Institut sv. Josefa

POZNÁMKY K CHARISMATICKÉMU HNUTÍ - I. ČÁST
Michal Kretschmer

Charismatické hnutí nemá mezi tradičními katolíky dobrou pověst, a to z celé řady oprávněných důvodů. To ale neznamená, že by odmítali charismatické dary jako takové - vždyť sám sv. Pavel vybízí: „Horlivě usilujte o duchovní dary ...“ (1 Kor 14,1). Nemluví proti charismatům, chce jen odstranit nepořádky a připomenout, že nejvyšším darem je láska, bez které by všechny ostatní dary, včetně těch charismatických, byly neužitečné.
Při posuzování charismatického hnutí, jak jej známe dnes, nesmíme především zapomenout na jeho protestantský původ. I proto je třeba rozlišovat mezi charismatickým hnutím jako spiritualitou zaměřenou na obdržení a užívání charismat a mezi samotným užíváním charismat, kterých se může dostat kterémukoli věřícímu, aniž by ovšem tato charismata nějak vyhledával a k charismatickému hnutí se hlásil.
Charismatici obvykle kladou důraz na Boží chválu ve společenství, sdílení, spontánnost, emoce, zážitek, zkušenost, prožití Boží blízkosti, zvláštní Boží oslovení a svědectví o něm, projevy Boží moci, individuální Boží vedení. Nebezpečí spatřuji především v tom, že:
• může dojít k odložení racionálního rozlišování i k nepřítomnosti daru „rozlišování duchů“ (1 Kor 12,10) a „posuzování“ (1 Kor 14,29) – rozum a znalost pravd víry pak ustoupí pocitům či intuici, takže chybí případná korekce z víry vycházející
• vlastní hříšnost sice může být uznávána, ale to, co je považováno za obdržené dary (ať již skutečné nebo jen domnělé), může vést k oddělení od těch, kdo nemají takovou zkušenost, (i když charismatik uznává, že to není na základě vlastních zásluh)
• přílišné zaměření na dosažení vnitřní zkušenosti může vést k rozvoji pýchy (vyvyšováním se nad ty, kterým se téže zkušenosti nedostalo) a k otevření se všemu, co přichází zevnitř, odbourání zábran a vystavení se moci svého podvědomí, postiženého prvotním i osobními hříchy, i vlivu satana
• pokud chybí pevné zakotvení ve víře, může dojít k přijetí bludných názorů, neboť u charismatika se může prožívání víry přesunout od souhlasu s naukou Církve k pozorování svých vnitřních stavů a tím k subjektivismu
• očekávání, že sám Bůh ochrání svými dary společenství i jednotlivce před ďábelským klamem či přeludy vlastní fantasie, aniž by se napřed usilovalo o posouzení na základě rozumu a víry
• touha po zažití zkušenosti s Bohem může vést tomu, že si člověk sám přivodí pocity, vnitřní slovo či jiné zážitky, které pak mylně interpretuje jako dar Ducha svatého; v horším případě se stane obětí ďábelského klamu, neboť ďábel se snadno vetře tam, kde je očekáván nějaký mimořádný duchovní jev.
• zapomíná se, že charismata jsou milosti dané obdarovanému zdarma k prospěchu jiných a pokud se jejich projevy nedostaví, je to neprávem považováno za selhání či krok zpět
• není zachován dostatečně kritický odstup od podobných projevů, které se nachází v jiných křesťanských společenstvích (např. letniční evangelíci), protože na první místo se klade údajná společná zkušenost projevů Ducha svatého, takže naukové rozdíly jsou podceněny nebo dokonce odsunuty stranou. To ale vede k závadné ekumenické praxi, tedy k nepochopení toho, že pro jinověrce je nezbytný návrat do pravé Kristovy církve a odřeknutí se mylných nauk.
• může dojít k podcenění svátostí jako řádné cesty k přijetí milostí a k podcenění až znevážení učitelského úřadu církve, pod dojmem, ať již skutečného nebo zdánlivého, prožití oslovení Duchem svatým
• zapomíná se, že Duch svatý neosvěcuje přímo každého věřícího a že ne každému se dostává přímých sdělení od Boha
• může být podceňována až znevažována dřívější doba Církve, ve které charismatické projevy byly řídké, spolu s jejími formami zbožnosti, jejím způsobem vedení duší a naukou, a tak dospět k přesvědčení, že teprve v současné době dochází k opětnému mocnému vylití Ducha svatého, k tzv. „druhým Letnicím“
