolem roku 172) začal „prorokovat“ a brzy získal přívržence. Tvrdili, že Bůh skrze ně mluví, považovali se za živoucí příbytek Ducha svatého. I Tertullian se v pozdějším věku stal jejich přívržencem. V De puditia v kap. 21 pojednává o moci církve odpouštět hříchy a prohlašuje, že Církev je může odpouštět skrze „duchovní“ lidi, ale ne jako společenství biskupů. Tak je zde proti sobě stavěna Církev „duchovních“ lidí a církev biskupů. Montanisté hlásali přísnou morálku, zavrhovali druhé manželství a požadovali přísnější praxi vůči kajícníkům. Montanus upadal do prudkého extatického nadšení a vidění a vyrážel ze sebe neznámá slova. Byl tak pokládán za posedlého ďáblem. Rovněž dvě ženy, Priscilla a Maximilla, se začaly chovat podobně a staly se prorokyněmi této sekty. Dva biskupové sice nad nimi chtěli vykonat exorcismus, ale přívrženci sekty jim v tom zabránili. Celá záležitost měla patrně i negativní vliv na důvěryhodnost pravých proroků v Církvi. Pokud se ovšem Tertuliana týká je nutno uvést, že uznává neměnnost pravd víry a pokrok pod vlivem Ducha vidí pouze v oblasti disciplíny, k větší přísnosti života.
V montanismu je charakteristický vypjatý důraz na mravnost. U bratří svobodného ducha (od 11. století) jde spíše o opak. Projevují se u nich proticírkevní a protisvátostné postoje, pasivita až kvietismus (o kterém bude ještě pojednáno), lhostejnost vůči společenským pravidlům, sahající až k nemorálnímu chování, pocit, že jsou v Bohu, vedoucí k panteismu („Duch svatý se do nás každodenně vtěluje“). Pod vlivem údajného působení Ducha pak padají vnější i vnitřní zábrany dané Božími příkazy, jako by platily jen pro obyčejné, duchem neprobuzené, lidi. Člověk, jenž se stal s Bohem jedno, tedy vlastně se stal Bohem, nepotřebuje vnější bohoslužbu a svátosti. Nepodléhá božské nebo lidské autoritě jako něčemu co je mu nadřazené, neboť jeho vůle je rovněž vůlí Boží, takže je svobodný od každého zákona. Pro „bratry svobodného ducha“ jsou svatá Písma jen poetické popisy skutečnosti, jsou čistým výtvorem lidského ducha, takže pohnutky srdce si zasluhují víry stejně jako evangelium.
Blud kvietismu spočívá v názoru, že křesťanskou dokonalostí je potlačení vlastní aktivity kromě případu kdy cítíme, že v nás jedná Bůh. To ale vede k pasivitě, k čekání, že se Bůh projeví v našem nitru, k rezignaci na používání rozumu osvíceného vírou. Není ponechán prostor pro ctnost opatrnosti, která by nás chránila před klamem, že náš emocionální stav je způsoben Bohem k tomu, abychom něco vykonali. Přitom jsme ale v mnohých případech vázáni positivními Božími i církevními příkazy jednat a nemůžeme tedy čekat, až nás Bůh k něčemu zevnitř pohne. Musíme také aktivně čelit pokušení, pokud na nás dolehne. Někteří si tyto absurdní důsledky kvietismu uvědomili, a snažili se je zmírnit tvrzením, že se tento postoj vyčkávání na pociťované projevení Boží milosti týká jen toho, k čemu nejsme vázáni nějakým příkazem. To však v praxi vede k tomu, že vykonáme málo dobrých skutků, nepraktikujeme ctnosti a nežijeme v duchu evangelia. Správné je proto být vždy otevřen vanutí Ducha svatého, ale s vědomím, že i když právě nepociťujeme Boží vnuknutí, jsme pro správné jednání dostatečně vybaveni svými přirozenými dary, které zdokonaluje Boží milost.
Za hlavního představitele kvietismu je pokládán Michaelis de Molinos (jeho bludy odsoudil Innocens XI. konstitucí Coelestis Pastor v roce 1687), který kromě jiného učil že: „Člověk má své mohutnosti anihilovat a to je vnitřní život“ (věta 1). „Chtít aktivně jednat znamená urážet Boha, jenž chce být sám jediným jednajícím a proto je třeba sebe samého v Bohu zcela a úplně opustit a pak setrvat jako tělo bez duše“ (věta 2). „Přirozená činnost je nepřátelská milosti a překáží Božímu dílu a pravé dokonalosti, neboť Bůh chce být činný v nás bez nás“ (věta 4). Bůh je vždy činný v duši, když mu v tom nebráníme našimi úvahami, přemýšlením a činnostmi (ve větě 20).

Sv. Tomáš Akvinský ve své Teologické sumě rozlišuje dvojí milost. Tu, kterou je člověk spojován s Bohem - ta se nazývá milostí činící milým (nebo také milostí posvěcující) a druhou, kterou člověk spolupůsobí na jiného, aby byl přiveden k Bohu - ta se nazývá milostí zdarma danou (dnes také nazývanou charismatem).
Milost posvěcující vybavuje člověka pro spojení s posledním cílem, jímž je Bůh sám. Zemřít v milosti posvěcující je nutnou podmínkou dosažení spásy.
Milost zdarma daná je člověku poskytována nad jeho přirozené schopnosti a nad jeho zásluhy. Člověk ji nedostává pro své posvěcení ale k tomu, aby působil k ospravedlnění druhého (charismaty mohou být obdarováni i lidé žijící v těžkém hříchu).
Uvedené dělení milosti vychází z jejího prvotního účelu. Ovšem růst milosti posvěcující působí růst duše v lásce a z tohoto osobního posvěcení mají následně užitek i jiní. Je také nutno říci, že řádné užívání charismat někým, kdo je v posvěcující milosti je záslužné a vede k jeho dalšímu posvěcování a rozmnožování vlastní posvěcující milosti.

Charismatická společenství se někdy scházejí za účelem modliteb za uzdravení nemocných. To je samo o sobě v pořádku. Nesmí se ale jednat o nezdravou touhu být svědkem Božího zásahu. Jde přece o lásku k nemocným, ale ve shodě s Boží vůlí. Zpravidla totiž nevíme, zda v jednotlivých případech je uzdravení pro nemocného tím dobrem, které pro něj chce i Bůh. Písmo svaté vybízí k modlitbě za nemocné (Sir 38,9: „Synu, svou nemoc nepodceňuj, ale pros Hospodina, a on tě uzdraví.“), nesmí být ovšem zanedbána řádná lékařská péče a zejména zaopatření svátostmi hrozí-li, že nemocný zemře.

Charismatici také často hovoří o zkušenosti „křtu Duchem svatým“ jako uvědomělém prožití Boží milosti a poslání Ducha svatého do jejich nitra, který je naplňuje chválou, radostí, silou, odvahou k vyznávání víry, důvěrným vztahem k Bohu a vědomím společenství křesťanů v církvi. Zde hrozí nebezpečí absolutizace této zkušenosti, jako by křesťanská dokonalost a angažovanost nebyla bez takového prožitku možná, stavění „křtu Duchem svatým“ do kontrastu se svátostným křtem či s biřmováním, případně určité oddělování se od těch, kdo tuto zkušenost nežijí, a přecenění významu této zkušenosti.

Na prvním místě je tedy třeba usilovat o vlastní posvěcení a modlit se o milost pro druhé. Pokud někdo obdrží charismata, je to pro službu druhým a ne pro jeho sebenaplnění.