Institut sv. Josefa

ITE, MISSA EST - A NYNÍ RADĚJI BASEBALL, PROSÍM!
Michal Semín

Tato slova mne napadla po skončení sledování slavné votivní mše ke cti Ducha svatého, které na baseballovém stadionu washingtonských Nationals předsedal papež Benedikt XVI. Jako mnozí jiní tradičně smýšlející katolíci jsem i já doufal v to, že se alespoň do liturgie papežských mší začne prakticky promítat Benediktova často připomínaná výzva k důstojnému sloužení oběti mše svaté. Papežská liturgie je měřítkem liturgie Církve jako celku, má sloužit jako příklad a vzor ostatním biskupům a kněžím, kterým jsou tento drahocenný poklad Církve, jakož i moc přinášet mešní oběť, Kristem svěřeny. Bohužel se včerejší liturgie ničím nelišila od toho, čeho jsme bývali svědky u Jana Pavla II. – teatrálnost, banalita, neliturgická a usebrání neumožňující hudba, projevy neúcty k Nejsvětější svátosti oltářní.
Obávám se, že papežovo věcné a užitečné kázání se v paměti „diváků“ rozpustí v oné nepřehledné změti multikulturní „liturgie“, jejíž základní rysy byly v přímém protikladu k duchu katolické liturgie, jakož i k tomu, co kdy o katolické liturgii teolog J. Ratzinger napsal. K čemu jsou slova, když po nich nenásledují činy?
K jakému užitku je rozhodnutí Svatého stolce o nahrazení výrazu z obřadu proměňování vína „za všechny“ slovy „za mnohé“, když se tím ani sám papež neřídí? Těžko pak argumentovat neposlušností biskupů a kněží, kteří zpětné zavedení autentických slov Ježíšových do mešní liturgie odmítají, když se mohou odvolávat na skutky samotného Kristova náměstka.
Po hudební stránce – až na malé výjimky – lze hovořit o debaklu. Právě v tomto aspektu liturgie se nejvíce projevila její umělá multikulturní choreografie. Vedle dominující angličtiny a španělštiny se tak ke slovu dostaly korejština s vietnamštinou, jakož i africká nářečí Igbo a Tagalog. Při přinášení obětních darů vířily bubínky do rytmu latinskoamerických „kytarovek“ a zpěvy ke svatému přijímání kolísaly mezi moderním jazzem a černošským – pardon, afroamerickým – spirituálem, hudbou, známou ze shromáždění četných amerických protestantských sekt. Jednotliví zpěváci, včetně Placida Dominga, pojali svoji účast na liturgii spíše jako osobní koncertní vystoupení, proto nepřekvapilo, když po jejich pěveckém vystoupení následovat davový a bohužel i papežský potlesk.
Když se pod dojmem předmluvy arcibiskupa Ranjitha, sekretáře Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, k pozoruhodné knize biskupa Schneidera z Kazachstánu, začalo hovořit o údajných plánech Svatého stolce na zrušení neblahé praxe přijímání na ruku, začala spíše neoficiálně přicházet ujištění, že se nic takového nechystá. Včerejším důkazem toho, že zůstane vše po staru (čti po novu), bylo jednání Benedikta XVI. který naprosté většině věřících podával Tělo Páně na ruku.
Konzervativní zastánci Benedikta XVI. budou nejspíš hovořit o tom, že nemohl jednat jinak, neboť je ve svém úsilí o obnovu Církve a návrat k její liturgické tradici téměř osamocen. Navíc je v USA hostem a proto mu nezbylo nic jiného, než se přizpůsobit místním zvyklostem. Houby s octem, vážení! Dokud se Benedikt XVI. nevymaní z osidel kolegiality a pojetí papežství na způsob primus inter pares, nebude schopen do života Církve mnoho pozitivního vnést. I kdyby si sebevíce přál vysvobodit Církev z pastí, které si její modernismem infikované vedení samo nastražilo, nebude toho schopen bez pevného vedení a důsledných disciplinárních opatření. Za papežskou liturgii odpovídá papež, ne washingtonský arcibiskup. Nebude-li nejvyšší církevní autorita biskupům efektivně připomínat, že jí nejsou rovni, budeme si muset na skutečnou církevní obnovu ještě nějaký ten čas počkat.

Sv. Pie X., oroduj za nás.