• hrozí, že modlitba, při které modlící „nic nezakouší“ bude považována za méněcennou, neúčinnou a nic nepřinášející. Přitom zkušenost a praxe vedení duší ukazuje, že po obdobích duchovních útěch a jásotu v Bohu se dostavují období vyprahlosti a neútěchy a to zřejmě proto, aby se zdokonalila a očistila láska k Bohu, aby člověk hledal Boha a ne jen jeho útěchu. Napomáhá to uchování ducha pokory, aby člověk nepropadl pýše v mylném domnění, že má plnost Ducha Božího.
• hrozí, že v důsledku nevyváženého zaměření na očekávané vnitřní osvícení Duchem, bude zanedbáváno systematické vzdělávání (v biblické exegesi, v dogmatice, morální theologii apod.), v mylném domnění, že není třeba píle a užívání přirozeného lidského rozumu
• může dojít k takovému zaměření na uspokojení silných zážitků a na zkušenosti společenství podobně smýšlejících, že se náležitá úcta k Bohu nepozorovaně dostane až na druhé místo
• přílišný důraz na vnitřní vztah k Bohu a jeho prožívání, na Ducha svatého působícího v nitru, může vést k podcenění až ignorování sociální dimense Kristova království, které se netýká jen duší, ale i národů.
Sv. Jan z Kříže ve svém Výstupu na horu Karmel (kn. III, hl. 30-31) varuje před přilnutím k užívání mimořádných duchovních darů. Cituje Ježíšova slova: „Mnoho z nich (nepravých proroků) mi řekne v tento den: ‚Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? A nevyháněli jsme tvým jménem zlé duchy? A nedělali jsme tvým jménem mnoho divů?‘ Ale tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mne, kdo děláte nepravosti!“ (Mat 7,22-23) a „Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a (přemáhat) všechnu nepřítelovu sílu a vůbec nic vám nebude moci uškodit. Ale radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebi.“ (Luk 10,19-20). Ten, kdo má charismatické dary, se tedy nemá těšit z toho, že je má a uplatňuje, ale že jimi slouží Bohu s pravou láskou.
Bill Scuder, evangelík z Ohio, byl v častém styku s katolickými charismatiky a píše ¹) o této své zkušenosti ze svého evangelického pohledu.
Na základě společných zážitků s katolíky na shromážděních se domníval, že s nimi sdílí stejnou zkušenost Ducha svatého a stejného Ježíše. Posléze dospívá k mínění, že charismatičtí katolíci, mluvící v jazycích, ve skutečnosti obdrželi tyto projevy od jiného ducha než Božího. Usoudil tak z toho, že prohlašovali či praktikovali něco, co nesouhlasilo s jeho přesvědčením evangelíka (např. modlitby k Panně Marii, velká očekávání od svátostí Církve). Přitom se odvolává na Jan 16,13: „Duch pravdy vás uvede do celé pravdy“. Jestliže tedy tito charismatičtí katolíci nepoznávají (podle něj) pravdu, nejsou vedeni Božím duchem. Konstatuje, že když zkušenost s Duchem svatým je postavena před nauku a úsilí o spásu, je svedení jisté. Stěžuje si pak na současnou dobu, kdy narůstají tendence zdůrazňovat pocity a zkušenosti na úkor zdravé nauky, kdy se ve světě presentují náboženské komunity založené na tom, aby se účastníci na jejich shromáždění dobře cítili. Říká: „Hranice se stávají více rozostřené, takže na ekumenických shromážděních se setkávají stoupenci New Age, universalisté, římští katolíci, evangelikálové a svatodušní, aby slavili svou jednotu pod heslem ´společná zkušenost‘. Jedná se o velký podvod spočívající ve falešném pocitu jistoty spásy a bezpečnosti, což vás vzdaluje od pravého evangelia a vede až k okultismu. Spirituální zkušenost nemůže nikdy být základ jednoty. Jednota musí být založena na zdravé nauce.“
To, co uvádí Bill Scuder ze své posice, je poučné i pro katolíky. Vystihl jádro problému, totiž to, že jednota křesťanů musí být založena na přijetí pravé víry a ne na prožitcích ze společného setkání. Charismatické hnutí proto rozhodně není cesta ke sjednocení a překonání věroučných rozdílů.

¹) http://hometown.aol.com/azusa/myhomepage/faith.html